LEE CHILD

LEE CHILD

NEMÁŠ CO STRATIT

PRVNÍ KAPITOLA

SLUNCE PRAŽILO O POLOVINU MÉNĚ, než byl zvyklý, ale přesto natolik, že se mu motala hlava a začínal blouznit. Byl velice zesláblý. Sedmdesát dvě hodiny nejedl a čtyřicet osm hodin nepil. Ne zesláblý. Umíral. A věděl o tom.

Před očima mu pluly nejrůznější představy. Loďka zachycená v proudu, na napjatém zetlelém provaze, sebou škube, poskakuje, provaz se trhá. Viděl ji z pohledu malého chlapce přikrčeného na dně loďky, oči zoufale upřené na břeh a vzdalující se přístaviště.

Nebo vzducholoď pohupující se v jemném vánku se najednou trhá od stožáru, pomalu stoupá a vzdaluje se, chlapec uvnitř vidí mávající vyplašené postavičky na zemi a jejich ustarané obličeje zvrácené k nebi.

Pak představy vybledly, protože větší důležitosti nabyla slova, což bylo absurdní, jelikož slova ho nikdy nezajímala.

Ale než umře, chtěl vědět, jaká slova patřila jemu. Jaká slova se ho týkala? Je muž, nebo chlapec? Vždycky ho označovali za obojí. Buď chlap, říkali někteří. Jiní tvrdili: Ten kluk za nic nemůže. Byl dost starý na to, aby volil, zabíjel a umřel, což z něj dělalo muže. Byl příliš mladý na to, aby pil, dokonce ani pivo, což z něj dělalo chlapce. Je statečný, nebo zbabělec? Nazývali ho obojím. Říkali, že je nezakotvený, narušený, vyšinutý, nevyvážený, rozčarovaný, traumatizovaný, čemuž všemu rozuměl a souhlasil s tím, až na slovo nezakotvený. Měl být zakotvený? Jako dveře v rámu? Lidé jsou možná jako dveře. Procházejí jimi nejrůznější věci.

Mlátí sebou ve větru. Dlouhou chvíli o tom nápadu přemýšlel a pak se zoufale rozmáchl pěstí. Blábolí jako teenager zamilovaný do trávy. Přesně takový, jakým před rokem a půl byl.

Klesl na kolena. Písek byl jen z poloviny tak rozpálený, jak byl zvyklý, ale dostatečně teplý, aby ho trochu zahřál.

Padl obličejem dolů, vyčerpaný, definitivně zničený. S

dosud nepoznanou jistotou věděl, že když zavře oči, už je nikdy neotevře.

Byl však velice unavený.

Tak moc, moc unavený.

Unavenější, než byl kdy jakýkoliv chlapec či muž.

Zavřel oči.

DRUHÁ KAPITOLA

HRANICI MEZI HOPE A DESPAIR, městy Naděje a Zoufalství, tvořila skutečná čára přes silnici tam, kde končila vozovka jednoho města a začínala vozovka druhého.

Silniční oddělení Hope použilo silný, hladce uválcovaný tmavý asfalt. Despair mělo nižší rozpočet. To bylo jasné.

Dělníci nalili na nerovnou silnici jen horký asfalt a posypali ho šedým štěrkem. Na místě, kde se oba povrchy setkávaly, vznikla dvě čísla široká mezera na území nikoho, naplněná černou gumovitou směsí. Dilatační spára. Hranice. Čára.

Jack Reacher ji překročil a pokračoval v chůzi. Vůbec jí nevěnoval pozornost.

Vzpomněl si na ni však později. Později se mu vybavila do poslední podrobnosti.

Města Hope i Despair se nacházela v Coloradu. Reacher se ocitl v Coloradu, protože dva dny před tím byl v Kansasu a Colorado leží vedle Kansasu. Postupoval na jihozápad.

Dorazil do Calais ve státě Maine a vzal si do hlavy, že překoná kontinent diagonálně až do San Diega v Kalifornii.

Calais v Maine bylo poslední větší město na severovýchodě a San Diego poslední větší město na jihozápadě. Z jednoho extrému do druhého. Od Atlantiku k Pacifiku, ze zimy a vlhka do horka a sucha. Když mohl, cestoval autobusem, a když na žádný nenarazil, jel stopem. Když mu nikdo nezastavil, šel pěšky. Do Hope dojel na předním sedadle lahvově zeleného mercury grand marquis, který řídil obchodní cestující s knoflíky v důchodu. Z Hope vyrazil pěšky, protože toho rána nejezdila na západ do Despair žádná auta.

Také na to si později vzpomněl. A divil se, proč mu to nepřišlo zvláštní.

Poněkud se tím odchýlil od svého velkého diagonálního plánu. Kdyby se ho chtěl přesně držet, musel by pokračovat přímo na jihozápad do Nového Mexika. Ale plány nebral zase až tak vážně, grand mercury byl pohodlný a starý obchodní cestující chtěl za každou cenu do Hope, protože tam měl tři vnoučata a další čtyři na něj čekala v Denveru.

Reacher si trpělivě vyslechl jeho rodinné historky a usoudil, že trasa cikcak nejdřív na západ a potom na jih je zcela přijatelná. Dvě strany trojúhelníku budou možná zábavnější než jedna. A pak se v Hope podíval do mapy, všiml si Despair o dvacet sedm kilometrů dál na západ a nedokázal té zajížďce odolat. Jednou či dvakrát v životě podnikl stejnou cestu obrazně. Nyní se rozhodl, že by ji měl podniknout i ve skutečnosti, když se mu taková příležitost nabízí.

I na ten chvilkový vrtoch si později vzpomněl.

Silnice spojující obě města byla rovná a dvouproudá.

Směrem na západ se trochu zvedala. Nijak výrazně.

Východní část Colorada, ve které se Reacher ocitl, byla velice rovná. Jako Kansas. V dálce se však rýsovaly Skalisté hory, modré, impozantní a rozostřené v oparu. Vypadaly velice blízko. A pak najednou nevypadaly. Reacher vystoupal do mírného svahu, zastavil se a pochopil, proč se jedno město jmenuje Hope a druhé Despair. Osadníci probojovávající se před sto padesáti lety na západ rozbili tábor a pocítili naději, protože si mysleli, že mají svoji poslední velkou překážku na dosah. Pak se za den, týden či měsíc vydali dál, zdolali stejný mírný svah, a zjistili, že zdánlivá blízkost Skalistých hor je jen krutá topografická zvláštnost. Optický klam. Světelná hříčka. Z vrcholu svahu vypadaly hory opět daleko, dokonce nedosažitelně, stovky kilometrů přes nekonečnou pláň. Možná tisíce kilometrů, i když i to byl optický klam. Reacher odhadoval, že k prvním vyšším vrcholům je to zhruba tři sta kilometrů. Měsí
c namáhavé cesty pěšky a na vozech tažených muly, přes monotónní divočinu a podél zbytků desítky let starých vyježděných kolejí. Možná šest měsíců v nepříznivém ročním období. Celkem vzato žádná katastrofa, ale rozhodně trpké zklamání a rána natolik tvrdá, aby uvrhla vystrašené a netrpělivé cestovatele při pohledu na horizont z naděje do zoufalství.

Reacher opustil silnici posypanou štěrkem a zamířil po ztvrdlém písku k plochému kameni velikosti auta. Vylezl na něj, lehl si, dal si ruce za hlavu a zadíval se na bledě modrou oblohu protkanou dlouhými nadýchanými mraky, které byly možná zbytky sražených par po letadlech směřujících od jednoho pobřeží k druhému. Dříve, když kouříval, by si asi zapálil, aby ubil čas. Už ale nekouřil. Kouření znamenalo nosit s sebou alespoň krabičku cigaret a zápalky a Reacher se dávno přestal obtěžovat s přebytečnými věcmi. V kapsách měl jen papírové peníze, propadlý pas, kartu do bankomatu a skládací zubní kartáček. A nikde na něj nic nečekalo.

Žádná základna ve vzdáleném městě, ani majetek uskladněný u přátel. Vlastnil jen věci v kapsách, oblečení na těle a boty na nohách. To bylo všechno a úplně mu to stačilo. Všechno, co potřeboval, a nic zbytečného.

Zvedl se, postavil se na špičky a rozhlédl se z kamene.

Na východě za ním se rozprostírala mělká prohlubeň o průměru přibližně patnáct kilometrů s městem Hope uprostřed, třináct čtrnáct kilometrů daleko, zhruba deset bloků po šesti cihlových budovách a na okraji hloučky domů, farem, stodol a dalších staveb ze dřeva a vlnitého plechu. Společně tvořily nejasnou skvrnu přikrčenou ve vzduchu tetelícím se horkem. Vepředu na západě se táhly tisíce čtverečních kilometrů, naprosto prázdných, až na stužky vzdálených silnic a město Despair třináct čtrnáct kilometrů před ním. Despair se víc ztrácelo. Opar na západě byl hustší. Nedaly se rozpoznat podrobnosti. Město vypadalo větší než Hope a postavené do tvaru slzy, s klasickým centrem prérijních měst převážně na jih od hlavní ulice a širší zónou za ním, možná průmyslovou, podle smogu, který ji halil. Despair působilo neutěšeněji než Hope. Chladně a šedivě, ne hřejivě a pastelově. Rozhodně vypadalo
nepřátelsky. Reachera napadlo, jestli by neměl obrátit a pokračovat ve vytyčeném kursu na jih přes Hope, ale rychle tu myšlenku zavrhl, ještě než se mu plně zformovala v hlavě. Nerad se vracel stejnou cestou.

Potřeboval postupovat, rovně za nosem, ať už se dělo cokoliv. Život každého člověka se řídí nějakým principem a Reacherův princip spočíval v zarytém pohybu vpřed.

Později se na sebe zlobil, že je tak neflexibilní.

Slezl z kamene, prošel po dlouhé diagonále pískem a napojil se na silnici dvacet metrů od místa, kde ji opustil. Po levém okraji pokračoval v chůzi, dlouhými kroky, poklidně, přibližně rychlostí pět kilometrů v hodině, obličejem k přijíždějícím autům, nejbezpečnějším způsobem. Žádná auta ho však neminula. Ani z protisměru, ani zezadu. Silnice zela prázdnotou. Nic po ní nejezdilo. Žádná osobní auta, žádné náklaďáky. Vůbec nic. Nevynořilo se jediné vozidlo, které by ho svezlo. Reachera to poněkud překvapilo, ale nepředstavovalo to pro něj žádný problém. Mnohokrát v životě urazil na jeden zátah mnohem větší vzdálenost než necelých třicet kilometrů. Shrnul si vlasy z čela, nadzvedl si na ramenou košili a nevzrušeně kráčel dál, směrem k čemukoliv, co ho čekalo.

TŘETÍ KAPITOLA

OKRAJ MĚSTA TVOŘIL PRÁZDNÝ POZEMEK, kde mělo před dvaceti lety cosi vzniknout, ale nikdy nevzniklo. Pak následoval starý motel, zavřený, se staženými roletami, možná natrvalo opuštěný. Na druhé straně ulice a padesát metrů na západ stála benzinová pumpa. Se dvěma starými čerpadly. Ne se svislými vesnickými starožitnostmi, jaké znal Reacher z obrazů Edwarda Hoppera, ale pořád už před pár generacemi nemoderními. Vzadu vykukovala malá bouda se špinavým oknem zaplněným nádobami s olejem vyrovnanými do pyramidy. Reacher přešel přes vozovku a strčil hlavu do dveří. Přivítala ho tma a zápach kreozotu a teplého surového dřeva. Za pultem zahlédl štíhlého, zhruba třicetiletého muže v obnošených špinavých montérkách.

„Máte kávu?“ zeptal se ho Reacher.

„Tohle je benzinová pumpa,“ opáčil muž.

„Benzinové pumpy prodávají kávu,“ upozornil Reacher.

„A vodu a sodovku.“

„Tahle ne,“ pravil muž. „My prodáváme benzin.“

„A olej.“

„Jestli ho chcete.“

„Je tady ve městě nějaké bistro, kde se dá koupit káva?“

„Je tam restaurace.“

„Jenom jedna?“

„Víc nepotřebujeme.“

Reacher ustoupil do denního světla a pokračoval v chůzi.

O sto metrů dál na západě se u silnice vynořily chodníky a podle nápisu na sloupku se začala jmenovat Hlavní třída. Po deseti metrech narazil na první zastavěný blok, dvoupatrovou cihlovou kostku na levé, jižní straně Hlavní třídy. Kdysi v ní možná sídlil obchod se střižním zbožím.

Pořád se tam něco prodávalo. Zaprášenou výlohou zahlédl tři zákazníky, štůčky látky a umělohmotné vybavení do domácnosti. Vedle obchodu stála úplně stejná dvoupatrová cihlová kostka a vedle ní další a další. Centrum vypadalo, že ho tvoří dvanáct bloků na dvanáct, roztažených především na jih od Hlavní třídy. Reacher nebyl žádný odborník na architekturu a věděl, že se dostal dost daleko na západ od Mississippi, ale celé tohle místo mu připomínalo staré tovární město v Connecticutu nebo nábřeží u nějaké řeky v Cincinnati. Prosté, strohé, nevyzdobené a staromódní. Viděl filmy o amerických maloměstech se stavbami upravenými tak, aby působily o něco dokonaleji a živěji než ve skutečnosti. Tady měl dojem, že se filmaři pokusili docílit opačného efektu a zvolili zbytečně ošumělé a pochmurné kulisy. Po ulicích jezdilo jen pár aut. Sedany a malé dodávky se pohybovaly šnečí rychlostí. Žádné
z vozidel nebylo novější než tři roky. Chodce na chodnících by na prstech spočítal.

Reacher zabočil doleva a pustil se do hledání slíbené restaurace. Prošel křížem krážem desítku bloků, minul obchod se smíšeným zbožím, pánské kadeřnictví, bar, penzion, vybledlý starý hotel a teprve potom narazil na restauraci. Zabírala celé přízemí další nevýrazné cihlové kostky. Měla vysoký strop a okna z obyčejného skla téměř po celé ploše stěn. V minulosti možná sloužila jako autosalon. Podlaha byla dlážděná, stoly a židle z hnědého dřeva a vzduch páchl po vařené zelenině. Hned za dveřmi se nacházela pokladna a tabule Počkejte prosím, až budete usazeni na krátkém mosazném sloupku s těžkým podstavcem. Podobné tabule se daly najít úplně všude, od jednoho pobřeží ke druhému. Stejné písmo, stejná barva, stejný tvar. Reacher předpokládal, že je nějaká firma dodávající potraviny vyrábí po milionech. Narazil na ně v Calais v Maine a předpokládal, že stejné potká v San Diegu v Kalifornii. P ostavil se k pokladně a čekal.

A čekal.

V restauraci jedlo jedenáct hostů. Tři páry, jedna trojice a dva jednotlivci. Hosty obsluhovala jedna servírka. Bez pomoci dalšího personálu a podpory na pokladně. Což nebylo nic neobvyklého. Reacher už jedl v tisíci podobných podnicích a věděl, jak to v nich chodí. Osamělá servírka se brzy ohlédne přes rameno a kývnutím hlavy dá najevo Hned jsem u vás. Pak si zapíše objednávku, přinese talíře a vyrazí k němu. Možná si při tom odfoukne z obličeje uvolněný pramen vlasů, jako by se omlouvala a zároveň prosila o pochopení. Popadne z hraničky jídelní lístek, uvede ho ke stolu, odspěchá, a potom se zase vrátí. Tahle servírka to však neudělala.

Podívala se přes rameno. Nepřikývla. Jen si ho dlouhou vteřinu prohlížela a pak odvrátila pohled. Pokračovala v tom, co právě dělala. Čehož mnoho nebylo. Všech jedenáct zákazníků měla obsloužených. Jen předstírala, že pracuje.

Obcházela stoly, ptala se, jestli je všechno v pořádku, a dolévala kávu do téměř plných hrníčků. Reacher se obrátil a podíval se na dveře na údaj o otvírací době, jestli mu neuniklo, že restaurace brzy zavírá. Nezavírala. Ve skle dveří zkontroloval, jestli nebudí pohoršení svým oblečením.

Nebudil. Měl na sobě tmavošedé kalhoty a tmavošedou košili; obojí si koupil před dvěma dny ve výprodeji v Kansasu. Tyhle obchody odprodávající přebytečné zásoby pracovního oblečení patřily k jeho nejnovějším objevům.

Prosté, pevné, kvalitní a za rozumné ceny. Dokonalé. Vlasy měl krátké a upravené. Předcházející ráno se oholil.

Poklopec měl zapnutý.

Otočil se zpátky a čekal.

Hosté se po něm začínali dívat, jeden po druhém.

Poměrně otevřeně si ho prohlédli a uhnuli očima. Servírka opsala další pomalé kolečko po místnosti a projevila zájem o vše kromě něho. Reacher klidně stál, probíral v mentální databázi situaci a snažil se jí porozumět. Pak mu došla trpělivost, vykašlal se na nápis u pokladny, vstoupil do jídelního sálu a posadil se ke stolu pro čtyři. Přisunul si židli a udělal si pohodlí. Servírka ho sledovala a pak zamířila do kuchyně.

Už se z ní nevynořila.

Reacher seděl a čekal. V místnosti zavládlo ticho. Nikdo nemluvil. Ozývalo se jen kovové cinkání příborů o talíře, mlaskání přežvykujících hostů, keramické klapání hrníčků odkládaných pečlivě na podšálky a dřevěné praskání židlí pod přenášenou váhou těl. Tyhle drobné zvuky se odrážely v obrovském vykachlíčkovaném prostoru a nabývaly na ohlušující hlasitosti.

Deset minut se nic nedělo.

Pak zastavila u obrubníku přede dveřmi stará osobní dodávka. Po vteřině z ní vystoupili čtyři muži. Vytvořili malou uzavřenou formaci a po další vteřině vešli dovnitř.

Opět počkali, rozhlédli se po restauraci a našli svůj cíl.

Vyrazili přímo k Reacherovu stolu. Tři z nich se posadili na prázdné židle a čtvrtý se postavil do čela stolu a zablokoval Reacherovi východ.

ČTVRTÁ KAPITOLA

TI ČTYŘI MUŽI BYLI POMĚRNĚ VELCÍ. Nejmenší měřil zhruba sto osmdesát čísel a nejlehčí vážil devadesát kilo.

Všichni měli kotníky na prstech jako vlašské ořechy, silná zápěstí a šlachovitá předloktí. Dva z nich měli zlomené nosy a každému z nich chyběly nějaké zuby. Všichni byli bledí a nevypadali dvakrát zdravě. Ani čistě. V záhybech kůže se jim jako kov leskla zažraná špína. Na sobě měli bavlněné pracovní košile s rukávy vyhrnutými k loktům. Všem jim bylo něco mezi třiceti a čtyřiceti. A všichni působili, jako by si koledovali o malér.

„Nestojím o společnost,“ sdělil jim Reacher. „Nejradši jím sám.“ Muž stojící v čele stolu byl větší než ostatní, přibližně o dvě a půl čísla a pět kilo. Oznámil: „Vůbec jíst nebudete.“

Reacher se podivil: „Jak to?“

„Rozhodně nebudete jíst tady.“

„Slyšel jsem, že tahle restaurace je jediná ve městě.“

„To je pravda.“

„V tom případě nechápu, proč bych se nemohl najíst.“

„Musíte vypadnout.“

„Vypadnout?“

„Tady odsud.“

„Tady odsud?“

„Z téhle restaurace.“

„Můžete mi prozradit proč?“

„Nemáme rádi cizince.“

„Já také ne,“ opáčil Reacher. „Někde se však najíst musím. Jinak bych byl stejně vyhublý a zesláblý jako vy čtyři.“

„Vtipálku.“

„Klidně to považujte za vtip, jestli chcete,“ pravil Reacher. Položil předloktí na stůl. Byl nejméně o třináct kilo a sedm čísel větší než muž v čele stolu a o hodně větší než ostatní tři. A vsadil by se, že má o něco víc zkušeností a o něco méně zábran, než kterýkoliv z nich. Nebo možná než oni všichni dohromady. Když by však došlo na lámání chleba, bylo by to jeho sto deset kilo proti jejich společným čtyřem stům. Ne příliš výhodný poměr. Ale Reacher se nerad vracel.

Stojící chlap prohlásil: „Nechceme vás tady.“

Reacher odpověděl: „Pletete si mě s někým, komu záleží na tom, co chcete.“

„Neobslouží vás tady.“

„Opravdu?“

„Ani náhodou.“

„Můžete pro mě objednat.“

„A potom?“

„Potom sním váš oběd.“

„Vtipálku,“ zopakoval muž. „Musíte okamžitě odejít.“

„Proč?“

„Prostě okamžitě odejděte.“

Reacher se zeptal: „Máte, pánové, nějaká jména?“

„Ano, ale ne pro vás. A teď se seberte a jděte.“

„Jestli chcete, abych odešel, potřebuju to slyšet od majitele. Ne od vás.“

„To můžeme zařídit.“

Stojící muž kývl na jednoho ze sedících, ten se zaskřípěním odsunul židli, postavil se a zamířil do kuchyně.

O minutu později se vrátil s mužem v potřísněné zástěře.

Muž v zástěře si otíral ruce do utěrky a netvářil se příliš poplašeně ani rozrušeně. Přistoupil k Reacherovu stolu a pravil: „Chci, abyste opustil mou restauraci.“

„Proč?“ zeptal se Reacher.

„To vám nemusím vysvětlovat.“

„Vy jste majitel?“

„Ano, jsem.“

Reacher opáčil: „Odejdu, když dostanu kávu.“

„Odejdete okamžitě.“

„Bez mléka a cukru.“

„Nepřeju si potíže.“

„Potíže už máte. Jestli dostanu kávu, odejdu z vaší restaurace. Jestli kávu nedostanu, tihle pánové se mě pokusí vyhodit a vy strávíte zbytek dne vytíráním krve z podlahy a celý zítřejší den nakupováním nových židlí a stolů.“

Muž v zástěře neodpověděl.

Reacher zopakoval: „Bez mléka a cukru.“

Muž v zástěře dlouhou chvíli stál a potom zamířil zpátky do kuchyně. O minutu později se vynořila servírka s pouhým hrníčkem na podšálku. Prošla s ním místností a postavila ho před Reachera s takovou silou, že se část kávy vylila na podšálek.

„Nechte si chutnat,“ popřála.

Reacher pozvedl hrníček a otřel si jeho spodek o rukáv.

Odložil hrníček na stůl a vylil do něj kávu z podšálku.

Postavil hrníček zpátky na podšálek a umístil ho přesně před sebe. Potom ho opět pozvedl a napil se.

Docela ujde, pomyslel si. Trochu slabá, trochu vylouhovaná, ale v podstatě slušný hospodský výrobek.

Lepší než ve většině bister u silnice, horší než ve většině podniků s koncesí. Přesně uprostřed měřítka hodnot. Hrnek bylo porcelánové monstrum s téměř centimetrovou stěnou.

Káva v něm rychle chladla. Byl příliš široký, příliš mělký, příliš masivní. Reacher nepatřil mezi velké milovníky jemného porcelánu, byl ale přesvědčený, že nádoba by měla sloužit svému obsahu.

Čtyři chlápci stále dělali stráž. Dva seděli a dva nyní stáli. Reacher si jich nevšímal a pil, nejprve pomalu a pak stále rychleji, jak káva chladla. Vyprázdnil hrníček a odložil ho na podšálek. Odsunul ho, pomalu a opatrně, přesně doprostředka stolu. Pak rychle pohnul levačkou a zajel do kapsy. Všichni čtyři chlápci nadskočili. Reacher vytáhl dolarovku, mávnutím ji rozložil a zastrčil pod podšálek.

„Tak pojďme,“ pravil.

Muž v čele stolu ustoupil stranou. Reacher odsunul židli a postavil se. Jedenáct hostů sledovalo, co dělá. Zasunul židli pečlivě ke stolu a vykročil ke dveřím. Za sebou cítil své čtyři muže. Slyšel jejich boty na dlaždicích. Vytvořili zástup, propletli se mezi stoly, minuli tabuli a pokladnu. V místnosti panovalo ticho.

Reacher otevřel dveře a vyšel na ulici. Bylo chladno, ale svítilo slunce.

Chodník byl z betonu, ulitý do čtverců metr a půl na metr a půl. Čtverce oddělovaly dvoucentimetrové vyrovnávací spáry naplněné černou směsí.

Reacher zahnul doleva, udělal čtyři kroky, aby se dostal za zaparkovanou dodávku, a pak se zastavil a otočil, s odpoledním sluncem v zádech. Čtyři chlápci se rozestoupili před ním, se sluncem v očích. Muž, který stál v čele stolu, prohlásil: „Teď musíte vypadnout.“

Reacher opáčil: „Už jsem vypadl.“

„Vypadnout z města.“

Reacher neodpověděl.

Muž dodal: „Zabočte doleva a pak jděte čtyři bloky po Hlavní třídě. Potom zahněte doleva nebo doprava, na západ nebo na východ. To je nám jedno. Prostě pokračujte v chůzi.“

Reacher se zeptal: „Vy to tady pořád děláte?“

„Co děláme?“

„Vyháníte lidi z města.“

„To si pište, že to děláme.“

„Nemohl byste mi vysvětlit proč?“

„Nemusíme vám vysvětlovat, proč to děláme.“

Reacher řekl: „Právě jsem dorazil.“

„A co má být?“

„Tak zůstanu.“

Chlápek na konci řady si vyhrnul rukávy nad lokty a udělal krok dopředu. Zlomený nos, chybějící zuby. Reacher pohlédl na jeho zápěstí. Tloušťka zápěstí je jediným bezpečným ukazatelem hrubé síly jejich majitele. Tenhle chlápek je měl silnější než dlouhý stonek růže a užší než pět čísel na deset. Spíš pět na deset než stonek růže.

Reacher oznámil: „Vybrali jste si nesprávného muže.“

Chlápek, který měl na starost mluvení, prohodil: „Myslíte?“

Reacher přikývl. „Musím vás varovat. Slíbil jsem to mámě, kdysi před dávnými lety. Tvrdila, že musím dát protivníkům šanci vyklidit pole.“

„Vy jste maminčin mazánek?“

„Měla ráda férovou hru.“

„My jsme čtyři. Vy jenom jeden.“

Reacher měl paže svěšené volně podél těla a malinko ohnuté prsty. Nohy měl roztažené a pevně přitištěné k zemi.

Pod podrážkami cítil beton chodníku. Byl hrubý. Těsně před uschnutím, někdy před deseti lety, ho zametli koštětem.

Sevřel pěst levačky. Velice pomalu ji pozvedl. Dlaní dolů ji napřáhl ve výši ramene. Čtyři muži na ni upřeli oči. Pěst svíral tak, že si mysleli, že v ní něco skrývá. Ale co? Otevřel dlaň. Nic tam není. Ve stejném zlomku vteřiny ustoupil stranou, trhl jakoby v křeči pravačkou a zasadil muži, který udělal krok dopředu, mohutný zvedák do čelisti. Dotyčný muž dýchal kvůli zlomenému nosu ústy a mohutná rána mu zavřela čelist, zvedla ho ze země a poslala kolmo dolů na chodník. Jako loutku, které někdo přestřihne provázky. Byl v bezvědomí, ještě než dopadl na zem.

„Teď jste jenom tři,“ oznámil Reacher. „A já stále jeden.“

Nebyli úplní amatéři. Zareagovali poměrně dobře a poměrně rychle. Uskočili dozadu, vytvořili široký obranný polokruh a přikrčili se, pěsti připravené k boji.

Reacher řekl: „Ještě pořád můžete vyklidit pole.“

Mluvčí skupiny opáčil: „To bych neřekl.“

„Nejste dost dobří.“

„Měl jste štěstí.“

„Jenom hlupáci se nechají poslat k zemi hloupou ránou.“

„Podruhé se to už nestane.“ Reacher neodpověděl.

Mluvčí prohlásil: „Vypadněte z města. Nemůžete vyhrát jeden proti třem.“

„Vyzkoušejte si mě.“

„To se vám nepodaří. Ne teď.“

Reacher přikývl. „Možná máte pravdu. Jeden z vás možná zůstane na nohou natolik dlouho, aby mě dostal.“

„To si pište.“

„Měli byste si však položit otázku, který z vás to bude.

Právě v tuhle chvíli to nemůžete vědět. Jeden z vás odveze zbývající tři na šestiměsíční pobyt do nemocnice. Chcete mě vyhnat z města tak moc, abyste na takovýhle poměr sázky přistoupili?“

Nikdo nepromluvil. Patová situace. Reacher si v duchu zopakoval následující pohyby. Kopanec pravou nohou do slabin muže nalevo, obrátka a loket do hlavy muže uprostřed, sklonit se pod nevyhnutelným úderem se širokým rozmáchnutím od muže napravo, nechat ho následovat váhu vlastního těla, zarazit mu loket do ledvin. Jeden, dva, tři, žádný podstatný problém. Pak možná ještě trochu dotáhnout nohama a lokty. Nejobtížnější bude omezit škody. Akce bude vyžadovat opatrný přístup. Vždycky je rozumnější zůstat na správné straně zákona, blíž rvačce než vraždě.

Scéna se zastavila jako ve filmu. Reacher napřímený a uvolněný, tři muži přikrčení, jeden roztažený obličejem dolů na chodníku, dýchající, ale krvácející a v bezvědomí. V

dálce za přikrčenými muži viděl Reacher lidi kráčející po chodnících za svou zákonnou prací. Po ulicích se šinula auta a dodávky, zastavovala na křižovatkách a pokračovala v cestě.

Pak zahlédl nezaměnitelné vozidlo, které se prohnalo bez zastavení křižovatkou a vyrazilo k nim. Crown victoria, bílozlatý, s černými nárazníky vepředu, světelnou lištou na střeše a anténami na víku kufru. Znak na dvířkách, s nápisem POD. Policejní oddělení Despair. Za sklem udělaný policajt v hnědé bundě.

„Za vámi,“ sdělil Reacher. „Dorazila kavalerie.“

Nepohnul se však. A nespouštěl pohled ze svých tří protivníků. Policajtův příjezd ještě nic nezaručoval. Ti tři chlapi působili natolik nepříčetně, že by se klidně mohli vykašlat na slovní varování a dát přednost obvinění za ublížení na těle. Třeba jich měli tolik, že jim na jednom dalším nezáleží. Malá města. Reacher ze zkušenosti věděl, že každé má nějakou frakci šílenců.

Crown victoria zprudka zabrzdil u chodníku. Dvířka se rozletěla. Řidič vytáhl z pouzdra mezi sedadly brokovnici s krátkou hlavní pro boj s výtržníky. Vystoupil. Natáhl brokovnici a položil si ji diagonálně přes prsa. Byl velký.

Bílý, přibližně čtyřicátník. Černé vlasy. Mohutná šíje. Světle hnědá bunda, hnědé kalhoty, černé boty, rýha na čele od klobouku ve stylu medvěda Smokeyho, který patrně odložil na sedadlo spolujezdce. Postavil se za tři muže a rozhlédl se.

Hodnotil situaci. Ne zrovna raketová věda, pomyslel si Reacher. Tři muži obstoupení kolem jednoho? O počasí si tady rozhodně nepovídáme.

Policajt nařídil: „Ustupte.“ Hluboký hlas. Autoritativní.

Tři muži zacouvali dozadu. Policajt vykročil dopředu.

Vyměnili si pozice. Tři muži stáli nyní za policajtem.

Policajt pozvedl brokovnici. Namířil ji Reacherovi na prsa.

„Zatýkám vás,“ oznámil.

PÁTÁ KAPITOLA

REACHER ZŮSTAL STÁT a zeptal se: „Na základě jakého obvinění?“

Policajt odpověděl: „Nějaké určitě najdu.“ Přendal si brokovnici do jedné ruky a druhou odepnul z úchytky na opasku pouta. Podržel je na rozevřené dlani a jeden z mužů za jeho zády vystoupil dopředu, vzal si je od něj a přešel za Reachera. „Dejte ruce dozadu,“ přikázal policajt.

„Jsou tihle chlapi vaši zástupci?“ zeptal se Reacher.

„Je to pro vás důležité?“

„Není. Ale pro ně ano. Jestli se mě bez dobrého důvodu dotknou, zpřerážím jim ruce.“

„Všichni jsou moji zástupci,“ opáčil policajt. „Zejména ten, kterého jste právě poslal k zemi.“ Opět vzal brokovnici do obou rukou.

„Sebeobrana,“ vysvětlil Reacher.

„To si schovejte pro soudce,“ řekl policajt.

Chlápek s pouty zkroutil Reacherovi ruce za záda a sepnul mu zápěstí. Mluvčí skupiny otevřel zadní dvířka policejního auta a postavil se k nim jako hotelový vrátný k taxíku.

„Nastupte si,“ nařídil policajt.

Reacher stál a zvažoval možnosti. Moc dlouho mu to netrvalo. Žádné jiné možnosti neměl. Byl spoutaný. Necelý metr za sebou měl jednoho muže.

Dva a půl metru před sebou policajta a další dva muže metr za policajtem. Brokovnice byla nějaký model od Mossberga. Nepoznal přesně jaký, ale respektoval značku.

„Do auta,“ zopakoval policajt.

Reacher vykročil dopředu, protáhl se kolem otevřených dvířek a nasoukal se zadkem napřed dovnitř. Sedadlo bylo potažené silným vinylem a krásně se po něm svezl. Podlahu pokrývala guma s drobnými kolíčky. Bezpečnostní přepážku tvořil průhledný neprůstřelný plastik. Sedadlo bylo úzké.

Nepohodlné, když měl ruce spoutané za zády. Zapřel se nohama, jednou o levou výduť kola a druhou o pravou.

Usoudil, že s ním budou hodně házet.

Policajt se posadil opět za volant. Pérování zaúpělo pod jeho vahou. Zastrčil Mossberg zpátky do pouzdra. Zabouchl dvířka, posunul páku na drive a dupnul na plyn. Reacherem to hodilo na opěradlo. Pak policajt zprudka zabrzdil na stopce a Reacherem to hodilo dopředu. Během pohybu vpřed se natočil a uhodil se do ramene o plastikovou přepážku. Na další křižovatce policajt postup zopakoval. A na další. Ale Reacherovi to nevadilo. Dalo se s tím počítat.

Dávno v minulosti řídil stejným způsobem, v dobách, kdy byl mužem za volantem a někdo jiný seděl vzadu. A projížděli malým městem. Ať už je policejní stanice kdekoliv, nemůže být daleko.

Policejní stanice byla čtyři bloky na západ a dva bloky na jih od restaurace. Sídlila v další neurčité cihlové budově v ulici široké natolik, že policajt mohl zaparkovat předkem diagonálně u chodníku. Stálo tam jedno další auto. Ale jen jedno. Malé město, malá policejní stanice. Budova měla dvě podlaží. Policajti zabrali přízemí. Městský soud patro nad nimi. Reacher odhadoval, že v suterénu jsou cely. Jeho cesta k příjmu proběhla bez zvláštních událostí. Nepůsobil potíže.

Nemělo by to cenu. Ve městě, které má hranici devatenáct kilometrů jedním směrem a možná ještě dál v jiných směrech, by neměl jako uprchlík pohybující se pěšky nejmenší šanci. Za stolem u příjmu seděl policista vypadající jako mladší bratr toho, jenž ho zatkl. Stejná velikost a postava, stejný obličej, stejné vlasy, o něco později narozený. Sundal Reacherovi pouta a odebral mu obsah kapes a tkaničky do bot. Pásek Reacher neměl. Pak ho odvedl po točitých schodech do suterénu a vsadil ho do cely dva metry na dva a půl chráněné vepředu mohutnou prastarou mříží s nejméně padesáti nátěry. „Právník?“ zeptal se Reacher.

„Vy nějakého znáte?“ odpověděl otázkou policista z příjmu.

„Stačil by veřejný obhájce.“

Policista přikývl, zamkl mříž a odešel. Reacher osaměl.

Zbytek suterénu byl prázdný. Tři cely v řadě, úzká chodba, žádná okna. Každá cela měla železnou postel připevněnou ke stěně a ocelovou toaletu s umyvadlem zabudovaným do vršku rezervoáru. Na stropě svítily holé žárovky opatřené drátěným krytem. Reacher si ponořil pravačku do studené vody v umyvadle a promasíroval si kotníky. Měl je pohmožděné, ale ne poničené. Položil se na postel a zavřel oči.

Vítejte v Despair, pomyslel si.

ŠESTÁ KAPITOLA

VEŘEJNÝ OBHÁJCE SE NIKDY NEUKÁZAL. Reacher dřímal dvě hodiny a potom po schodišti přidupal policajt, který ho zatkl, odemkl celu a pokynul mu, aby vstal. „Soudce vás očekává,“ oznámil.

Reacher zívl. „Zatím jste mě z ničeho neobvinili.

Nesetkal jsem se se svým právníkem.“

„To si vyříkejte se soudem,“ opáčil policajt. „Ne se mnou.“

„Co to tady máte za pitomý systém?“

„Úplně stejný, jaký jsme měli vždycky.“

„Myslím, že radši zůstanu tady dole.“

„Mohl bych za vámi poslat na návštěvu vaše tři zbývající kamarády.“

„Šetřete benzin a pošlete je rovnou do nemocnice.“

„Mohl bych vám nejdřív nasadit pouta. Přivázat vás k posteli.“

„To všechno byste zvládl sám?“

„Mohl bych si přinést omračovací pistoli.“

„Bydlíte tady ve městě?“

„Proč?“

„Možná váš přijdu jednoho dne navštívit.“

„To si nemyslím.“

Policajt stál a čekal. Reacher pokrčil rameny a spustil nohy na zem. Narovnal se a vyšel z cely. Jít v botách bez tkaniček bylo značně nepohodlné.

Na schodech musel sevřít palce na nohou, aby mu boty úplně nespadly. Prošoural se kolem příjmu a následoval policajta do dalších schodů. Daleko vznosnějších. Vedly k dřevěným dvoukřídlým dveřím, zavřeným. Po straně stála tabule na krátkém sloupku v těžkém podstavci. Stejná jako tabule v restauraci, jen s nápisem Městský soud. Policajt otevřel levé křídlo dveří a ustoupil. Reacher kolem něj prošel do soudní síně. Prostřední ulička vedla kolem čtyř řad lavic pro návštěvníky. Pak následovalo masivní pažení pro obžalovaného a stůl pro žalobce a stůl pro obhájce, oba se třemi židlemi s vysokými dřevěnými opěradly, místo pro svědka, lavice porotců a pódium pro soudce. Veškerý nábytek a zařízení byly z borového dřeva natřeného tmavým lakem, ještě víc ztmavlým věkem a leštěním. Stěny pokrývalo do tří čtvrtin obložení ze stejného materiálu.

Strop a vršek stěn měly krémovou barvu. Za pódiem soudce visely vlajky – americká vlajka a cosi, co muselo být podle Reachera státní vlajka Colorada.

Místnost zela prázdnotou. Odrážela se v ní ozvěna a páchla prachem. Policajt přešel dopředu a otevřel pažení pro obžalovaného. Ukázal Reacherovi ke stolu pro obhajobu a sám si sedl ke stolu pro obžalobu. Čekali. Pak se otevřely nenápadné dveře v zadní stěně a vyšel z nich muž v obleku.

Policajt vyskočil na nohy a nakázal: „Všichni povstaňte.“

Reacher zůstal sedět.

Muž v obleku vystoupal po třech schůdcích a usadil se za pódium pro soudce. Byl tělnatý, táhlo mu na sedmdesát a měl bohatou hřívu šedivých vlasů. Jeho oblek byl levný a špatně střižený. Muž popadl pero a položil si před sebe poznámkový blok. Pohlédl na Reachera a otázal se: „Jméno?“

„Ještě jste mě nezpravil o mých právech,“ namítl Reacher.

„Nebyl jste obžalován ze zločinu,“ vysvětlil starý muž.

„Tohle není soudní jednání.“

„Tak co to je?“

„Slyšení.“

„O čem?“

„Jedná se o pouhou administrativní záležitost. Patrně jen formální. Musím vám však položit několik otázek.“ Reacher neodpověděl. Muž se zeptal: „Jméno?“

„Jsem si jistý, že policejní oddělení okopírovalo můj pas a ukázalo vám kopii.“

„Do protokolu, prosím.“

Muž mluvil neutrálním tónem a choval se dostatečně zdvořile. Tak Reacher pokrčil rameny a řekl: „Jack Reacher.

Bez prostředního jména.“

Muž si to zapsal. Následovalo datum narození, číslo sociálního pojištění a národnost. Pak se zeptal: „Adresa?“

Reacher odpověděl: „Žádnou pevnou adresu nemám.“

Muž si to poznamenal. Zeptal se: „Zaměstnání?“

„Žádné.“

„Důvod vaší návštěvy Despair?“

„Turistika.“

„Jak jste chtěl svoji návštěvu financovat?“

„O tom jsem moc nepřemýšlel. Nepřišlo mi to jako velký problém. Tohle není zrovna Londýn, Paříž nebo New York.“

„Odpovězte prosím na mou otázku.“

„Mám bankovní účet,“ sdělil Reacher.

Muž si to všechno zapsal. Potom se nadechl nosem, přejel perem po poznámkách a zarazil se. Zeptal se: „Vaše poslední adresa?“

„Schránka na AP.“

„AP?“

„Armádní pošta.“

„Vy jste veterán?“

„Ano, jsem.“

„Jak dlouho jste sloužil?“

„Třináct let.“

„Do kdy?“

„Odešel jsem před deseti lety.“

„Jednotka?“

„Vojenská policie.“

„Poslední hodnost?“

„Major.“

„A od té doby, co jste odešel z armády, jste neměl žádnou stálou adresu?“

„Ne, neměl.“

Muž si udělal k jedné ze svých poznámek vykřičník.

Reacher zahlédl dlouhý tah perem a tečku. Pak se muž otázal: Jak dlouho jste bez práce?“

„Deset let,“ odpověděl Reacher.

„Vy jste nepracoval od té doby, co jste opustil armádu?“

„Ne doopravdy.“

„Copak nemůže vysloužilý major najít práci?“

„Tenhle vysloužilý major žádnou práci najít nechtěl.“

„A přesto máte bankovní účet?“

„Mám na něm úspory,“ vysvětlil Reacher. „Plus výdělky z příležitostných prací.“

Muž si udělal další velký vykřičník. Jedna svislá čára a tečka. Pak se zeptal: „Kde jste spal minulou noc?“

„V Hope,“ odpověděl Reacher. „V motelu.“

„A máte tam stále zavazadla?“

„Žádná zavazadla nemám.“

Muž si to zapsal a udělal další vykřičník. „Přišel jste sem pěšky?“ otázal se.

„Ano,“ potvrdil Reacher. „Proč?“

„Nejel sem autobus a nikdo mi nezastavil.“

„Ne, ptám se proč zrovna sem.“

„Turistika,“ zopakoval Reacher.

„Co jste o našem malém městě slyšel?“

„Vůbec nic.“

„Přesto jste se ho rozhodl navštívit?“

„Jak vidíte.“

„Proč?“

„Přišlo mi zajímavé jeho jméno.“

„To není moc přesvědčivý důvod.“

„Někde být musím. A děkuju za hřejivé přivítání.“

Muž udělal čtvrtý vykřičník. Jedna svislá čára, jedna tečka. Pak přejel perem po poznámkách, pomalu a metodicky, čtrnáct otázek plus čtyři doplňující k tématům označeným vykřičníky. Pravil: Je mi líto, ale dospěl jsem k názoru, že jste porušil jedno z nařízení našeho města. Budete muset bohužel odejít.“

„Odejít?“

„Opustit město.“

„Jaké nařízení?“

„O potulce,“ sdělil muž.

SEDMÁ KAPITOLA

REACHER SE PODIVIL: „Vy máte nařízení o potulce?“

Soudce přikývl a řekl: „Mají ho ve většině měst na Západě.“

„Na žádné jsem ještě nenarazil.“

„Tak to jste měl obrovské štěstí.“

„Nejsem tulák.“

„Deset let bezdomovec, deset let nezaměstnaný, jezdíte autobusem nebo žebráte, aby vás někdo svezl, pohybujete se z místa na místo a vykonáváte příležitostné práce, jak jinak byste se sám nazval?“

„Svobodným člověkem,“ odpověděl Reacher. „A šťastným.“

Soudce opět přikývl a pravil: „Jsem rád, že se na to díváte z dobré stránky.“

„A co moje právo na svobodu shromažďování plynoucí z prvního dodatku ústavy?“

„Nejvyšší soud rozhodoval před dávnými lety. Města mají právo vyloučit nežádoucí živly.“

„Turisté jsou nežádoucí živly? Co si o tom myslí obchodní komora?“

„Tohle je tiché, staromódní město. Obyvatelé nezamykají dveře. Necítí potřebu. Většina klíčů se ztratila za dob našich prarodičů.“

„Nejsem zloděj.“

„My jsme ale velice opatrní. Zkušenosti z jiných krajů ukazují, že notoričtí nezaměstnaní odjakživa představují problém.“

„Co když neodejdu? Jaký trest mi hrozí?“

„Třicet dnů vězení.“

Reacher neodpověděl. Soudce dodal: „Policista vás odveze na hranici města. Sežeňte si práci a bydlení a přivítáme vás s otevřenou náručí. Do té doby se však nevracejte.“

Policajt ho odvedl opět dolů a vrátil mu peníze, pas, kartu do bankomatu a zubní kartáček. Nic nechybělo. Dostal úplně všechno. Pak mu předal tkaničky do bot a počkal u příjmu, až si je provleče očky, utáhne a zaváže. Potom položil ruku na pažbu pistole a zavelel: „Do auta.“ Reacher před ním prošel vestibulem a dveřmi ven. Slunce už zapadlo. Byla pozdní denní hodina i pozdní roční doba a začínalo se stmívat. Policajt přeparkoval. Auto teď stálo předkem do ulice. „Dozadu,“ nařídil.

Reacher zaslechl letadlo na obloze, daleko na západě.

Jeden motor stoupající příkře vzhůru. Cesna, beech, nebo piper, malý a osamělý v prázdnotě. Otevřel dvířka a vklouzl dovnitř. Bez pout se mu sedělo mnohem pohodlněji. Natáhl se do strany jako v taxíku nebo limuzíně. Policajt se k němu sklonil, jednu ruku na střeše a druhou na dveřích, a řekl: „Myslíme to vážně. Jestli se vrátíte, zatkneme vás a strávíte třicet dnů ve stejné cele. Pokud se na nás ovšem křivě nepodíváte a nebudeme vás muset zastřelit kvůli kladení odporu.“

„Jste ženatý?“ zeptal se Reacher.

„Proč?“

„Patrně ne. Přijde mi, že si ho radši honíte sám.“

Policajt zůstal dlouhou chvíli stát a potom zabouchl dvířka a nastoupil dopředu. Rozjel se po ulici, zabočil doprava a zamířil na sever. Šest bloků k Hlavní třídě, usoudil Reacher. Jestli zabočí doleva, dopředu na západ, možná si to nechám líbit. Jestli ale zabočí doprava, zpátky na východ do Hope, možná si to líbit nenechám.

Reacher se k smrti nerad vracel.

Pohyb vpřed bylo jeho životní krédo.

Šest bloků, šest stopek. Policajt pokaždé jemně zabrzdil, zpomalil, podíval se doleva, podíval se doprava a opatrně zrychlil. Na Hlavní třídě zastavil úplně. Počkal. Pak dupl na plyn, vyrazil dopředu a strhl volant.

A zabočil doprava.

Na východ.

Zpátky směrem do Hope.

OSMÁ KAPITOLA

MINULI OBCHOD SE STŘIŽNÍM ZBOŽÍM, benzinovou pumpu, opuštěný motel, prázdný nezastavěný pozemek a pak policajt zrychlil na téměř sto kilometrů v hodině.

Pneumatiky rachotily na hrubé vozovce a odhazovaly do stran kamínky. Za dvanáct minut zpomalil, po chvíli zabrzdil a zastavil. Otevřel dvířka, vystoupil, položil ruku na pažbu pistole a otevřel Reacherova dvířka. „Ven,“ nakázal.

Reacher uposlechl a pod botami mu zavrzal štěrk patřící Despair. Policajt trhl palcem na východ, kde byla větší tma.

„Tímhle směrem.“ Reacher se nepohnul.

Policajt vytáhl pistoli. Glock, devítimilimetr, hranatý a matný v přítmí. Bez zajišťovací západky. Jen s jazýčkem na spoušti, již stištěným policajtovým masitým prstem.

„Prosím,“ požádal policajt. Jenom mi dejte důvod.“

Reacher udělal tři kroky dopředu. Zahlédl, že na vzdáleném horizontu vychází měsíc. Všiml si konce hrubého štěrku z Despair a začátku hladkého asfaltu z Hope.

Oddělovala je dvě čísla široká spára naplněná černou směsí.

Policajtovo auto stálo přesně nárazníkem nad ní. Dilatační spoj. Hranice. Reacher pokrčil rameny a překročil ji. Jedním dlouhým krokem zpátky do Hope.

Policajt zavolal: „Neopovažte se nás ještě otravovat.“

Reacher neodpověděl. Neotočil se. Jen zůstal stát, obličejem na východ, a naslouchal, jak auto couvá, otáčí se a mizí s rachocením štěrku v dálce. Když všechny zvuky utichly, pokrčil opět rameny a vykročil.

Ušel necelých dvacet metrů a zahlédl asi kilometr a půl před sebou světla blížící se k němu rovně z Hope. Paprsky byly daleko od sebe, vystřelovaly nahoru a skláněly se dolů.

Velké, rychle jedoucí auto. Vynořilo se před ním v houstnoucí temnotě, a když se přiblížilo na sto metrů, zjistil, že je to další policejní auto. Další crown vic, černobílý, standardně vybavený, s nárazníky, světelnou lištou a anténami. Zastavilo kousek od něj, rozsvítilo se mu bodové světlo na sloupku předního okna, trhaně se otočilo, dvakrát po něm přejelo od hlavy k patě, ustálilo se mu na obličeji a oslepilo ho. Potom opět zhaslo a auto se posunulo dopředu, s tichým syčením pneumatik na hladkém asfaltovém povrchu, a zastavilo s dvířky řidiče přesně vedle něho. Na dveřích mělo zlatý znak s nápisem POH. Policejní oddělení Hope. Sjelo okénko, zvedla se ruka a rozsvítilo se vnitřní osvětlení. Reacher zjistil, že za volantem sedí policistka, s krátkými blonďatými vlasy prozářenými slabým světlem za ní a nad ní.

„Chcete svézt?“ zeptala se.

„Půjdu pěšky,“ odpověděl Reacher.

„Do města je to osm kilometrů.“

„Šel jsem z něj pěšky a pěšky se do něj také můžu vrátit.“

„Jet autem je snazší.“

„Nic mi nechybí.“

Žena se na okamžik odmlčela. Reacher poslouchal motor crown vicu. Trpělivě předl. Řemeny se otáčely, chladnoucí výfuk tikal. Pak Reacher vykročil. Udělal tři kroky a zaslechl, jak naskočila zpátečka, a pak se auto opět vynořilo vedle něj a pozpátku s ním udržovalo rychlost. Okénko bylo stále stažené. Žena řekla: „Dejte si pohov, Zeno.“

Reacher zůstal stát. Podivil se: „Vy víte, kdo byl Zeno?“

Auto zastavilo.

„Zeno z Citia,“ odvětila žena. „Zakladatel stoicismu.

Radím vám, abyste přestal trpět.“

„Stoici musejí trpět. Stoicismus je založen na bezpodmínečném přijímání osudu. Tak pravil Zeno.“

„Vaším osudem je vrátit se do Hope. Zenovi je jedno, jestli pěšky, nebo autem.“

„Kdo jste, filozof, policistka, nebo taxíkářka?“

„Policejní oddělení Despair nám zavolá, když někoho vyhazují na hranici města. Ze zdvořilosti.“

„To se stává často?“

„Častěji, než si myslíte.“

„A vy přijedete a zoufalce vyzvednete?“

„Jsme zde proto, abychom sloužili. Je to na našem znaku.“

Reacher se podíval na znak na dveřích. POH bylo napsáno veprostřed, ale chránit nahoře a sloužit dole.

„Chápu,“ odtušil.

„Tak si nastupte.“

„Proč to dělají?“

„Nastupte si a povím vám to.“

„Vy mi chcete zabránit v chůzi?“

„Je to osm kilometrů. Teď jste nabroušený, a až dorazíte do města, budete zuřit. Věřte mi. Už jsem to zažila. Nejlepší pro nás pro všechny bude, když pojedete autem.“

„Já jsem jiný. Chůze mě uklidňuje.“

Žena řekla: „Nebudu vás prosit, Reachere.“

„Vy víte, jak se jmenuju?“

„Policejní oddělení Despair nám to sdělilo. Ze zdvořilosti.“

„A jako varování?“

„Možná. Já se právě v tuhle chvíli rozhoduju, jestli je brát vážně.“ Reacher pokrčil opět rameny a položil ruku na kliku zadních dveří. „Dopředu, pitomče,“ zarazila ho žena.

„Nezatýkám vás, jenom vám pomáhám.“

Tak Reacher obešel kufr a otevřel dvířka spolujezdce.

Sedadlo obklopovaly konzoly s rádii a laptopem, ale bylo kam si sednout. Neležel na něm klobouk. Reacher se nacpal dovnitř. Neměl moc místa na nohy kvůli bezpečnostní přepážce za sebou. Auto vonělo po oleji, kávě, parfému a teplé elektronice. Na obrazovce laptopu zářila mapa GPS.

Malá šipka ukazovala na západ a blikala na vzdálenějším okraji růžového tvaru označeného správní oblast Hope. Tvar byl přesně obdélníkový, téměř čtvercový. Rychlé a svémocné rozdělení půdy, jako samotný stát Colorado.

Správní oblast Despair představoval světle nachový tvar.

Despair nebylo obdélníkové. Připomínalo tupý klín.

Východní hranice přesně kopírovala západní hranici Hope a pak se rozšiřovala, jako trojúhelník s useknutou špičkou.

Západní hranice byla dvakrát delší než východní a sousedila s šedivou prázdnotou. Země nikoho, usoudil Reacher.

Nespadající pod žádnou správní oblast. Z 170 a 125

vybíhaly vedlejší silnice, vedly přes zemi nikoho a nořily se do severozápadního rohu Despair.

Policistka vytáhla okýnko, otočila hlavu, podívala se za sebe a na dvě zacouvání otočila auto. Měla na sobě světle hnědou košili a byla drobná. Patrně necelých sto šedesát sedm čísel, necelých padesát pět kilo a necelých třicet pět let. Bez šperků, bez snubního prstýnku. Na límci měla rádio Motorola a nad levým ňadrem přišpendlený vysoký zlatý odznak. Podle odznaku se jmenovala Vaughanová. Podle dalších údajů to byla zatraceně dobrá policistka. Získala řadu cen a čestných uznání. Dobře vypadala, ale jinak než obyčejné ženy. Viděla věci, které obyčejné ženy neviděly. To bylo jasné. Reacher měl zkušenosti. Sloužil se spoustou žen, v dávných dobách u vojenské policie.

Zeptal se: „Proč mě Despair vyhnalo?“

Policistka jménem Vaughanová zhasla vnitřní světlo.

Nyní ji zepředu osvětlovaly červené údaje na přístrojové desce, růžová a nachová záře z displeje laptopu a bílý odraz reflektorů na silnici.

„Podívejte se na sebe,“ řekla.

„Je se mnou snad něco v nepořádku?“

„Co vidíte?“

„Normálního chlapa.“

„Pracovník v modrém límečku, silný, kypící zdravím a hladový.“

„A co má být?“

„Jak daleko jste se dostal?“

„Navštívil jsem benzinovou pumpu a restauraci. A městský soud.“

„V tom případě jste neviděl úplný obraz,“ opáčila Vaughanová. Jela pomalu, přibližně padesátkou, jako by se mu toho chystala ještě spoustu povědět. Jednou rukou držela volant, loket opřený o dvířka. Druhou měla položenou ledabyle v klíně. Osm kilometrů padesátkou jim bude trvat zhruba deset minut. Reacher zvažoval, co mu chce sdělit, když na to potřebuje tolik času.

Pravil: „Jsem spíš zelený límeček než modrý.“

„Zelený?“

„Sloužil jsem v armádě. Jako vojenský policista.“

„Kdy?“

„Před deseti lety.“

„Teď pracujete?“

„Ne.“

„Tak vidíte.“

„Co vidím?“

„Představujete hrozbu.“

„Pro koho?“

„Západně od centra Despair stojí největší továrna na recyklaci kovů v Coloradu.“

„Zahlédl jsem smog.“

„Ta továrna je jediný zdroj příjmů města. Jeho jediný trumf.“

„Tovární město,“ poznamenal Reacher.

Vaughanová přikývla za volantem. „Chlápek, který tu továrnu vlastní, vlastní i každou cihlu ve městě. Polovina obyvatel pro něj pracuje na plný úvazek. Druhá polovina na částečný, podle toho, jak je zrovna potřebují. Obyvatelé s plným úvazkem jsou spokojení. Ti s částečným mají strach.

Bojí se konkurence zvenčí. Nelíbí se jim, když k nim někdo přijde, shání práci a je ochoten pracovat za míň.“

„Já jsem vůbec pracovat nechtěl.“

„Pověděl jste jim to?“

„Nezeptali se mě.“

„Stejně by vám nevěřili. Tovární města jsou zvláštní místa. Když musíte každé ráno postávat u brány a čekat na kývnutí od předáka, začne vám z toho brzy hrabat. Je to dost feudální systém. Celé to město je feudální. Peníze, které majitel vyplatí ve mzdách, se mu okamžitě vrátí v nájmech.

A v hypotékách. Vlastní místní banku. A úlevu nepřinese ani neděle. Město má kostel a on je v něm laickým knězem.

Když chcete práci, musíte se čas od času ukázat v kostelní lavici.“

„To vám připadá spravedlivé?“

„Rád vládne. Použil by cokoliv.“

„Tak proč se tamější obyvatelé neodstěhují?“

„Pár jich to udělalo. Ti, kteří to neudělali, se k tomu už nikdy nerozhoupají.“

„Vyžaduje ten majitel, aby pro něj lidé zvenčí pracovali za míň?“

„Dává přednost stabilitě. Má rád lidi, které vlastní, ne cizince. A na tom, kolik platí, stejně nezáleží. Ty peníze získá okamžitě zpátky v nájmech a příjmech ze svých obchodů.“

„Tak čeho se ti chlapi báli?“

„Lidé se vždycky bojí. Tovární města jsou divná.“

„A městský soudce drží krok?“

„Musí. Je na voleném postu. A to nařízení o potulce skutečně existuje. Má ho většina měst. My v Hope určitě také. Nedá se obejít, když si někdo stěžuje.“

„V Hope si však nikdo nestěžoval. Přespal jsem tam minulou noc.“

„My nejsme tovární město.“

Vaughanová zpomalila. V dálce se vynořila první budova Hope. Reacher si na ni pamatoval. Rodinné železářství.

Ráno vyrovnával starý muž na chodník žebříky a kolečka, aby nalákal zákazníky. Nyní bylo zavřené a tmavé.

Zeptal se: „Jak velké je policejní oddělení Hope?“

Vaughanová odpověděla: „Já, dva další policisté a velitel.“

„Máte přísahou vázané zástupce?“

„Čtyři. Moc často je nepoužíváme. Jedině tak při dopravních kontrolách a když se někde staví. Proč?“

„Jsou ozbrojení?“

„Ne. V Coloradu jsou zástupci civilní udržovatelé pořádku. Proč?“

„Kolik zástupců má policejní oddělení Despair?“

„Myslím, že čtyři.“

„Potkal jsem je.“

„A k čemu došlo?“

„Jen čistě teoreticky: co by udělalo policejní oddělení Hope, kdyby se ve městě objevil někdo cizí, dostal se do rozporu s jedním z vašich čtyř zástupců a zlomil mu čelist?“

„Velice rychle bychom dotyčného uvrhli do vězení.“

„Proč?“

„Dobře víte proč. Nulová tolerance vůči násilí na udržovateli pořádku plus povinnost starat se o vlastní lidi plus hrdost a sebeúcta.“

„Co kdyby se jednalo o sebeobranu?“

„V případě civilista versus udržovatel pořádku bychom měli opravdu velice silné pochybnosti.“

„Dobře.“

„U vojenské policie byste určitě jednali úplně stejně.“

„To si pište.“

„Proč se mě ptáte?“

Reacher neodpověděl přímo. Místo toho řekl: „Vlastně žádný stoik nejsem. Zeno učil pasivní přijímání osudu.

Takový já nejsem. Nejsem moc pasivní. Beru výzvy osobně.“

„Takže?“

„Nelíbí se mi, když mi někdo přikazuje, kam můžu a kam nemůžu chodit.“

„Tvrdohlavý?“

„Rozčiluje mě to.“

Vaughanová ještě víc zpomalila a zastavila u chodníku.

Zařadila na parkování a otočila se na sedadle.

„Chcete slyšet moji radu?“ zeptala se. „Vykašlete se na to a pokračujte v cestě. Despair za to nestojí.“

Reacher neodpověděl.

„Najezte se a sežeňte si pokoj na noc,“ dodala Vaughanová. „Určitě máte hlad.“ Reacher přikývl.

„Děkuju za svezení,“ řekl. „Bylo mi potěšením, že jsem vás mohl poznat.“

Otevřel dvířka a vystoupil na chodník. Místní verze Hlavní třídy v Despair se zde jmenovala První třída. Věděl, že o blok dál, na Druhé třídě, je bistro. Dal si v něm snídani.

Vykročil k němu a za zády slyšel, jak crown vic Vaughanové odjíždí. Doneslo se k němu ušlechtilé vrčení motoru a tiché šustění pneumatik na asfaltu. Pak zabočil za roh a už nic neslyšel.

O hodinu později stále seděl v bistru. Snědl polévku, stejk, hranolky, fazole, jablkový koláč a zmrzlinu. Nyní upíjel kávu. Byla lepší než v restauraci v Despair. A přinesli mu ji v hrnku válcovitého tvaru. Se stále příliš širokým okrajem, ale mnohem blíže ideálu.

Přemýšlel o Despair a zvažoval, proč dostat ho z města bylo důležitější než si ho tam podržet a podat si ho kvůli útoku na zástupce.

DEVÁTÁ KAPITOLA

BISTRO V HOPE VYZNÁVALO POLITIKU neomezené spotřeby kávy a Reacher ji nemilosrdně zneužil. Vypil téměř celou velkou termosku. Servírku to představení fascinovalo.

Vůbec ji nemusel žádat o dolití. Přišla k němu pokaždé, když dopil, a občas ještě dřív, jako by od něj očekávala, že zlomí světový rekord. Nechal jí dvojité spropitné pro případ, že by jí dal majitel za její velkorysost pokutu.

Když odcházel, byla už úplná tma. Devět hodin večer.

Reacher usoudil, že se rozední až za deset hodin. V téhle zeměpisné šířce a v téhle roční době vyjde slunce patrně v sedm. Ušel tři bloky k místu, kde zahlédl obchod se smíšeným zbožím. Ve velkoměstě by se mu říkalo bodega a na předměstí by měl koncesi, ale v Hope to byl stále tradiční rodinný podnik, přecpaný a zaprášený, prodávající věci, které lidé potřebují, když je potřebují.

Reacher potřeboval vodu, proteiny a energii. Koupil si tři litrové lahve Poland Spring, šest čokoládových tyčinek Powerbar a roli padesátilitrových černých pytlů na odpadky.

Prodavač na pokladně všechno pečlivě naskládal do papírové tašky, Reacher si od něj vzal drobné a odnesl tašku čtyři bloky ke stejnému motelu, kde spal předešlou noc.

Dostal stejný pokoj na konci řady. Vešel dovnitř, postavil tašku na noční stolek a lehl si na postel. Měl v plánu krátký odpočinek. Do půlnoci. Nechtěl jít dvacet sedm kilometrů dvakrát ten samý den.

Reacher vstal o půlnoci z postele a podíval se z okna.

Nesvítil měsíc. Oblohu pokrývaly husté mraky a občas trochu jasnější místa prosvětlená vzdálenými hvězdami.

Přendal nákup do jednoho z černých pytlů na odpadky a přehodil si ho přes rameno. Pak opustil motel, zamířil tmou k První třídě a zahnul na západ. Nejezdila žádná auta.

Nechodili chodci. Jen v pár oknech se svítilo. Kráčel uprostřed noci prostředkem prázdnoty. Chodník skončil dvacet metrů západně za železářstvím. Reacher přešel na asfalt a pokračoval dál. Volnou pochodovou rychlostí šest a půl kilometru v hodině. Na hladkém asfaltu to nebyl žádný problém. Zapadl do rytmu do takové míry, že mu připadalo, že by mohl pochodovat navěky a nikdy se nezastavit.

Zastavil se však. Zastavil se po osmi kilometrech, sto metrů od hranice mezi Hope a Despair, protože před sebou vycítil nějaký tvar. Díru v temnotě. Auto zaparkované na krajnici. Téměř celé černé, s náznaky bílé barvy.

Policejní auto.

Vaughanová.

To jméno mu vytanulo na mysli přesně v okamžiku, kdy se rozsvítily reflektory. Dálkové. Velice jasné. Okamžitě ho polapily. Za zády mu vyrazil stín, nekonečně dlouhý.

Zastínil si oči levou rukou, protože v pravačce držel pytel.

Zůstal stát. Reflektory na něj stále mířily. Sešel ze silnice a začal ztvrdlým pískem opisovat oblouk na sever. Reflektory zhasly a zachytilo ho bodové světlo na sloupku předního skla. Odmítalo ho pustit. Tak změnil směr a vykročil přímo k němu.

Když se přiblížil, Vaughanová zhasla bodové světlo a stáhla okénko. Stála předkem na východ, se dvěma koly na písku a zadním nárazníkem přesně na úrovni dilatační spáry na silnici. V oblasti své pravomoci, ale jen taktak. Prohodila: „Myslela jsem si, že vás tady dneska v noci potkám.“

Reacher se na ni podíval a nic neřekl.

Vaughanová se zeptala: „Co tady děláte?“

„Procházím se.“

„Nic víc?“

„Nezakazuje mi to žádný zákon.“

„Tady ne,“ opáčila Vaughanová. „Ale stačily by jen tři kroky a už by vám to zakázal.“

„Ale ne váš zákon.“

„Jste nesmírně paličatý.“

Reacher přikývl. „Chtěl jsem se podívat do Despair a také to udělám.“

„Není tam nic k vidění.“

„Určitě není. Ale o takovýchhle věcech rozhoduju rád sám.“

„Varuju vás, myslí to vážně. Buď strávíte třicet dní ve vězení, nebo vás zastřelí.“

„Pokud mě najdou.“

„Najdou vás. Našla jsem vás i já.“

„Před vámi jsem se neschovával.“

„Zranil jste tam zástupce?“

„Proč se ptáte?“

„Uvažovala jsem o otázkách, které jste mi kladl.“

„Nejsem si jistý, kdo to byl.“

„Představa zraněných zástupců se mi vůbec nelíbí.“

„Nelíbil by se vám ten zástupce. Pokud to ovšem byl zástupce.“

„Budou vás hledat.“

„Jak velké je jejich oddělení?“

„Menší než naše. Myslím, že mají dvě auta a dva muže.“

„Nenajdou mě.“

„Proč se tam vracíte?“

„Protože mi řekli, abych to nedělal.“

„Stojí to za to?“

„Co byste udělala vy?“

Vaughanová řekla: „Já jsem bytost založená na estrogenu, ne na testosteronu. A už jsem dávno dospělá.

Vykašlala bych se na to a cestovala dál. Nebo zůstala v Hope. Je to hezké město.“

„Uvidíme se zítra,“ rozloučil se Reacher.

„Neuvidíme. Buď vás tady budu za měsíc zase vyzvedávat, nebo si o vás přečtu v novinách. Zbit a zastřelen, protože se bránil zatčení.“

„Zítra,“ zopakoval Reacher. „Zvu vás na pozdější večeři.“ Pohnul se, udělal krok, dva, tři a potom překročil hranici.

DESÁTÁ KAPITOLA

OKAMŽITĚ OPUSTIL SILNICI. Policejní oddělení Hope předpokládalo, že přijme výzvu. Nebylo těžké uhádnout, že policejní oddělení Despair dojde ke stejnému názoru. A nechtěl narazit do zaparkovaného auta Despair. To by mělo úplně jiný výsledek než přátelské poklábosení s hezkou policistkou Vaughanovou.

Obloukem zašel padesát metrů do řídkého zakrslého porostu severně od silnice. Dostatečně blízko, aby neztratil smysl pro orientaci, dostatečně daleko, aby se dostal mimo periferní vidění řidiče. Noc byla chladná. Povrch nerovný.

Žádná šance přiblížit se rychlosti šesti a půl kilometru v hodině. Ani nejmenší. Klopýtal vpřed. Bez baterky.

Úmyslně. Světlo by mu víc ublížilo, než pomohlo. Byl by vidět na dva kilometry daleko. Stejně tak by mohl vylézt na kámen a zakřičet Tady jsem.

O pomalý kilometr a půl později mu hodiny v hlavě řekly, že jsou dvě ráno. Opět zaslechl letadlo, v dálce na západě. Jednomotorové, připravující se na přistání. Cesna, beech, nebo piper. Možná to samé, které slyšel před hodinami startovat. Poslouchal ho, dokud si nepředstavil, jak přistálo a dorolovalo. Pak pokračoval v chůzi.

O čtyři hodiny později zbývalo sedmdesát pět minut do svítání a Reacher se dostal na úroveň centra, tři sta metrů daleko v křovinatém porostu. Věděl, že za sebou musel nechat zřetelnou řádku stop, ale bylo mu to dost jedno.

Pochyboval, že by policejní oddělení Despair mělo kotce plné policejních psů nebo že by provádělo průzkum z vrtulníku. Dokud zůstane mimo silnice a chodníky, je v podstatě neviditelný.

Přesunul se dalších padesát metrů na sever, narazil na další kámen velikosti člunu a dřepl si za něj. Noc byla stále chladná. Vybalil pytel, napil se vody a snědl jednu čokoládovou tyčinku. Potom pytel zase zabalil, postavil se za kamenem a otočil se, aby si prohlédl město. Kámen mu sahal do výše prsou. Opřel se o něj roztaženými lokty, natáhl předloktí, dal na sebe zatnuté pěsti a položil si na ně bradu.

Zpočátku nic neviděl. Jen temnotu, nehybnost a zakrytou záři za pár rozsvícenými okny. O něco dál zahlédl víc světel a vycítil tam činnost. Patrně obytná čtvrť, jižně od centra.

Domy a byty. Možná obytné přívěsy. Lidé tam vstávají do práce.

O deset minut později spatřil reflektory směřující na sever. Dva páry, tři páry. Jejich světla se blížila příčnými ulicemi, poskakovala, skláněla se a vrhala směrem k němu dlouhé stíny. Reacher zůstal za kamenem a jen pozoroval dění. Světla se zastavila u Hlavní třídy a zabočila v pravém úhlu na západ. Za nimi se vynořila další. Velice brzy byla každá příčná ulice osvětlená dlouhým procesím vozidel.

Jako by svítání začínalo na jihu. Sedany, dodávky a stará SUV. Všechny dojely na sever k Hlavní třídě, zastavily a zabočily na západ, kde, jak říkala Vaughanová, stojí továrna na recyklaci kovů.

Tovární město.

Šest hodin ráno.

Obyvatelé Despair jedou do práce.

Reacher je následoval pěšky, čtyři sta metrů severně od nich.

Klopýtal porostem a držel se silnice. Rychlostí necelých pět kilometrů v hodině. Auta jela víc než padesátkou. Přesto jim trvalo deset minut, než ho všechna minula. Tvořila dlouhý konvoj. Pak ho předjela poslední dodávka a Reacher sledoval očima červenou stuhu koncových světel. Dva až tři kilometry vepředu osvětlovala horizont jasná záře. Ne svítání. To nastane za ním, na východě. Záře na západě vycházela z obloukových světel. Obrovský obdélník světel na sloupech obklopoval jakousi zastavěnou arénu. Reacher odhadoval, že je tak kilometr a půl dlouhá a přibližně kilometr široká. Největší továrna na recyklaci kovů v Coloradu, řekla Vaughanová.

Nepřeháněla, pomyslel si Reacher. Vypadá jako největší na světě.

Září se proplétaly sloupce bílé páry a špinavého černého kouře. Auta na špičce konvoje se odlupovala napravo a nalevo a stavěla se do úhledných řad na plochách udusané země. Jejich světla zahnula, několikrát poskočila a zhasla, jeden pár za druhým. Reacher se opět ukryl, čtyři sta metrů před bránou a čtyři sta metrů severně od ní. Pozoroval, jak se jí sunou dělníci, trpělivě seřazení v dlouhé frontě, v rukách krabičky s obědem. Brána byla úzká. Vstup pro osoby, ne pro vozidla. Reacher předpokládal, že vjezd pro vozidla bude na druhé straně komplexu, blíž k dálnici.

Obloha za jeho zády začínala blednout. Vynořila se okolní krajina. Plochá, ale s dostatečným množstvím hrbolů, výmolů a kamenů, aby se tam dalo schovat. Povrch tvořil písek a drť. Tu a tam se krčilo zakrslé křovisko. Rozhodně nic zajímavého. Nic, co by přilákalo turistu. Žádná přitažlivá oblast na pikniky. Reacher předpokládal, že celý den stráví sám.

Poslední dělník prošel do továrny a brána se zavřela.

Reacher pokračoval dál, širokým obloukem na severozápad, stále ve skrytu, ale občas se rozhlédl z nějaké vyvýšeniny.

Továrna byla skutečně obrovská. Obklopoval ji nekonečný pevný plot ze svařených kovových plátů natřených na bílo.

Na vršku měl vodorovný válec o průměru sto osmdesát čísel. Nezdolatelný. Jako ve vězení s nejvyšší ostrahou.

Továrna byla rozlehlejší, než si původně myslel. Vypadala větší než samotné město. Jako ocas, který vrtí psem. Despair nebylo město s přilehlou továrnou. Byla to továrna s možností ubytování za branami.

Uvnitř se začínala rozjíždět práce. Reacher slyšel úpění těžkých strojů a cinkání kovu o kov a viděl záblesky a jiskry řezacích hořáků. Prošel kolem severozápadního rohu, patnáctiminutovou rychlou chůzí, stále čtyři sta metrů od továrny, v porostu. Viděl teď na bránu pro vozidla. Část západní strany plotu byla otevřená. Od horizontu k ní vedla široká silnice. Vypadala hladce a pevně. Postavená pro těžké náklaďáky.

Silnice představovala problém. Pokud chce pokračovat po směru hodinových ručiček, bude ji muset někde přejít. A chvíli být všem na očích. Jeho tmavé oblečení bude v nastávajícím svítání přímo křičet. Kdo by se na něj však díval? Policajti Despair zůstali nejspíš ve městě na východ od továrny. A nepředpokládal, že by kolem továrny křižovaly pohyblivé hlídkové jednotky.

Přesně to však dělaly.

Z brány pro vozidla se teď vynořila dvě bílá chevy tahoe.

Ujela padesát metrů po silnici a pak se rozdělila, jedno doprava a jedno doleva, na stopy vyjeté předchozími nekonečnými výlety. Auta měla zvýšené terénní závěsy, velké pneumatiky s bílými nápisy a označení Bezpečnostní služba vyvedené černými písmeny na dveřích. Jela pomalu, zhruba třicítkou, jedno po směru a jedno proti směru hodinových ručiček, jako by měla v úmyslu kroužit kolem továrny celý den.

Reacher se přikrčil a zacouval o dalších sto metrů. Našel vhodný kámen a schoval se za něj. Tahoe jela po obvodových stopách přibližně padesát metrů od plotu.

Pokud je továrna kilometr a půl dlouhá a kilometr široká, bude mít každé auto okruh pět kilometrů. Při třicetikilometrové rychlosti mu to bude trvat deset minut. A vzhledem k tomu, že se tahoe pohybují opačnými směry, zůstane jeden bod na pět minut nestřežený. Déle ne. A to jen za předpokladu, že obě pojedou stejnou rychlostí. Reacher se k smrti nerad vracel.

Vyrazil na západ, držel se prohlubní a výmolů a dával si pozor, aby ho od továrny dělily bludné kameny. Za deset minut se terén zploštil, na místě, kde ho vyčistili a upravili při stavbě silnice. Přilehlá krajnice byla devět metrů široká a tvořil ji udusaný písek prorostlý neduživým plevelem.

Silnice byla široká čtrnáct až patnáct metrů. Se dvěma pruhy a jasně žlutou dělicí čárou uprostřed. Z hladkého asfaltu.

Odlehlá krajnice měla dalších devět metrů.

Celková vzdálenost minimálně třicet dva metry.

Reacher nebyl sprinter. Nebyl ani dobrý běžec, rozhodně ne rychlý. Nejvyšší rychlost, jaké dokázal dosáhnout, o moc nepřesahovala svižnou chůzi. Skrčil se za posledním možným kamenem a pozoroval vozidla.

Objevovala se méně častěji, než čekal. Spíš po deseti minutách než po pěti. Což bylo nevysvětlitelné, ale výhodné. Méně výhodné bylo, že na silnici začínal houstnout provoz. Reacher věděl, že to muselo přijít.

Největší recyklační továrna v Coloradu potřebuje zcela jasně přísun materiálu a zcela jasně vytváří objem. Nesbírá odpadky u silnice a nespaluje je v pecích. Náklaďáky přivážejí šrot a odvážejí ingoty. Spoustu šrotu a spoustu ingotů. Krátce po sedmé se v bráně s řevem vynořilo obrovské monstrum s plochou korbou a začalo se plazit po silnici. Mělo indianskou poznávací značku a bylo naložené lesklými ocelovými tyčemi. Ujelo sto metrů a setkalo se s dalším monstrem s plochou korbou mířícím do továrny.

Tohle mělo oregonskou značku a bylo naložené desítkami slisovaných aut, poskládaných jako barevná harmonika.

Továrnu opustil kamion s kanadskou značkou a minul oregonskou obludu. Pak se vynořilo tahoe jezdící proti směru hodinových ručiček, přehouplo se přes silnici a pokračovalo v cestě. Za tři minuty dorazil jeho partner z opačného směru. Z továrny vyjel další náklaďák a další do ní zajel. V dálce kilometr a půl se blížil třetí, rozkývaný a pableskující v ranním oparu. Daleko za ním se rýsoval čtvrtý.

Reacher si připadal jako na Times Square.

Uvnitř továrny se pohybovaly obří jeřáby a všude vystřelovaly kaskády jisker. K obloze stoupal kouř a vzduch se chvěl horkem z pecí. Ozývaly se tlumené hlasy, dunění pneumatických kladiv, klapot ocelových plátů, pronikavý skřípot borcených plechů a hluboké zvučné zvonění, jako by někdo tloukl vší silou na kovadlinu.

Reacher se napil vody a snědl další čokoládovou tyčinku. Zabalil pytel, počkal, až ještě jednou projedou obě tahoe, a potom se prostě zvedl a přešel přes silnici. Čtyřicet metrů před dvěma náklaďáky, jedním uhánějícím do továrny a jedním jedoucím z továrny ven. Přijal riziko, že ho uvidí.

Za prvé mu nic jiného nezbývalo. A za druhé se jednalo o otázku přenosu informací. Poví řidič náklaďáku předákovi, že viděl chodce? Zavolá předák bezpečnostní službě? Spojí se bezpečnostní služba s městskými policajty?

Nebylo to moc pravděpodobné. A i kdyby k tomu došlo, nedostavila by se okamžitá reakce. Než by se ukázaly crown vicy, Reacher by byl dávno v divočině. A crown vicy nejsou terénní auta. Obě tahoe by se držela svého soukromého itineráře.

V podstatě nic nehrozilo.

Dostal se k prvním kamenům, vyvýšeninám a prohlubním na druhé straně a zamířil na jih, podél dlouhé strany továrny. Plot pokračoval. Byl přibližně čtyři metry třicet vysoký, svařený z čehosi, co vypadalo jako staré střechy od aut. Každý panel byl lehce vypouklý. Konečný výsledek připomínal

prošívanou

deku.

Stoosmdesáticentimetrový válec nahoře vypadal, že je ze stejného materiálu, vytvarovaný v obřím lisu a svařený bezešvým způsobem. Konečný výrobek pak nastříkali zářivě bílým lakem.

Cesta podél strany továrny trvala Reacherovi dvacet šest minut, takže musela být delší než kilometr a půl. Na vzdálenějším jihovýchodním rohu pochopil, proč byla tahoe tak pomalá. Byl tam další areál obehnaný zdí. Další obrovský obdélník. Podobné velikosti. Odkláněl se od osy běžící ze severovýchodu na jihozápad, nebyl úplně v zákrytu s továrnou. Jeho severovýchodní roh byl zhruba padesát metrů od jihozápadního rohu továrny. Koleje ukazovaly, že ho tahoe také střeží, projíždějí padesátimetrovou mezerou a opisují obří šišatou osmičku. Na Reachera bylo najednou vidět. Měl dobrou pozici vzhledem k prvnímu areálu, ne však příliš dobrou vzhledem k druhému. Tahoe pohybující se po směru hodinových ručiček se protáhne mezerou, udělá širokou otočku a dostane se k němu nepříjemně blízko.

Vykročil pozpátku na západ, k nízkému bludnému kameni.

Dostal se do poloviny mělké prohlubně porostlé křovisky.

Pak zaslechl praskání pneumatik.

Padl na zem, obličejem dolů, a pozoroval.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

BÍLÉ TAHOE PROJELO ZÚŽENÍM mezi areály rychlostí třicet kilometrů v hodině. Reacher slyšel pneumatiky. Byly široké a měkké, protáčely se na nevyztuženém povrchu, drtily kamínky a odhazovaly je do stran. Zaslechl čerpadlo posilovače řízení a mlaskavý tlukot osmiválce, jak se auto otočilo. Mírnou zatáčkou projelo tak blízko, že Reacher cítil výfukové plyny. Nehybně ležel.

Auto pokračovalo dál. Nezastavilo. Ani nezpomalilo.

Řidič seděl vysoko na levé straně. Reacher usoudil, že jako většina řidičů sleduje otočku, ke které se chystá. Odhaduje její úhel. Dívá se dopředu a doleva, ne doprava.

Špatná technika, na bezpečnostní službu.

Reacher zůstal ležet, dokud se tahoe nedostalo bezpečně daleko. Potom se postavil, oprášil se, vydal se na západ a sedl si za bludný balvan, ke kterému měl namířeno.

Druhý areál chránila zeď z neopracovaného kamene.

Sloužil k bydlení. Byly tam okrasné rostliny a keře a také řady stromů, zasazené tak, aby zakrývaly pohled na průmyslovou činnost. V dálce se rozpínal obrovský dům, postavený ze dřeva ve stylu horské chaty, jaký by se hodil spíš do Vail než do Despair. Obklopovala ho hospodářská stavení, včetně nadměrně velké stodoly, která byla patrně hangár, protože podél celé vzdálenější zdi se táhl široký pruh tvrdé země vypadající na ranvej. Měl tři větrné rukávy na sloupech, po jednom na obou koncích a jeden uprostřed.

Reacher

pokračoval

dál.

Hezky

daleko

od

padesátimetrové mezery. Příliš snadno by ho odtamtud mohli zahlédnout. Příliš snadno by ho mohli zaskočit.

Zamířil opět na západ a začal opisovat kruh také kolem obytné části, jako by oba objekty byly jedna velká překážka.

Kolem poledne byl ukrytý na jihu a díval se na továrnu zezadu. Obytnou část měl blíž, po levé straně. Na severozápadě se za ní nejasně rýsovala malá šedá skvrna.

Nízká budova nebo skupinka budov zhruba osm deset kilometrů daleko. Nezřetelná. Možná blízko silnice. Možná benzinová pumpa, odpočívadlo pro náklaďáky nebo motel.

Patrně za hranicí Despair. Reacher přimhouřil oči a pozorně se zadíval, ale nedokázal rozlišit podrobnosti. Obrátil pozornost k bližším objektům. Práce v továrně pokračovala.

U domu se nic nedělo. Tahoe stále kroužila a po silnici jezdily náklaďáky. V nepřetržitém proudu. Většinou s plochými korbami, ale také kamiony s kontejnery a uzavřenými korbami. Přijížděly a odjížděly a až k horizontu se táhla tmavá stužka naftových plynů. Továrna chrlila kouř, plameny a jiskry. Hluk utlumila vzdálenost, zblízka však musel být děsivý. Slunce stálo vysoko a oteplovalo se.

Reacher si dřepl a pozoroval a naslouchal, dokud ho to nepřestalo bavit a nezamířil na východ prohlédnout si město.

Byl jasný den, tak si dával pozor a postupoval pomalu.

Mezi továrnou a městem se táhla nezastavěná plocha.

Zhruba pět kilometrů dlouhá. Reacher kolem ní prošel, rovně a v bezpečné vzdálenosti. Uprostřed odpoledne se nacházel na úrovni místa, kde byl v šest hodin ráno, ale jižně od města, ne severně. Díval se na zadní stěny domků, ne na přední stěny obchodních budov.

Domky byly úhledné a uniformní, levně, ale slušně postavené. Všechno to byly jednopatrové bungalovy se stěnami pobitými šindelem a s asfaltovými střechami.

Některé natřené, některé jen namořené. Některé měly garáže, některé neměly. Některé se zahradami obehnanými laťkovým plotem, některé neoplocené. Většina měla satelity obrácené na jihozápad, nastavené jako dychtivé obličeje. Tu a tam bylo vidět obyvatele. Většinou ženy a pár dětí.

Několik mužů. Nastupovali do aut, vystupovali, pracovali na zahradě, vykonávali pomalé pohyby. Reacher usoudil, že se jedná o pracovníky na částečný úvazek, kterým ten den nepřálo štěstí. Postupoval po stometrovém oblouku, doleva a doprava, na východ a na západ, a měnil úhel pohledu. Scéna se však příliš neměnila. Domky, podivné malé předměstí těsně u centra, ale kilometry daleko od čehokoliv jiného, obklopené prázdnotou. Nebe bylo vysoké a obrovské.

Skalisté hory na západě vypadaly miliony kilometrů daleko.

Reacher najednou pochopil, že Despair postavili lidé, kteří se vzdali. Překonali převýšení, spatřili vzdálený horizont a se vším skoncovali. Jen rozbili tábor a zůstali tam, kam až se jim podařilo dostat. A jejich potomci žijí na stále stejném místě, zaměstnaní nebo bez práce, podle biče majitele továrny.

Reacher snědl poslední čokoládovou tyčinku a dopil vodu. Patou vyhloubil jamku ve vyprahlé zemi a ukryl do ní obaly, prázdné lahve a pytel na odpadky. Pak se od kamene ke kameni přiblížil k domkům. Hluk vycházející z továrny ubíral na síle. Patrně se blížil konec pracovní doby. Slunce stálo nízko po jeho levé straně. Poslední paprsky líbaly vrcholky vzdálených hor. Ochlazovalo se.

První auta a dodávky se objevily dvanáct hodin poté, co odjely. Dlouhý den. Mířily na východ, směrem k temnotě, tak měly rozsvícená světla. Světla zahýbala doleva do příčných ulic, poskakovala a skláněla se, blížila se k Reacherovi. Pak opět zabočovala, doleva a doprava, k jednotlivým příjezdovým cestám, garážím, přístřeškům a na udusané plácky se skvrnami od oleje. Zastavovala se a zhasínala. Motory utichaly. Otvírala se dvířka a s bouchnutím se zavírala. V domcích se svítilo. Za okny zářily televize. Obloha tmavla.

Reacher se přiblížil. Viděl, jak muži přinášejí do kuchyní prázdné krabičky od oběda nebo postávají u aut, protahují se a mnou si hřbety rukou oči. Zahlédl nedočkavé chlapce s míči a baseballovými rukavicemi hledající partnery k poslední hře. Někteří otcové souhlasili, jiní odmítli. Ze dveří vybíhaly holčičky s poklady, které musely za každou cenu ukázat.

Uviděl muže, který zastoupil čelo stolu v restauraci.

Muže, který mu podržel dvířka policejního auta jako hotelový vrátný u taxíku. Nadřízený zástupce. Vystoupil ze staré dodávky, ve které přijel k restauraci. Oběma rukama si tiskl žaludek. Prošel kolem dveří do kuchyně a doklopýtal do zahrady. Nebyla oplocená. Pokračoval dál, přes pěstěnou plochu do pustiny za zahradou.

Reacher se přiblížil.

Muž se zastavil, rozkročil se, zlomil se v pase a vyzvracel se. Dvacet vteřin zůstal skloněný a pak se narovnal, potřásl hlavou a odplivl si.

Reacher se přiblížil na dvacet metrů. Muž se opět předklonil a podruhé se vyzvracel. Reacher slyšel, jak si povzdechl. Ne bolestí, ne překvapením, ale rozladěním a rezignací.

„Jste v pořádku?“ zavolal Reacher z přítmí.

Muž se narovnal.

„Kdo to je?“ křikl.

Reacher odpověděl: Já.“

„Kdo?“

Reacher se přiblížil. Vstoupil do světla dopadajícího z okna sousední kuchyně.

Muž pravil: „Vy.“

Reacher přikývl. „Já.“

„Vyhodili jsme vás.“

„Nevzal jsem to na vědomí.“

„Nemáte tady co pohledávat.“

„O tom si můžeme ještě promluvit. Právě teď. Právě tady.“

Muž zavrtěl hlavou. „Je mi zle. To není fér.“

Reacher opáčil: „Nebylo by to fér, ani kdyby vám nebylo zle.“

Muž pokrčil rameny.

„To je jedno,“ řekl. „Jdu dovnitř.“

„Jak se daří vašemu kamarádovi? Tomu, co jsem mu dal ránu do čelisti?“

„Pěkně jste ho zřídil.“

„Zuby v pořádku?“

„Proč vás to zajímá?“

„Správné vycitlivění,“ sdělil Reacher. „To je umění.

Udělat jen to, co je zapotřebí, ani o trochu víc, ani o trochu míň.“

„Stejně měl špatné zuby. Jako my všichni.“

„To je mi líto,“ opáčil Reacher.

„Je mi zle,“ zopakoval muž. „Jdu dovnitř. Neviděl jsem vás, souhlasíte?“

„Něco špatného k jídlu?“ Muž se zarazil. Pak přikývl.

„Asi ano,“ řekl. „Musel jsem sníst něco, co mi nesedlo.“

S tím se otočil a vykročil k domu, pomalu a vrávoravě.

Jednou rukou si držel opasek, jako by mu byly moc velké kalhoty. Reacher pozoroval, jak odchází, a pak se obrátil a vnořil se zpátky do stínu.

*

Přesunul se o padesát metrů na jih a padesát metrů na východ od místa, kde se původně nacházel, pro případ, že by si to nemocný muž rozmyslel a usoudil, že přece jen někoho viděl. Chtěl zůstat ve stejné zeměpisné šířce, kdyby policajti začali hledat v mužově zahradě. Chtěl, aby pronásledování začalo mimo maximální dosah světla z baterky.

Policajti se však neukázali. Muž jim očividně nezavolal.

Reacher čekal skoro třicet minut. Na západě opět zaslechl letecký motor. Namáhal se a stoupal. Malé letadlo opět odlétalo. V sedm hodin večer. Pak jeho zvuk odumřel, obloha úplně ztmavla a domy se pevně zavřely. Připluly mraky a zakryly měsíc a hvězdy. Kromě světla ze zatažených oken se svět ponořil do úplné temnoty. Teplota prudce klesala. Noc v otevřené krajině.

Dlouhý den.

Reacher se postavil, uvolnil si límec košile a vyrazil na východ, směrem k Hope. Osvětlené domy nechal za svým levým ramenem, a když je minul, zabočil doleva do tmy a obešel po paměti obchod se střižním zbožím, benzinovou pumpu a prázdný pozemek. Pak opět zahnul doleva a pokusil se zahlédnout konturu silnice. Věděl, že tam musí být. Nikde ji však neviděl. Přesunul se směrem, o kterém byl přesvědčený, že je správný, co nejblíž se odvážil. Konečně zahlédl černou stužku. Nezřetelnou, ale jinak černou než neúrodná pustina. Srovnal s ní směr, uložil si ho do paměti, ustoupil bezpečných deset metrů do strany a vyrazil vpřed.

Ve tmě se mu šlo velice špatně. Klopýtal o křoviska.

Napřáhl ruce, aby nenarazil do kamene. Dvakrát zakopl o balvan velikost fotbalového míče a upadl. Dvakrát se zvedl, oprášil a pokračoval v cestě.

Tvrdohlavý, řekla Vaughanová.

Pitomý, pomyslel si Reacher.

Potřetí nezakopl o balvan. Bylo to něco mnohem měkčího a poddajnějšího.

DVANÁCTÁ KAPITOLA

REACHER SE ROZPLÁCL a nějaký primitivní instinkt mu pomohl, aby nepřistál přímo na tom, o co zakopl. Máchl nohama, sklonil hlavu a přetočil se jako při judu. Přistál na zádech, vyrazil si dech a uhodil se o ostré kameny, do ramene a do boku. Chvíli zůstal nehybně ležet a potom se překulil na břicho, vytáhl se na kolena a posouval se tak dlouho, až klečel obličejem směrem, odkud přišel. Potom rozevřel doširoka oči a zadíval se do temnoty. Příliš velká tma, než aby něco viděl. Nemá baterku.

Začal se otáčet na kolenou a jedné ruce, druhou nataženou nízko před sebe a sbalenou v pěst. Když se pomalu posunul asi metr, čehosi se dotkl. Čehosi měkkého.

Bez srsti. V oblečení.

Roztáhl prsty. Zlehka je sevřel. Přejel špičkami prstů a bříškem palce doprava a doleva. Stiskl.

Noha. Držel v ruce lidskou nohu. Váha a velikost stehna se nedaly zaměnit. Pod prsty cítil podkolenní šlachu a pod palcem dlouhý čtyřhlavý stehenní sval. Oblečení bylo tenké a měkké. Patrně bavlněný kepr, obnošený a mnohokrát praný. Možná staré kalhoty.

Posunul ruku doleva a nahmatal podkolenní jamku.

Noha ležela kolenem dolů. Zajel pod ni palcem a našel čéšku. Byla zabořená do písku. Přesunul ruku devadesát čísel doprava a přejel jí po zádech k lopatce. Ohmatal krk, šíji a ucho. Žádný puls.

Studené maso. Ne teplejší než noční vzduch.

Pod uchem byl límeček. Uplet, zahnutý, nepatrně drsný.

Možná polokošile. Popolezl po kolenou blíž a otevřel oči tak doširoka, že ho rozbolely obličejové svaly.

Příliš velká tma, než aby něco viděl.

Pět smyslů. Příliš velká tma na zrak, nic pro sluch.

Ochutnávat nehodlal. Tak zbýval čich a hmat. Čich mu nic zvláštního neprozradil. Za svůj život už cítil slušnou řádku mrtvých organismů. Tenhle příliš nepáchl. Jen po nepraném oblečení, starém potu, špinavých vlasech a suché opálené pokožce, se slabým náznakem metanu z počínajícího rozkladu. Žádný vyprázdněný měchýř nebo střeva.

Žádná krev.

Žádný parfém, žádná kolínská. Žádná skutečná informace.

Tak hmat. Použil obě ruce a začal vlasy. Ani dlouhé, ani krátké, rozcuchané. Přibližně čtyři až pět čísel dlouhé.

Drátovité, se sklonem k vlnám. Jižanský typ. Barva pokožky se nedala určit. Pod vlasy malá, jemná lebka.

Muž, nebo žena?

Přejel nehtem palce po páteři. Pod košilí žádný pásek podprsenky, ale to ještě nemuselo nic znamenat.

Prohmatával a ohledával žebra jako slepec čtoucí slepecké písmo. Lehká kostra, zřetelná páteř, šlachovitá, ne příliš masivní muskulatura. Úzká ramena. Buď hubený chlapec se štíhlým pasem, nebo žena v dobré kondici. Taková, jaká běhá maratóny nebo jezdí na jeden zátah stovky kilometrů na kole.

Takže kdo?

Jde to zjistit jediným způsobem.

Popadl látku na boku a na rameni a převalil tělo na bok.

Bylo dost těžké. Podle toho, jak měl roztažené ruce, měřilo přes sto sedmdesát čísel a vážilo zhruba šedesát pět kilo, takže patřilo spíš muži. Maratónská běžkyně by vážila mnohem míň, spíš padesát kilo. Podržel tělo za oblečení a nechal ho otočit kolem podélné osy a dopadnout na záda.

Pak roztáhl prsty a začal zase od hlavy.

Rozhodně muž.

Čelo měl svraštělé a kostnaté a bradu a horní ret pokrývalo čtyřdenní strniště. Tváře a hrdlo byly hladší.

Mladý muž, téměř ještě chlapec.

Lícní kosti byly vystouplé. Oči tvrdé a suché jako kuličky. Pokožka na obličeji pevná a stažená. Pokrývala ji zrnka písku, nic jiného se na ní však nezachytilo. Byla příliš suchá. Suchá byla i ústa, zvenku i zevnitř. Šlachy na krku vystupovaly zřetelně jako provazy. Nikde ani stopa po tuku.

Téměř ani po mase.

Umřel hlady a žízní, pomyslel si Reacher.

Polokošile měla dva knoflíky, oba rozepnuté. Bez kapsy, ale s malým emblémem vyšitým na levé straně hrudníku.

Pod ním se skrýval hubený prsní sval a tvrdá žebra. Kalhoty byly volné v pase. Bez opasku. Boty byly nějaké atletické tenisky se šněrováním na háčky a očka a tlustými podrážkami.

Reacher si otřel ruce o vlastní kalhoty a pak zase pokračoval od nohou nahoru a hledal ránu. Postupoval jako svědomitý pracovník bezpečnostní služby na letišti při tělesné prohlídce. Prohlédl předek, překulil opět tělo na břicho a prohlédl zadní část.

Nic nenašel.

Žádné řezné rány, žádné střelné rány, žádnou zaschlou krev, žádné otoky, žádné pohmožděniny, žádné zlomené kosti.

Ruce byly malé, dost drobné, ale trochu mozolnaté.

Nehty olámané. Prsty bez prstenů. Bez prstenu na malíčku, bez prstenu ze školy, bez snubního prstenu.

Prohledal kapsy na kalhotách, dvě přední a dvě zadní.

Nic v nich nenašel.

Ani peněženku, ani drobné, ani klíče, ani telefon. Vůbec nic.

Posadil se na paty a zahleděl se na oblohu, s přáním, aby se rozestoupily mraky a propustily měsíc. Nic se však nestalo. Noc zůstala temná. Šel na východ, upadl a obrátil se. Takže se dívá na západ. Převážil se na kolena a postavil se. Udělal čtvrtobrat doprava. Nyní se díval na sever. Dal se do pohybu, pomalu, malými kroky. Soustředil se, aby šel rovně. Sklonil se, přejel dlaněmi po zemi a našel čtyři kameny velikosti baseballového míče. Opět se narovnal a pokračoval v chůzi, pět metrů, deset, patnáct, dvacet.

Narazil na silnici. Tvrdý písek ustoupil štěrku smíšenému s asfaltem. Palcem na noze nahmatal okraj.

Sehnul se, opřel tři kameny o sebe a čtvrtý položil navrch, jako miniaturní horský ukazatel. Potom se otočil o sto osmdesát stupňů a zamířil zpátky. Pečlivě počítal kroky. Pět metrů, deset, patnáct, dvacet. Zastavil se, přidřepl a zašátral ve tmě. Nic.

S nataženými pažemi se posunul dopředu, hmatal dolů a hledal, dokud se pravou dlaní nedotkl ramene mrtvého těla.

Pohlédl na oblohu. Stále zatažená. Víc nemůžeš udělat.

Znovu se postavil, otočil se doleva a pokračoval v pouti temnotou, na východ směrem do Hope.

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

ČÍM VÍC SE BLÍŽIL K HRANICI HOPE, tím víc se přibližoval k silnici. Hope nebylo velké město a nechtěl ho ve tmě minout. Nechtěl kráčet věčně, celou cestu až zpátky do Kansasu. Přibližoval se však pomalu, takže když narazil na krajnici a ucítil pod nohama štěrk zapuštěný v asfaltu, zbývalo mu něco přes kilometr. Hodiny v hlavě mu řekly, že je půlnoc. Postupoval slušnou rychlostí, téměř pět kilometrů v hodině, navzdory tomu, že ještě čtyřikrát upadl a každých třicet minut se zastavil, aby se přesvědčil, že se příliš neodklonil ze směru.

Levná silnice Despair mu hlasitě křupala pod nohama, ale tvrdý povrch mu umožnil přidat do kroku. Ustálil se na dobrém rytmu a zbývající kilometr zdolal za necelých patnáct minut. Byla stále hodně zima. Tušil však nový asfalt před sebou. Cítil, jak se blíží. Pak ho ucítil pod nohama.

Levou se odstrčil od hrubého štěrku a pravou dopadl na sametově hladký povrch. Překročil hranici mezi městy.

Na vteřinu se zastavil. Rozpřáhl paže a pohlédl na černou oblohu. Pak na něj dopadly přední reflektory a polapily ho ve své záři. Naskočilo bodové světlo a přejelo ho od hlavy k patě a zase nahoru.

Policejní auto.

Potom reflektory zhasly stejně náhle, jak se rozzářily, rozsvítilo se vnitřní osvětlení a odhalilo malou postavu za volantem. Hnědá košile, světlé vlasy. Nepatrný úsměv na rtech.

Vaughanová.

Parkovala předkem k hranici, s nárazníky dvacet metrů uvnitř oblasti své pravomoci, a čekala ve tmě. Reacher k ní vykročil, obešel kapotu a položil ruku na kliku dveří spolujezdce. Otevřel je a nasoukal se dovnitř. Přivítalo ho tiché švitoření v rádiu a vůně parfému.

Zeptal se: „Takže máte čas na pozdní večeři?“

Vaughanová odpověděla: „S blázny zásadně nevečeřím.“

„Vrátil jsem se, jak jsem slíbil.“

„Bavil jste se dobře?“

„Moc ne.“

„Mám noční službu. Končím až v sedm.“

„V tom případě snídani. Pít kávu s blázny není to samé jako s nimi večeřet.“

„Kávu k snídani nepiju. Musím se přes den vyspat.“

„Tak čaj.“

„V čaji je také kofein.“

„Mléčný koktejl?“

„Možná.“ Seděla ledabyle opřená, jeden loket na dvířkách a druhou ruku v klíně.

„Jak jste zjistila, že přicházím?“ zeptal se Reacher.

„Neviděl jsem vás.“

„Jím hodně mrkve,“ odpověděla Vaughanová. „A naše video má noční vidění,“ naklonila se a poklepala na černou krabici připevněnou na přístrojové desce. „Kamera na sledování provozu a nahrávač na pevný disk,“ pohnula opět rukou a stiskla tlačítko na počítači. Na obrazovce naskočil strašidelně zelený, širokoúhlý obraz okolní krajiny. Silnice byla světlejší než pustina. Pohltila víc denního tepla než okolí. Nebo naopak. Reacher si nebyl jistý.

„Viděla jsem vás na osm set metrů,“ sdělila Vaughanová.

„Malou zelenou tečku,“ stiskla další klávesu, přetočila záznam dozadu a Reacher spatřil sám sebe, světlý tvar ve tmě, jak se přibližuje a roste.

„Špičková technika,“ vyslovil pochvalu.

„Peníze od Homeland Security. Dostáváme jich mraky.

Musíme je nějak utratit.“

„Jak dlouho tady jste?“

„Hodinu.“

„Děkuju, že jste počkala.“

Vaughanová nastartovala, kousek couvla a pak otočila přes silnici, širokým obloukem, který vynesl přední kola mimo asfalt do písku na krajnici. Vyrovnala auto a přidala plyn.

„Máte hlad?“ zeptala se.

„Ani moc ne,“ odpověděl Reacher.

„Přesto byste se měl najíst.“

„Kde?“

„Bistro bude mít ještě otevřeno. Zůstává otevřené přes celou noc.“

„V Hope? Proč?“

„Jsme v Americe. Žijeme v tržním hospodářství.“

„Přesto bych se radši vyspal. Mám za sebou dlouhý pochod.“

„Najezte se nejdřív v bistru.“

„Proč?“

„Protože si myslím, že byste to měl udělat. Výživa je důležitá.“

„Kdo jste, moje matka?“

„Prostě si myslím, že byste se měl najíst.“

„Jde vám o procenta z tržby? Je vrchní kuchař váš bratr?“

„Někdo se na vás ptal.“

„Kdo?“

„Nějaká dívka.“

„Žádné dívky neznám.“

„Neptala se na vás osobně,“ upřesnila Vaughanová.

„Chtěla vědět, jestli Despair nevyhodilo ještě někoho po ní.“

„Oni ji vyhodili?“

„Před čtyřmi dny.“

„To vyhazují také ženské?“

„Potulka není přestupek, kterého by se mohlo dopustit jen jedno pohlaví.“

„Kdo to je?“

„Je hodně mladá. Pověděla jsem jí o vás. Neprozradila jsem jméno, ale řekla jsem, že dneska v noci možná přijdete do bistra na večeři. Předpokládala jsem, že se vám nic nestane. Snažím se dívat na věci z lepší stránky. Takže si myslím, že se tam za vámi vypraví.“

„Co chce?“

„Neměla bych vám to říkat,“ opáčila Vaughanová. „Mám ale pocit, že pohřešuje svého přítele.“

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

REACHER VYSTOUPIL Z AUTA VAUGHANOVÉ na První třídě a zamířil přímo na Druhou. V bistru se svítilo a nezelo úplně prázdnotou. Byly obsazené tři boxy. Osamělý muž, osamělá mladá žena a dva muži společně. Možná obyvatelé Hope dojíždějící za prací. Očividně ne do Despair, ale třeba do jiného města. Možná do jiného státu, například do Kansasu nebo Nebrasky. Ty ležely hodně daleko. Muži se možná vrátili pozdě, unavení a nechtělo se jim doma vařit.

Nebo pracovali na směny a právě začínali, s dlouhou cestou před sebou.

Chodník u bistra byl opuštěný. Nepostávala na něm žádná dívka. Žádná dívka nesledovala, kdo přichází a odchází. Žádná dívka se neopírala o zeď. Žádná se neschovávala ve stínu. Reacher otevřel dveře, vešel dovnitř, zamířil k nejvzdálenějšímu boxu v rohu a posadil se zády ke stěně a obličejem tak, aby měl výhled na celou místnost. Z

pouhého zvyku. Jinak nikdy neseděl. Přistoupila k němu servírka a dala mu ubrousek, příbor a sklenici ledové vody.

Ne ta samá, která ho obsluhovala při kávovém maratónu.

Tahle byla mladá a poměrně svěží, navzdory pozdní noční hodině. Možná studovala na škole. Bistro mělo možná otevřeno celou noc, aby poskytlo lidem práci. Majitel možná cítil cosi jako občanskou zodpovědnost. Hope vypadalo, že by mohlo být takovým městem.

Jídelníček stál v pochromovaném stojánku na konci stolu. Byla to karta zatavená v plastiku s obrázky jídel.

Servírka se vrátila a Reacher ukázal na opékaný sýrový sendvič a požádal: „A kávu.“ Servírka si to napsala a odkráčela. Reacher se opřel a pozoroval oknem ulici.

Předpokládal, že dívka, která ho hledá, prochází každých patnáct dvacet minut okolo. On by to tak udělal. Kvůli dlouhým intervalům ho možná propásla. Většina návštěvníků bistra se rychle najedla a odešla. Někde určitě existovala obchodní organizace, která měla údaje o pohybu návštěvníků restaurací přesně změřené. Jeho osobní průměr se pohyboval pod půl hodinou. Kratší doba, když pospíchal, a delší, když pršelo. Co si vzpomínal, nejdéle zůstal v restauraci dvě hodiny. Nejkratší pobyt měl v čerstvé paměti.

Předešlý den v Despair. Jeden rychlý hrnek kávy, za dohledu nepřátelských očí.

Po chodníku však nikdo neprošel. Nikdo se nepodíval oknem. Servírka mu přinesla sendvič a hrnek kávy. Káva byla čerstvá a sendvič ušel. Sýr se lepil v ústech a nedosahoval kvality výrobků ve Wisconsinu, ale dal se jíst.

A Reacher nebyl gurmán. Jídla dělil na poživatelná a nepoživatelná a kategorie poživatelných měla daleko větší záběr než ta druhá. Tak pil, jedl a poměrně si pochutnával.

Po patnácti minutách dívku vzdal. Usoudil, že se neobjeví. Pak si to rozmyslel. Přestal se dívat z okna. Začal se dívat po hostech bistra a uvědomil si, že už tam je a čeká na něj.

Mladá žena o tři boxy dál.

Začínáš hloupnout, Reachere, vyčinil si v duchu.

Představoval si, že kdyby se nacházeli v opačné situaci, chodil by se každých patnáct dvacet minut podívat oknem.

Ve skutečnosti by to však neudělal. Schoval by se dovnitř před zimou, posadil se a čekal na svého člověka.

Stejně jako ona.

Prostý selský rozum.

Mohlo jí být devatenáct až dvacet, měla špinavě blonďaté vlasy s melírem a na sobě džínovou sukni a mikinu s nápisem, který mohl být jménem univerzitního fotbalového týmu. Její rysy nebyly zrovna krásné, ale vyzařovalo z nich neodolatelné zdraví. Takové už viděl u mnoha amerických dívek jejího postavení a generace.

Pokožku měla dokonalou. Medově zbarvenou se zbytky nádherného letního opálení. Zuby měla bílé a pravidelné.

Oči jasně modré. Nohy dlouhé, ani hubené, ani silné. Pěkně tvarované, pomyslel si Reacher. Dost staromódní výraz, ale výstižný. Na nohou měla tenisky s malými bílými ponožkami, které jí končily u kotníků. Vlastnila tašku.

Ležela vedle ní na lavici. Ne kabelka, ne kufřík. Taška, jakou nosí kurýři, z šedého nylonu, se širokou chlopní.

Byla to dívka, na kterou čekal. Poznal to, protože když se na ni úkosem díval, zjistil, že ho také pozoruje. Měřila si ho a rozhodovala se, jestli ho má oslovit.

Patrně usoudila, že radši ne.

Na rozhodnutí měla plných patnáct minut. Ale nevstala a nepřešla k němu. Ne kvůli dobrému vychování. Ne proto, že ho nechtěla rušit u jídla. Její smysl pro etiketu nemohl být tak vytříbený. A i kdyby byl, utlumil by ho strach o pohřešovaného přítele. Prostě se s ním nechtěla zaplést. O

víc nešlo. Reacher se jí nedivil. Podívejte se na sebe, řekla Vaughanová. Co vidíte? Nedělal si iluze, co vidí dívka o tři boxy dál. Nedělal si iluze o svém vzhledu a přitažlivosti v očích někoho jako ona. Bylo pozdě v noci, dívala se na dvakrát staršího muže, obrovského, neupraveného, rozcuchaného, značně

špinavého

a

vyzařujícího

nepřátelskou elektrickou auru, kterou léta pěstoval, jako nápis vzadu na požárním vozidle: Udržujte odstup šedesát metrů.

Rozhodla se, že zůstane sedět a neosloví ho. To bylo jasné. Reacher pocítil zklamání. V první řadě kvůli otázkám obklopujícím mrtvého chlapce v temnotě, ale také proto, že ve skrytu duše chtěl být mužem, o kterého se zajímají hezké mladé dívky. Dál by to však nehnal. Byla osamělá a dvakrát mladší než on. A její přítel byl mrtvý, což z ní dělalo svým způsobem vdovu.

Stále ho pozorovala. Posunul pohled, aby viděl její odraz v okně, které měla vedle sebe. Vzhlédla, sklopila oči, chvíli si hrála s prsty, podívala se náhle jeho směrem, jako by ji napadlo něco nového, a pak se zase odvrátila, jako by tu myšlenku zapudila. Jako by našla důvod, proč si od něj držet odstup. Dal jí pět minut a potom vylovil z kapsy peníze.

Nepotřeboval účet. Věděl, kolik stojí sendvič a káva, protože cena stála na lístku. Znal místní daň z obratu a dokázal ji spočítat z hlavy. Věděl, jak dát patnáctiprocentní spropitné mladé servírce, která se ho také stranila.

Složil po délce několik malých bankovek a nechal je na stole. Vstal a vykročil ke dveřím. V poslední minutě změnil směr, přistoupil k boxu s dívkou a posadil se naproti ní.

„Jmenuju se Reacher,“ pravil. „Myslím, že jste se mnou chtěla mluvit.“

Dívka se na něj podívala, zamrkala, otevřela ústa a zase je zavřela. Promluvit se jí podařilo až na druhý pokus.

Řekla: „Proč si to myslíte?“

„Potkal jsem policistku jménem Vaughanová. Pověděla mi to.“

„Co vám pověděla?“

„Pověděla mi, že hledáte někoho, kdo byl v Despair.“

„Mýlíte se,“ opáčila dívka. „To nejsem já.“

Neuměla moc lhát. Vůbec to neuměla. Reacher ve svém předchozím životě narazil na skutečné odborníky. V téhle dívce se dalo číst jako v knize. Polknutí, falešné začátky, koktání, nervozita, pohledy doprava. Psychologové vyzkoumali, že centrum paměti sídlí v levé polovině mozku a spouštěč obrazotvornosti v pravé. Proto se lidé dívají nevědomky doleva, když se snaží něco vybavit, a doprava, když si vymýšlejí. Když lžou. Dívka se dívala tak moc doprava, že hrozilo, že si vyvrátí krk.

„Dobře,“ pravil Reacher. „Omlouvám se, že jsem vás vyrušil.“

Nepohnul se však. Zůstal ležérně sedět. Zabíral téměř celou lavici pro dva. Zblízka byla dívka hezčí než zdálky.

Měla jemné pihy a živá, výrazná ústa.

„Kdo jste?“ zeptala se.

„Prostě chlap,“ odpověděl Reacher.

„Jaký druh chlapa?“

„Soudce v Despair mě označil za vagabunda. Takže takový druh patrně jsem.“

„Bez práce?“

„Práci jsem už dlouho neměl.“

Dívka řekla: „Mě také označili za vagabunda.“

Měla neidentifikovatelný přízvuk. Nepocházela z Bostonu, z New Yorku, Chicaga, Minnesoty, ani z hlubokého Jihu. Možná z Jihozápadu, například z Arizony.

Opáčil: „Ve vašem případě se nejspíš zmýlili.“

„Nevím, co to označení přesně znamená.“

„Pochází ze starého francouzského slova waucrant,“

objasnil Reacher. „Používá se pro člověka, který se potuluje z místa na místo bez zákonných nebo viditelných finančních prostředků.“

„Studuju na univerzitě.“

„V tom případě vás obvinili neprávem.“

„Jenom se mě chtěli zbavit.“

„Kde studujete?“

Dívka se zarazila. Pohlédla doprava. „V Miami,“

odpověděla.

Reacher přikývl. Ať už studovala kdekoliv, v Miami to nebylo. Nejspíš to nebylo nikde na Východě. Do školy chodila nejspíš na západním pobřeží. Možná v jižní Kalifornii. Nezkušení lháři často jen převrátí obraz, když lžou o zeměpise.

„Co je váš hlavní obor?“ zeptal se.

Dívka se podívala přímo na něj a oznámila: „Historie dvacátého století.“ Což byla pravděpodobně pravda. Mladí lidé o svých vědomostních oblastech většinou nelžou, protože jsou na ně hrdí a nechtějí se nechat nachytat při neznalosti jiného oboru. Jiný obor často ani nemají. Nemít alternativy patří k mládí.

„To mi připadá jako včera,“ utrousil. „Ne jako historie.“

„Co vám tak připadá?“

„Dvacáté století.“

Dívka neodpověděla. Nepochopila, co má na mysli.

Pamatovala si nanejvýš osm devět let minulého století, a to jen z perspektivy dítěte. Reacher si pamatoval o trochu víc.

„Jak se jmenujete?“ zeptal se.

Dívka se podívala doprava. „Anne.“

Reacher opět přikývl. Ať už se jmenovala jakkoliv, Anne to nebylo. Anne se pravděpodobně jmenovala její sestra.

Nebo nejlepší přítelkyně. Nebo sestřenice. Když si lidé vymýšlejí jména, zůstávají obvykle nejradši doma.

Dívka, která se nejmenovala Anne, se zeptala: „Vás obvinili také neprávem?“

Reacher zavrtěl hlavou. „Vagabund je přesně to, co jsem.“

„Proč jste tam šel?“

„Líbilo se mi jméno. Proč jste tam šla vy?“ Dívka neodpověděla.

Reacher pravil: „Stejně to není nějak zvlášť zajímavé město.“

„Kolik jste z něj viděl?“

„Podruhé většinu.“

„Vy jste se tam vrátil?“

Reacher přikývl. „Pořádně jsem si ho prohlédl, z dálky.“

„A co jste zjistil?“

„Zjistil jsem, že to skutečně není nějak zvlášť zajímavé město.“ Dívka se odmlčela. Reacher viděl, jak zvažuje další otázku. Jak ji položit. Zda ji vůbec položit. Naklonila hlavu na stranu a zadívala se za něj. „Viděl jste nějaké lidi?“

zeptala se.

„Spoustu lidí,“ opáčil Reacher.

„Viděl jste letadlo?“

„Slyšel jsem ho.“

„Patří muži s velkým domem. Odlétá každý večer v sedm a vrací se ve dvě v noci.“

Reacher se otázal: „Jak dlouho jste tam byla?“

„Jeden den.“

„Tak jak víte, že letadlo létá každý večer?“ Dívka neodpověděla.

„Možná vám to někdo pověděl,“ napomohl Reacher.

Žádná odpověď.

Reacher dodal: „Létat pro zábavu nezakazuje žádný zákon.“

„Lidé nelétají pro zábavu v noci. Nic není vidět.“

„To máte pravdu.“

Dívka se na další minutu odmlčela a pak se zeptala: „Byl jste v cele?“

„Několik hodin.“

„Byl tam ještě někdo jiný?“

„Ne.“

„Když jste se vrátil, jaké lidi jste viděl?“

Reacher řekl: „Proč mi prostě neukážete jeho fotografii?“

„Jakou fotografii?“

„Fotografii vašeho přítele.“

„Proč bych to dělala?“

„Váš přítel se pohřešuje. Nemůžete ho najít. Takového dojmu alespoň nabyla policistka Vaughanová.“

„Vy věříte policajtům?“

„Některým ano.“

„Nemám fotografii.“

„Máte velkou kabelu. Určitě se spoustou věcí. Možná i s několika fotografiemi.“

Dívka požádala: „Ukažte mi náprsní tašku.“

„Nemám náprsní tašku.“

„Náprsní tašku má každý muž.“

„Já ji nemám.“

„Dokažte to.“

„Nemohu dokázat neexistující.“

„Vyprázdněte kapsy.“

Reacher přikývl. Chápal. Přítel se nachází na útěku.

Zeptala se na tvé zaměstnání. Chce mít jistotu, že nejsi vyšetřovatel. Vyšetřovatel by měl v náprsní tašce kompromitující průkaz totožnosti. Zvedl zadek z lavice a vyndal peníze, svůj starý pas, kartu do bankomatu a klíč od motelu. Kartáček na zuby měl na pokoji, rozložený, postavený v umělohmotném kelímku vedle umyvadla.

Dívka si prohlédla jeho majetek a řekla: „Děkuju.“

Reacher ji vyzval: „Tak mi ukažte jeho fotografii.“

„Není můj přítel.“

„On není váš přítel?“

„Je to můj manžel.“

„Na to, abyste byla vdaná, jste ještě příliš mladá.“

„Milujeme se.“

„Nenosíte snubní prstýnek.“

Levačku měla položenou na stole. Rychle ji stáhla do klína. Prstýnek ale neměla, ani světlý proužek v opálení.

„Vzali jsme se z náhlého popudu,“ vysvětlila. „Dost ve spěchu. Prstýnky si chceme pořídit později.“

„Nejsou součástí obřadu?“

„Nejsou,“ řekla. „To je jenom mýtus.“ Pak se na chvíli odmlčela a dodala: „A nejsem ani těhotná, kdybyste si to náhodou myslel.“

„To mě vůbec nenapadlo.“

„Dobře.“

„Ukažte mi tu fotografii.“

Dívka se natáhla po kabele, postavila si ji na klín a nadzvedla chlopeň. Chvíli se v ní přehrabovala a pak vytáhla tlustou koženou peněženku. S přepážkou na bankovky a kapsičkou na drobné. Zvenku měla průhledné umělohmotné okýnko s kalifornským řidičským průkazem s dívčinou fotografií. Dívka rozepnula pásek, otevřela přepážku na bankovky a prolistovala harmoniku umělohmotných okýnek na fotografie. Zajela do jednoho z nich štíhlým prstem a vylovila snímek. Podala mu ho přes stůl. Byl vystřižený ze standardní fotografie patnáct na deset vyrobené na počkání.

Okraje nebyly úplně rovné. Dívka na ní stála na ulici zalité zlatavým světlem, s palmami a řadou butiků v pozadí.

Zeširoka se usmívala a vyzařovala z ní láska, radost a štěstí.

Malinko se předkláněla, jako by bojovala s neovladatelným záchvatem chichotání. Objímal ji chlapec stejného věku.

Hodně vysoký, světlovlasý a urostlý. Atlet. Měl modré oči, krátký účes, tmavé opálení a široký úsměv.

„To je vás manžel?“ zeptal se Reacher.

Dívka odpověděla: „Ano.“

Chlapec ji převyšoval o hlavu. Byl obrovský. Tyčil se nad ní jako obr. Paže měl silnější než kmeny palem v pozadí. Nebyl to chlapec, o kterého Reacher zakopl v temnotě. Ani náhodou. Na to byl příliš velký.

PATNÁCTÁ KAPITOLA

REACHER POLOŽIL SNÍMEK před sebe na stůl. Podíval se na dívku a zeptal se: „jak stará je ta fotografie?“

„Z nedávné doby.“

„Neukázala byste mi váš řidičský průkaz?“

„Proč?“

„Potřeboval bych si něco ověřit.“

„Nejsem si jistá.“

„Už vím, že se nejmenujete Anne. Vím, že nechodíte do školy v Miami. Tipuju na UCLA. Tahle fotografie vypadá, že vznikla někde poblíž. Má atmosféru Los Angeles.“

Dívka neodpověděla.

Reacher ji ujistil: „Nehodlám vám ublížit.“

Dívka zaváhala a potom posunula přes stůl peněženku.

Reacher pohlédl na řidičský průkaz. Většina z něj prosvítala okýnkem. Jmenovala se Lucy Andersonová. Bez prostředního jména. Andersonová, takže proto možná Anne.

„Lucy,“ pravil. „Je mi potěšením.“

„Omlouvám se, že jsem vám neřekla pravdu.“

„Nelamte si s tím hlavu. Proč byste to dělala?“

„Přátelé mi říkají Lucky. Šťastná. Je to něco jako moje přezdívka.“

„Doufám, že odpovídá skutečnosti.“

„Já také. Dosud jsem vždycky šťastná byla.“

Řidičský průkaz prozradil, že jí bude brzy dvacet.

Bydlela v bytě v ulici, o které Reacher věděl, že není daleko od UCLA. Nedávno Los Angeles navštívil. Pořád si dobře pamatoval jeho topografii. Pohlaví byla ženského, což přesně odpovídalo, ale oči měla mít podle průkazu modré, což bylo příliš skromné označení.

Měřila sto sedmdesát dva centimetry.

Takže její manžel musel měřit nejméně sto devadesát dva. Možná sto devadesát pět. Na snímku vypadal, že váží přes devadesát kilo. Byl přibližně stejně velký jako Reacher.

Možná ještě větší.

Rozhodně ne kluk ve tmě. Kluk ve tmě byl velký jako Lucy Andersonová.

Lucy Andersonová se zeptala: „Viděl jste ho?“

Reacher zavrtěl hlavou.

„Ne,“ řekl. „Neviděl. Je mi líto.“

„Někde tam musí být.“

„Před čím utíká?“

Lucy pohlédla doprava. „Proč by měl před něčím utíkat?“

„Jenom mě to napadlo,“ opáčil Reacher. „Kdo jste?“

„Prostě chlap.“

„Jak jste věděl, že se nejmenuju Anne? Jak jste věděl, že nechodím do školy v Miami?“

„Před dávnými lety jsem dělal policajta. Vojenského.

Ještě jsem všechno nezapomněl.“

Lucy zmlkla a zbledla. Na bílé pokožce jí vystoupily pihy. Nacpala fotografii zpátky do okýnka, zapnula peněženku a vrazila ji do kabely. „Vy nemáte ráda policajty?“ podivil se Reacher.

„Ne všechny,“ dostalo se mu odpovědi.

„To je na člověka jako vy dost neobvyklé.“

„Jako já?“

„Zabezpečená, zajištěná, ze střední třídy, dobře vychovaná.“

„Věci se mění.“

„Co váš manžel provedl?“

Lucy neodpověděla.

„A komu to provedl?“

Žádná odpověď.

„Proč šel do Despair?“

Žádná odpověď.

„Stejně je to jedno,“ usoudil Reacher. „Neviděl jsem ho.

A už nejsem policajt. Skončil jsem před dávnou dobou.“

„Co byste teď udělal? Kdybyste byl na mém místě?“

„Počkal bych přímo tady ve městě. Váš manžel působí jako schopný chlap. Patrně se objeví, dříve či později. Nebo vám pošle vzkaz.“

„Kéž byste měl pravdu.“

„Studuje také na univerzitě?“

Lucy Andersonová neodpověděla. Jen zapnula kabelu, posunula se po lavici, postavila se a uhladila si lem sukně.

Sto sedmdesát dvě čísla, necelých šedesát kilo, blonďatá, modrooká, vzpřímená, silná a zdravá.

„Děkuju,“ řekla. „Dobrou noc.“

„Mnoho štěstí,“ popřál Reacher. „Lucky.“

Lucky si přehodila kabelu přes rameno, zamířila ke dveřím a vyšla na ulici. Reacher pozoroval, jak se schoulila a vykročila do zimy.

Ve dvě hodiny ráno ležel v posteli. V motelovém pokoji bylo teplo. Pod okny hřál radiátor a podával dobrý výkon.

Budík v hlavě si nařídil na šest třicet. Byl unavený, ale usoudil, že čtyři a půl hodiny budou stačit. Musely stačit, protože se před snídaní chtěl ještě osprchovat.

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

TO, ŽE SE POLICAJTI zastavují v bistrech na koblihy před začátkem směny, během směny a po směně, je klišé, ale klišé jsou od toho, aby často odpovídala pravdě. Tak se Reacher pět minut před sedmou zasunul do stejného boxu, naprosto přesvědčený, že policistka Vaughanová vejde během následujících deseti minut dovnitř. Což také udělala.

Před bistrem zastavilo policejní auto. Vaughanová z něho vystoupila, přitiskla si obě ruce na kříž a protáhla se.

Zamkla, otočila se a vyrazila ke dveřím. Vešla dovnitř, zahlédla ho, na okamžik se zarazila a pak změnila směr a posadila se naproti němu.

Reacher se zeptal: „Jahodový, vanilkový, nebo čokoládový? Jiné tady nemají.“

„Co tady nemají?“

„Mléčné koktejly.“

„Nepiju koktejly k snídani s blázny.“

„Nejsem blázen. Jen občan, který má problém. A vy jste tady proto, abyste pomáhala. Stojí to na vašem odznaku.“

„O jaký problém se jedná?“

„Setkal jsem se s tou dívkou.“

„A nachytal vás její přítel?“

„Její manžel, abychom byli přesní.“

„Vážně?“ podivila se Vaughanová. „Na to, aby byla vdaná, je ještě hodně mladá.“

„To jsem si také myslel. Prý se milují.“

„Dejme narážku houslím. Viděl jste se tedy s jejím manželem?“

„Ne.“

„Tak v čem spočívá problém?“

„Viděl jsem někoho jiného.“

„Koho?“

„Vlastně jsem ho neviděl. Byla černočerná tma. Upadl jsem přes něj.“

„Přes koho?“

„Přes mrtvého kluka.“

„Kde?“

„Dost daleko na území Despair.“

„Jste si jistý?“

„Naprosto,“ odpověděl Reacher. „Mladé dospělé mužské tělo.“

„Myslíte to vážně?“

„Smrtelně.“

„Proč jste mi to neřekl včera v noci?“

„Potřeboval jsem čas na přemýšlení.“

„Zahráváte si s mou trpělivostí. Jak velká je pustina za hranicí, tisíce čtverečních kilometrů? A vám se podaří zakopnout ve tmě o mrtvolu? Není to trochu moc velká náhoda?“

„Ani ne,“ opáčil Reacher. „Předpokládám, že dělal to samé, co já. Šel na východ z Despair do Hope a držel se silnice, aby neztratil směr, dostatečně daleko, aby mu nic nehrozilo. Tím se dostal do stejného koridoru. Mohl jsem ho minout o metr, ale ne o kilometr.“

Vaughanová neodpověděla.

„Nezvládl však celou cestu,“ pokračoval Reacher.

„Myslím, že byl vyčerpaný. Kolena měl zabořená pěkně hluboko v písku. Řekl bych, že na ně padl, převážil se dopředu a umřel. Byl vyhublý a dehydrovaný. Nenašel jsem žádné rány, ani poranění.“

„Cože, vy jste ho ohledal? Ve tmě?“

„Ohmatal jsem ho.“

„Ohmatal?“

„Použil jsem hmat,“ sdělil Reacher. „To je jeden ze smyslů, na které se můžeme spolehnout.“

„Tak kdo to byl?“

„Podle vlasů jižanský typ. Zhruba sto sedmdesát dvě čísla, něco přes šedesát kilo. Mladý. Bez průkazu totožnosti.

Barvu pokožky se mi nepodařilo určit.“

„To je neuvěřitelné.“

„Přesto se to však stalo.“

„Kde?“

„Přibližně šest kilometrů za městem a třináct před hranicí.“

„Rozhodně tedy na území Despair.“

„Nepopiratelně.“

„Měl byste zavolat na policejní oddělení Despair.“

„Nevymočil bych se na něj, kdyby hořelo.“

„V tom případě vám nemůžu pomoct. Případ nespadá pod moji pravomoc.“

Přišla k nim servírka. Denní služba, ta, která s ním absolvovala kávový maratón. Měla napilno a byla unavená.

Bistro se rychle plnilo. Americké maloměsto, doba snídaně.

Reacher si objednal kávu a vajíčka. Vaughanová také požádala o kávu. Reacher to považoval za dobré znamení.

Počkal, až servírka odspěchá, a řekl: „Můžete mi pomoct.“

Vaughanová se zeptala: Jak?“

„Chci se vrátit a porozhlédnout se, hned teď, za denního světla. Mohla byste mě tam odvézt. Jenom bych se podíval a zase bychom byli rychle zpátky.“

„Není to moje město.“

„Neoficiálně. Mimo službu. Jako turistka. Jste občanka.

Máte právo jezdit po jejich silnici.“

„Dokázal byste to místo najít?“

„Postavil jsem u silnice hraničku z kamenů.“

„To nemůžu udělat,“ odmítla Vaughanová. „Nemůžu čmuchat na jejich území. A nabeton tam nemůžu odvézt vás.

Vyhnali vás. Byla by to neuvěřitelná provokace.“

„Nikdo by se o tom nedozvěděl.“

„Myslíte? Mají jednu silnici do města, jednu z města a dvě auta.“

„Právě teď jedí koblihy v restauraci.“

„Jste si jistý, že se vám to nezdálo?“

„Sny s tím nemají nic společného,“ odvětil Reacher.

„Ten kluk měl oči jako kuličky a vnitřek úst úplně vysušený.

Pochodoval několik dní.“

Servírka se vrátila s kávou a vajíčky. Vajíčka byla obložená snítky čerstvé petrželky. Reacher ji odsunul na okraj talíře.

Vaughanová prohlásila. „Nemůžu jet do Despair policejním autem Hope.“

„Máte ještě nějaké jiné?“

Vaughanová se na dlouhou chvíli odmlčela. Upíjela kávu. Potom řekla: „Mám starou dodávku.“

Nechala ho čekat na První třídě u železářství. Očividně se chtěla v klidu převléknout a vyměnit auto. Nechtěla ho vzít k sobě domů, což bylo moudré rozhodnutí. Podívejte se na sebe, řekla. Co vidíte? Reacher si už zvykl, že na tuhle otázku dostává jen nepříznivé odpovědi. Železářství mělo ještě zavřeno. Výkladní skříň přetékala nářadím a drobnými domácími potřebami. V uličce za dveřmi se vršilo zboží, které majitel vystaví o něco později na chodník. Reacher se už dlouhá léta divil, proč železářství dávají přednost venkovním prostorům. Představovalo to spoustu práce.

Opakovanou fyzickou námahu, dvakrát denně. Psychologie zákazníka možná diktovala, že větší zahradnické předměty se lépe prodávají v kontextu s čerstvým vzduchem. Nebo se jednalo o otázku místa. Reacher se na okamžik zamyslel, nedospěl však k žádnému jednoznačnému závěru, popošel a opřel se o sloup se značkou křižovatky. Probouzející se ráno bylo chladné a šedivé. U země se válela řídká mlha. Skalisté hory nebylo vůbec vidět, ani blízko, ani daleko.

O necelých dvacet minut později zastavil u protějšího chodníku chevrolet. Ne baňatá klasika ze čtyřicátých let, ani dravá futuristická loď z padesátých let, ani násilnický El Camino z let šedesátých. Jen obyčejná ojetá americká dodávka, padesát let stará, vybledle modrá, s ocelovými ráfky a malými pneumatikami. Za volantem seděla Vaughanová. Měla na sobě větrovku zapnutou ke krku a naraženou baseballovou čepici v barvě khaki. Dobré přestrojení. Kdyby ji Reacher nečekal, vůbec by ji nepoznal.

Přešel po přechodu a nastoupil vedle ní, na malé vinylové sedadlo s rovným opěradlem. Vnitřek páchl po unikajícím benzinu a studených výfukových plynech. Pod nohama měl gumovou rohožku pokrytou pouštním pískem, ošoupanou a zpuchřelou věkem. Zabouchl dvířka a Vaughanová vyrazila.

Dodávka měla dýchavičný čtyřválcový motor. Jenom se podívám a zase budeme rychle zpátky, řekl. Rychle však bude zcela jasně relativní pojem.

Osm kilometrů silnice Hope jim trvalo sedm minut. Sto metrů před hranicí města Vaughanová pravila: „Kdybychom někoho potkali, skrčíte se k zemi.“ Pak sešlápla plyn, dodávka poskočila na dilatační spáře a pod koly zapraskaly ostré kamínky Despair.

„Jezdíte sem často?“ zeptal se Reacher.

„Proč bych to dělala?“ odtušila Vaughanová.

Vepředu nebylo vidět žádná auta. Žádná nepřijížděla, ani neodjížděla. Silnice se táhla rovně do zamlžené dálky, stoupala a klesala. Vaughanová jela stovkou. Něco přes kilometr a půl za minutu, což byla patrně maximální pohodlná rychlost dodávky.

Po sedmi minutách na nepřátelském území zpomalila.

„Sledujte levou krajnici,“ vyzval ji Reacher. „Čtyři kameny postavené do pyramidy.“

Počasí se ustálilo na světle šedém světle. Ani jasném, ani slunečním, všechno však bylo dokonale osvětlené. Předměty se netřpytily, ani neztrácely ve stínu. Na krajnici se povalovaly odpadky. Jen tu a tam, ale bylo jich dost, aby Reacherovo znamení nečnělo jako maják. Ležely tam umělohmotné lahve od vody, skleněné lahve od piva, plechovky od sodovky, papíry a drobné nedůležité součástky aut, vše zasypané kamínky, které odhodila na okraj projíždějící kola. Reacher se otočil na sedadle. Nikdo za nimi. Nikdo před nimi. Vaughanová ještě víc zpomalila.

Reacher sledoval krajnici. Když držel kameny ve tmě v dlani, přišly mu obrovské. Za neosobního denního světla se však budou ztrácet v pustině.

Vaughanová přejela ke středu vozovky a ještě víc zpomalila.

„Tady,“ oznámil Reacher.

Třicet metrů před sebou zahlédl na levé straně své znamení. Tři kameny opřené o sebe a čtvrtý položený nahoře. Tečka v dálce, uprostřed ničeho. Na jih až k horizontu se táhla plochá nevýrazná krajina, posetá neduživými keři, tmavými kameny, výmoly a nízkými vyvýšeninami.

„To je to místo?“ zeptala se Vaughanová.

„Dvacet metrů na jih,“ upřesnil Reacher.

Opět zkontroloval silnici. Nic vepředu, nic za nimi.

„Vzduch čistý,“ oznámil.

Vaughanová projela kolem pyramidy, přibrzdila u pravé krajnice a otočila se širokým obloukem přes oba pruhy.

Vrátila se na východ a zastavila přesně u kamenů. Přeřadila na parkování a nechala běžet motor.

„Vy zůstanete tady,“ nařídila.

„Nesmysl,“ odmítl Reacher. Vystoupil, překročil kameny a čekal na krajnici. V osvětlené prázdnotě si připadal nicotný. Ve tmě se svět smrskl na dosah paže. Nyní byl zase obrovský. Vaughanová se k němu připojila a společně vykročili na jih, v pravém úhlu k silnici, pět kroků, deset, patnáct.

Po dvaceti krocích se Reacher zastavil, otočil a ujistil o směru. Potom zůstal stát a rozhlédl se, nejprve v úzkém poloměru a pak v širším. Nic nezahlédl.

Postavil se na špičky, natáhl krk a pátral. Nic nenašel.

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

REACHER SE OTOČIL o sto osmdesát stupňů čelem k silnici, aby se ujistil, že se neodklonil příliš na západ nebo na východ. Neodklonil. Stál přímo u cíle. Popošel o pět kroků na jih, obrátil se na východ, udělal dalších pět kroků, otočil se a ušel deset kroků na západ. Nic nespatřil.

„Tak co?“ křikla Vaughanová.

„Zmizel,“ oznámil Reacher.

„Takže jste skutečně jen pokoušel mou trpělivost.“

„Nepokoušel. Proč bych to dělal?“

„Jak moc jste mohl být přesný, s těmi kameny? Ve tmě?“

„O tom právě uvažuju.“

„Tady to není,“ opáčila Vaughanová. „Pokud jste si celou historku nevymyslel.“

Reacher stál nehybně v pustině. Nic neviděl. Nic neslyšel, až na motor dodávky, trpělivě běžící o dvacet metrů dál. Ušel dalších deset metrů na východ a začal opisovat široký kruh. Ve čtvrtině se zastavil.

„Podívejte,“ vyzval Vaughanovou.

Ukázal na zem. Na dlouhou řádku oválných mělkých dolíků v písku, necelý metr od sebe. Vaughanová řekla: „Stopy.“

„Moje,“ potvrdil Reacher. „Ze včerejší noci. Když jsem se vracel domů.“

Oba se otočili na západ a šli zpátky po stopách.

Sledovali je směrem k Despair. Po deseti metrech narazili na malou prohlubeň ve tvaru kosočtverce. Prohlubeň byla prázdná.

„Počkejte,“ požádal Reacher.

„Nic tady není,“ namítla Vaughanová.

„Ale bylo. To je to místo.“

Zatvrdlá krusta písku byla silně porušená. Desítkami otisků bot vedoucími nejrůznějšími směry. Rýhami, širšími pruhy a čárami, jak po ní někdo něco vlekl. Rýsovaly se v ní malé jamky, několik zcela jasných, ale většinou nezřetelné, protože se do nich nasypal suchý písek.

Reacher požádal: „Povězte mi, co vidíte.“

„Činnost,“ sdělila Vaughanová. „Rozrytou zem.“

„A příběh,“ doplnil Reacher. „Vypráví nám, k čemu tady došlo.“

„Ať už tady došlo k čemukoliv, musíme zmizet. Plán zněl podívat se a zase rychle odjet.“

Reacher se napřímil a přejel očima po silnici, na západ a na východ.

Zela prázdnotou.

„Nikdo nejede,“ oznámil.

„Měla jsem s sebou vzít piknikový koš,“ zalitovala Vaughanová.

Reacher vešel do prohlubně. Přidřepl a ukázal dvěma prsty na dvě souběžné jamky uprostřed. Vypadaly, jako by někdo zatlačil do písku dvě skořápky od kokosového ořechu, plnou silou, podél severovýchodní osy.

„To jsou chlapcova kolena,“ sdělil. „Tady se vzdal.

Klopýtavě se zastavil, pootočil se a klesl k zemi.“ Pak ukázal na široký zválený pruh s kameny metr dvacet na východ. „Sem jsem dopadl, když jsem o něj zakopl. Na ty kameny. Jestli chcete, můžu vám ukázat modřiny.“

„Možná později,“ řekla Vaughanová. „Musíme si pospíšit.“

Reacher ukázal na čtyři zřetelné hranaté důlky. Pět na sedm čísel, v rozích velkého obdélníku šedesát čísel na sto padesát.

„Nohy od nosítek,“ oznámil. „Přišli si pro něj. Podle stop čtyři až pět lidí. Oficiální pracovníci, protože kdo jiný s sebou tahá nosítka?“ Postavil se, rozhlédl a ukázal na severovýchod, na širokou nerovnou řádku stop a polámanou vegetaci. „Přišli tímhle směrem a stejným směrem odešli, zpátky k silnici. Možná k autu koronera zaparkovanému kousek na západ od mé pyramidy.“

„Takže vám nic nehrozí,“ pravila Vaughanová. „Převzaly ho příslušné orgány. Problém vyřešen. Měli bychom zmizet.“

Reacher nepatrně přikývl a zadíval se na západ. „Co bychom tam měli vidět?“

„Dva páry stop,“ usoudila Vaughanová. „Chlapcovy a vaše, vedoucí na východ z města. Různě staré, ale ve stejném směru.“

„Jak to ale vypadá, je jich tam víc.“

Obešli prohlubeň a zastavili se na jejím západním okraji.

Našli čtyři řádky stop, dost blízko u sebe. Zabíraly nanejvýš dva metry na šířku.

„Dva páry směrem k nám a dva páry směrem od nás,“

řekl Reacher.

„Jak to víte?“ podivila se Vaughanová.

„Úhel chodidel. Většina lidí chodí s prsty vytočenými ven.“

„Možná tady žijí lidé s vrozenou vadou chodidla a prsty vybočenými dovnitř.“

„V Despair by to bylo možné. Ale ne pravděpodobné.“

Čerstvější stopy vedoucí k nim byly velké hluboké otisky dobrý metr od sebe. Starší byly menší, blíž u sebe, klikatější a mělčí.

„Kluk a já,“ poznamenal Reacher. „Směrem na východ.

Ne současně. Já jsem šel a on se potácel a vrávoral.“

Oba páry stop vedoucích od nich byly naprosto čerstvé.

Písek se ještě tolik nerozdrolil, takže stopy v něm zůstaly jasně zřetelné, hlubší, daleko od sebe a podobné.

„Dva velcí chlapi,“ oznámil Reacher. „Směrem zpátky na západ. Nedávno a společně.“

„Co to znamená?“

„Znamená to, že sledovali kluka. Nebo mě. Nebo nás oba. Aby zjistili, kde jsme byli a odkud jsme přišli.“

„Proč?“

„Našli tělo a byli zvědaví.“

„Jak to tělo vůbec našli?“

„Káňata,“ vysvětlil Reacher. „V otevřeném prostoru jsou nezaměnitelným ukazatelem.“

Vaughanová zůstala chvíli stát. Potom vyhrkla: „Zpátky do auta, rychle.“ Reacher se s ní nepřel. Předběhla ho s nevyhnutelným závěrem, ale jen o kousek.

OSMNÁCTÁ KAPITOLA

STARÁ DODÁVKA stále trpělivě předla. Silnice byla stále prázdná. Oba se však rozběhli. Rozrazili dvířka a vrhli se dovnitř. Vaughanová zařadila rychlost a dupla na plyn.

Neprohodili ani slovo, dokud se nepřehoupli přes hranici Hope, po dlouhých osmi minutách.

„Teď jste opravdu občan, který má problém,“ řekla Vaughanová. „Je vám to jasné? Policajti z Despair možná nepobrali moc rozumu, ale pořád jsou to policajti. Káňata jim ukázala mrtvého kluka, našli jeho stopy, našli stopy dalšího chlapa, který na něj po cestě narazil, našli stopy po pádu a válení, takže si s tím chlapem budou chtít vážně promluvit. Na to můžete vzít jed.“ Reacher se zeptal: „Tak proč nesledovali moje stopy dál?“

„Protože věděli, kam máte namířeno. Nabízí se pouze Hope nebo Kansas. Chtěli zjistit, odkud jste přišel. A co najdou?“

„Velký oblouk. Zahrabané papírky od čokoládových tyčinek, prázdné lahve od vody, jestli budou hledat pořádně.“

Vaughanová přikývla. Jasný fyzický důkaz o chlapovi s velkými chodidly a dlouhýma nohama, který přišel v noci úmyslně na návštěvu, poté co z města vyhodili chlapa s velkými chodidly a dlouhýma nohama.“

„A viděl mě jeden ze zástupců.“

„Jste si jistý?“

„Povídali jsme si spolu.“

„To je vážně skvělé.“

„Ten kluk zemřel přirozeným způsobem.“

„Jste si jistý? Ohledal jste ho ve tmě. Oni si ho položí na stůl v márnici.“

„Opustil jsem území Despair. Když tam nemůžete vy, nemůžou ani oni k vám.“

„Malá policejní oddělení se nezabývají vraždami, vy idiote. Musí povolat státní policii. A státní policie má přístup kamkoliv v Coloradu. A spolupracuje se všemi složkami v Coloradu. A od včerejška jste v mé služební knize. To nemůžu popřít, ani kdybych chtěla.“

„Vy byste nechtěla?“

„Vůbec nic o vás nevím. Až na to, že jsem si zatraceně jistá, že jste v Despair zmlátil zástupce. V podstatě jste se mi k tomu přiznal. Kdo ví, co dalšího jste ještě provedl?“

„Nic dalšího jsem neprovedl.“

Vaughanová neodpověděla.

Reacher se zeptal. „Co se stane dál?“

„Vždycky je lepší jednat v předstihu. Měl byste se dobrovolně ozvat a poskytnout informaci.“

„To neudělám.“

„Proč ne?“

„Jsem bývalý voják. Zásadně se nehlásím dobrovolně.“

„V tom případě vám nemůžu pomoct. Případ nespadá do mé pravomoci. A nikdy do ní nespadal.“

„Ozvat byste se mohla vy,“ navrhl Reacher. „Mohla byste zavolat státní policii a zjistit, co si o tom myslí.“

„Ta se brzy ozve sama od sebe.“

„Tak jednejte v předstihu, jak jste říkala. Včasná informace se vždycky hodí.“

Na to Vaughanová nic neřekla. Jen ubrala plyn a zpomalila, když dorazili na okraj města. Dveře železářství byly otevřené a majitel rovnal zboží na chodník. Měl jakési kouzelné štafle, které se daly nastavit do osmi různých poloh. Rozložil je jako malířský stojan sahající až do druhého podlaží. Vaughanová zabočila na další křižovatce doleva a potom doprava a projela zezadu kolem bistra. Ulice byly široké, příjemné a chodníky lemované stromy. Zajela na vyznačené parkoviště před nízkou cihlovou budovou.

Budova připomínala poštovní úřad na předměstí. Dojem však klamal. Sídlilo v ní policejní oddělení Hope. Hlásala to hliníková písmena připevněná na zdi. Vaughanová vypnula motor a Reacher ji následoval po úhledném cihlovém chodníčku ke dveřím policejní stanice. Byly zavřené. Stejně jako celá stanice. Vaughanová vytáhla svazek klíčů a oznámila: „Denní služba začíná v devět.“

I vnitřek stanice působil jako pošta. Nevýrazný, ošuntělý, úřednický, byrokratický, ale poměrně přátelský.

Přijatelný. Nakloněný zákazníkům. Prostor pro veřejnost tvořil pult a za ním dva stoly. Kancelář velitele byla v rohu za bytelnými dveřmi, na stejném místě, kde by úřadoval poštmistr. Vaughanová obešla pult a zamířila ke stolu, který musel být její. Účelně uspořádaný, ale nenahánějící strach.

Vepředu uprostřed na něm stál staromódní počítač a vedle něj telefon na konzole. Vaughanová otevřela zásuvku a našla telefonní seznam. Hope si se státní policií očividně moc často netelefonovalo. Vaughanová neznala číslo nazpaměť.

Vytočila ho, požádala o službu konajícího kolegu, představila se a sdělila: „Sháníme informace o pohřešované osobě. Muž, jižanského typu, přibližně dvacetiletý, sto sedmdesát dva centimetrů vysoký, šedesát pět kilo těžký.

Můžete nám pomoct?“ Pak chvíli naslouchala, střelila očima doleva, doprava a řekla: „Jméno neznáme.“ Vyslechla si další otázku, pohlédla doprava a sdělila: „Barvu pokožky nedokážeme určit. Pracujeme na základě černobílé fotografie. Víc nemáme.“

Nastala odmlka. Reacher zahlédl, jak Vaughanová zívla.

Byla unavená. Pracovala celou noc. Odtáhla si sluchátko trochu od ucha a k Reacherovi se doneslo tiché cvakání klávesnice ve vzdálené státní kanceláři. V Denveru nebo možná v Colorado Springs. Pak se opět ozval hlas, Vaughanová sevřela sluchátko a Reacher nezachytil, co oznámilo.

Vaughanová si ho vyslechla a řekla: „Děkuju.“

Potom zavěsila.

„Nemají podobný případ v záznamech. Policejní oddělení Despair to nenahlásilo.“

„Přirozená příčina smrti,“ odtušil Reacher. „Alespoň v něčem jsme se shodli.“

Vaughanová zavrtěla hlavou. „Přesto to měli nahlásit.

Neobjasněné úmrtí v otevřené krajině je minimálně okresní záležitost. Což znamená, že by se normálně o minutu později objevilo v systému státní policie.“

„Tak proč ho nenahlásili?“

„Nevím. Není to však náš problém.“

Reacher se posadil k druhému stolu. Ke klasickému kousku vládního nábytku, s ocelovými nohami a tenkou dřevovláknitou deskou s laminátovou vrstvou imitující růžové dřevo či akácii koa. K pravým nohám byla přišroubovaná skromná bočnice a nástavec se třemi zásuvkami. Židle měla kolečka a sedátko potažené šedivým tvídem. Nábytek vojenské policie býval jiný. Židle byly z vinylu. Stoly z oceli. Reacher seděl za stovkami z nich, po celém světě. Pohledy z okna se výrazně lišily, ale stoly zůstávaly stejné. Podobně jako jejich obsah. Složky plné mrtvých a pohřešovaných lidí. Někteří oplakávaní, někteří ne.

Vzpomněl si na Lucy Andersonovou, které přátelé říkali Lucky. Na předchozí noc v bistru. Vybavilo se mu, jak si tiskla ruce. Podíval se na Vaughanovou a pravil: „Svým způsobem je to i náš problém. O toho kluka si možná někdo dělá starosti.“

Vaughanová přikývla. Popadla opět telefonní seznam.

Reacher viděl, jak přelistovala od státní policie na policejní oddělení Despair. Vytočila číslo a hlas ve sluchátku zazněl tentokrát mnohem hlasitěji, jako by fyzická blízkost dodala na síle elektrickému proudění v drátech. Vaughanová zopakovala stejný smyšlený postup, pohřešovaná osoba, muž jižanského typu, zhruba dvacetiletý, sto sedmdesát dvě čísla vysoký, šedesát pět kilo těžký, jméno neznámé, barva pokožky neurčitelná kvůli černobílé fotografii. Pak následovala krátká odmlka a krátká odpověď.

Vaughanová zavěsila.

„O ničem nevědí,“ sdělila. „Takového kluka nikdy neviděli.“

DEVATENÁCTÁ KAPITOLA

REACHER ZŮSTAL SEDĚT a Vaughanová se dala do rovnání věcí na stole. Přesunula klávesnici do zákrytu s monitorem, vedle klávesnice položila myš, za ni umístila telefon, a hrála si tak dlouho, až všechno leželo dokonale vodorovně nebo v pravých úhlech. Potom uklidila do zásuvky tužky a setřela hřbetem ruky prach a drobky. „Ty stopy po nosítkách,“ pravila.

„Já vím,“ odvětil Reacher. „Bez nich bych si mohl všechno vymyslet.“

„Pokud se jednalo o stopy po nosítkách.“

„Co jiného by to mohlo být?“

„Asi nic jiného. Zanechala je taková ta starodávná nosítka se skládacími podpěrami bez koleček.“

„Proč bych si měl všechno vymyslet?“

„Abyste na sebe upoutal pozornost.“

„Pozornost nemám vůbec rád.“

„Každý má rád pozornost. Zejména vysloužilí policajti.

Je to známá nemoc z povolání. Snaží se vrátit do akce.“

„Budete se snažit, až budete v důchodu?“

„Doufám, že ne.“

„Já to také nedělám.“

„Tak co se tam děje?“

„Ten kluk byl možná místní,“ navrhl Reacher. „Věděli, kdo to je, tak ho nenahlásili jako pohřešovanou osobu.“

Vaughanová zavrtěla hlavou. „To pořád nedává smysl.

Jakékoliv nevysvětlené úmrtí ve volném prostoru se musí nahlásit okresnímu koronerovi. Takže by se objevilo ve státním systému. Z čistě statistických důvodů. Státní policie by řekla ano, slyšeli jsme, že dneska ráno našli v Despair mrtvé tělo, tak byste to možná měla prověřit.“

„To se však nestalo.“

„Protože Despair nic nenahlásilo. Což je divné. Co s tím klukem hodlají podniknout? Nemají tam márnici. Dokonce ani chladírnu, pokud vím. Ani chladicí box.“

„Tak s ním dělají něco jiného,“ usoudil Reacher.

„Například?“

„Třeba ho právě pohřbívají.“

„Nezabil se v autě.“

„Možná chtějí něco ututlat.“

„Tvrdil jste, že zemřel přirozeným způsobem.“

„To také zemřel,“ řekl Reacher. „Protože celé dny putoval pustinou. Možná ho vyhnali z města. A stydí se teď za to. Pokud jsou ovšem něčeho takového, jako je stud, schopni.“

Vaughanová opět zavrtěla hlavou. „Nevyhnali ho z města. Nezavolali nám. A to vždycky dělají. Úplně vždycky.

Potom odvezou dotyčnou osobu na hranici a vysadí ji.

Tenhle týden jste to byl vy a ta dívka. Nikdo jiný.“

„To je nikdy nevysadí na západě?“

„Nic tam není. Jen území nikoho.“

„Třeba jsou jenom pomalí. Nahlásí to později.“

„To si nedokážu představit,“ namítla Vaughanová. „Když najdete mrtvé tělo, vezmete do jedné ruky pistoli a do druhé telefon. Požádáte o posilu, zavoláte sanitku a zavoláte koronera. Jeden, dva, tři. Úplně automatické kroky.

Okamžitě na místě.“

„Možná nejsou takoví profesionálové jako vy.“

„Nejde o otázku profesionality. Jde o bleskové rozhodnutí porušit postup a nezavolat koronera. K čemuž je zapotřebí dobrý důvod.“ Reacher neodpověděl.

Vaughanová řekla: „Možná s tím nemají nic společného policajti. Možná ho našel někdo jiný.“

„Civilisté nevozí v autech nosítka,“ upozornil Reacher.

Vaughanová zlehka přikývla a vstala ze židle. Prohlásila: „Měli bychom zmizet, než dorazí denní směna. A velitel.“

„Stydíte se za mě?“

„Trochu. A stydím se, že nevím, co podniknout.“

Nastoupili do dodávky a zamířili k bistru. Doba snídaně už pominula. Zavládl opět klid. Reacher si objednal kávu.

Vaughanová řekla, že jí bude stačit voda z kohoutku.

Pomalu ji upíjela a bubnovala prsty o stůl.

„Začněme znovu,“ navrhla. „Kdo byl ten kluk?“

„Jižanský typ mužského pohlaví,“ opáčil Reacher.

„Ne Hispánec? Nebo cizinec?“

„Hispánci jsou v podstatě také jižanské typy. Včetně Arabů a některých Asijců. Vycházím pouze z jeho vlasů.

Černoch to nebyl. Jedině tím jsem si jistý. Mohl pocházet odkudkoliv na světě.“

„Snědá pokožka, nebo světlá?“

„Nic jsem neviděl.“

„Měl jste si vzít baterku.“

„Při bližší úvaze jsem pořád rád, že jsem to neudělal.“

„Jaká byla jeho pokožka na dotek?“

„Na dotek? Prostě pokožka.“

„Něco jste musel cítit. Olivová pokožka je na dotek jiná než světlá. O něco hladší a tlustší.“

„Opravdu?“

„Řekla bych, že ano. Vy si to nemyslíte?“

Reacher si přejel pravým ukazováčkem po vnitřní straně levého zápěstí. Potom zkusil tváře, těsně pod očima. „Těžko říct,“ pravil.

Vaughanová natáhla přes stůl ruku. „Teď to porovnejte.“

Reacher se jemně dotkl vnitřní strany jejího zápěstí.

Vaughanová ho vyzvala: „Teď zkuste můj obličej.“

„Vážně?“

„Jen čistě pro vědecké účely.“

Reacher na okamžik zaváhal a potom se bříškem palce dotkl její tváře. Odtáhl ruku a pravil: „Textura byla hustější, než máme my. Hebkost se pohybovala mezi vaší a mojí.“

„Dobře,“ opáčila Vaughanová. Pohladila si zápěstí na místě, kde se jí dotkl, a potom obličej. Pak požádala: „Podejte mi zápěstí.“

Reacher posunul ruku přes stůl. Vaughanová uchopila jeho zápěstí dvěma prsty, jako by mu měřila puls. Přejela pár centimetrů do stran a pak se předklonila a pohladila ho druhou rukou po obličeji. Prsty měla studené od sklenice s vodou a její dotek ho zaskočil. Sálalo z něj nepatrné mravenčení.

Vaughanová řekla: „Takže nebyl nutně bílý, ale mladší než vy. Méně vrásčitý a ošlehaný větrem. Méně poničený.“

„Děkuju.“

„Měl byste používat kvalitní zvlhčovač pleti.“

„Budu si vaši radu pamatovat.“

„A krém na opalování.“

„I to si budu pamatovat.“

„Kouříte?“

„Kouříval jsem.“

„To také není moc dobré pro pokožku.“

Reacher pravil: „Mohl být Asiat, s těmi řídkými vousy.“

„Lícní kosti?“

„Vystouplé, ale byl hubený.“

„V podstatě vyhladovělý.“

„To rozhodně. Ale už od přírody šlachovitý.“

„Jak dlouho trvá šlachovitému člověku, než vyhladoví?“

„Tím si nejsem jistý. Možná pět šest dní v nemocniční posteli nebo v cele, když jste nemocná nebo držíte hladovku.

Méně venku, když se pohybujete, snažíte se zahřát a spalujete energii. Možná jen dva tři dny.“

Vaughanová se na okamžik odmlčela.

„To je spousta putování,“ usoudila. „Musíme zjistit, proč dobráci v Despair vyvinuli dvou– či třídenní vytrvalé úsilí, aby ho nepustili do města.“

Reacher zavrtěl hlavou. „Užitečnější by možná bylo zjistit, proč chtěl tak urputně zůstat. Musel k tomu mít zatraceně dobrý důvod.“

DVACÁTÁ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ DOPILA VODU, Reacher dopil kávu a zeptal se: „Můžu si půjčit vaši dodávku?“

„Kdy?“

„Teď. Zatímco budete spát.“

Vaughanová odpověděla: „Ne.“

„Proč ne?“

„Protože byste se s ní vrátil do Despair, nechal se zatknout a já bych měla malér.“

„Kdybych se s ní nevrátil do Despair?“

„Kam jinam byste jel?“

„Chci se podívat, co leží na západě. Ten mrtvý kluk musel přijít odtamtud. Předpokládám, že neprošel Hope.

Viděla byste ho a zapamatovala si ho. Jako tu dívku s pohřešovaným manželem.“

„To je dobrý nápad. Ale západně od Despair toho moc neleží. Vlastně vůbec nic.“

„Něco tam být musí.“

Vaughanová se odmlčela. Pak řekla: „Je to dlouhá zajížďka. Musel byste se prakticky vrátit skoro až do Kansasu.“

Reacher navrhl: „Zaplatím vám za benzin.“

„Slibte mi, že zůstanete mimo Despair.“

„Kde je hranice?“

„Osm kilometrů západně od továrny.“

„Slibuju.“

Vaughanová si povzdechla a posunula přes stůl klíčky.

„Jeďte,“ řekla. „Já půjdu pěšky. Nechci, abyste viděl, kde bydlím.“

Sedadlo staré dodávky se nedalo posunout moc dozadu.

Neumožňovaly to krátké lišty. Reacher musel narovnat záda a roztáhnout kolena, jako by seděl za volantem traktoru.

Řízení bylo volné a brzdy měkké. Pořád ale lepší než jít pěšky. Mnohem lepší. Reacher měl chození nejméně na den dva plné zuby.

První zastávku udělal u svého motelu v Hope. Pokoj měl na konci řady, což znamenalo, že pokoj Lucy Andersonové bude blíž k recepci. Jinde se ubytovat nemohla. Jinou možnost k přespání ve městě nezahlédl. A nezůstala u přátel, protože ti by s ní přišli předchozí noc do bistra, ve chvíli nouze.

Hlavní okna motelu vedla dozadu. Přední stěna měla jen opakovanou řadu dveří, zahradních lehátek a ve výšce hlavy průzorů propouštějících světlo do koupelen. Reacher začal sousedním pokojem a pokračoval podél řady. Hledal obrys bílého spodního prádla schnoucího nad vanou. Ze zkušenosti věděl, že dívka postavení a generace Lucy Andersonové bude pečlivě dbát na osobní hygienu.

Dvanáct pokojů motelu nabízelo dvě možnosti. Jeden s větším bílým obrysem než druhý. Nemusel znamenat víc spodního prádla. Jen větší velikost. Starší nebo statnější ženu. Reacher zaklepal na dveře s menším obrysem, ustoupil dozadu a čekal. Dveře se po delší chvíli otevřely a stanula v nich Lucy Andersonová, ukrytá v přítmí, ostražitá, s jednou rukou na klice.

Reacher pravil: „Nazdar, Lucky.“

„Co chcete?“

„Chci zjistit, proč šel váš manžel do Despair a jak se tam dostal.“

Lucky měla na nohou stejné tenisky a stejný druh zkrácených ponožek. Z nich vykukovaly dlouhé nohy, hladké, pevné a dokonale opálené. Možná hrála fotbal za UCLA. Možná byla univerzitní hvězda. Dlouhé nohy končily ustřiženými džínami, vykrojenými na vnější straně stehen výš než na vnitřních, kde také nebyly zrovna dlouhé, protože zbytek vnitřního švu měl sotva dva centimetry.

Nad šortkami zářila další mikina, modrá a bez nápisu.

Lucky řekla: „Nechci, abyste hledal mého manžela.“

„Proč?“

„Protože nechci, abyste ho našel.“

„Proč?“

„To je snad jasné.“

„Mně ne,“ opáčil Reacher.

Lucky odsekla: „Nechte mě na pokoji.“

„Včera jste o něj měla strach. Dneska se už o něj nebojíte?“

Lucky udělala krok do světla a podívala se doprava a doleva za Reacherova ramena. Parkoviště motelu bylo prázdné. Stála na něm jen stará dodávka Vaughanové před jeho pokojem. Mikina Lucy Andersonové měla stejnou barvu jako její oči. A v očích se jí zračila panika.

„Prostě mě nechte na pokoji,“ požádala, ustoupila a zabouchla za sebou dveře.

Reacher seděl chvíli v dodávce Vaughanové, s mapou z její kapsy na dveřích. Opět vysvitlo slunce a v kabině bylo teplo. Reacher měl zkušenost, že auta jsou buď teplá, nebo studená. Jako podle primitivního kalendáře. Buď léto, nebo zima. Slunce buď proniklo sklem a kovem, nebo neproniklo.

Mapa potvrdila, co mu řekla Vaughanová. Bude muset ujet tři a půl strany obrovského čtyřúhelníku, nejprve na východ až téměř k hranici Kansasu, potom na sever k 170, pak opět na západ a nakonec na jih po stejné silnici, kterou používaly náklaďáky se šrotem a ingoty. Celková vzdálenost přes tři sta kilometrů. Celkový čas téměř čtyři hodiny. Plus čtyři hodiny a tři sta kilometrů zpátky, pokud uposlechne pokynu Vaughanové a nezajede s její dodávkou do Despair.

Což se chystal udělat.

Možná.

Opustil parkoviště a zamířil na východ, po stejné trase, kterou ho přivezl postarší muž v grand marguis. Pozdní ranní slunce svítilo nízko po jeho pravé straně. Ze starého opotřebovaného výfuku dodávky unikaly plyny, tak nechal pootevřená okénka. Neměla elektronické ovládání. Jen starodávné kličky, což mu vyhovovalo kvůli přesnosti. Levé okénko stáhl na dva a půl centimetru a druhé o polovinu méně. Při devadesátce jimi příjemně profukoval vítr a vyluzoval vysokou sladkou melodii, podbarvenou basovým rachocením vymlácených ložisek a tenorovým bubláním unaveného starého motoru. Na státních silnicích byla dodávka příjemným společníkem na cesty. Na I70 již méně příjemným. Projíždějící náklaďáky jí házely do stran. Měla neseřízenou geometrii a nedržela směr. Reachera rozbolela po prvních patnácti kilometrech na dálnici zápěstí, jak ji musel vyrovnávat.

Jednou zastavil, aby natankoval, a jednou, aby si dal kávu, a v obou případech byl rád, že si může odpočinout.

Sjezd z I70 se vynořil západně od Despair, stáčel se zpátky na jihovýchod a po padesáti kilometrech přešel v okresní dvouproudou silnici pro těžká vozidla. Reacher si ji pamatoval: Byla to stejná silnice, jakou sledoval z druhého konce od továrny. Stejně pevná, stejně široká, stejný povrch, stejný písek na krajnicích. Přesně čtyři hodiny poté, co opustil motel, zpomalil, přejel se zahučením přes vnější čáru a zastavil se dvěma koly v písku. Provoz sestával jen z nejrůznějších náklaďáků směřujících do třicet kilometrů vzdálené továrny a vracejících se domů. Většina měla ploché korby, některé ale byly kontejnery a některé měly zavřené korby. Poznávací značky pocházely většinou z Colorada a přilehlých států, několik jich však bylo i z Kalifornie, Washingtonu, New Jersey a Kanady. Svištěly okolo a dodávka se kývala v nárazových vlnách vzduchu.

Z Despair byla vidět jen nejasná čmouha na obzoru a řídká vrstva bledého řídkého smogu. O osm kilometrů blíž, ale stále přes dvacet kilometrů daleko, se krčila skupinka nízkých šedivých budov. Reacher je už zahlédl. Nyní je měl po pravé straně. Možná benzinová pumpa. Nebo motel.

Nebo obojí. Možná odpočívadlo pro náklaďáky s restaurací.

Možná místo, kde by mohl dostat pořádně kalorický oběd.

Možná místo, kde si dal manžel Lucy Andersonové a neznámý mrtvý kluk kalorický oběd na cestě do Despair.

Alespoň v případě toho mrtvého kluka patrně poslední jídlo vůbec.

Možná si tam na něj někdo pamatuje.

Možná to místo leží mimo hranici Despair.

Nebo neleží.

Reacher se podíval do zrcátka, zařadil rychlost, vrátil se pravými koly na silnici a zamířil k horizontu. Po dvanácti minutách opět zastavil, kousek před tyčí s malou zelenou cedulí oznamující: Vjíždíte do Despair, počet obyvatel 2691.

O sto metrů dál stála na nesprávné straně hranice skupinka nízkých budov.

Nebyly šedivé. Ten dojem vyvolala hra světla, opar a vzdálenost. Byly olivově zelené. Žádná benzinová pumpa.

Žádný motel.

Žádné odpočívadlo pro náklaďáky.

DVACÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

BUDOV BYLO CELKEM ŠEST. Identické kovové prefabrikáty seřazené přesně podle účelu a předpisu.

Oddělovaly je široké jednotné cesty vysypané hrubým štěrkem a ohraničené bíle natřenými kameny stejné velikosti. Obklopoval je vysoký plot z nefalšovaného žiletkového drátu. Plot pokračoval na západ kolem parkoviště. Na parkovišti stálo šest obrněných humvee.

Každé mělo na vršku kulomet. Vedle parkoviště se tyčila štíhlá vysílačka chráněná vlastním plotem. Žádný motel.

Žádné odpočívadlo pro náklaďáky. Vojenské zařízení.

Přesněji řečeno vojenská základna. Ještě přesněji základna vojenské policie. A ještě přesněji dočasné předsunuté stanoviště bojové jednotky vojenské policie.

POZ, předsunutá operační základna. Reacher poznal strukturu a vybavení. Jeho dojem potvrdila tabule na bráně.

Bránu tvořilo bílé vyvážené břevno se strážní budkou.

Tabule stála na podpěrách vedle budky, natřená lesklou vojenskou zelenou, s bílým oficiálním označením jednotky.

Žádná Národní garda.

Ani záložníci.

Pravidelná vojenská jednotka a k tomu velice dobrá.

Nebo alespoň tyhle jednotky vždycky dobré bývaly, dávno za Reacherových časů, a neměl důvod, aby si myslel, že se v následujících letech zhoršily.

To, že se nezhoršily, se potvrdilo téměř okamžitě.

Strážní budka byla vysoká kostka s vysokými širokými okny na všech čtyřech stranách. Střežili ji čtyři muži. Dva zůstali na místě, odhodlaní neodejít, i kdyby se dělo cokoliv.

Dva vyšli ven. Měli na sobě pouštní maskáče a boty, neprůstřelné vesty, helmy a v rukách drželi pušky M16.

Protáhli se pod břevnem, postavili se vedle sebe, dali pušky do šikmé polohy a vstoupili na silnici. Provedli dokonalou otočku doleva a rozběhli se k Reacherovi, přesně stejným krokem, přesnou rychlostí jedenáct kilometrů v hodině, tak jak je trénovali. Po třiceti metrech se rozdělili, aby obstoupili cíl. Jeden vyrazil k písku, přistoupil k pravé straně dodávky, nechal si desetimetrový odstup a namířil zbraň. Druhý zůstal na asfaltu, obešel dodávku, podíval se na korbu, pak se vrátil, zůstal stát sto osmdesát čísel od Reacherových dveří a zavolal jasným hlasem.

Požádal: „Pane, stáhněte prosím okénko.“

A položte ruce tak, abych na ně viděl, pomyslel si Reacher. V zájmu vlastní bezpečnosti. Stáhl okénko až dolů a pohlédl doleva.

„Pane, položte prosím ruce tak, abych na ně viděl,“

nakázal voják. „V zájmu vlastní bezpečnosti.“

Reacher položil ruce na vršek volantu a díval se dál doleva. Voják působil jako specialista, mladý, ale s odslouženými lety, s výraznými vějířky vrásek v koutcích očí. Měl brýle s tenkými černými obroučkami. Na jmenovce na pravé straně jeho neprůstřelné vesty stálo Morgan. V

dálce se ozvalo zatroubení náklaďáku, voják přistoupil blíž ke krajnici a za zády se mu se zasvištěním a ve víru vzduchu a kamínků prohnalo obrovské monstrum. Reacherova dodávka zaúpěla, zhoupla se v pérech a pak opět zavládlo ticho. Voják ustoupil na původní místo, zaujal stejné postavení, ostražitý, ale klidný, autoritativní, ale opatrný, s M16 skloněnou hlavní k zemi, ale připravenou.

„Dejte si pohov, desátníku,“ doporučil mu Reacher.

„Jsem naprosto neškodný.“

„Pane, to je rozhodnutí, ke kterému musím dospět sám.“

Reacher pohlédl dopředu. Morganův partner stál nehnutě jako socha, pažbu M16 opřenou pevně o rameno. Byl to vojín. Do hledí se díval pravým okem a mířil na přední pravé kolo dodávky.

Morgan se zeptal: „Pane, proč jste tady zastavil?“

Reacher odvětil: „Musím k tomu mít nějaký důvod?“

„Pane, vzbudil jste dojem, že pozorujete utajované vojenské zařízení.“

„V tom případě se mýlíte. Nic jsem nepozoroval.“

„Proč jste tady zastavil, pane?“

„Mohl byste mi přestat říkat pane?“

„Pane?“

Reacher se potají usmál. Vojenský policista Morganova věku musel přečíst stohy příruček Představitelé veřejnosti, Domácí, Požadovaná forma oslovení, stále dokola, upravené a aktualizované.

„Možná jsem si spletl cestu,“ pravil Reacher.

„Vy nejste místní?“

„Nejsem.“

„Na autě máte poznávací značky Colorada.“

„Colorado je velký stát,“ opáčil Reacher. „Osmý největší ve Státech, má stovky tisíc čtverečních kilometrů. Osmý největší co se týče rozlohy. Podle počtu obyvatel pouze dvacátý první. Možná pocházím z opuštěného a vzdáleného rohu.“

Morgan se na vteřinu zarazil. Potom se zeptal: „Kam jedete, pane?“

Ta otázka způsobila Reacherovi problém. Vedlejší silnice z I70 byla malá a těžko k nalezení. Nenajel by na ni omylem žádný řidič cestující do Colorado Springs, Denveru nebo Boulderu. Kdyby obvinil navigaci, vzbudil by jedině podezření. A kdyby vzbudil podezření, vojáci by si ověřili rádiem poznávací značku Vaughanové, což by ji přivedlo do maléru, kterému se chtěla vyhnout.

Tak Reacher oznámil: „Jedu do Hope.“

Morgan spustil levačku z pušky a ukázal rovně dopředu.

„Tímhle směrem, pane,“ poradil. „Jste na správné silnici.

Do centra Hope je to třicet pět kilometrů.“

Reacher přikývl. Morgan ukazoval na jihovýchod, ale nespustil oči z jeho rukou. Byl to dobrý voják. Zkušený.

Dobře oblečený. Jeho maskáče byly staré, ale pečlivě udržované. Boty obnošené, poškrábané, ale dokonale čisté a naleštěné. Horní rámeček brýlí měl přesně vodorovně s okrajem helmy. Reacherovi se vojáci v brýlích líbili. Brýle jim dodávaly lidskou zranitelnost, která vyrovnávala nepřátelský dojem zbraní a vojenského oblečení.

Tvář moderní armády.

Morgan opět přistoupil k blatníku dodávky a za zády se mu prohnal další náklaďák. Obluda z New Jersey s dvanáctimetrovým kontejnerem. Jako obří kostka ženoucí se rychlostí sto kilometrů v hodině. Hlučná, s dlouhým ocasem prachu. Morganovy kalhoty se zatřepotaly ve větru a pod nohama mu vyrazila miniaturní tornáda prachu. Ani však za brýlemi nemrkl.

Zeptal se: „Patří to auto vám, pane?“

Reacher se ohradil: „Na takovou informaci určitě nemáte nárok.“

„Vzhledem k tomu, že se nacházíme v blízkosti utajovaného vojenského objektu, bych řekl, že mám nárok na jakoukoliv informaci.“ Na to Reacher neodpověděl.

Morgan ho vyzval: „Máte technický průkaz a doklad o pojištění?“

„V přihrádce na rukavice,“ oznámil Reacher. Doufal, že se nemýlí. Vaughanová byla policistka. Většina policistů udržuje své papíry v pořádku. Ztrapnili by se, kdyby to nedělali.

Morgan požádal. „Pane, smím ty doklady vidět?“

Reacher odmítl: „Ne.“

„Pane, teď mám pocit, že jste se přiblížil k utajovanému vojenskému objektu v ukradeném autě schopném pojmout náklad.“

„Už jste se díval dozadu. Je prázdné.“ Morgan neodpověděl.

„Klid, desátníku,“ poradil Reacher. „Jsme v Coloradu, ne v Iráku. Nehodlám vyhodit cokoliv do vzduchu.“

„Pane, to jsou dost nevhodná slova.“

„Pohov, Morgane. Jen jsem vám sdělil, co nechci udělat.“

„O takovýchhle věcech není hodno žertovat.“

„Nežertuju.“

„Musím vidět ty doklady od auta, pane.“

„Překračujete svou pravomoc.“

„Pane, musím je vidět velice rychle.“

„Máte na základně vojenského právníka?“

„Nemáme, pane.“

„Takže jste štěstím bez sebe, že můžete učinit tohle rozhodnutí sám?“

Morgan neodpověděl. Přistoupil opět k blatníku, aby udělal místo cisterně. Vzadu měla oranžový kosočtverec varující před nebezpečným chemickým nákladem a trup z nerezavějící oceli, vyleštěný natolik, že se v něm Reacher zahlédl jako v pokřiveném zrcadle. Pak se zvířený vzduch uklidnil, Morgan zaujal staré postavení a oznámil: „Pane, potřebuju, abyste mi ukázal ty doklady. Jestli chcete, jenom jimi na mě zamávejte. Dokažte, že je vůbec vlastníte.“

Reacher pokrčil rameny, předklonil se a otevřel přihrádku na rukavice. Prohrabal se propisovačkami, polštářky s navlhčenými kapesníčky a dalším různorodým harampádím a našel malé umělohmotné pouzdro. Černé, se stříbrným znakem připomínajícím volant. Takové, jaká se levně prodávají u benzinových pump a myček na auta, společně s osvěžovači vzduchu ve tvaru stromků a kulatými kompasy, které se dají přilepit přísavkou na přední sklo.

Umělá hmota byla ztuhlá a zkřehlá věkem a černá barva vybledla do popelavě šedé.

Reacher otevřel pouzdro, tak aby na ně Morgan neviděl.

Za plastikovým okénkem na levé straně prosvítal platný doklad o pojištění. Na pravé straně platný technický průkaz.

Oba doklady vystavené na Davida Roberta Vaughana z Hope ve státě Colorado.

Reacher podržel pouzdro otevřené palcem a mávl jím na Morgana, natolik dlouho, aby stihl zaregistrovat požadované dokumenty, a natolik krátce, aby si je nestačil přečíst.

Morgan řekl: „Děkuju, pane.“

Reacher vrátil pouzdro do přihrádky a zabouchl ji.

Morgan upozornil. „Teď je načase, abyste pokračoval v cestě.“

Což Reacherovi způsobilo další problém. Když pojede dopředu, pronikne na území Despair. Když obrátí, Morgan se bude divit, proč najednou dostal strach a zapomněl na Hope, a nechá ověřit poznávací značky.

Co bylo nebezpečnější?

Rozhodně Morgan. Soutěž mezi policejním oddělením Despair a bojovou jednotkou vojenské policie by nebyla vůbec žádnou soutěží. Tak Reacher zařadil a otočil volantem.

„Hezký den, desátníku,“ popřál a odlepil se od krajnice.

Sešlápl plyn a o metr dál minul malou zelenou tabuli a zvýšil dočasně počet obyvatel Despair na 2692.

DVACÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

DVOUPROUDÁ SILNICE POKRAČOVALA víceméně rovně osm kilometrů k bráně továrny. Sto metrů před bránou uhýbala doleva do pustiny neoznačená vedlejší silnice, kolem západního konce Despair. Reacher ji okamžitě poznal. Nerovný levný povrch, štěrk a kamínky. Dal přednost náklaďáku s lesklými ocelovými tyčemi a pak počkal, až projede kamion z Kanady. Potom zahnul doleva a spatřil stejnou scenérii jako předchozí den, jen v opačném pořadí. Dlouhý plot ze svařeného kovu, natřený na bílo, jiskry a kouř, pohybující se jeřáby. Natáhl ruku, otevřel okýnko na straně spolujezdce a vpustil do dodávky bušení kladiv a štiplavý zápach chemikálií.

Dojel k parkovišti pro pracovníky a zahlédl v dálce napravo bezpečnostní tahoe hlídkující po směru hodinových ručiček. Jeho partner z opačného směru byl mnohem blíž.

Šinul se parkovištěm rychlostí třicet kilometrů v hodině, s tmavými okny, v pravém úhlu k silnici. Reacher zrychlil a tahoe zpomalilo a projelo těsně za ním. Reacher viděl, jak ho míjí, obrovské ve zpětném zrcátku. Pokračoval dál, nechal továrnu za sebou, a po pěti kilometrech se na pravé straně vynořilo centrum Despair. Nízké cihlové kostky, pochmurné v odpoledním světle. Silnice zela prázdnotou.

Zvedala se, klesala a vinula se mírně doleva a doprava, aby se vyhnula geologickým formacím větším než lednička.

Levný stavební projekt, který jen okopíroval původní stezku pro povozy.

O kilometr a půl dál se z postranní ulice vynořilo policejní auto.

Nezaměnitelné. Bílozlatý crown vic s černými předními nárazníky, světelnou lištou na střeše a anténami na víku kufru. Vykouklo dopředu, zastavilo a zahnulo doleva.

Na západ.

Přímo k Reacherovi.

Reacher se podíval na tachometr. Jel osmdesátkou, která byla v dodávce nejpohodlnější. Netušil, jaká rychlost je v Despair povolená. Zpomalil na sedmdesát a pokračoval v cestě. Policajt se rychle blížil. Reacher si spočítal, že se setkají za přibližně třicet pět vteřin.

Pokračoval v cestě.

Slunce stálo za ním, takže svítilo policajtovi do očí, což bylo dobře. Stará dodávka měla obyčejná nezabarvená skla, což bylo horší. Deset vteřin před setkáním sundal Reacher levou ruku z volantu a položil si ji na čelo, jako by si masíroval spánek kvůli bolesti hlavy. Nezpomalil a upíral pohled dopředu.

Policejní auto prolétlo kolem něj.

Reacher položil ruku zpátky na volant a provedl rychlý výpočet. K hranici Hope mu zbývalo zhruba čtyřiadvacet kilometrů. Dýchavičná dodávka zvládne maximálně sto deset v hodině, takže ho od hranice dělí ještě třináct minut.

Crown vic není žádné silné auto, ale policejní oddělení ho určitě nechalo upravit, aby lépe akcelerovalo a táhlo.

Stočtyřicítka pro něj nebude žádný problém. Takže by ho dohnalo během tří minut, na úrovni opuštěného motelu, na začátku devatenácti kilometrů volné silnice.

Ne příliš dobrá vyhlídka.

Crown vic se za ním rychle otočil.

Proč?

Despair je tovární město, ale jeho silnice je veřejná.

Může ji použít každý obyvatel Hope, který se vrací z dálnice. Pár řidičů z Kansasu by udělalo to samé. Neznámá vozidla nemůžou být v Despair výjimkou.

Reacher se opět podíval do zpětného zrcátka. Crown vic vyrazil za ním. Předek vysoko ve vzduchu a zadek při zemi.

Možná ho povolala ochranka z tahoe jezdícího proti směru hodinových ručiček. Policajt možná zahlédl Reacherův obličej a poznal ho. Zástupci z rodinné restaurace se možná střídají stejně jako ochranka u továrny.

Reacher pokračoval v cestě. Dorazil k prvnímu bloku v centru.

Deset bloků před ním se vynořil druhý crown vic.

A zastavil, přesně uprostřed ulice.

Reacher zprudka přibrzdil, trhl volantem a zabočil doprava do šachovnice ulic centra. Zoufalý manévr. V životě by nevyhrál automobilový závod. Nebyl nejlepší řidič. Na základně

Fort

Rucker

absolvoval

během

svého

důstojnického výcviku kurs řízení a nezanechal nejlepší dojem. Získal diplom, ale jen z milosrdenství. Škola se o rok později přestěhovala do Fort Leonard Wood, přitvrdila a zpřísnila kritéria, a těmi by určitě neprošel. Čas a příležitost.

Tenkrát stály na jeho straně.

Občas se ale taková výhoda vymstí.

Projel třemi křižovatkami a zabočil doleva, doprava a doleva, bez zastavení a přemýšlení. Dostal se do fádní, úzké ulice obklíčené neradostnými cihlovými budovami, jeho smysl pro orientaci však byl lepší než řízení a věděl, že směřuje opět na východ, souběžně s Hlavní třídou a dva bloky jižně od ní. Nejezdila tady téměř žádná auta. Zdržela ho žena ve starém pontiacu, bloky však byly krátké a problém vyřešil tím, že zabočil doprava a pak doleva a předjel ji kolem, vedlejšího bloku.

Policejní auto se za ním neobjevilo. Statistika stála na jeho straně. Usoudil, že centrum bude mít dvanáct bloků na dvanáct, což znamenalo 288 postranních ulic, do kterých se dalo zahnout, takže pokud zůstane v pohybu, nehrozí moc velká pravděpodobnost, že se setkají.

Ale pravděpodobnost, že se dostane z toho bludiště, byla velice malá. Dokud bude druhý policajt blokovat Hlavní třídu na jejím východním konci, je Hope nedosažitelným cílem. A na západě u továrny patrně drží hlídku tahoe. A Despair má patrně spoustu ochotných občanů s terénními SUV, která budou v otevřeném prostoru mnohem rychlejší než prastará dodávka Vaughanové. Mohli by vytvořit dobrovolný policejní oddíl.

Reacher zahnul doleva, jen aby zůstal v pohybu. Přímo vepředu se křižovatkou mihlo auto, které ho pronásledovalo.

Přejelo zleva doprava a zmizelo. Reacher zabočil na stejné ulici doleva a zahlédl ho v zrcátku, jak se od něj vzdaluje.

Směřoval nyní na západ. Nádrž měl přes čtvrtinu plnou. Na další křižovatce zahnul doprava a rozjel se na sever, dva bloky od Hlavní třídy. Tam zabočil doleva a podíval se dopředu.

Druhý crown vic stál pořád přes ulici a blokoval oba pruhy, deset metrů východně od posledního zastavěného bloku, těsně za obchodem se střižním zbožím. Měl rozsvícenou světelnou lištu, jako varování přijíždějícím řidičům. Byl skoro pět a půl metru dlouhý. Jeden z posledních velkých amerických sedanů. Opravdu obrovské auto, ale před jeho předkem a okrajem chodníku zůstala metr dvacet široká mezera, a devadesáticentimetrová mezera byla mezi jeho kufrem a chodníkem na druhé straně.

Ne moc dobré. Dodávka Vaughanové byla přes metr osmdesát široká.

Esa vyučující řízení na Fort Rucker měla mantru: Když nemůžete po ulici, jeďte po chodníku. Což by mohl udělat.

Mohl by se kolem policajta protáhnou s dvěma koly na chodníku. Co ale potom? Čekal by ho sedmnáctikilometroyý závod v pomalém autě.

Ne moc dobré.

Opět zabočil doprava a zamířil do bludiště centra. Opět zahlédl první crown vic, tentokrát jedoucí z východu na západ, o tři bloky dál. Zabočil doleva směrem od něj.

Zpomalil a začal hledat prodejnu s ojetými vozy. Ve filmech zaparkujete na konec řady podobně vypadajících aut a policajti se přeženou bez povšimnutí okolo.

Žádnou prodejnu s ojetými vozy nenašel.

Nenašel téměř nic. Rozhodně nic užitečného. Dvakrát viděl policejní stanici, obchod se smíšeným zbožím, holičství, bar, penzion a oprýskaný starý hotel, kterého si všiml po cestě do restaurace, ze které ho vyhodili. Uviděl kostel. Patřil nějaké podivné radikální církvi z dávnověku.

Jediný kostel ve městě, řekla Vaughanová, kde šéf města slouží jako laický kazatel. Byla to ohyzdná jednopatrová cihlová budova s připosraženou věží, aby převyšovala okolní domy. Věž měla měděný hromosvod s uzemněním, které déšť zbarvil do brčálově zelené. Byla to nejjásavější věc v Despair, jasný vertikální pruh uprostřed šedi.

Reacher pokračoval v cestě. Díval se, ale neobjevil nic užitečného. Líbil by se mu autoservis, kde by mohl starou dodávku postavit na hever a zneviditelnit. Mohl by se schovat a zároveň nechat opravit rozhozenou geometrii.

Žádnou autoopravnu nenašel.

Pokračoval dál a zahýbal doprava a doleva. Během tří minut zahlédl třikrát první crown vic, dvakrát před sebou a jednou ve zpětném zrcátku. Počtvrté ho zahlédl o minutu později. Přibrzdil před křižovatkou a crown vic zastavil v ústí ulice vedoucí zprava. Seděli k sobě s policajtem v pravém úhlu, předkem na předek, tři metry od sebe, nehybní. Policajt byl ten samý chlap, co ho zatkl. Velký, snědý, rozložitý. V hnědé bundě. Podíval se na něj a usmál se. Rukou ukázal jeďte, jako by mu dával ze zdvořilosti přednost.

Reacher byl mizerný řidič, ale ne pitomý. V žádném případě nehodlal připustit, aby se policajt dostal za něj a vyrazil stejným směrem. Zařadil zpátečku a odcouval.

Policajt vyrazil dopředu a zabočil, aby zahájil pronásledování. Reacher počkal, až se dostane do prostředku manévru, a pak přeřadil na drive a protáhl se těsně kolem něj, kapotu na kapotě. Potom zahnul doleva a doprava a opět doleva, až měl jistotu, že policajta setřásl.

Potom pokračoval v nekonečné cestě. Usoudil, že odbočky mu moc nepomůžou. Spíš ho dovedou do maléru, než aby ho z něj vyvedly. Tak jel víceméně rovně, dokud neskončila ulice. Potom musel zahnout. Nakonec jezdil v širokých soustředných kruzích, natolik pomalu, aby mu nic nehrozilo, ale dostatečně rychle, aby mohl kdykoliv přidat a nezničil při tom starý slabý motor.

Potřetí minul kostel, bar, obchod se smíšeným zbožím a zchátralý starý hotel. Potom penzion. Za ramenem se mu pohnuly dveře a otevřely se. Koutkem oka zahlédl, jak z nich vyšel nějaký muž.

Mladý muž.

Hodně velký.

Vysoký, světlovlasý a vypracovaný. Atlet. S modrýma očima, krátkým sestřihem a tmavým opálením. Na sobě měl džíny a šedivý svetr s výstřihem do V, zpod kterého vykukovalo bílé tričko.

Reacher dupl na brzdu a otočil hlavu. Mladík však zmizel rychlou chůzí za rohem. Reacher zařadil zpátečku a zacouval. Ozval se klakson a vyhnulo se mu staré SUV.

Reacher nezastavil. Pozpátku vjel do křižovatky a podíval se do příčné ulice.

Žádný mladík. Chodník zel prázdnotou. V zrcátku zahlédl o tři bloky dál na západ policejní auto, které ho pronásledovalo. Přeřadil na drive a vyrazil dopředu. Zahnul doleva, zahnul doprava a opsal pár dalších bezcílných kruhů.

Mladíka už nespatřil.

Policajta ale ještě dvakrát. Projížděl vzdálenými křižovatkami, jako by měl všechen čas světa. Což také měl.

Půl třetí odpoledne, polovina obyvatel pracuje tvrdě v továrně, druhá uklízí domy, peče koláče nebo tvrdne v křeslech před televizí, a na obou koncích města je zúžená silnice. Policajt se jen bavil. Věděl, že má Reachera v pasti.

Reacher to také věděl.

Nemohl uniknout.

Nadešel čas k boji.

DVACÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

JAKÝSI BLÁZNIVÝ INSTRUKTOR ve škole pro vojenské policisty ve Fort Rucker jednou vytáhl staré klišé, že když předpokládáte, děláte vola nejen ze sebe, ale i ze mě. Napsal to křídou na tabuli. Sice to byl pitomec, ale Reacher s ním v tomhle plně souhlasil. Předpoklady jsou však občas zapotřebí a Reacher v tu chvíli předpokládal, že ani natvrdlí policajti z Despair se neodváží střílet, když se můžou v palebné linii ocitnout nevinní civilisté. Tak zastavil u rodinné restaurace, vystoupil z dodávky, přešel přes chodník a opřel se o jedno z oken sahajících od země ke stropu.

Za jeho zády panoval slušný provoz. Službu měla stejná servírka. Obsluhovala devět zákazníků, kteří pojídali pozdní oběd. Jednu trojici, jeden pár a čtyři jednotlivce, rovnoměrně rozsazené po místnosti. Potenciální vedlejší ztráty jako z učebnice.

Okno ho studilo do ramene. Cítil ho přes košili. Slunce stále svítilo, ale nízko na obloze a ulice se nořily do stínu.

Foukal lehký vítr. Honil po chodníku drobné víry prachu.

Reacher si rozepnul manžety a vyhrnul si je nad předloktí.

Vypjal záda, aby se zbavil křeče po dlouhém sezení ve stísněném prostoru. Ohnul paže a zakroužil hlavou, aby uvolnil krk.

Potom čekal.

Policajt se ukázal po dvou minutách a čtyřiceti vteřinách.

Crown vic se vynořil ze západu, zabrzdil o dvě křižovatky dál a zůstal stát, jako by řidič nedokázal ohodnotit situaci, kterou měl před očima. Zaparkovaná dodávka.

Podezřelý tam prostě stojí. Pak rozhodování pominulo a auto poskočilo dopředu, projelo křižovatkou a zastavilo za dodávkou, u pravého chodníku, předkem na západ, předním blatníkem dva a půl metru od místa, kde Reacher čekal.

Policajt nechal běžet motor, otevřel dvířka a vystoupil.

Dokonalé déjá vu. Velký běloch, kolem čtyřicítky, černé vlasy, mohutná šíje. Světle hnědá bunda, hnědé kalhoty, na čele rýha od klobouku. Vytáhl z opasku glock, uchopil ho oběma rukama, opřel se roztaženými stehny o blatník a zadíval se přes kapotu na Reachera.

Rozumná taktika, až na nevinné návštěvníky restaurace za oknem.

Policajt zavolal: „Ani hnout.“

„Nikam se nechystám,“ opáčil Reacher. „Alespoň zatím.“

„Nastupte do auta.“

„To neudělám.“

„Zastřelím vás.“

„Nezastřelíte.“

Policajt na okamžik strnul a pak přesunul pohled za Reacherův obličej na scénu v restauraci. Reacher si byl naprosto jistý, že policejní oddělení Despair nemá žádný podpůrný zásahový tým a nepodepsalo protokol o střílení na veřejnosti, takže policajtovo zaváhání vyvolal jen obyčejný zdravý rozum. Nebo měl příbuzné, kteří si rádi dávají pozdní oběd.

„Nastupte do auta,“ zopakoval policajt.

Reacher odvětil: „Tenhle krok s radostí vynechám.“ Do lopatek ho studilo okno, ale zůstal opřený, mírumilovný jako beránek.

„Zastřelím vás,“ pohrozil policajt podruhé.

„To nemůžete udělat. Potřebujete posilu.“

Policajt opět zaváhal. Posunul se doleva ke dveřím řidiče. Nechal oči a zbraň upřené na Reachera, protáhl jednu ruku okýnkem auta, popadl mikrofon své motoroly a vytáhl ho na napjaté šňůře ven. Přiložil si ho k ústům a stiskl tlačítko. Oznámil: „Bro, před restaurací, právě teď.“ Zmáčkl opět tlačítko, odhodil mikrofon na sedadlo, sevřel zbraň oběma rukama a přesunul se zpátky k blatníku.

A hodiny začaly odtikávat.

Jeden chlap nepředstavoval žádný problém.

Dva budou horší.

Druhý chlap si pospíší, ale Reacher si na něj nemohl dovolit počkat. Panovalo ticho, až na naprázdno běžící motor policejního auta a vzdálené cinkání talířů v kuchyni restaurace.

„Srabe,“ zavolal Reacher. „S takovouhle záležitostí byste si měl umět poradit sám.“

Policajt sevřel rty a přesunul se k předku auta, vyrovnal zbraň a znovu zacílil. Dostal se až k přednímu nárazníku a ohmatal ho koleny. Obešel předek a přiblížil se.

Přešel z vozovky na chodník.

Reacher čekal. Policajta měl teď po pravici, tak udělal krok doleva, aby palebná linie vedla stále hezky rovně do restaurace. Glock sledoval jeho pohyb, pevně sevřený v obou rukou.

Policajt nařídil: „Nastupte si do auta.“

Udělal krok dopředu.

Byl metr a půl daleko, přes jeden čtverec v betonovém chodníku. Reacher zůstal opřený zády o okno a zapřel se pravou patou o spodek zdi. Policajt se přiblížil.

Hlaveň glocku měl teď Reacher třicet čísel od hrdla.

Policajt byl velký, s dlouhými plně nataženými pažemi a nohama roztaženýma do výhodného bojového postoje.

Výhodného, kdyby byl odhodlaný vystřelit. Což nebyl.

Odebrat zbraň muži, který ji chce použít, není vždycky těžké. Odebrat ji muži, který se rozhodl, že ji nepoužije, je téměř hračka. Policajt spustil levačku z pažby a natáhl se po Reacherově límci. Reacher uhnul doprava, se zády přitištěnými na okno, na hladké umyté sklo, které nekladlo nejmenší odpor, do náručí policajtovi. Zvedl levé předloktí a přetočil ho, raz dva, a sevřel mu pravačku těsně za glockem.

Policajt měl velké ruce, ale Reacher byl větší. Jediným pohybem zatlačil, stiskl a sklonil zbraň. Namířil ji do země a zesílil stisk, aby ochromil policajtův prst na spoušti. Pak se mu podíval do očí, usmál se, odrazil se patou o zeď a zasadil mu parádní ránu hlavou do kořene nosu.

Policajt se zapotácel na gumových nohách.

Reacher ho pevně podržel za ruku se zbraní a nakopl ho do slabin. Policajt se sesunul víceméně kolmo k zemi, ale Reacher mu otočil paži tak, aby si vahou vlastního těla vykloubil rameno. Policajt zaječel a pustil glock.

Pak si bylo třeba pospíšit.

Reacher oběhl předek crown vicu a otevřel dveře. Hodil dovnitř glock, posadil se na sedadlo řidiče, zapnul si bezpečnostní pás a pečlivě ho utáhl a narovnal. Sedadlo bylo stále zahřáté policajtovým tělem a auto páchlo potem.

Reacher zařadil zpátečku, odcouval od dodávky, otočil volantem a zajel zpátky vedle ní, do nesprávného pruhu, předkem na východ, a čekal.

DVACÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

DRUHÝ POLICAJT dorazil během třiceti vteřin. Reacher zahlédl červená blikající světla vteřinu před tím, než se zpoza vzdáleného rohu vynořil další crown vic. Trochu mu ustřelil zadek, vyrovnal smyk a vyrazil po ulici směrem k restauraci, rovně a plnou rychlostí.

Reacher ho nechal projet křižovatkou, potom další, a když se přiblížil na třicet metrů, sešlápl plyn a vyrazil dopředu. Oba crown vicy se čelně střetly, jejich zadní kola se zvedla ze země, zkroutil se plech, otevřely se kufry a vystřelily airbagy a sloupce páry. Reacherem to hodilo dopředu proti bezpečnostnímu pásu. Ruce měl spuštěné z volantu a lokty roztažené, aby odrazil airbagy. Pak airbagy zase splaskly a Reacher dopadl hlavou na opěrku. Zadek auta se vrátil na zem, poskočil a zůstal stát natočený k chodníku. Reacher vytáhl z pouzdra mezi sedadly brokovnici Mossberg, násilím otevřel pokřivené dveře a vystoupil z auta. Druhý policajt neměl zapnutý bezpečnostní pás.

Dostal airbag přímo do obličeje, ležel na boku přes přední sedadla a krvácel z nosu a uší. Obě auta byla pěkně zmáčknutá, až ke sloupkům předního skla. Prostor pro řidiče zůstal téměř neporušený. Velké sedany, pětihvězdičková bezpečnost. Reacherovi připadalo, že jsou obě auta nepojízdná, ale nebyl automobilový odborník, tak pro jistotu použil Mossberg, vystřelil dvakrát do zadních kol, zničil pneumatiky a oderval spoustu dalších malých užitečných součástek. Potom odhodil brokovnici okýnkem prvního crown vicu, nastoupil do dodávky Vaughanové a odcouval od místa nehody. Servírka a devět návštěvníků restaurace se dívalo okny, ústa šokem otevřená dokořán. Dva zákazníci šátrali po mobilech. Reacher se usmál. Komu chcete zavolat?

Otočil nadvakrát dodávku, zahnul doprava a zamířil na sever k Hlavní třídě, zahnul ještě jednou doprava a rozjel se klidnou osmdesátkou na východ. Když dorazil na opuštěnou silnici za benzinovou pumpou, zrychlil na stovku a podíval se do zpětného zrcátka. Nikdo ho nepronásledoval. Pod koly harašil štěrk, ale tišeji než dřív. Poněkud ohluchl po výbuchu airbagů a dvou výstřelech z brokovnice.

O dvanáct minut později se přehoupl přes dilatační spáru a vjel do Hope, přesně ve tři hodiny odpoledne.

Nevěděl, jak dlouho bude Vaughanová spát. Odhadoval, že položila hlavu na polštář krátce po deváté ráno, což bylo před šesti hodinami. Pokud potřebuje osmihodinový odpočinek, probudí se v šest. Takže konferenci budou moct uspořádat v sedm. Pokud už není vzhůru a čilá. Někteří lidé spí ve dne hůř než v noci. Má s tím něco společného zvyk, stupeň přizpůsobení a biologický rytmus. Rozhodl se, že zajede k bistru. Buď už tam na něj čeká, nebo jí nechá klíčky od dodávky u servírky. Už tam na něj čekala.

Reacher přibrzdil u chodníku a zahlédl ji osamocenou v boxu, ve kterém seděli předtím. Měla na sobě policejní uniformu, čtyři hodiny před začátkem směny. Před sebou prázdný talíř a nedopitý hrnek kávy.

Reacher zamkl dodávku, vešel dovnitř a posadil se naproti ní. Zblízka vypadala unaveně.

„Nemohla jste usnout?“ zeptal se.

„Je to na mně tak vidět?“

„Musím se vám k něčemu přiznat.“

„Vrátil jste se do Despair. Mou dodávkou. Věděla jsem, že to uděláte.“

„Musel jsem.“

„To určitě.“

„Kdy jste jela naposledy na západ?“

„Před lety. Možná nikdy. Snažím se Despair vyhýbat.“

„Za hranicí stojí vojenská základna. Dost nová. Proč ji tam zřídili?“

Vaughanová řekla: „Vojenské základny jsou úplně všude.“

„Tahle patří bojové jednotce vojenské policie.“

„Někam ji museli postavit.“

„Takové základny jsou zapotřebí v zámoří. Armáda má v současné době problémy s nedostatkem vojáků. Nemůže si dovolit dobrou jednotku v Zapadákově.“

„Možná to není dobrá jednotka.“

„Je dobrá.“

„Tak čeká na převelení do zámoří.“

„Ze zámoří se právě vrátila. Strávila rok pod pražícím sluncem. Voják, se kterým jsem mluvil, měl vrásky u očí, jak do něj mžoural. Jeho výstroj byla ošlehaná pískem.“

„Písek máme i tady.“

„Ale úplně jiný.“

„Co tím tedy chcete říct?“

Přistoupila k nim servírka a Reacher si objednal kávu.

Vaughanová ještě měla. Reacher řekl: „Překvapuje mě, proč převeleli dobrou jednotku ze Středního východu a poslali ji sem.“

Vaughanová opáčila: „To nevím. Pentagon nevysvětluje své záměry sousedním policejním oddělením.“

Servírka přinesla Reacherovi hrníček a naplnila ho z termosky. Vaughanová se zeptala: „Jaký úkol bojová jednotka vojenské policie přesně plní?“

Reacher se napil kávy a odpověděl. „Střeží konvoje nebo objekty. Udržuje bezpečnost a odráží útoky.“

„Opravdu bojuje?“

„V případě nezbytnosti.“

„Vy jste to také dělal?“

„Nějakou dobu.“

Vaughanová otevřela ústa a pak je zase zavřela, jako by sama přišla na odpověď na otázku, kterou se chystala položit.

„Přesně tak,“ pravil Reacher. „Co je zapotřebí střežit v Despair?“

„A vy tvrdíte, že vás ti vojenští policisté donutili projet městem?“

„Bylo to jistější. Kdybych to neudělal, ověřili by si vaše poznávací značky.“

„Projel jste bez problémů?“

„Vaše dodávka je v pořádku. I když vám vlastně nepatří.“

„Jak to myslíte?“

„Kdo je David Robert Vaughan?“

Vaughanová na okamžik strnula. Potom ho obvinila: „Hrabal jste se v přihrádce na rukavice. Našel jste technický průkaz.“

„Voják s puškou chtěl, abych mu ho ukázal.“

„To vás omlouvá.“

„Takže kdo je David Robert?“ Vaughanová sdělila: „Můj manžel.“

DVACÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

REACHER SE PODIVIL: „Nevěděl jsem, že jste vdaná.“

Vaughanová se zadívala na hrníček s vlažnou kávou a dala si načas s odpovědí.

„Protože jsem vám to neřekla,“ opáčila. „Měla jsem to snad udělat?“

„Asi ne.“

„Nevypadám jako vdaná žena?“

„Ani trochu.“

„Poznáte to na první pohled?“

„Obvykle.“

„Jak?“

„Nejjistější je prsteníček na levé ruce.“

„Lucy Andersonová také nenosí snubní prstýnek.“

Reacher přikývl. „Myslím, že jsem dneska viděl jejího manžela.“

„V Despair?“

„Vyšel z penzionu.“

„Ten stojí pěkně daleko od Hlavní třídy.“

„Musel jsem se vyhnout zátarasům na silnici.“

„Vážně skvělé.“

„Nejsem zrovna nejlepší řidič.“

„Tak jak to, že vás nechytili? Mají jen jednu silnici do města a z města.“

„To je dlouhý příběh,“ opáčil Reacher.

„Ale?“

„Policejnímu oddělení Despair se momentálně nedostává lidí.“

„Vy jste jednoho z nich zneškodnil?“

„Oba. A jejich auta také.“

„Jste vážně neuvěřitelný.“

„Nejsem. Jenom vyznávám jistá pravidla. Když mě ostatní nechají na pokoji, nechám je na pokoji i já. Když to neudělají, tak jednám.“

„Přijedou si pro vás.“

„To určitě. Ale ne brzy.“

„Jak dlouho jim to bude trvat?“

„Pár dní se budou zotavovat. Potom osedlají koně.“

Reacher nechal Vaughanovou sedět v boxu s klíčky od dodávky na stole, vypravil se na Třetí třídu a koupil si ve starodávném obchodu s pánskou konfekcí ponožky, spodní prádlo a tričko za dolar. Zastavil se v drogerii, koupil si potřeby na holení a zamířil k železářství na západním konci První třídy. Propletl se kolem žebříků a koleček, protáhl se uličkou obloženou policemi s nářadím a našel věšák s pracovními plátěnými kalhotami a flanelovými košilemi.

Tradiční americké oblečení, vyrobené v Číně nebo Kambodži. Vybral si tmavě olivové kalhoty a kostkovanou košili v barvě bláta. Ne tak levné, jak by si představoval, ale za poměrně slušnou cenu. Prodavač mu zabalil nákup do hnědého papíru a Reacher ho odnesl do motelu, oholil se, dal si dlouhou sprchu, otřel se a převlékl se. Staré pracovní oblečení nacpal do odpadkového koše. Lepší než prát.

Nové oblečení bylo tuhé jako prkno, a to do takové míry, že se v něm nedalo téměř chodit. Oděvní průmysl na Dálném východě bere trvanlivost očividně velice vážně.

Udělal několik dřepů a sevřel párkrát bicepsy, dokud škrob trochu nepovolil, a potom vyšel ven a zamířil podél řady pokojů ke dveřím Lucy Andersonové. Zaklepal a počkal.

Lucy po minutě otevřela. Vypadala úplně stejně. Dlouhé nohy, krátké šortky, modrá mikina bez nápisu. Mladá a zranitelná. A obezřetná a nepřátelská. Zavrčela: „Říkala jsem vám, abyste mě nechal na pokoji.“

Reacher sdělil: „Jsem si skoro jistý, že jsem dneska zahlédl vašeho manžela.“

Lucy na vteřinu roztála.

„Kde?“ zeptala se.

„V Despair. Vypadá to, že se tam ubytoval.“

„Je v pořádku?“

„Přišlo mi, že ano.“

„Co s ním podniknete?“

„Co byste chtěla, abych s ním podnikl?“

Lucy opět zkameněla. „Měl byste ho nechat být.“

Reacher pravil: „Nechávám ho být. Už jsem vám řekl, že dávno nejsem policajt. Jsem vagabund stejně jako vy.“

„Tak proč jste se vrátil do Despair?“

„Dlouhý příběh. Musel jsem.“

„Nevěřím vám. Jste policajt.“

„Viděla jste, co mám v kapsách.“

„Nechal jste odznak v motelu.“

„Nenechal. Chcete se přesvědčit? Pokoj mám napravo odtud.“

Lucy na něj vytřeštila vyděšeně oči a položila obě ruce na rám dveří, jako by se ji chystal popadnout kolem pasu a odnést do svého doupěte. Z kanceláře vyšla recepční, dvanáct metrů nalevo od Reachera. Byla to statná padesátnice. Všimla si Reachera, všimla si dívky, zastavila se a zadívala se na ně. Pak opět vykročila, ale na druhou stranu, směrem k nim. Reacher ze zkušenosti věděl, že motelové recepční jsou buď zvědavé, nebo jsou jim hosté úplně ukradení. Tahle patřila k první sortě. Reacher ustoupil dozadu, udělal Lucy Andersonové víc místa a obrátil ruce dlaněmi nahoru, přátelsky a chlácholivě.

„Uklidněte se,“ řekl. „Kdybych vám chtěl ublížit, už dávno bych to udělal, nemáte pocit? Vám a vašemu manželovi.“

Lucy neodpověděla. Jen otočila hlavu, podívala se, jak se k nim blíží recepční, a pak uskočila do stínu a zabouchla dveře, jediným plynulým pohybem. Recepční se dostala na doslech.

„Pane!“ zavolala.

Reacher zůstal stát. Obrátil se. Nic neřekl.

Recepční nakázala: „Radím vám, abyste tu dívku nechal na pokoji.“

„Proč?“

„Jestli u nás chcete zůstat.“

„To je hrozba?“

„Snažím se udržovat slušný standard.“

„Pokouším se jí pomoct.“

„Ta dívka je opačného názoru.“

„Vy jste s ní mluvila?“

„Mám uši.“

„Nejsem policajt.“

„Jako policajt ale vypadáte.“

„To nemůžu změnit.“

„Měl byste vyšetřovat skutečné zločiny.“

Reacher namítl: „Vůbec žádné zločiny nevyšetřuju. Už jsem vám řekl, že nejsem policajt.“ Recepční neodpověděla.

Reacher se zeptal: „Jaké skutečné zločiny?“

„Porušování předpisů.“

„Kde?“

„V té továrně na recyklaci kovů v Despair.“

„Jaké předpisy?“

„Nejrůznější.“

„Porušování předpisů mě nezajímá. Nejsem inspektor z odboru životního prostředí. Vůbec žádný inspektor.“

Recepční opáčila: „V tom případě byste se měl zeptat sám sebe, proč každou noc létá to letadlo.“

DVACÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

KDYŽ REACHER DOŠEL DO PŮLKY CESTY ke svému pokoji, zahlédl, jak k motelu zahýbá dodávka Vaughanové.

Značnou rychlostí. Přehoupla se přes obrubník a zamířila k němu přes parkoviště. Za volantem seděla Vaughanová v policejní uniformě. Zachmuřená. V naléhavé záležitosti.

Nestihla si vzít oficiální policejní auto. Zprudka zabrzdila a zastavila s maskou chladiče dvě čísla od něj. Naklonila se z okýnka a nakázala: „Okamžitě si nastupte.“

Reacher opáčil: „Proč?“

„Prostě to udělejte.“

„Mám jinou možnost?“

„Vůbec ne.“

„Opravdu?“

„Myslím to vážně.“

„Zatýkáte mě?“

„Klidně to udělám. Použiju zbraň a želízka, jestli mi nic jiného nezbyde. Prostě si nastupte.“

Reacher se zadíval předním sklem do jejího obličeje.

Opravdu to myslela vážně. Smrtelně. Dokazovala to její pevně sevřená čelist. Tak obešel kapotu a nastoupil si.

Vaughanová počkala, až zavře dvířka, a zeptala se: „Už jste někdy patroloval s policajtem? Celou noc? Celou směnu?“

„Proč bych to dělal? Sám jsem byl policajtem.“

„Dneska v noci to každopádně uděláte.“

„Proč?“

„Obdrželi jsme zdvořilostní telefonát. Z Despair. Jste hledaný muž. Přijedou si pro vás. Tak mi dneska v noci zůstanete hezky na očích.“

„Nemůžou si pro mě přijet. Ještě se ani neprobrali.“

„Přijedou zástupci. Všichni čtyři.“

„Vážně?“

„Od toho jsou zástupci. Zaskakují za nemocné kolegy.“

„Takže se schovám ve vašem autě? Celou noc?“

„Přesně tak.“

„Domníváte se, že potřebuju ochranu?“

„Ochranu potřebuje moje město. Nechci, aby v něm došlo k potížím.“

„Tihle čtyři žádné potíže nezpůsobí. Jeden je už pomlácený a druhému bylo špatně, když jsem ho naposledy viděl.“

„Takže byste je dokázal zneškodnit?“

„S jednou rukou za zády a s hlavou v pytli.“

„Přesně tak. Jsem policistka. Nesu zodpovědnost. Žádné boje v mých ulicích. To se nesluší.“

Sešlápla plyn, otočila se obloukem přes parkoviště motelu a vyrazila stejnou cestou, kudy přijela. Reacher se zeptal: „Kdy se dostaví?“

„Továrna zavírá v šest. Řekla bych, že hned potom se sem rozjedou.“

„Jak dlouho se zdrží?“

„Továrna otevře zítra ráno v šest.“

Reacher pravil: „Určitě nechcete, abych celou noc seděl ve vašem autě.“

„Nějak se s tím budu muset vyrovnat. Jak už jsem řekla.

Tohle je slušné město. Nechci si ho nechat svévolně zničit, ať obrazně, nebo doslova.“

Reacher se odmlčel a navrhl: „Mohl bych ho opustit.“

„Natrvalo?“ otázala se Vaughanová.

„Dočasně.“

„A kam byste šel?“

„Zcela jednoznačně do Despair. Nic by mi tam nehrozilo. Policajti leží v nemocnici a jejich zástupci stráví celou noc tady.“ Vaughanová neodpověděla.

„Vaše rozhodnutí,“ prohodil Reacher. „Váš crown vic je ale pohodlný. Klidně bych v něm mohl usnout s otevřenými ústy a chrápat.“

Vaughanová zabočila doprava a doleva a rozjela se po Druhé třídě k bistru. Chvíli mlčela a pak oznámila: „Dneska se u nás ve městě objevila další.“

„Kdo další?“

„Další dívka. Jako Lucy Andersonová. Ale tmavovlasá, ne blondýna. Dorazila odpoledne a teď posedává a dívá se na západ, jako by čekala zprávu z Despair.“

„Od přítele nebo manžela?“

„Patrně.“

„Patrně od mrtvého přítele nebo manžela, jižanského typu, zhruba dvacetiletého, sto sedmdesát dvě čísla vysokého a šedesát pět kilo těžkého.“

„Patrně.“

„Měl bych jít za ní.“

Vaughanová minula bistro a pokračovala dál. U konce města zabočila doleva, projela kolem dvou bloků na jih a vrátila se na Čtvrtou třídu. Bez zvláštního důvodu. Jen proto, aby zůstala v pohybu. Čtvrtá třída měla stromy a obchody u severního chodníku a stromy a dlouhou řadu úhledných domů u jižního chodníku. Malé zahrady, laťkové ploty, nízké osázené plochy a poštovní schránky na sloupcích ve všech možných úhlech kromě přesně svislého.

„Měl bych jít za ní,“ zopakoval Reacher.

Vaughanová přikývla.

„Počkejte ale, dokud nedorazí zástupci. Určitě byste je nechtěl potkat na ulici.“

„Dobře.“

„A dejte si pozor, aby vás neviděli, jak odcházíte.“

„Dobře.“

„A nic tam nevyvádějte.“

„Nejsem si jistý, jestli zbyl vůbec někdo, s kým bych mohl něco vyvádět. Pokud ovšem nenarazím na soudce.“

DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ SE PODRUHÉ ve stejný den vzdala dodávky a odešla pěšky pro policejní auto. Reacher odjel dodávkou do tiché postranní ulice poblíž západního okraje města, zaparkoval ji ve stínu stromu předkem na sever a pozoroval provoz na První třídě přímo před sebou. Měl jen omezené zorné pole. Zhruba třicet metrů zleva doprava, ze západu na východ. Ne zrovna nejlepší úhel. Stejně toho tam však nebylo moc k vidění. Celé desetiminutové intervaly se nic nedělo. Což ho nepřekvapilo. Obyvatelé vracející se z Kansasu se rozdělili do bližších postranních ulic. A nikdo alespoň trochu rozumný se nevracel z Despair, ani do něj nesměřoval. Rychle se stmívalo. Svět šedl a utichal. Hodiny v Reacherově hlavě měřily vytrvale čas.

Když se přehouply na půl sedmou, mihla se jeho zorným polem dodávka. Zleva, směrem na východ. Od Despair.

Uvnitř řidič a tři pasažéři. Velcí, těsně u sebe. Zabírali celý vnitřní prostor, rameno na rameni. Reacher tu dodávku poznal. Poznal řidiče. Poznal pasažéry.

Zástupci z Despair, přesně načas.

Moment počkal a pak nastartoval dýchavičný motor a odlepil se od chodníku. Podíval se do zrcátka. Stará dodávka z Despair byla už sto metrů za ním, pohybovala se opačným směrem a zpomalovala před křižovatkou. Silnice před ním zela prázdnotou. Reacher projel kolem železářství, přidal plyn a donutil starou rachotinu Vaughanové ke stovce. O pět minut později zdolal dilatační spoj a pokračoval hlučnou cestovní rychlostí.

Po devatenácti kilometrech zpomalil, minul nezastavěný pozemek, zabedněný motel, benzinovou pumpu a obchod se střižním zbožím a zahnul doleva do bludiště centra Despair.

Nejdřív se podíval na policejní stanici. Chtěl se ujistit, že tam nedošlo k zázračnému uzdravení a nedorazily posily. K

uzdravení nedošlo a posily nedorazily.

Uvnitř byla tma a venku panoval klid. Nesvítila světla a nic se tam nedělo. U chodníku nestála žádná policejní auta, ani dodávky nově jmenovaných zástupců, ani obyčejné sedany s provizorními nápisy Policie nalepenými na dveřích.

Vůbec nic.

Jen ticho.

Reacher se usmál. Lovecká sezóna bez zákonů, pomyslel si, jako pohled do bezútěšné budoucnosti ve filmu. Přesně jak to měl rád. Otočil přes prázdné diagonální pruhy na parkování a rozjel se k penzionu. Zastavil u chodníku, vypnul motor a stáhl okénko. V dálce hučel namáhaný motor stoupajícího letadla. Sedm hodin večer. Cesna, beech, nebo piper. Měl byste se zeptat sám sebe, proč každou noc létá to letadlo.

Možná to udělám, pomyslel si Reacher. Jednoho dne.

Vyskočil z dodávky a zůstal stát na chodníku. Penzion byla rohová budova z vybledlých cihel. Se třemi podlažími, úzkými okny, plochou střechou a čtyřmi kamennými schody vedoucími ke dveřím uprostřed. Vedle dveří visela na stěně dřevěná tabule, pod lampou s labutí šíjí a slabou žárovkou.

Tabuli kdosi před dávnými lety natřel na kaštanově hnědou a amatérským bílým písmem na ni pečlivě vyvedl Pokoje k pronajmutí. Prosté a jasné oznámení. Ne takové, které by Reachera oslovilo. Podobné penziony nabízely ubytování na delší dobu, než potřeboval. Pokoje se v nich většinou pronajímaly na týdny a měly elektrické vařiče. V podstatě to samé, jako kdyby vedl domácnost.

Vyšel po schodech a zatlačil do dveří. Byly otevřené.

Vcházelo se jimi do prosté předsíně s hnědým linoleem a strmým schodištěm napravo. Stěny byly vymalované hnědě, jakousi technikou, která napodobovala vzor na linoleu.

Třicet čísel pod stropem svítila holá slabá žárovka. Vzduch páchl po prachu a zelí. Z předsíně vedly čtvery dveře, všechny tmavě zelené a všechny zavřené. Dvoje vepředu a dvoje vzadu, jedny u úpatí schodiště a jedny přesně naproti přes předsíň. Dva přední pokoje. V jednom z nich bude bydlet majitel nebo správce. Reacher ze zkušenosti věděl, že majitelé či správci vždycky bydlí vepředu v přízemí, aby mohli kontrolovat odchody a příchody. Příchody a odchody jsou pro majitele a správce velice důležité. Je nutné zarazit neoprávněné hosty, zabránit přemnožení hostů a zachytit nájemníky dřív, než se po týdnech tiše vykradou bez zaplacení dlužné částky.

Rozhodl se začít předními dveřmi u schodiště. Skýtaly lepší výhled. Zaklepal na ně a čekal. Dveře se po dlouhé chvíli otevřely a stanul v nich hubený mužík v bílé košili a s černou kravatou. Táhlo mu na sedmdesátku a vlasy měl stejně bílé jako košili. Košile nebyla nejčistší. Podobně jako kravata, ale ta byla pečlivě uvázaná.

„Co pro vás můžu udělat?“ pravil stařík.

„To je váš penzion?“ zeptal se Reacher.

Stařík přikývl. „A přede mnou patřil mé matce. Moje rodina ho vede už téměř padesát let.“

„Hledám přítele,“ oznámil Reacher. „Z Kalifornie. Slyšel jsem, že se u vás ubytoval.“

Stařík nevydal ani hlásku.

„Mladý muž,“ upřesnil Reacher. „Zhruba dvacetiletý.

Hodně velký. Opálený, s krátkými vlasy.“

„Nikdo takový tady nebydlí.“

„Jste si jistý?“

„Nebydlí tady vůbec nikdo.“

„Dneska odpoledne ho viděli, jak odtud vychází.“

„Možná přišel někoho navštívit.“

„Koho, když tady nikdo nebydlí?“

„Mě,“ odpověděl stařík.

„Navštívil vás?“

„Nevím. Nebyl jsem doma. Možná se stavil, nikdo mu neotevřel, a tak zase odešel.“

„Proč by vás přišel navštívit?“

Stařík chvíli přemýšlel a potom řekl: „Možná byl v hotelu a chtěl ušetřit. Třeba se doslechl, že je to u mě levnější.“

„Co takhle jiný muž, menší, šlachovitý, přibližně stejného věku?“

„Nebydlí tady žádní muži, velcí ani malí.“ Jste si jistý?“

„Je to můj dům. Vím, kdo v něm bydlí.“

„Jak dlouho je už prázdný?“

„Není prázdný. Ziju tady já.“

„Kdy naposledy jste měl nájemníky?“

Stařík se opět zamyslel a sdělil: „Před dlouhou dobou.“

„Jak dlouhou?“

„Jsou to už celá léta.“

„Jak si vyděláváte na živobytí?“

„Nevydělávám.“

„Je to váš dům?“

„Mám ho pronajatý. Stejně jako ho měla pronajatý moje matka. Téměř padesát let.“

Reacher požádal: „Smím se podívat do pokojů?“

„Do jakých pokojů?“

„Do všech.“

„Proč?“

„Protože vám nevěřím. Myslím, že tam někdo bydlí.“

„Vy si myslíte, že lžu?“

„Jsem podezíravý člověk.“

„Můžu zavolat policii.“

„Tak to udělejte.“

Stařík ustoupil do přítmí a popadl telefon. Reacher prošel vstupní halou a zkusil protější dveře. Byly zamčené. Vrátil se a stařík mu sdělil: „Nikdo to na policejní stanici nebere.“

„Takže jsme zbyli jen my dva,“ konstatoval Reacher.

„Bude lepší, když mi půjčíte univerzální klíč. Ušetříte si tím spoustu práce s opravováním zámků.“

Stařík se podvolil nevyhnutelnému. Vytáhl z kapsy klíč a podal mu ho. Opotřebovaný a mosazný, na kroužku ze spleteného drátu, se starým kovovým očkem, na kterém kdysi patrně visívala papírová cedulka.

V přízemí byly tři pokoje pro hosty, v prvním patře čtyři a ve druhém patře také čtyři. Celkem jedenáct. Všech jedenáct se podobalo jako vejce vejci.

V každém stála u zdi železná postel. Postele pocházely patrně ze starodávné nemocnice nebo kasáren, povlečené tenkými prostěradly a pokrývkami. Povlečení prošlo tolikrát pračkou, že téměř zprůhlednělo. Prostěradla byla na počátku tlustá a hrubá a věkem se ztenčila a změkla. Naproti postelím stály komody a věšáky na ručníky. Ručníky byly stejně tenké jako prostěradla. Blízko u nohou postelí stály borovicové kuchyňské stoly s vařiči se dvěma plotýnkami a starými šňůrami napojenými do zásuvky. Na konci chodeb se v každém patře nacházely bíločerně vykachlíčkované společné koupelny s vanami na vysokých železných zvířecích prackách a záchody s rezervoáry připevněnými vysoko na zdi.

Rozhodně prosté ubytování, ale čisté a dobře udržované.

Skvrny na vybavení koupelen způsobil věk, ne špína.

Podlahy byly vzorně zametené. Postele dokonale ustlané.

Čtvrťák by se od napjatých prostěradel odrazil do výšky šedesáti čísel. Ručníky na věšácích byly přesně složené a pečlivě vyrovnané. Elektrické vařiče vydrhnuté. Bez drobků, cákanců a zaschlých zbytků omáčky z lahve.

Reacher každý pokoj prohledal, a když vycházel, zastavil se ve dveřích, nasál vzduch a zaposlouchal se do ozvěn nedávného spěšného odchodu. Nic nezachytil, čichem ani sluchem, jedenáctkrát za sebou. Tak sešel po schodišti, vrátil klíč a omluvil se staříkovi. Pak se zeptal: „Máte ve městě pohotovost?“

Stařík opáčil: „Jste zraněný?“

„Dejme tomu, kdybych byl. Kdo by pro mě přijel?“

„Jak těžce zraněný?“

„Kdybych třeba nemohl chodit. A potřeboval nosítka.“

Stařík odpověděl: „V továrně mají středisko první pomoci. A ošetřovnu. Pro případ, že by se někdo zranil v práci. Mají také sanitku. A nosítka.“

„Děkuju,“ rozloučil se Reacher.

Rozjel se se starou dodávkou Vaughanové po ulici.

Přibrzdil na chvíli před kostelem. Přes celou šířku budovy se táhl nápis: Kongregace konce času. V jednom z oken se skvěla cedule napsaná stejným způsobem jako reklama v supermarketu nabízející hovězí žebra po šesti dolarech za kilo: Čas blízko jest. Citát z Knihy zjevení. Kapitola jedna, verš tři. Reacher ho poznal. Ve druhém okně stálo: Konec se blíží. Vnitřek byl stejně temný a pochmurný jako vnější sdělení. Řady kovových židlí, dřevěná podlaha, nízké pódium. Další sdělení, všechna sebejistě hlásající, že čas je krátký. Reacher si je všechna přečetl a pokračoval k hotelu.

Když k němu dorazil, panovala už úplná tma. Za denního světla působil ošuntěle a zchátrale, za tmy však vypadal ještě mnohem hůř. Odpudivá cihlová kostka. Klidně by to mohlo být městské vězení v Praze, Varšavě nebo Leningradu. Fádní vybledlé stěny a nezakrytá neosvětlená okna. Nalevo se nacházela prázdná nevábná jídelna a napravo opuštěný bar. Přesně uprostřed vstupní haly byla opuštěná recepce. Za recepcí se zvedala malá a prohnutá varianta honosného schodiště. Pokrytá prošlapaným kobercem. Bez výtahu.

Hotely musí vést přesné záznamy o stavu hostů, kvůli státním a federálním zákonům a pojišťovnám. Pro případ požáru, zemětřesení nebo tornáda je v zájmu každého vědět, kdo tam zrovna přebývá a kdo nepřebývá. Proto se Reacher již dávno naučil, že s prohlídkou hotelu je nejlepší začít na recepci. Což během času ztížily počítače. Měly nejrůznější klávesy a hesla. Despair však stále žilo v pravěku a hotel nebyl výjimkou. Hosté se zapisovali do staré knihy z červené kůže. Dala se snadno popadnout, otočit, otevřít a přečíst.

V hotelu nikdo nebydlel.

Podle ručně psaného záznamu se poslední hosté zjevili před sedmi měsíci, manželský pár z Kalifornie, který dorazil soukromým autem a přespal dvě noci. Od té doby se nikdo neobjevil. Vůbec nikdo. V knize nebyla žádná jména, která by mohla patřit samotnému dvacetiletému muži, ani velkému, ani malému. Nebyla tam vůbec žádná jména.

Reacher odešel, aniž by ho viděla živá duše, a nastoupil do dodávky. Další zastávka ho čekala o dva bloky dál, v baru, což znamenalo kontakt s místními.

DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

BAR ZABÍRAL POLOVINU PŘÍZEMÍ další nevýrazné cihlové kostky. Další dlouhá úzká místnost. Táhla se do hloubky celé budovy a měla krátkou chodbičku s toaletami a požárními dveřmi vzadu. Barový pult stál na levé straně a na pravé byly stoly a židle. Tlumené osvětlení. Žádná hudba.

Žádná televize. Žádný kulečníkový stůl ani videohry.

Zhruba třetina stoliček u baru a čtvrtina židlí byla obsazená.

Nával po konci pracovní doby. Ale ne zrovna čas výhodných cen. Všichni hosté byli muži. Unavení, zachmuření, všichni v pracovních košilích a všichni s pivem ve vysokých sklenicích nebo lahvích s dlouhým hrdlem. Reacher ani jednoho z nich neznal.

Tiše vstoupil do místnosti. Otočily se všechny hlavy a upřely se na něj všechny oči. Univerzální barový radar.

Cizinec v podniku. Reacher se zastavil a nechal je pořádně se podívat. Jednoznačně cizinec, ale ne takový, se kterým by bylo hodno si zahrávat. Pak vykročil, posadil se na stoličku a opřel se lokty o barový pult. Seděl dvě místa od nejbližšího muže nalevo a jedno místo od nejbližšího muže napravo. Stoličky měly železné podstavce, železné podnožky a vytvarovaná mahagonová sedátka na vrzavých ložiscích. Barový pult byl z poškrábaného mahagonu, který se nehodil k borovicovému obložení stěn. Na stěnách visela zrcadla se zelenými nápisy propagujícími pivo. V rámech z neopracovaného dřeva,

potažená

letitou

vrstvou

cigaretového kouře a alkoholických výparů.

Barman byl udělaný bledý čtyřicátník. Nevypadal příliš inteligentně, ani přátelsky. Stál tři metry daleko a opíral se tlustým zadkem o zásuvku pokladny. Nehybně. A nehodlal se pohnout. To bylo jasné. Reacher povytáhl obočí, nasadil vyčkávavý výraz a nedostalo se mu vůbec žádné odpovědi.

Tovární město.

Otočil se na stoličce, tváří do místnosti.

„Dávejte pozor, kluci,“ zavolal. „Nejsem kovodělník a nehledám práci.“ Žádná odpověď.

„Nedokázali byste mi dát odpovídající plat, abych tady pracoval. Nemám zájem. Jenom projíždím a dostal jsem chuť na pivo.“

Žádná odpověď. Jen zarputilé nepřátelské pohledy, lahve a sklenice zmrzlé na půlce cesty mezi stoly a ústy.

Reacher dodal: „Prvnímu muži, který se mnou promluví, zaplatím účet.“

Žádná odpověď.

„Na celý měsíc.“

Žádná odpověď.

Reacher se zase otočil čelem k baru. Barman se nepohnul. Reacher se mu podíval do očí a řekl: „Prodejte mi pivo, nebo to tady začnu demolovat.“

Barman se pohnul. Ale ne směrem k lednici či k pípě.

Pohnul se směrem k telefonu. Ke starodávnému přístroji vedle pokladny. Zvedl sluchátko a vytočil dlouhé číslo.

Reacher čekal. Barman si vyslechl množství vyzvánějících tónů, pak začal cosi říkat, ale zarazil se a opět zavěsil.

„Hlasová schránka,“ oznámil.

„Nikdo doma,“ opáčil Reacher. „Takže jsme zbyli jen my dva. Dám si budweiser, bez sklenice.“

Barman se podíval za Reacherovo rameno do místnosti a zapátral, jestli se spontánně neformuje koalice na jeho podporu. Neformovala se. Reacher už monitoroval situaci v zrcadle přímo před sebou. Barman se rozhodl nedělat hrdinu. Pokrčil rameny, změnil přístup, trochu se uvolnil, sehnul se a vytáhl zpod barového pultu studenou láhev.

Otevřel ji a postavil na ubrousek. Po hrdle sjela pěna a vsála se do papíru. Reacher vyndal z kapsy desetidolarovku, složil ji po délce, aby se nekroutila, a položil ji před sebe.

„Hledám jednoho chlapa,“ oznámil.

Barman se zeptal: „Jakého chlapa?“

„Mladého. Přibližně dvacetiletého. Opáleného, s krátkými vlasy, stejně velkého jako já.“

„Nikdo takový tady není.“

„Zahlédl jsem ho dneska odpoledne. Ve městě. Vycházel z penzionu.“

„Tak se zeptejte tam.“

„To už jsem udělal.“

„Nemůžu vám pomoct.“

„Patrně můžete. Ten mladík vypadal jako univerzitní atlet. Univerzitní atleti pijí čas od času pivo. Pravděpodobně se u vás víckrát než jednou dvakrát zastavil.“

„Nezastavil.“

„Co takhle jiný mladík? Stejně starý, menší. Šlachovitý, zhruba sto sedmdesát dvě čísla vysoký, šedesát pět kilo těžký.“

„Nikoho takového jsem nepotkal.“

„Jste si jistý?“

„Naprosto.“

„Pracoval jste někdy v továrně?“

„Dřív, před několika lety.“

„A potom?“

„Přesunuli mě sem.“

„Kdo?“

„Pan Thurman. Patří mu továrna.“

„A také bar?“

„Patří mu úplně všechno.“

„A on vás přesunul. To zní, jako by rozhodoval o celém městě.“

„Usoudil, že v baru budu užitečnější.“

„A jste?“

„To nemohu posoudit.“

Reacher si dal dlouhý lok z lahve. Zeptal se: „Platí vám pan Thurman dobře?“

„Nestěžuju si.“

„Takže to letadlo, co létá každou noc, patří panu Thurmanovi?“

„Nikdo jiný tady letadlo nevlastní.“

„Kam létá?“

„Neptal jsem se.“

„Nějaké pověsti?“

„Ne.“

„Jste si jistý, že jste nezahlédl nějaké mladíky?“

„Jsem si jistý.“

„Kdybych vám dal sto dolarů?“

Barman na okamžik zaváhal a zatvářil se toužebně, jako by sto dolarů mohlo přinést vítanou změnu do jeho života.

Nakonec však pokrčil rameny a řekl: „Pořád bych si byl jistý.“

Reacher opět upil pivo. Trochu zteplalo a dostalo kovově mýdlovou pachuť. Barman stál pořád těsně před ním.

Reacher se podíval do zrcadel. Zkontroloval odraz odrazu.

Nikdo v místnosti se nehýbal. Zeptal se: „Co tady děláte s mrtvými lidmi?“

„Jak to myslíte?“

„Máte ve městě hrobníka?“

Barman zavrtěl hlavou. „Šedesát pět kilometrů na západ.

Tam je márnice, pohřební ústav a hřbitov. V Despair nic takového nemáme.“

„Ten menší mladík umřel,“ oznámil Reacher.

„Jaký menší mladík?“

„Ten, na kterého jsem se ptal.“

„Žádné malé mladíky jsem neviděl, ani živé, ani mrtvé.“

Reacher se opět odmlčel a barman se zeptal: „Takže jenom projíždíte?“ Nesmyslný gambit provedený jen v zájmu konverzace, který Reacherovi potvrdil, co již věděl.

Tak pokračuj, pomyslel si. Pohlédl k požárnímu východu vzadu a zkontroloval v zrcadle přední dveře. Řekl: „Ano, jenom projíždím.“

„Není tady toho moc k vidění.“

„Naopak, Despair mi přijde jako velice zajímavé město.“

„Myslíte?“

„Kdo tady najímá policisty?“

„Starosta.“

„Kdo dělá starostu?“

„Pan Thurman.“

„To je velké překvapení.“

„Je to jeho město.“

Reacher opáčil: „Rád bych se s ním seznámil.“

Barman vysvětlil: „Hlídá si soukromí.“

„Jenom mě to napadlo. Nežádám o schůzku.“

Šest minut, pomyslel si Reacher. Piju tohle pivo už šest minut. A dalších deset se s ním budu muset ještě trápit.

Zeptal se: „Znáte soudce?“

„Sem nechodí.“

„Neptal jsem se, kam chodí.“

„Je právníkem pana Thurmana, přímo v továrně.“

„Myslel jsem si, že je to volená funkce.“

„To také je. Všichni jsme mu odevzdali hlas.“

„Kolik kandidátů bylo na listině?“

„Nenastoupil proti němu žádný konkurent.“

„Má ten soudce nějaké jméno?“

Barman odpověděl: „Jmenuje se Gardner.“

„Bydlí soudce Gardner tady ve městě?“

„Jistě. Když pracujete pro pana Thurmana, musíte bydlet ve městě.“

„Jakou má soudce Gardner adresu?“

„Bydlí ve velkém domě v Niklu.“

„V Niklu?“

„Všechny obytné ulice mají jména po kovech.“

Reacher přikývl. Podle obdobného principu se jmenovaly ulice na základnách, tam však po generálech a nositelích čestné medaile. Opět se odmlčel a počkal, až barman přeruší ticho, jak to musel udělat. Jak mu řekli, že to musí udělat. Barman pravil: „O něco víc než před sto lety bylo ve Spojených státech jen osm kilometrů dlážděných cest.“

Reacher neodpověděl.

Barman dodal: „Samozřejmě kromě velkých měst. Tam však byly spíš kočičí hlavy, ne opravdové dláždění. Ne asfalt, jak ho známe nyní. Pak postavili okresky, potom státní a nakonec mezistátní silnice. Města se začala objíždět.

Kdysi jsme leželi na hlavní silnici do Denveru. To už je pryč. Nyní tam vede 170.“

Reacher odtušil: „Proto je zavřený ten motel.“

„Přesně tak.“

„A město se ocitlo v izolaci.“

„Něco na ten způsob.“

Reacher dodal: „Vím, že tady ti mladíci byli. Je jen otázkou času, kdy zjistím jejich totožnost a důvod, proč sem přišli.“

„V tom vám nemůžu pomoct.“

„Jeden z nich zemřel.“

„To už jste říkal. A já o tom přesto pořád nic nevím.“

Jedenáct minut, pomyslel si Reacher. Zbývá ještě pět.

Zeptal se: „Je tohle jediný bar ve městě?“

Barman odpověděl: „Víc jich nepotřebujeme.“

„Kino?“

„To nemáme.“

„Tak jak se tady lidé baví?“

„Dívají se na satelitní televizi.“

„Slyšel jsem, že v továrně je středisko první pomoci.“

„To souhlasí.“

„Se sanitkou.“

„A mají tam také polní nemocnici. Je to velká továrna.

Spadá pod ní velká oblast.“

„Stává se tam hodně nehod?“

„Probíhá tam průmyslová výroba. Občas má někdo smůlu.“

„Platí továrna invalidní důchody?“

„Pan Thurman se o své lidi stará, když se zraní v práci.“

Reacher přikývl a opět se odmlčel. Upíjel pivo. Sledoval, jak popíjejí ostatní zákazníci, přímo a v zrcadlech. Tři minuty, pomyslel si. Pokud nedorazí dřív. Což udělali.

Reacher pohlédl doprava a zahlédl, jak požárním vchodem vstupují dva zástupci. Podíval se do zrcadla a uviděl další dva vcházet předními dveřmi.

DVACÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

TELEFON. Užitečný vynález. A instruktivní, když se správně použije. Nebo nepoužije. Čtyři zástupci vyrážející na východ, aby provedli nečekané zatčení, by svůj záměr neoznámili zdvořilostním telefonátem. Ne ve skutečném světě. Objevili by se bez ohlášení. Aby zastihli svou oběť nepřipravenou. Proto byl jejich zdvořilostní telefonát jen zástěrka. Tah ve hře. Tah, kterým chtěli Reachera vylákat na západ, na bezpečnější území. Bylo to pozvání. Pozvání, které si Reacher správně vyložil. A přijal ho.

A barman nezavolal na policejní stanici. Nedovolal se do hlasové schránky. Vůbec se nejednalo o místní hovor. Na to vytočil příliš dlouhé číslo. Zavolal na mobil zástupci a mluvil tak dlouho, dokud zástupce nepoznal, kde je, a tím pádem kde je i Reacher. Proto změnil chování a začal si přátelsky povídat, aby udržel Reachera na místě. Jak mu nařídili, předem, kdyby se naskytla příležitost.

Což byl důvod, proč Reacher neodešel z baru. Jestli se barman chce zúčastnit akce, je vítaný. Může se pak také zúčastnit uklízení trosek.

A trosek vznikne hodně.

Bezpochyby.

Zástupci ze zadních dveří prošli chodbičkou kolem toalet a zastavili se tam, kde se rozšiřovala hlavní místnost.

Reacher z nich nespouštěl oči. Neotočil hlavu. Útok ve dvou zepředu nemá v místnosti plné zrcadel moc smysl. Druhé dva zástupce viděl poměrně dobře, menší než ve skutečnosti a obráceně. Zůstali stát metr za hlavními dveřmi, těsně u sebe, a čekali.

Muž, kterému se předešlý večer udělalo špatně, přišel hlavními dveřmi. Společně s mužem, kterého Reacher zneškodnil před rodinnou restaurací. Ani jeden z nich nevypadal, že by byl ve formě. Druzí dva působili zdravěji, ale ne neporazitelně. Čtyři proti jednomu, avšak žádný skutečný důvod k obavám. Reacher poprvé zvítězil v boji čtyři proti jednomu, když mu bylo pět let a jeho protivníkům sedm, na základně na Filipínách, kde sloužil jeho otec.

Snadno tenkrát vyhrál a předpokládal, že vyhraje i nyní.

Pak se však situace změnila.

Od stolu se zvedli dva muži. Odložili sklenice, otřeli si ústa ubrouskem, odsunuli židle, vykročili dopředu a rozdělili se. Jeden zamířil doleva a jeden doprava. Jeden se postavil k zástupcům vzadu a jeden k zástupců vepředu. Reacher už viděl větší, ale také menší. Klidně to mohli být bratři či bratranci zástupců. Což pravděpodobně také byli. Měli na sobě stejné oblečení, vypadali stejně a měli stejné postavy.

Takže barman se před třinácti minutami nedíval na hosty, aby zjistil, jestli mu bude někdo ochoten pomoct. Vybíral zápasníky a dával jim očima znamení: Připravte se, ostatní jsou už na cestě. Reacher sevřel čelist a pivo mu zkyslo v žaludku. Chyba. Obrovská chyba. Myslel si, že je chytrý, ale přecenil se.

A nyní za tu chybu pořádně zaplatí. Šest proti jednomu.

Pět set čtyřicet kilo proti sto deseti. Ne zrovna lákavá vyhlídka.

Uvědomil si, že má zadržený dech. Dlouze a pomalu vydechl. Protože: Dum spero speri. Tam, kde je dech, je stále naděje. Ne aforismus, kterému by rozuměl Zeno z Citia. Ten mluvil řecky, ne latinsky, a hlásal pasivní rezignaci, ne chrabrý optimismus. Ale v Reacherově případě to přísloví několikrát zabralo, když selhalo všechno ostatní.

Dopil budweiser a postavil láhev na ubrousek. Otočil stoličku a obrátil se obličejem do místnosti. Za zády cítil, jak se barman pohybuje u pokladny a zajišťuje barový pult. Před očima měl ostatní zákazníky, přimáčknuté ke vzdálené stěně, se sklenicemi a lahvemi v rukou, v hloučku a přikrčené. Muži vedle něj sklouzli ze stoliček a zamířili do bezpečí davu.

Na obou koncích baru panoval pohyb.

Obě trojice mužů udělaly pár kroků dopředu.

Ohraničili obdélníkový prostor. Úplně prázdný, až na Reachera na stoličce a dřevěnou podlahu.

Žádný z nich nebyl ozbrojený. Tím si byl Reacher naprosto jistý. Zástupci nenosili oficiální zbraně.

Vaughanová řekla, že v Coloradu mají zástupci omezený status civilistů. A dva další muži byli jen představitelé veřejnosti. Spousta představitelů veřejnosti Colorada vlastní samozřejmě soukromé zbraně, ale lidé je vytáhnou většinou na začátku boje, ne později. Chtějí je ukázat. Vystavit na odiv. Okamžitě na startu. Reacher ze zkušenosti věděl, že s tasením zbraně nikdo nečeká.

Takže neozbrojený boj, šest proti jednomu.

Největčí z mužů promluvil, ze vzdálenosti metr osmdesát od hlavních dveří. Pravil: „Ocitl jste se tak hluboko v maléru, že by vás z něj nedostalo ani parní lopatové rypadlo.“

Reacher opáčil: „To mluvíte se mnou?“

„Jasně že s vámi.“

„Tak to nedělejte.“

„Ukázal jste se tady víckrát, než jste měl, kamaráde.“

„Setřete dechem. Běžte se ven vyblít. To umíte opravdu dobře.“

„Nikam nepůjdu. A vy také ne.“

„Svobodná země.“

„Ne pro vás. To už přestalo platit.“

Reacher zůstal na stoličce, napjal se a připravil, ale nedal to na sobě znát. Navenek působil dál klidně a uvolněně. Jeho bratr Joe byl o dva roky starší, fyzicky velice podobný, ale měl značně jinou povahu. Vstupoval do bojů opatrně. Na eskalaci odpovídal eskalací, neochotně, pomalu, racionálně, trochu smutně. Proto byl nervy drásajícím protivníkem.

Proto si jeho nepřátelé vybrali podle dynamiky malých kluků tehdejších let Reachera, mladšího bratra. Když pětiletý Reacher poprvé stanul proti čtyřem sedmiletým klukům, projel jím osten skutečného strachu. A ten strach se v něm rychle rozhořel, přehodil mu výhybky v mozku a přetavil se do prudké agrese. Vybičoval ho do akce a boj skončil dřív, než čtyři protivníci vůbec začali. Když se vrátili z dětského nemocničního oddělení, udržovali si od něj odstup a už ho nechali i s bratrem navždy na pokoji.

Reacher o té zkušenosti přemýšlel a dospěl k závěru, že prošel užitečnou lekcí. Což se po letech jedině potvrdilo, při jeho vojenském výcviku pro pokročilé. Na souhrnné strategické úrovni měla ta zkušenost dokonce název: Zdrcující síla. Na soukromé úrovni v propocených tělocvičnách tvrdili hrdlořezové vedoucí trénink, že džentlmen, který se chová slušně, nikoho trénovat nebude.

Protože už bude mrtvý. Proto: Udeř brzy, udeř tvrdě.

Zdrcující silou.

Udeř brzy, udeř tvrdě.

Reacher tomu říkal: Proveď ako první odvetný úder.

Sjel ze stoličky, čelem do místnosti, obrátil se, sklonil se, popadl železný podstavec, zprudka se otočil a mrštil stoličkou vší silou na hlavy tří mužů vzadu v místnosti. Ještě než je zasáhla, vrhl se opačným směrem a zaútočil na nového muže vedle zástupce s rozbitou čelistí. Rozmáchl se loktem a vrazil mu ho do kořene nosu. Muž se skácel jako podťatý strom. Reacher ani nepočkal, až dopadne, trhl stejným loktem od pasu do strany a zasáhl jím největšího muže do ucha. Pak se nechal odhodit nárazem dozadu do muže s poraněnou čelistí a zabořil mu loket hluboko do žaludku. Muž se zlomil v pase a Reacher mu položil roztaženou dlaň na zátylek, přitiskl ho na své zdvižené koleno a pak ho odhodil a rychle se otočil.

Stolička zasáhla jednoho zástupce a druhého nového pomocníka ve výšce krku. Dřevo a železo, vržené plnou silou, roztočené podél svislé osy. Možná pozvedli instinktivně ruce a zlomili si zápěstí, nebo to nestačili a stolička jim dopadla na tělo. To Reacher neviděl. Oba však byli momentálně vyřazení z provozu. Natočení do strany, předklonění, přikrčení, se stoličkou válející se jim stále u nohou.

Druhý zástupce zůstal nezraněný. S divokým výrazem v obličeji se vrhl dopředu. Reacher udělal dva taneční kroky, dostal levý hák do ramene a zasáhl zástupce pravým direktem přímo doprostřed divokého výrazu. Zástupce se zapotácel dozadu, potřásl hlavou a Reacher ucítil, jak mu někdo zezadu sevřel zápasnickým chvatem paže. Patrně největší muž. Reacher do něj zatlačil, položil si bradu na hruď, trkl hlavou a zasáhl ho. Méně účinný útok než trknutí dopředu, ale pořád užitečný. Potom rychle zacouval a vyrazil velkému muži dech o stěnu.. Rozbilo se zrcadlo, muž uvolnil stisk a Reacher od něj odstoupil, setkal se uprostřed volného prostoru s dalším zástupcem, uskočil před jeho pravačkou a uhodil ho vlastní pravačkou do čelisti. Ne zrovna silná rána, ale natočila zástupce natolik, že mu Reacher mohl zasadit kolosální ránu do krku a skolit ho jako hadrového panáka.

Osm ran uštědřených, jedna schytaná, jeden muž na zemi na odpočítání do sedmi, čtyři na odpočítání do osmi, velký muž stále v podstatě provozuschopný.

To nestačí.

Nejvyšší čas přitvrdit.

Barman řekl: „Pan Thurman se o své lidi stará, když se zraní v práci.“ Reacher si pomyslel: Tak ať se stará. Protože tihle chlapi přišli z jeho popudu. Ve městě se očividně nestane nic, co si pan Thurman nepřeje.

Zástupce vzadu v místnosti se převaloval a držel se za hrdlo. Reacher k němu přistoupil, nakopl ho do žeber, pár mu jich zlomil a pak mu jednou nohou přitiskl předloktí na zem a druhou na ně dupnul. Pak se přesunul ke dvěma mužům, které zasáhl stoličkou. K druhému zástupci a novému pomocníkovi. Zástupce seděl na bobku, svíral si předloktí, odvrácený obličejem. Reacher mu položil chodidlo na záda a poslal ho hlavou do zdi. Pomocníka udeřila stolička patrně okrajem sedátka do hrudi, jako tupá čepel. Měl problémy s dechem. Reacher mu podrazil nohy a potom ho nakopl do hlavy. Pak se otočil právě včas, aby uhnul před pravým hákem velkého muže. Dostal ho do ramene. Vyrazil do protiútoku. Neměl však dost místa. Na podlaze se váleli nehybní útočníci. Velký muž se pokusil o levý direkt, Reacher ho odrazil a protlačil se zpátky doprostřed místnosti.

Velký muž ho rychle následoval. Rozmáchl se levačkou.

Reacher trhl hlavou do strany a schytal zásah do klíční kosti.

Téměř ho necítil. Muž byl bledý v obličeji. Pokusil se o několik divokých nevalných ran do zubů a Reacher ustoupil z dosahu a rozhlédl se kolem sebe.

Jedna zničená stolička, jedno rozbité zrcadlo, pět mužů na zemi, dvacet diváků stále pasivních. Zatím všechno v pořádku. Velký muž zacouval, narovnal se, jako by došlo k přerušení, a křikl: „Přesně jak jste říkal. Jeden z nás zůstane na nohou natolik dlouho, aby vás dostal.“

Reacher opáčil: „Nedostanete mě. Ani náhodou.“ V

duchu se však podivil. Stál těsně před vítězstvím v barové rvačce šest proti jednomu a neutrpěl žádná zranění, až na dvě pohmožděná ramena a otlučené kotníky. Vyvázl daleko lépe, než doufal.

Potom se vše obrátilo k horšímu.

Velký muž mu poradil: „Být vámi, tak bych se neradoval předčasně.“ Vrazil ruce do kapes kalhot a vytáhl dva vystřelovací nože. Hezké dřevěné střenky, kovová obruba, kovová tlačítka. Rozkročil se v napjatém tichu, s krátkým cvaknutím vystřelil první čepel a pak chvíli počkal a vystřelil druhou.

TŘICÁTÁ KAPITOLA

TA DVĚ KRÁTKÁ CVAKNUTI ČEPELÍ, to nebyl příjemný zvuk. Reacherovi se sevřel žaludek. Nože nenáviděl. Byl by daleko radši, kdyby jeho protivník vytáhl dva šestiranné revolvery. Zbraně můžou minout. Minou vlastně pokaždé, když je ve hře stres, tlak, chvění a zmatek. Dokazují to zprávy sepsané po ukončení akce. Vojenské protokoly se vždycky hemžily mrtvými se sedmi kulkami v těle, což znělo děsivě, dokud jste se nedostali ke třetímu odstavci a nezjistili, že na místě padlo sto padesát výstřelů.

Nože nemíjejí. Když se vás dotknout, pořežou vás.

Jediní protivníci, kterých se Reacher opravdu bál, byli malí pružní chlapíci s rychlýma rukama a ostrými noži. Velký zástupce nebyl rychlý ani svižný, ale s noži v rukou ho nebude bušit chabě do ramene. Způsobí otevřené rány, vyvolá krvácení a přetne vazy a arterie.

Ne moc dobré.

Reacher srazil jednoho diváka ze židle, popadl ji a podržel ji před sebou jako krotitel lvů. Nejlepší obranou proti nožům je vzdálenost. Nejlepší protitah je překážka.

Často pomůže houpací síť, kabát nebo prostěradlo. Čepel se zachytí v látce. Reacher však neměl ani houpací síť, ani kabát, ani prostěradlo. Měl jen vodorovný les čtyř noh od židle. Provedl šermířský výpad dopředu, potom odskočil a srazil ze židle dalšího diváka. Popadl druhou židli a hodil ji velkému muži na hlavu. Velký muž se instinktivně odvrátil, zvedl pravačku, aby si zaštítil obličej, a dostal zásah židlí do předloktí. Reacher poskočil dopředu a vší silou bodl. Jednu nohu od židle vrazil muži do solaru a druhou do břicha. Muž odletěl, nadechl se, zamával rukama a vyrazil do útoku.

Čepele svištěly vzduchem a blýskaly se ve světle.

Reacher odtančil dozadu a bodl židlí. Zasáhl muže zprudka do pravého nadloktí. Muž se otočil do jedné strany a pak do druhé. Reacher se přesunul doleva a opět bodl.

Udeřil muže nohou od židle do temene hlavy. Muž zavrávoral, vzpamatoval se a odhodlaně zaútočil, ruce nízko a daleko od sebe. Čepele opisovaly malé nebezpečné kruhy.

Reacher zacouval. Smetl ze židle třetího diváka a hodil židli vší silou vysoko do vzduchu. Velký muž uskočil, zvedl paže a židle se mu odrazila od loktů. Víc Reacher nepotřeboval. Udělal krok dopředu, zprudka bodl a zasáhl muže do boku, do měkké tkáně mezi žebry a pasem, tupým koncem nohy od židle, plnou vahou svého sto deset kilo těžkého těla.

Muž přestal bojovat.

Strnul, znehybněl a zkřivil obličej. Upustil nože a popadl se oběma rukama za žaludek. Dlouhou chvíli stál jako socha, pak se zlomil v pase a z úst mu vyrazil dlouhý proud krve a slizu. Přikrčený se odpotácel a padl na kolena.

Poklesla mu ramena a jeho obličej zvoskovatěl a zbělel. Pak se mu žaludek znovu zvedl a on opět zvracel. Další krev a sliz. Zapřel se prsty u okrajů rychle se rozlévající louže a pokusil se postavit. Ale nepodařilo se mu to. Dostal se jen kus od země a zhroutil se na bok. Protočily se mu oči, převrátil se na záda a začal rychle a mělce dýchat. Jednu ruku si položil na žaludek a druhou udeřil do podlahy. Opět zvracel, obloukem vzhůru ke stropu, fontánu krve. Potom se odkutálel a stočil se do prenatální polohy.

Hra skončila.

V baru se rozhostilo ticho. Žádný zvuk, jen trhaný dech.

Vzduch páchl po prachu, krvi a zvratcích. Reacher se chvěl nadměrným přísunem adrenalinu. Přinutil se ke klidu, odložil tiše židli, sklonil se a sebral nože. Popadl je za dřevěné střenky, zaklapl čepele a zastrčil si oba nože do kapsy. Pak obešel v tichosti prostor před barovým pultem a zkontroloval výsledky. Muž, kterého udeřil jako prvního, ležel v bezvědomí na zádech. Rána loktem do kořene nosu je vždycky účinná. Když ji přeženete, můžete zarazit úlomky kosti do předních laloků. Když ji špatně umístíte, můžou se do očních důlků dostat kousky lícní kosti. Tahle rána však dopadla dokonale. Muž bude týden groggy, ale zotaví se.

Muž, který šel do boje s rozbitou čelistí, si ke svým zraněním připočítá znovu zlomený nos a urputnou bolest hlavy. Pomocník v zadní části baru měl zlomenou ruku od stoličky a patrně otřes mozku, jak narazil hlavou do zdi.

Muže vedle něho poslal do bezvědomí kopanec do hlavy.

Zástupce, kterému se stolička vyhnula, utrpěl zlomeniny žeber a zápěstí a měl prasklý hrtan.

Poměrně značné škody, ale všichni zúčastnění se pustili do boje dobrovolně.

Pět bojovníků jasných, ale šestý bude potřebovat odbornou lékařskou prohlídku. Velký muž zůstal ležet v prenatální poloze a byl velice ochablý a bledý. Jako by ho zevnitř vykuchala nějaká choroba. Reacher se sehnul, změřil mu puls na krku a zjistil, že ho má velice slabý a nitkovitý.

Prohledal mu kapsy a na přední straně košile našel pěticípou hvězdu. Oficiální odznak. Byl z cínu a uprostřed měl vyryté dvě řádky: Správní oblast Despair, policejní zástupce.

Reacher si ho zastrčil do vlastní košile. Objevil svazek klíčů a hubený svitek bankovek sepnutý mosaznou svorkou. Klíče si nechal a peníze vrátil. Potom se zase narovnal, rozhlédl se kolem sebe a vyhledal očima barmana. Stál na svém původním místě, opřený tlustým zadkem o zásuvku pokladny.

„Zavolejte do továrny,“ nařídil mu Reacher. „Nechte přistavit sanitku. Největsi péči bude potřebovat ten velký chlap. Nevypadá dobře.“

Potom přistoupil k baru a našel svou láhev. Přesně tam, kde ji nechal, pořád postavenou na ubrousku. Dopil zbytek piva, láhev odložil a vyšel předními dveřmi do tmy.

TŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

TRVALO MU DESET MINUT bezcílného popojíždění jižně od Hlavní třídy, než našel Niklovou ulici. Tabule s názvy ulic byly malé a vybledlé a přední reflektory staré dodávky Vaughanové slabé a nízko seřízené. Rozluštil Železnou, Chromovou, Vanadovou, Molybdenovou, pak kovy úplně ztratil, projel řadou očíslovaných tříd a teprve potom narazil na Platinovou a Zlatou. Niklová ležela na samém konci Zlaté. Měla šestnáct domů, osm čelem k osmi, patnáct malých a jeden větší.

Ochočený soudce pana Thurmana bydlí ve velkém domě v Niklu, sdělil barman. Reacher přibrzdil u chodníku, podíval se na jméno na poštovní schránce a potom zajel s dodávkou na příjezdovou cestu a vypnul motor. Vystoupil a došel k verandě. Dům byl středně velký bungalov, zámožnější příbuzný svých sousedů, ale Gardnerovi by se vedlo bezpochyby lépe, kdyby se odstěhoval z města a dostal se k Nejvyššímu soudu ve Washingtonu. Nebo do jiného soudního obvodu včetně Colorada, nebo dokonce i k soudu pro noční dopravní přestupky v Denveru. Veranda podklesávala na shnilých podpěrách a barva na překládaných prknech se věkem rozdrolila na prach. Prkna seschla a popraskala. Na vrcholku schodů na verandu stály dva novější sloupky s ozdobnými dřevěnými hlavicemi zploštělými na lícové straně, jako by na ně někdo zaútočil štípací sekerou.

Reacher našel tlačítko zvonku a dvakrát na něj klepnul kotníkem. Ze starého zvyku, aby po sobě nezanechal zbytečně otisky prstů. Pak čekal. Ze zkušenosti věděl, že po zaklepání na dveře uprostřed večera uplyne na maloměstě obvykle dvacet vteřin. Pár vzhlédne od televize, podívá se na sebe a zeptá se: Kdo by to mohl být? V tuhle dobu večer?

Potom ukážou jeden na druhého a domluví se, kdo má vyrazit do chodby. Před devátou to je obvykle manželka. Po deváté obvykle manžel.

Otevřela paní Gardnerová. Manželka, po zhruba dvaceti třech vteřinách. Podobala se manželovi, tělnatá, něco přes šedesát, s hřívou bílých vlasů. To, že je žena, se dalo poznat jen podle stylu účesu a oblečení. Měla velké pevné lokny, jaké se vyrábějí velkými nahřátými natáčkami, a beztvarou šedou sukni sahající ke kolenům. Zůstala stát, vzorkovaná a nejasná za sítí proti hmyzu. Zeptala se: „Co pro vás můžu udělat?“

Reacher odpověděl: „Musím mluvit se soudcem.“

„Je hrozně pozdě,“ namítla paní Gardnerová, což nebyla pravda. Staré skříňové pendlovky v chodbě za ní ukazovaly osm třicet devět a hodiny v Reacherově hlavě osm třicet jedna, ale žena měla na mysli: Jste odpudivý host. Reacher se usmál. Podívejte se na sebe, řekla Vaughanová. Co vidíte? Bylo mu jasné, že není žádný ideální večerní návštěvník V devíti z deseti případů byli méně vítaní pouze mormonští misionáři.

„Je to naléhavé,“ sdělil.

Žena nehnutě stála a nic neříkala. Reacher ze zkušenosti věděl, že pokud pohovor na schodech potrvá déle než třicet vteřin, objeví se manžel. Vykoukne z obývacího pokoje a zavolá: Miláčku, kdo to je? A Reacher chtěl, aby se síť proti hmyzu otevřela mnohem dřív, než k tomu dojde. Chtěl být v případě nutnosti schopen nedopustit, aby se zavřely hlavní dveře.

„Je to naléhavé,“ zopakoval a zatáhl za síť proti hmyzu.

Zavrzala v opotřebovaných pantech. Žena ustoupila, ale nepokusila se zabouchnout dveře. Reacher vešel dovnitř a nechal za sebou zapadnout síť. Chodba páchla po zatuchlém vzduchu a vaření. Reacher se otočil, zavřel jemně hlavní dveře a zaklapl je. V tu chvíli uplynulo třicet vteřin, které odpočítával v hlavě, a do chodby vstoupil soudce.

Byl ve stejných šedých kalhotách jako u soudu, ale měl sundané sako a uvolněnou kravatu. Na okamžik se zastavil a očividně pátral v paměti, protože po deseti dlouhých vteřinách se přestal tvářit nechápavě a pravil: „Vy?“

Reacher přikývl.

„Ano, já,“ potvrdil.

„Co chcete? Proč jste za mnou přišel?“

„Přišel jsem si s vámi promluvit.“

„Co vůbec děláte v Despair? Vyhodili jsme vás.“

„Nepřijal jsem vaše rozhodnutí,“ opáčil Reacher. „Tak mě zažalujte.“

„Zavolám policii.“

„Klidně si poslužte. Nikdo to ale nezvedne, což určitě víte. Zástupci vám také nepomůžou.“

„Kde jsou?“

„Na cestě na pohotovost.“

„Co se jim stalo?“

„Poprali se se mnou.“ Soudce neodpověděl.

Reacher pokračoval: „A pan Thurman sedí právě teď v letadle. Dalších pět a půl hodiny bude mimo dosah. Takže jste odkázaný sám na sebe. Iniciativy se musí chopit soudce Gardner.“

„Co chcete?“

„Chci, abyste mě pozval k sobě do obýváku. Požádal mě, abych se posadil, a zeptal se, jestli si do kávy přeju cukr a mléko, což si mimochodem nepřeju. Protože pak tady budu s vaším výslovným povolením, ne nedovoleně na cizím pozemku. A přál bych si, aby to takhle zůstalo i nadále.“

„Nejen že jste nepovoleně vstoupil na cizí pozemek, ale porušujete i nařízení města.“

„Právě o tom bych si s vámi rád promluvil. Chtěl bych, abyste zvážil své rozhodnutí. Provedl něco jako odvolací řízení.“

„Zbláznil jste se?“

„Možná vám to připadá trochu nekonvenční. Ale nejsem ozbrojený a nevyhrožuju. Jenom si chci promluvit.“

„Vypadněte.“

„Na druhé straně jsem obrovský cizinec, který nemá co ztratit. Ve městě, kde v současné chvíli neoperují žádné policejní síly.“

„Mám zbraň.“

„O tom nepochybuju. Dokonce bych řekl, že jich máte několik. Ani jednu z nich však nepoužijete.“

„Proč bych je nepoužil?“

„Jste muž zákona. Víte, jaké popotahování by následovalo. Myslím, že něčemu takovému se nechcete vystavit.“

„Riskujete.“

„Riskuju, i když ráno vstávám z postele.“

Na to soudce nic neřekl. Nevzdal se, ani nesouhlasil.

Slepá ulička. Reacher se obrátil k soudcově manželce, přestal se tvářit roztomile a nasadil rozostřený pohled, jaký před lety používal na vzpurné svědky. Zeptal se: „Co myslíte, paní Gardnerová?“

Paní Gardnerová se pokusila několikrát promluvit, ale ze suchého hrdla se jí nepodařilo vydat ani hlásku. Nakonec řekla: „Myslím, že bychom si měli všichni sednout a popovídat.“ Ale hloubavý způsob, jakým to pronesla, naznačil, že se zase až tak moc nebojí. Nenechala se jen tak něčím zlomit. Patrně jí nic jiného nezbývalo, když musela přežít přes šedesát let v Despair a manželství s poskokem šéfa.

Její manžel zasupěl, otočil se a vykročil k obýváku. Byla to příjemná čtvercová místnost s tradičním nábytkem.

Pohovka, křeslo a další křeslo s páčkou na boku, aby se dalo sklopit. Nízký stolek a obrovská televize napojená na přijímač satelitu. Nábytek pokrývaly potahy s květinovým vzorem, stejným jako na závěsech. Závěsy byly zatažené a nahoře měly nařasené kanýry z téže látky. Reacher usoudil, že si je vlastnoručně ušila paní Gardnerová.

Soudce ho vyzval. „Tak si tedy sedněte.“

Paní Gardnerová dodala: „Kávu vám ale neuvařím. To by bylo za daných okolností příliš.“

„Jak chcete,“ opáčil Reacher. „Musím vás však ujistit, že bych si ji opravdu dal.“ Okamžik počkal a pak se posadil do křesla. Soudce si sedl do křesla, které se dalo sklopit. Jeho manželka zůstala chvíli stát a potom si povzdechla a vyšla z obýváku. O minutu později zaslechl Reacher tekoucí vodu a tiché cinkání umývaného hliníkového košíčku do kávovaru.

Soudce oznámil: „K žádnému odvolacímu řízení nedojde.“

„Musí k němu dojít,“ namítl Reacher. „Jedná se o ústavní záležitost. První a čtrnáctý dodatek zaručují řádný proces. Přinejmenším musím mít možnost soudního přezkoumání.“

„To myslíte vážně?“

„Naprosto.“

„Chcete se kvůli místnímu nařízení o potulce obrátit k federálnímu soudu?“

„Víc by se mi líbilo, kdybyste napravil chybu, ke které došlo, a roztrhal všechny existující protokoly.“

„K žádné chybě nedošlo. Jste tulák, přesně jak je definováno ve vyhlášce.“

„Chtěl bych, abyste to znovu zvážil.“

„Proč?“

„Proč ne?“

„Nechápu, proč je pro vás tak důležité pohybovat se po našem městě.“

„A já zase nechápu, proč mě do něj nechcete pustit.“

„O co přijdete? Není tady skoro nic k vidění.“

„Jde o princip.“

Gardner neodpověděl. Za moment se vrátila jeho manželka, s jediným hrníčkem. Postavila ho opatrně na stolek před Reacherovým křeslem, ustoupila dozadu a posadila se na pohovku. Reacher popadl hrníček a napil se.

Káva byla horká, silná a bez usazenin. Hrníček válcovitý, úzký v poměru k výšce, z jemného porcelánu a s tenkým okrajem.

„Vynikající,“ vyslovil pochvalu. „Děkuju mockrát.“

Paní Gardnerová se na okamžik zarazila a řekla: „Opravdu nemáte zač.“

Reacher dodal. „Ty závěsy se vám také povedly.“

Na to paní Gardnerová neodpověděla. Soudce oznámil: „Nemůžu pro vás nic udělat. Odvolání by nebylo opodstatněné. Zažalujte město, jestli po tom toužíte.“

Reacher upozornil: „Řekl jste, že mě přivítáte s otevřenou náručí, když si seženu zaměstnání.“

Soudce přikývl. „Protože tím by se zrušila presumpce potulky.“

„Tak vidíte.“

„Vy jste si sehnal zaměstnání?“

„Mám vyhlídky. To je další věc, o které si s vámi musím promluvit. Není dobré, že město nemá žádné služby schopné policejní síly. Chtěl bych, abyste mě vzal do přísahy jako zástupce.“

Na chvíli se rozhostilo ticho. Reacher vytáhl z kapsy košile cínovou hvězdu. Sdělil: „Už mám odznak. A spoustu požadovaných zkušeností.“

„Jste blázen.“

„Jen se snažím zaplnit prázdné místo.“

„Naprosto jste zešílel.“

„Nabízím své služby.“

„Dopijte kávu a opusťte můj dům.“

„Ta káva je horká a dobrá. Nemůžu ji do sebe nalít.“

„Tak ji nechte stát. Okamžitě vypadněte.“

„Takže mi nedovolíte složit přísahu?“

Soudce se postavil, rozkročil se a vytáhl se do co největší výšky, takže měřil sto sedmdesát pět čísel. Zúžil oči a probíral v hlavě současné nebezpečí versus budoucí eventuality. Na dlouho se odmlčel, uvažoval a potom prohlásil: „Radši vezmu do přísahy všechny obyvatele Despair. Do posledního muže, ženy a dítěte. A taky to patrně udělám. Téměř dva tisíce šest set devadesát lidí. Myslíte si, že se přes ně všechny dostanete? Já si to nemyslím.

Nechceme vás a také vás k sobě nepustíme. Radím vám, abyste se s tím smířil. Zapsal si to za uši.“

TŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

V DEVĚT TŘICET VEČER se Reacher přehoupl zpátky přes dilatační spoj a v necelých devět třicet pět zastavil před bistrem. Usoudil, že Vaughanová projede v noci párkrát okolo. Všimne si dodávky u chodníku a uvidí, že se v pořádku vrátil. Nebo že se alespoň v pořádku vrátila její dodávka.

Vešel dovnitř, aby nechal klíčky na pokladně, a zaznamenal Lucy Andersonovou sedící osaměle v boxu.

Krátké šortky, modrá mikina, mrňavé ponožky, bílé tenisky.

Dlouhé odhalené nohy. Zírala do prázdna a usmívala se.

Když ji viděl poprvé, nepřišla mu stoprocentně krásná. Teď vypadala skvěle. Vyšší, napřímená a rozzářená. Jako úplně jiný člověk. Změnila se.

Předtím ji tížily starosti. Nyní byla šťastná.

Zarazil se u pokladny, Lucy ho zahlédla, podívala se na něj a usmála se. Zvláštním úsměvem. Spokojeně, ale i trochu triumfálně. Trochu nadřazeně. Jako by dosáhla významného vítězství, na jeho úkor.

Uschoval klíčky Vaughanové u pokladní a žena se ho zeptala: „Budete u nás dneska večeřet?“ Reacher se nad tím zamyslel. Žaludek se mu už uklidnil. Adrenalin se odplavil.

Uvědomil si, že má hlad. Od snídaně nic nepozřel, až na kávu a pár prázdných kalorií z budweiseru v baru. A v baru spoustu kalorií spálil. To určitě. Ocitl se na pokraji energetického deficitu. Tak pravil: „Ano, dám si večeři.“

Prošel místností a vklouzl do boxu k Lucy Andersonové.

Lucy se na něj podívala přes stůl a usmála se stejným úsměvem jako předtím. Spokojeně, vítězoslavně a nadřazeně. Zblízka byl její úsměv mnohem větší a měl větší účinek. Byl to skutečně oslnivý úsměv. Měla skvělé zuby.

Jasné, průzračné a modré oči. Reacher poznamenal: „Dneska odpoledne jste vypadala jako Lucy. Teď vypadáte jako Lucky.“

„Jako Lucky si také připadám.“

„Co se změnilo?“

„Co si myslíte, že by to mohlo být?“

„Dostala jste zprávu od manžela.“

Lucy se opět usmála, naprosto šťastně. „To si pište,“

řekla.

„Opustil Despair.“

„Přesně tak. Teď už ho nedostanete.“

„Nechtěl jsem ho dostat. Než jsem se setkal s vámi, nikdy jsem o něm neslyšel.“

„Vážně?“ protáhla Lucy přehnaně a sarkasticky, jak už to Reacher slyšel u spousty mladých lidí. Pokud jim správně rozuměl, dávali tím najevo: Za jak velkého blbce mě považujete?

Opáčil: „S někým si mě pletete.“

„Vážně?“

Podívejte se na sebe? Co vidíte?

„Nejsem policajt,“ řekl Reacher. „Kdysi jsem jím býval a možná pořád jako policajt vypadám, ale už jsem dávno skončil.“

Lucy neodpověděla. Reacher věděl, že se mu ji nepodařilo přesvědčit. Pravil: „Váš manžel musel odejít dneska pozdě odpoledne. Ve tři tam byl a do sedmi zmizel.“

„Vy jste se tam vrátil?“

„Za dnešek dvakrát.“

„Což dokazuje, že jste ho hledal.“

„Připouštím, že ano. Ale jenom kvůli vám.“

„Vážně?“

„Co udělal?“

„To už víte.“

„Kdybych to už věděl, neublížilo by vám, kdybyste mi to ještě jednou vysvětlila.“

„Nejsem pitomá. Moje stanovisko zní, že nevím, co udělal. Jinak byste mě mohl klidně označit za spoluviníka.

Měl byste si uvědomit, že máme právníky.“

„My?“

„Lidé v naší situaci. O čemž dobře víte.“

„Nejsem policajt, Lucky. Jen projíždějící cizinec. Nevím vůbec o ničem.“

Lucky se opět usmála. Šťastně a vítězoslavně.

Reacher se zeptal: „Kam odjel?“

„Tak tohle vám skutečně nepovím.“

„Kdy se k němu připojíte?“

„Za pár dní.“

„Mohl bych vyrazit za vámi.“

Lucky se opět usmála, povzneseně. „To by vám nepomohlo.“

Přistoupila k nim servírka a Reacher požádal o kávu a stejk. Když opět odešla, podíval se na Lucy Andersonovou a řekl: „V situaci, ve které jste byla včera, se nacházejí ještě jiní. Jedna dívka právě teď čeká ve městě.“

„Doufám, že nás podobných je spousta.“

„Obávám se, že čeká nadarmo. Její přítel zemřel před jedním až dvěma dny v pustině.“ Lucy Andersonová zavrtěla hlavou.

„To není možné,“ odmítla. „Vím, že nikdo z nás nezemřel. Doslechla bych se o tom.“

„Nikdo z vás?“

„Nikdo z lidí v naší situaci.“

„Někdo zemřel.“

„Lidé umírají neustále.“

„Mladí lidé? Bez zřejmé příčiny?“

Na to Lucy nic neodpověděla a Reacher věděl, že to nikdy neudělá. Servírka mu přinesla kávu. Napil se. Byla dobrá, ale ne tak vynikající jako u paní Gardnerové, a to jak z hlediska tekutiny, tak i nádoby. Odložil hrnek, podíval se opět na dívku a řekl: „Jak chcete, Lucy. Nepřeju vám nic jiného než hodně štěstí, ať už se chystáte k čemukoliv a máte namířeno kamkoliv.“

„To je všechno? Žádné další otázky?“

„Přišel jsem se jenom najíst.“

Najedl se sám, protože Lucy Andersonová ho opustila, ještě než mu donesli stejk. Chvíli tiše seděla, pak se opět usmála, vyklouzla z boxu a odešla. Přesněji řečeno odtančila. Lehkým krokem, šťastná, plná energie.

Otevřela dveře, a místo aby se zachumlala do mikiny, narovnala se v ramenou, pozvedla obličej a nadechla se nočního vzduchu, jako by vstupovala do kouzelného lesa.

Reacher ji sledoval, dokud nezmizela z dohledu, a pak se zadíval do prázdna a čekal na jídlo.

V deset třicet dojedl a zamířil k motelu. Zastavil se na recepci, aby zaplatil za další noc. Vždycky platil jen jednu noc, i když věděl, že se zdrží. Byl to uklidňující zvyk.

Pohodlný rituál, který mu zajišťoval absolutní volnost pohybu. Službu měla stále denní recepční. Mohutná a zvědavá žena. Reacher si od ní vzal malé bankovky, počkal na drobné a vyzval ji: „Dopovězte, co jste říkala o té továrně.“

„Co jsem o ní říkala?“

„Porušování předpisů. Skutečné zločiny. Zajímalo vás, proč každou noc létá to letadlo.“

Žena usoudila: „Takže jste policajt.“

„Býval jsem jím. Možná jsem si pořád uchoval staré zvyky.“ Žena pokrčila rameny a zatvářila se poněkud stydlivě. Možná se i trochu začervenala.

„Jenom žvásty hloupého amatéra,“ utrousila. „To si určitě budete myslet.“

„Amatéra?“

„Baví mě burza. Sleduju ji na počítači. Ta továrna mě překvapila.“

„Co vás na ní překvapilo?“

„Přijde mi, že má moc velké zisky. Ale co já vím.

Nejsem odbornice. Makléřka ani soudní revizorka účtů.“

„Povězte mi o tom.“

„Obchodní sektory kolísají. V cyklech, podle cen zboží, nabídky, poptávky a situace na trhu. Celé odvětví recyklace kovů se nyní ocitlo dole. Ta továrna ale jenom vzkvétá.“

„Jak to víte?“

„Zaměstnává spoustu lidí.“

„To je dost vágní.“

„Je to soukromý podnik, ale přesto musí podávat hlášení federálním a státním úřadům. Trochu jsem se na ty údaje podívala, abych zabila čas.“ A protože jste zvědavá sousedka.

„A co jste zjistila?“

„Hlásí velké zisky. Kdyby to byla akciová společnost, hned bych si pár akcií koupila. Kdybych na ně ovšem měla.

Kdybych nebyla recepční v motelu.“

„Aha.“

„Ale není to akciová společnost. Je to soukromá firma.

Takže patrně vydělává víc, než hlásí.“

„A vy si myslíte, že ignoruje předpisy? O životním prostředí?“

„To by mě nepřekvapilo.“

„Činilo by to velký rozdíl? Mám pocit, že předpisy jsou v současné době stejně hodně volné.“

„Možná.“

„Co je s tím letadlem?“

Žena uhnula pohledem. „Jenom hloupý nápad.“

„Podělte se o něj.“

„Napadlo mě, že pokud ty zisky skutečně neodpovídají základům matematiky a nedochází tam k porušování předpisů, odehrává se tam něco jiného.“

„Například?“

„To letadlo možná každou noc přiváží zboží. Na prodej.

Jako to dělali dřív pašeráci.“

„Jaké zboží?“

„Zboží, které není z kovu.“

„Odkud?“

„Nejsem si jistá.“

Reacher neodpověděl.

Žena se zeptala: „Tak vidíte. Co můžu vědět? Mám příliš mnoho času, to je všechno. Opravdu příliš mnoho času. A poměrně dobrý počítač. To může člověku zamotat hlavu.“

Obrátila se, zanesla záznam do knihy hostů a Reacher si zastrčil do kapsy drobné. Než odešel, pohlédl na řadu háčků za ramenem recepční a zjistil, že chybějí čtyři klíče. Takže byly obsazené čtyři pokoje. Jeho vlastní, pokoj Lucy Andersonové, pokoj se ženou s velkým spodním prádlem a v dalším se patrně ubytovala nová dívka. Tmavovlasá, se kterou se ještě nesetkal, ale brzy se s ní nejspíš sejde.

Předpokládal, že dívka se zdrží ve městě déle než Lucy Andersonová a na konci svého pobytu nebude tančit s úsměvem na rtech.

Vrátil se do svého pokoje, osprchoval se, ale byl příliš neklidný, než aby dokázal spát. Jakmile ze sebe smyl zápach po rvačce v baru, opět se oblékl, vyšel ven a vydal se na procházku. Z náhlého popudu vstoupil do telefonní budky pod uličním osvětlením, vytáhl seznam a vyhledal Davida Roberta Vaughana. Opravdu tam byl. Vaughan, D. R., adresa na Páté třídě. Hope, Colorado. Dva bloky na jih.

Čtvrtou třídu už navštívil. Možná by se měl podívat i na Pátou. Jen aby z dlouhé chvíle ukojil zvědavost.

TŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

PÁTÁ TŘÍDA UBÍHALA z východu na západ přes celé město. Byla to víceméně replika Čtvrté třídy, jen na obou stranách obydlená. Stromy, zahrady, laťkové ploty, poštovní schránky, malé úhledné domky odpočívající v měsíčním světle. Patrně příjemné místo k žití. Dům Vaughanových stál blíž k východní hranici. Blíž Kansasu než Despair. Vepředu měl velkou hliníkovou poštovní schránku na sloupku z obchodu. Prostou, ale dobře ošetřenou proti chátrání. Z obou stran na ní bylo kurzívou napsáno Vaughanovi, černými nalepovacími písmeny. Písmena nevybočovala, ani je nedělily nestejné mezery. Opravdu vzácné, pomyslel si Reacher. Většina lidí má s podobnými písmeny problémy.

Lepidlo patrně příliš rychle schne a nedovoluje opravit chyby. Dostat deset písmen rovně do zákrytu, na obou stranách schránky, musí být opravdové umění. Třeba pod ně nejprve nalepili pásku, kterou potom odstranili.

O pečlivosti hovořil i dům a zahrada. Reacher nebyl žádný velký odborník, ale dokázal poznat rozdíl mezi udržovaným a zanedbaným. Zahradu nepokrýval trávník, ale zlatavý štěrk, s keři a křovinami prodírajícími se kamínky.

Příjezdová cesta byla vydlážděná říčními oblázky v barvě štěrku. Stejné oblázky tvořily i úzký točitý chodníček vedoucí ke dveřím. Další vykukovaly tu a tam ze štěrku, jako našlápné kameny. Keře a křoviny kdosi pečlivě prořezal. Některé měly na větvích drobná kvítka, zavřená před nočním chladem. Dům byl nízký bungalov přibližně padesát let starý. Na pravé straně měl připojenou garáž pro jedno auto a na levé zakončení ve tvaru T, kde se patrně skrývaly ložnice, jedna vepředu a jedna vzadu. Reacher odhadoval, že kuchyň bude vedle garáže a obývací pokoj mezi kuchyní a ložnicemi. K nebi vykukoval komín. Obití vnějších stěn a tašky na střeše nezářily novotou, ale vyměnili je ještě za života současné generace a počasí jim dodalo příjemné patiny.

Hezký dům.

A prázdný.

Temný a tichý. Některé závěsy byly napůl zatažené a některé úplně roztažené. Nesvítilo se za nimi, až na nepatrnou zář v jednom okně. Patrně kuchyně, patrně displej na mikrovlnce. Kromě toho žádná známka života. Vůbec nic. Žádný zvuk. Žádné šumy pronikající do podvědomí, žádné vibrace. Reacher si kdysi dávno vydělával na živobytí vpády do tmavých budov a více než jednou záležel jeho život na rozhodnutí, zda se uvnitř někdo skrývá, či ne.

Vypěstoval si šestý smysl a ten smysl mu teď říkal, že dům Vaughanových je prázdný.

Tak kde je David Robert?

Možná v práci. Třeba mají oba noční směnu. Některé páry si takhle řídí společný život. David Robert je možná ošetřovatel, lékař nebo pracuje na noční stavbě na dálnici.

Možná je novinář nebo tiskne noviny. Možná pracuje v potravinářském průmyslu a připravuje zboží pro ranní trhy.

Možná dělá diskžokeje v rádiu a vysílá celou noc na nějaké mocné americké stanici. Nebo jezdí s kamionem, je herec nebo muzikant a putuje po štacích. Celé dlouhé měsíce.

Nebo je námořník nebo civilní pilot.

Možná je státní policista.

Vaughanová se zeptala: „Nevypadám jako vdaná žena?“

Ne, pomyslel si Reacher. To opravdu nevypadáte. Ne tak jako někteří lidé.

Našel postranní ulici zastíněnou stromy a vrátil se po ní na sever k Druhé třídě. Pohlédl na západ a zjistil, že dodávka Vaughanové stále stojí tam, kde ji nechal. Dopadalo na ni světlo z bistra. Urazil další blok a vynořil se na První třídě. Obloha byla bez mraků. Zářil na ní měsíc. Na pravé straně se třpytila stříbrná rovina rozprostírající se až do Kansasu. Na levé straně se slabě rýsovaly Skalisté hory, nejasné, modré a majestátní, s jazyky sněhu na severních stěnách, osvětlenými jako tajuplné meče pozdvižené vysoko k nebesům. Město se nořilo do ticha a samoty. Nebylo ještě ani půl dvanácté, ale nikdo se po něm nepohyboval.

Nejezdila auta. Vůbec nic se v něm nedělo.

Reacher nikdy netrpěl nespavostí, ale pořád se mu nechtělo spát. Bylo příliš brzy. Trápilo ho příliš mnoho otázek. Obešel jeden blok na První třídě a pak opět vykročil na jih, směrem k bistru. Nebyl ani dvakrát společenský, ale najednou zatoužil po lidech a usoudil, že bistro je jediné místo, kde by na ně mohl narazit.

Narazil na čtyři. Na studující servírku, na starého muže v ošuntělé čepici večeřícího osaměle u pultu, na muže středního věku v boxu, s katalogem traktorů rozloženým na stole, a na vyděšenou hispánskou dívku bez čehokoliv, opuštěnou v boxu.

Tmavovlasá, ne blondýna, řekla Vaughanová. Posedává a dívá se na západ, jako by čekala na zprávu z Despair.

Byla drobná. Osmnáctiletá až devatenáctiletá. Měla dlouhé uhlově černé vlasy rozdělené pěšinkou, které jí rámovaly obličej s vysokým čelem a obrovskýma očima. Ty oči byly hnědé a vypadaly jako dvě tůně plné hrůzy a neštěstí. Pod očima se ztrácel malý nos a malá ústa. Reacher odhadoval, že se dokáže hezky smát, ale moc často to nedělá a rozhodně se neusmála už celé týdny. Pokožku měla středně hnědou a seděla naprosto nehybně. Na ruce jí neviděl, protože je držela pod stolem, ale byl si jistý, že je pevně svírá v klíně. Měla na sobě modrou sportovní bundu s nápisem San Diego Padres a pod ní modré tričko s hlubokým kulatým výstřihem. Na stole před ní vůbec nic neleželo. Ani talíř, ani hrnek. Nemohla však právě dorazit.

Podle toho, jak seděla, přišla před nejméně deseti patnácti minutami. Za kratší dobu nedokáže nikdo takhle znehybnět.

Reacher se postavil ke vzdálenějšímu konci pokladny a počkal, až k němu přijde studující servírka. Pak sklonil hlavu, v úhlu, který v univerzální řeči těla znamená: Chci vám něco nenápadně říct.

Servírka přistoupila blíž a sklonila hlavu v souběžném úhlu, jako spiklenkyně.

„Ta dívka,“ vydechl Reacher. „Ona si nic neobjednala?“

Servírka šeptla: „Nemá peníze.“

„Zeptejte se jí, co by si dala. Zvu ji.“

Posadil se do jiného boxu, odkud mohl dívku nenápadně sledovat. Viděl, jak ji oslovila servírka, zahlédl nechápavost v dívčině obličeji, pak pohybnosti a nakonec odmítnutí.

Servírka přešla k jeho boxu a šeptem oznámila: „Něco takového nemůže v žádném případě přijmout.“

Reacher požádal: „Vraťte se k ní a vysvětlete, že je to bez jakýchkoliv podmínek. Nebalím ji. Ani po ní nechci, aby se se mnou bavila. Jenom z vlastní zkušenosti vím, jaké to je být bez peněz a hladový.“

Servírka se vrátila. Dívka tentokrát svolila. Ukázala na dvě položky na jídelním lístku. Reacher si byl jistý, že si vybrala to nejlevnější. Servírka odešla vyřídit objednávku a dívka se pootočila na sedadle, kývla důstojně hlavou, aby vyjádřila poděkování, a pokusila se o chabý náznak úsměvu.

Potom se zase odvrátila a strnula.

Servírka přistoupila zpátky k Reacherovi a Reacher ji požádal o kávu. Servírka zašeptala: „Její účet činí devět padesát. Váš dolar a půl.“ Reacher odloupl ze svazku v kapse desetidolarovku a tři dolarovky a posunul je přes stůl.

Servírka si je vzala, poděkovala za spropitné a zeptala se: „Kdy jste byl bez peněz a hladový?“

„Nikdy,“ odpověděl Reacher. „Celý život jsem třikrát denně dostával pořádné jídlo od armády a pak jsem měl vždycky nějaké peníze v kapse.“

„Takže jste si to vymyslel, aby se necítila trapně?“

„Lidé občas potřebují přesvědčit.“

„Jste hodný člověk,“ pravila servírka.

„Ne každý by s vámi souhlasil.“

„Našli by se však i tací, kteří by se mnou souhlasili.“

„Odkud to víte?“

„Čas od času se ke mně něco donese.“

„Co například?“

Servírka se na něj však jen usmála a odkráčela.

Reacher z bezpečné vzdálenosti pozoroval, jak hispánská dívka jí tuňákový sendvič a pije čokoládový mléčný koktejl.

Dobrá volba, z nutričního hlediska. Šikovně jeho peníze zhodnotila. Proteiny, tuky, sacharidy, trocha cukru. Kdyby takhle jedla každý den, vážila by ještě před třicítkou devadesát kilo, ale v krajní nouzi na cestách bylo rozumné pořádně se nacpat. Když dojedla, otřela si ústa ubrouskem, odsunula talíř a sklenici, narovnala se a znehybněla stejně jako předtím. Hodiny v Reacherově hlavě dospěly na dvanáctou a hodiny na stěně bistra je o minutu později následovaly. Stařík v ušmudlané čepici vyšel artritickým krokem ze dveří, obchodní cestující s traktory shrnul prospekty a zavolal, že si přeje další kávu.

Hispánská dívka zůstala na místě. Reacher už viděl spoustu lidí, kteří dělali to samé co ona, v kavárnách a bistrech poblíž autobusových a železničních nádraží. Drželi se v teple, šetřili energií, ubíjeli čas. I ona se držela v teple, šetřila energií a ubíjela čas. Měla výdrž. Reacher ji pozoroval z profilu a dospěl k závěru, že se na rozdíl od něj přiblížila Zenovu ideálu. Bezpodmínečné podřízení se osudu.

Působila nesmírně vyrovnaně a klidně.

Obchodní cestující dopil poslední hrnek kávy, sebral své věci a odešel. Servírka se uklidila do rohu a vytáhla paperback. Reacher sevřel v dlaních hrníček, aby se zahřál.

Hispánská dívka zůstávala na místě.

Pak se pohnula. Posunula se po vinylové lavici a postavila se, jediným vláčným ladným pohybem. Byla nesmírně křehká. Jen málo přes sto padesát dvě čísla a čtyřicet kilo. Na sobě měla džíny a na nohou levné boty.

Zarazila se, pohlédla ke dveřím a pak se otočila k Reacherovu boxu. Ve tváři se jí zračila jen plachost a osamělost. Dospěla k jakémusi rozhodnutí, udělala pár kroků dopředu, zůstala stát metr od něj a řekla: „Jestli opravdu chcete, můžete se se mnou bavit.“

Reacher zavrtěl hlavou: „Myslel jsem svá slova vážně.“

„Děkuju za večeři.“ Její hlas odpovídal stavbě jejího těla.

Jemný a tenký. S lehkým přízvukem, ale angličtina byla patrně jejím hlavním jazykem. Rozhodně pocházela z jižní Kalifornie. Padres byli patrně její domácí tým.

Reacher se zeptal: „Budete mít zítra na snídani?“

Dívka na chvíli zaváhala, bojovala s hrdostí, pak ale zavrtěla hlavou.

Reacher pokračoval: „Co oběd? Zítřejší večeře?“

Dívka opět zavrtěla hlavou.

„S motelem je všechno v pořádku?“

„V tom právě spočívá problém. Zaplatila jsem si tři noci.

Stálo mě to všechny moje peníze.“

„Musíte jíst.“

Dívka neodpověděla. Reacher si v hlavě spočítal: Deset dolarů za jídlo dělá třicet dolarů denně, krát tři dny, to je devadesát dolarů, plus nepředvídané události a telefonáty, celkem sto dolarů. Odloupl ze svazku čerstvě vybraných bankovek z bankomatu pět dvacetidolarovek a rozložil je do vějíře na stůl.

Dívka pravila: „To nemůžu přijmout. Nemohla bych vám ty peníze vrátit.“

„Tak je nevracejte. Splaťte je v budoucnosti.“

Dívka neodpověděla.

„Víte, jak to myslím?“

„Nejsem si jistá.“

„Třeba za pár let potkáte někde v bistru člověka, který bude švorc. A vy mu pomůžete.“ Dívka přikývla.

„To bych mohla udělat,“ souhlasila.

„Tak si vezměte ty peníze.“

Dívka přistoupila ke stolu a vzala si bankovky.

„Děkuju,“ řekla.

„Mně neděkujte. Poděkujte člověku, který mi pomohl, když jsem potřeboval. A jinému, který tomu člověku pomohl předtím. A tak dále.“

„Byl jste někdy v Despair?“

„Čtyřikrát za poslední dva dny.“

„Potkal jste tam někoho?“

„Spoustu lidí. Je to poměrně velké město.“

Dívka přistoupila ještě blíž a opřela se útlými boky o konec stolu. Postavila na něj levnou vinylovou kabelku, zapřela si ji o břicho a otevřela sponu. Sklonila hlavu a spustila záclonu vlasů. Měla malé hnědé ruce bez prstýnků a nenalakované nehty. Chvíli hrabala v kabelce a pak našla obálku. Tuhou a téměř čtvercovou. Patrně od nějakého blahopřání. Otevřela chlopeň a vytáhla fotografii. Podržela ji elegantně mezi palcem a ukazováčkem, položila drobnou pěst na stůl a natočila ji tak, aby Reacher viděl na snímek.

„Potkal jste tam tohohle muže?“

Byla to další barevná fotografie deset na patnáct. Lesklá, bez bílého okraje. Film od Fuji, usoudil Reacher. Za starých časů musel z policejních důvodů umět rozpoznat podle barvy hodně druhů filmů. Tahle fotografie měla výraznou zelenou, což byl charakteristický znak Fuji. Kodak šel víc do červena a měl teplejší tóny. Pocházela ze slušného fotoaparátu se skutečnou skleněnou čočkou. Dala se na ní rozeznat spousta podrobností. Ale byla trochu rozostřená.

Fotograf nezvolil správnou clonu. Takže nevynikly ani vzdálené body, ani blízké. Stará zrcadlovka, buď z bazaru, nebo zapůjčená od starší osoby. Dobré fotoaparáty na film se už nedaly v běžných obchodech koupit. Všichni přešli na digitální technologii. Ale fotografie v dívčině ruce byla ze současné doby, i když vypadala stará. Příjemná, i když nečekaná upomínka na starou zrcadlovku nabitou fujicolourem, v rukou amatéra.

Vzal si od dívky fotografii a podržel ji mezi vlastním palcem a ukazováčkem. Jasná zelená představovala pruh trávníku v pozadí a zelené tričko v popředí. Trávník vypadal udržovaně a zavlažovaně, jako nějaký městský park. Tričko bylo z levné bavlny a viselo na hubeném, devatenácti– až dvacetiletém klukovi. Fotoaparát ho zabral zespodu, jako by ho držela mnohem menší osoba. Chlapec stál dost obřadně a prkenně. Rozhodně se nejednalo o spontánní záběr. Možná musel příliš dlouho čekat, než se fotografovi podaří zvládnout všechny funkce fotoaparátu. Jeho úsměv byl upřímný, ale trochu strnulý. Měl bílé zuby v hnědém obličeji. Působil mladě, přátelsky, přívětivě, naprosto neškodně a zdálo se, že s ním může být legrace.

Nebyl úplně hubený.

Spíš štíhlý a šlachovitý.

Ani malý, ani vysoký. Průměrně velký.

Mohl mít sto sedmdesát dvě čísla.

A vážit šedesát pět kilo.

Byl Hispánec, ale spíš May nebo Azték než Španěl. V

žilách mu kolovala spousta indiánské krve. Očividně. Měl lesklé černé vlasy, neučesané, trochu rozcuchané, ani dlouhé, ani krátké. Něco mezi čtyřmi až pěti centimetry, se sklonem k vlnám.

Měl výrazné lícní kosti.

Byl ležérně oblečený a ne příliš pečlivě upravený.

Neoholený.

Bradu a horní ret mu pokrývalo černé strniště.

Mnohem řidší na tvářích a krku.

Mladý.

Spíš chlapec než muž.

Dívka se zeptala: „Viděl jste ho?

Reacher se zeptal: „Jak se jmenujete?“

„Jak se jmenuju já?

„Ano.“

„Maria.“

„Jak se jmenuje on?“

„Raphael Ramirez.“

„Je to váš přítel?“

„Ano.“

„Kolik mu je?“

„Dvacet.“

„Tu fotku jste dělala vy?“

„Ano.“

„V parku v San Diego?“

„Ano.“

„Tatínkovým fotoaparátem?“

„Půjčila jsem si ho od strýce,“ vysvětlila dívka. „Jak jste to poznal?“

Reacher neodpověděl. Podíval se ještě jednou na Raphaela Ramireze na fotografii. Na Mariina přítele. Sto sedmdesát dvě čísla, šedesát pět kilo. Šlachovitá postava, výrazné lícní kosti, strniště.

Dívka se ho zeptala: „Viděl jste ho?“

Reacher zavrtěl hlavou.

„Ne,“ odpověděl. „Neviděl jsem ho.“

TŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

DÍVKA OPUSTILA BISTRO. Reacher sledoval, jak odchází.

Nenabídl se, že ji doprovodí do motelu. Mohla by si to špatně vyložit a myslet si, že za těch sto dolarů chce víc než jen dobrý pocit. A stejně jí nic nehrozilo. Hope vypadalo jako bezpečné město. Nebylo pravděpodobné, že by se po ulicích proháněly bandy zločinců, už jen proto, že se po nich neproháněl vůbec nikdo. Rozhodně ne uprostřed noci a uprostřed pusta a prázdna. Tak ji nechal odejít a zůstal sedět sám v boxu. Pak vyrušil studentku od knihy a požádal o další kávu.

„Vy snad nikdy nespíte,“ poznamenala.

„Kolikrát tudy policistka Vaughanová v noci projede?“

zeptal se.

Servírka se usmála stejným způsobem jako vzápětí po tom, co řekla: Čas od času se ke mně něco donese.

„Nejméně jednou,“ odpověděla a opět se usmála.

Reacher poznamenal: „Je vdaná.“

Servírka opáčila: „Já vím.“ Odnesla termosku, vrátila se ke knize a zanechala ho s hrnkem kouřící kávy. Reacher sklonil hlavu a nadechl se vůně. Když hlavu zase zvedl, zahlédl policejní auto Vaughanové. Vaughanová zpomalila, jako by si všimla, že je zpátky dodávka. Ale nezastavila. Jela dál. Mihla se těsně kolem okna bistra a pokračovala po Druhé třídě.

Reacher opustil bistro v jednu v noci a zamířil zpátky do motelu. Měsíc stále svítil. Ve městě panoval klid. Na recepci motelu svítila slabá žárovka.

Ve všech pokojích byla tma. Reacher se posadil do plastikového zahradního křesla před svými dveřmi, natáhl nohy, dal si ruce za hlavu a zaposlouchal se do ticha, oči dokořán otevřené, upřené do měsíčního světla.

Nezabralo to. Neuvolnil se.

Vy snad nikdy nespíte, řekla servírka.

Ale ne proto, že bych vypil příliš mnoho kávy, pomyslel si Reacher.

Opět vstal a vykročil. Přímo zpátky k bistru. Nebyli v něm žádní zákazníci. Servírka si četla. Reacher otevřel dveře, přistoupil k pokladně a vzal si klíčky od dodávky Vaughanové. Servírka vzhlédla, ale nic neřekla. Reacher se otočil zpátky ke dveřím a zachytil je, ještě než se stačily zavřít. Zamířil přes chodník k dodávce. Odemkl ji a nastartoval. Odlepil se od obrubníku, zahnul doleva, ještě jednou doleva a vyjel na První třídu, směrem na západ. O

pět minut později se přehoupl přes hranici a ocitl se zpátky v Despair.

Prvních sedmnáct mil ujel, aniž by někoho potkal, což ho nepřekvapilo. Město působilo také opuštěně. U

benzinové pumpy Reacher zpomalil, pokračoval třicítkou a pozorně se rozhlížel. Všechny budovy, které minul, byly zavřené a naprosto temné. Hlavní třída liduprázdná a tichá.

Zabočil doleva a vnořil se do bludiště ulic. Namátkou objel deset bloků a nezahlédl jediné osvětlené okno nebo otevřené dveře. Nepotkal jediné auto ani chodce. Nesvítilo se ani v policejní stanici, ani v penzionu. Bar měl stažené rolety a zavřeno. Z hotelu byla vidět jen jednolitá zeď se zamčenými dveřmi do ulice a temnými okny. Kostel byl prázdný a tichý.

Zelené uzemnění hromosvodu se v měsíčním světle zbarvilo do šeda.

Reacher narazil na postranní ulici a rozjel se na jih k obytné čtvrti. Panovala v ní naprostá tma a ticho. Soudce Gardner měl zhasnuto. Zhasnuto měli úplně všichni. Auta stála zaparkovaná, pokleslá v pérování, nehybná a potažená noční rosou. Nikde ani živáčka. Ulice, kterou Reacher projížděl, končila poloupraveným udusaným pláckem.

Reacher na něm otočil, zastavil, nechal běžet motor na volnoběh a zadíval se na město severně před sebou. Jen se tam krčilo, tiché, opuštěné a bezvýznamné v pustině.

Propletl se zpátky na Hlavní třídu. Zahnul doleva a vyrazil na západ, směrem k továrně.

V továrně se nepracovalo. Byla temná, nehybná a tichá.

Plot kolem ní zářil v měsíčním světle jako obrovský bílý přízrak. Vchod pro zaměstnance byl zavřený. Plocha parkoviště opuštěná. Reacher jel podél plotu a otáčel volantem do stran, dokud nízká světla dodávky nezachytila stopy po tahoe. Napojil se na vyjetou osmičku a objel celou továrnu a obytný objekt. Všude tma a ticho. V domě se nesvítilo. Na pozemku se nic nedělo. Stromy vypadaly jako černá mohutná hradba. Větrné rukávy visely ochable k zemi.

Brána pro vozidla byla zavřená. Reacher kolem ní pomalu projel, přehoupl se přes silnici a pokračoval po osmičce až k místu, kde se setkávaly její smyčky, k zúžení mezi kovovým plotem továrny a kamennou zdí obytného prostoru. Tam zastavil, zhasl světla, vypnul motor, stáhl okýnka a čekal.

Letadlo zaslechl pět minut po druhé ráno. Jeden motor, klapající kdesi v dálce. Natáhl krk a zahlédl světlo na obloze, malé, daleko na jihu. Přistávací světlo. Působilo nehybně, jakoby na věky zavěšené na obloze. Potom se začalo zvětšovat a zlehka poskakovat, ze strany na stranu, nahoru a dolů, hlavně ale dolů. Malé přibližující se letadlo, zmítané nočními vzestupnými proudy a vedené pevnou rukou na neklidném řízení. Jeho zvuk se ozýval stále blíž, ale tišeji, jak pilot přiškrtil motor a hledal sestupovou dráhu.

Zpoza kamenné zdi vyrazilo světlo. Matná odražená záře. Návěstidla na ranveji, usoudil Reacher, jedno na konci a jedno na začátku. Letadlo poskočilo doleva, uhnulo doprava a srovnalo se podle světel. Přilétalo z Reacherovy levé strany. Když se dostalo na tři sta metrů k němu, zjistil, že je to poměrně malý dolnokřídlý jednoplošník. Bílý. Když se přiblížilo na dvě stě metrů, zahlédl, že má pevný podvozek a na všech třech kolech aerodynamické kryty, kterým letci říkají kalhoty. Když se přiblížilo na sto metrů, poznal, že je to piper, patrně nějaká varianta cherokee, čtyřmístný, odolný, spolehlivý, běžný a oblíbený. Víc se mu toho nepodařilo zjistit. O letadlech měl trochu ponětí, ale ne moc velké.

Letadlo se mu mihlo před předním sklem, zleva doprava, ve víru světel, vzduchu a hluku. Prolétlo sto osmdesát čísel nad kamennou zdí a zmizelo z dohledu. Po minutě přešlo do hněvivého bzukotu. Reacher si představil, jak roluje po příletové dráze, podobné sebevědomému tlustému hmyzu, bílému v měsíčním světle, zprudka poskakuje na nerovném povrchu, obrací se na krátkém podvozku ostře doprava a zajíždí do hangáru. Pak ztichlo a k Reacherovi proniklo okénkem omračující ticho, daleko pronikavější než předtím.

Zhasla světla na ranveji.

Nic neviděl a neslyšel.

Pro jistotu počkal deset minut a pak nastartoval dodávku, zacouval, otočil se a odjel podél strany, kde ho od domu dělila továrna. Překodrcal přes prázdné parkoviště a narazil na cestu. Zahnul doleva, minul kratší konec továrny a napojil se na silnici pro náklaďáky. Zapnul reflektory, pohodlně se usadil a rozjel se svižnou cestovní rychlostí po pevném širokém povrchu, na západ ven z města, směrem k vojenské policii a čemukoliv, co leželo šedesát kilometrů za ní.

TŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

VOJENŠTÍ POLICISTÉ SPALI, až na dva, kteří drželi hlídku ve strážní budce. Reacher je zahlédl, když projížděl kolem, objemné postavy v přítmí, v pouštních maskáčích a vestách, s páskami vojenské policie na rukávech, bez helem. Nízko u podlahy jim svítilo oranžové noční světlo, aby viděli do tmy.

Stáli zády k sobě, jeden pozoroval východní přístupovou cestu a druhý západní. Reacher zpomalil a zamával a pak dupl na plyn a pokračoval v cestě.

Po padesáti kilometrech zahnula zpevněná silnice pro náklaďáky ostře doprava a rozběhla se temnotou na sever ke vzdálené dálnici. Ale stará cesta, na které ji postavili, se kroutila dopředu, bez označení a zdánlivě bezcílně. Reacher na ni najel. Přeskočil z hladkého černého asfaltu na povrch stejně špatný, jako byla silnice Despair. Hrbolatý, nerovný, levný koberec ze štěrku zapuštěného do asfaltu. Projel po něm mezi dvěma rozbořenými farmami a vynořil se v opuštěném přízračném světě s prázdnotou napravo a prázdnotou nalevo. Prázdnotu vepředu rušila jen klikatá šedivá stužka silnice a vzdálené hory osvětlené měsícem.

Šest a půl kilometru se nic nedělo. Reacher měl pocit, že stojí na místě. Potom projel kolem osamělé cedule hlásající: Okres Halfway, trasa 37. Po kilometru a půl zahlédl záři na obzoru. Překonal dlouhé převýšení, silnice se zhoupla na druhou stranu, pak začala klesat, a Reacher před sebou najednou spatřil úhlednou šachovnici osvětlených ulic a bledých budov. Po dalším kilometru a půl minul ceduli: Správní oblast Halfway. Zpomalil, podíval se do zrcátka, zajel na krajnici a zastavil.

Město před ním mělo trefné jméno. Další optický klam opět přisunul postříbřené Skalisté hory. Ne o moc, ale rozhodně se přiblížily. Vytrvalé duše, které pokračovaly z Despair, byly po šedesáti lopotných kilometrech odměněny pocitem, že urazily sto padesát kilometrů. Tou dobou však už zmoudřely a zatrpkly natolik, aby se nenechaly unést nadšením, a nazvaly svůj nový tábor opatrně Na půl cestě, možná v tajné naději, že se jim skromnost vyplatí a brzy zjistí, že jsou dál než na půlce cesty. Což nebyly, pomyslel si Reacher. Šedesát kilometrů je šedesát kilometrů, ať už optická iluze tvrdí cokoliv. Byly teprve v pětině cesty, ale na vozy nasedli v Despair jen optimisté a město Halfway odráželo jejich ducha. I v noci působilo o mnoho jasněji, radostněji a živěji než Despair za dne. Mnohokrát ho přestavěli. Nezůstaly v něm žádné stopy minulosti. Budovy, které Reacher viděl, měly omítky ze sedmdesátýc
h let a sklo z let osmdesátých a v ničem nepřipomínaly cihlové kostky z devatenáctého století. V době rychlé dopravy neexistoval důvod, proč by se jedno sousední město rozvíjelo rychleji než druhé, až na zděděnou vitalitu a životní sílu. Despair trpělo a Halfway prosperovalo. Vyhráli v něm optimisté, jak si to občas zaslouží.

Reacher se vrátil na silnici a sjel ze svahu do města. Bylo čtvrt na čtyři ráno. V mnoha podnicích se svítilo, ale většina jich měla zavřeno. Až na benzinovou pumpu a kavárnu. Ale město a okres měly stejné jméno, což podle Reacherovy zkušenosti znamenalo, že jisté služby veřejnosti budou k dispozici nepřetržitě. Například okresní policie. Někde má určitě stanici obsazenou přes celou noc. Někde stojí určitě i nemocnice, s pohotovostí otevřenou dvacet čtyři hodiny. A někde v šedé zóně mezi případným zájmem policie a selháním pohotovosti se bude nacházet také márnice. A bude přístupná ve dne v noci. Okresní město obklopené menšími dírami, které jsou na něm závislé, musí sloužit všem. Hope a Despair například žádné márnice nemají. Ani chladicí box, řekla Vaughanová. A ostatní městečka na tom budou patrně podobně. Lidé bohužel umírají a sanitky je musí někam odvážet. Není možné nechat ležet mrtvolu na ulici a počkat do dalšího pracovního dne. Obvykle.

Reacher se vyhnul centru města. Márnice bývají obvykle blízko nemocnic, rozvíjející se hlavní města mívají obvykle nové nemocnice, a nové nemocnice se stavějí na okraji, kde jsou volné a levné pozemky. Halfway mělo jednu silnici vedoucí z východu a pavučinu čtyř silnic rozbíhající se na sever a západ, a Reacher našel nemocnici po necelém kilometru na druhém výjezdu z města, který zkusil. Velikostí se rovnala areálu univerzity, s dlouhou nízkou hlavní budovou a menšími budovami připomínajícími horské chaty s převislými střechami. Působila uklidňujícím dojmem a přátelsky, jako by choroby a smrt nebyly žádný problém.

Měla obrovské parkoviště, prázdné až na skupinku otlučených aut u vchodu pro zaměstnance a osamělý nablýskaný sedan v prostoru ohraničeném výhrůžnými nápisy: Pouze pro lékaře. Ze zadní budovy stoupala pára.

Prádelna, usoudil Reacher, kde řidiči otlučených aut perou v noci povlečení a ručníky, zatímco muž z nablýskaného sedanu se snaží udržet pacienty dostatečně dlouho naživu, aby se dali použít ráno.

Vyhnul se hlavnímu vchodu. Zajímali ho mrtví, ne nemocní, a věděl, kde je najít. Za svůj život navštívil z příkazu nadřízených víc márnic než nemocničních oddělení.

Márnice obvykle nestály na očích veřejnosti. Jednalo se o citlivou otázku. Obvykle nebyly vůbec označené, nebo na nich stálo cosi neutrálního, jako třeba Zvláštní oddělení.

Vždycky však byly přístupné. Pohřební vozy potřebovaly bez obtíží přijíždět a odjíždět.

Márnici okresního města Halfway našel vzadu vedle prádelny, což mu přišlo jako chytrý nápad. Pára z prádelny zamaskuje kouř stoupající z krematoria. Byla to další nízká, široká budova ve stylu horské chaty. Obehnaná vysokou ocelovou hradbou s posuvnou branou a strážní budkou.

Hradba byla bytelná, brána zavřená a v budce stála stráž.

Reacher zaparkoval u okraje, vystoupil z dodávky a protáhl se. Strážný ho pozoroval. Reacher dokončil protahování, rozhlédl se, jako by se snažil zorientovat, a pak zamířil přímo k budce. Strážný otevřel spodní část okénka a vystrčil hlavu, jako by potřeboval volný prostor pro uši, aby pořádně slyšel. Byl středního věku, štíhlý, patrně schopný, ale ne příliš ctižádostivý. Pronajatý policajt. Měl na sobě tmavou neurčitou uniformu s umělohmotným odznakem, jaké si malí kluci kupují v hračkářství. Na odznaku stálo: Bezpečnostní služba. Nic víc. Takový odznak by posloužil i před nákupním střediskem. Což možná i sloužil. Strážný měl možná dvě vedlejší zaměstnání, aby se uživil.

Reacher sklonil hlavu k otevřenému okýnku a oznámil: „Musím prověřit údaje o muži, kterého k vám včera ráno přivezli z Despair.“

Strážný pravil: „Zřízenci jsou uvnitř.“

Reacher přikývl, jako by se mu dostalo nové a užitečné informace, a čekal, až strážný stiskne tlačítko, kterým otevře bránu.

Strážný se nepohnul.

Reacher se zeptal: „Byl jste tady včera ráno?“ Strážný odpověděl: „Všechno po půlnoci je ráno.“

„Muselo to být už za světla.“

Strážný řekl: „V tom případě jsem tady nebyl. Končím v šest.“ Reacher požádal: „Můžete mě tedy pustit dovnitř?

Abych se zeptal zřízenců?“

„Ti se také střídají v šest.“

„Musejí mít všechny případy v záznamech.“ Strážný opáčil: „Nemůžu.“

„Co nemůžete?“

Strážný vysvětlil: „Nemůžu vás pustit dovnitř. Přístup má pouze policie a zdravotníci s čerstvou dodávkou.“

Reacher se ohradil: „Jsem od policie. Pomáhám policejnímu oddělení v Despair. Potřebujeme něco ověřit.“

„Potřebuju vidět pověřovací doklady.“

„Žádné pověřovací doklady mi nedali. Jsem jenom zástupce.“

„Něco musím vidět.“

Reacher přikývl a vytáhl z kapsy košile cínovou hvězdu ukořistěnou v baru. Obrátil ji lícem ke strážnému a podržel ji za špendlík mezi palcem a ukazováčkem. Strážný si ji pečlivě prohlédl. Správní oblast Despair, policejní zástupce.

„Víc nám toho nedávají,“ postěžoval si Reacher.

„To stačí,“ slitoval se strážný a stiskl tlačítko. Zapředl motor a brána se pohnula v naolejovaných kolejnicích.

Jakmile se otevřela na devadesát čísel, Reacher se jí protáhl a zamířil přes kaluž sírově žlutého světla ke vchodu pro zaměstnance označenému: Příjem. Vešel rovnou dovnitř a ocitl se v místnosti, jakých už viděl stovky. Psací stůl, počítač, psací desky, závěje papírů, informační nástěnky, nízká dřevěná křesla potažená tvídem. Vše poměrně nové, ale už opotřebované. Běželo topení, ale v místnosti bylo přesto chladno. Ze zavřených zadních dveří vycházel štiplavý zápach chemikálií. Na dvou křeslech seděli dva muži. Běloši, mladí a štíhlí. Vypadali, že jsou schopni jak fyzické, tak i kancelářské práce. Tvářili se znuděně a trochu cynicky, přesně jak Reacher očekával od lidí konajících celonoční službu v ledovém skladu plném mrtvol. Pohlédli na něj, poněkud vytrženi ze svého uzavřeného světa, poměrně rádi, že jim někdo přináší zpestření do zaběhnuté rutiny.

„Co pro vás můžeme udělat?“ zeptal se jeden z nich.

Reacher opět ukázal hvězdu a oznámil: „Potřebuju ověřit údaje o muži, kterého k vám včera přivezli.“

Zřízenec, který promluvil, pohlédl přivřenýma očima na hvězdu a řekl: „Despair?“

Reacher přikývl a upřesnil: „Mladík, na místě mrtvý, poměrně malý.“

Jeden ze zřízenců se zvedl z křesla, posadil se k psacímu stolu a ťukl do klávesnice, aby oživil obrazovku počítače.

Druhý se vsedě otočil, popadl psací podložku s klipsem, navlhčil si palec a prolistoval přichycené papíry. Oba zřízenci dospěli ve stejném čase ke stejnému výsledku.

Pohlédli na sebe a ten, který mluvil už předtím, oznámil: „Nikoho z Despair k nám včera nepřivezli.“

„Jste si jistí?“

„Přivezl jste ho osobně?“

„Ne.“

„Jste si jistý, že byl na místě mrtvý? Třeba se dostal na jednotku intenzivní pece.

„Byl na místě mrtvý. Zcela jednoznačně.“

„My ho ale nemáme.“

„Nemohlo dojít k chybě?“

„U nás k chybám nedochází.“

„Máte papíry vždycky stoprocentně v pořádku?“

„Musíme. Na začátku směny prohlédneme všechny visačky na nohách a porovnáme je se seznamem. Zaběhnutý postup. Protože lidi reagují dost citlivě, když se jim ztratí mrtvý příbuzný.“

„To chápu.“

„Takže dneska v noci máme pět mrtvých na seznamu a pět v mrazáku. Dvě ženy a tři muže. Ani jednoho mladého.

A ani jednoho z Despair.“

„Nemohli ho odvézt někam jinam?“

„Ne v tomhle okrese. A žádný jiný okres by ho nepřijal.“

Zřízenec stiskl pár dalších kláves a na monitoru naskočil jiný obraz. „Až do tohohle okamžiku nám z Despair přivezli poslední dodávku před více než rokem. Nehoda v továrně na recyklaci kovů. Pokud si dobře vzpomínám, nějaký chlap se dostal do lisu. Nebyl na něj moc hezký pohled. Byl tak placatý, že jsme na něj potřebovali dvě zásuvky.“

Reacher přikývl a zřízenec se otočil na židli, opřel se zády o stůl, natáhl nohy a dal si ruce za hlavu.

„Je mi líto,“ pravil.

Reacher opět přikývl a vyšel ven do kaluže sírově žlutého světla. Když předpokládáte, děláte blbce nejen ze sebe, ale i ze mě. Přitroublý instruktor na Ruckeru to napsal i na tabuli. Pak dodal: Všechno si musíte stoprocentně ověřit.

Reacher se vrátil po betonu k bráně, počkal, až se na metr otevře, protáhl se jí a nastoupil do dodávky Vaughanové.

Všechno si ověřil.

Stoprocentně.

TŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

REACHER UJEL KILOMETR A PŮL, zastavil u otevřené kavárny v Halfway, dal si cheeseburger a vypil tři hrnky kávy. Cheeseburger byl krvavý a vlhký a káva přibližně stejně dobrá jako v bistru v Hope. Hrnek už byl horší, ale pořád ještě šel. Reacher si přečetl noviny z předešlého rána, odpředu až dozadu, a pak se vtlačil do rohu boxu a hodinu vsedě spal. Odešel v pět ráno, když se objevili první zákazníci a vyrušili ho zvučným hovorem a vůní po nedávné sprše. U nonstop otevřené benzinové pumpy natankoval dodávku Vaughanové a vyjel z města, směrem na východ, po stejné hrubé silnici jako v noci, hory daleko za sebou a svítání přichystané před sebou.

Ručičku tachometru udržoval na šedesátce a za padesát dvě minuty projel kolem základny vojenské policie. Pořád tam panoval klid. V budce stáli dva strážní, jeden obličejem na východ a druhý na západ. Pořád měli rozsvícené noční osvětlení. Reacher tipoval, že budíček bude v šest třicet a jídlo v sedm. Noční hlídka si dá večeři a denní hlídka snídani. Ve stejnou dobu a patrně i stejné jídlo. Bojové jednotky vojenské policie se moc nemažou se společenskými zvyklostmi. Reacher zamával a pokračoval šedesátkou dál, takže k továrně na recyklaci kovů se dostal přesně v šest ráno. Na začátku pracovního dne.

Světla po obvodu arény už svítila a továrna se koupala v jasném modrém světle jako za dne. Parkoviště se rychle plnilo. Přední reflektory se šinuly na západ z města, skláněly se, zahýbaly, poskakovaly na nerovném povrchu, zastavovaly a zhasínaly. Reacher zpomalil, otočil volantem, přehoupl se dolů ze silnice, projel přes udusanou zem a zaparkoval spořádaně mezi pokleslý sedan chrysler a otlučený nákladní ford. Vystoupil, zamkl, zastrčil si klíče do kapsy a zařadil se do fronty mužů před vchodem pro zaměstnance. Nepříjemný pocit. Úplně stejný, jako když vstupujete na baseballový stadion v barvách hostujícího mužstva. Cizinec v domě. Všichni se po něm zvědavě dívali a drželi si od něj větší odstup než od ostatních. Nikdo mu však nic neřekl. Nikdo nedal najevo otevřené nepřátelství.

Jen ostražitost a skrytou pozornost, v davu sunoucím se šnečím tempem v šedivém světle těsně před svítáním.

Vchod pro zaměstnance tvořil dvojitý díl kovového plotu, otevřený dokořán v pantech a natolik prohnutý, aby přilnul k vypouklému plotu připomínajícímu prošívanou deku. Přístupová cesta se v něm zužovala, vyšlapaná miliony nohou. Nikdo se netlačil. Neprojevoval netrpělivost.

Muži udělali úkrok stranou, zleva doprava, a zařadili se jako automaty, ani rychle, ani pomalu, ale rezignovaně. Všichni museli píchnout dobu příchodu, ale nikomu se do toho očividně nechtělo.

Fronta se pomalu posouvala, o metr, dva, tři.

Muž před Reacherem prošel vchodem.

Reacher prošel vchodem.

Hned uvnitř byly další kovové ploty, do výšky hlavy, a rozdělovaly zástup doprava a doleva, jako průchody pro dobytek. Pravý průchod vedl k jakési ohradě, kde podle Reachera čekali příležitostní dělníci. Už jich tam spousta postávala, tiše a trpělivě. Muži kráčející doleva se jim vyhýbali pohledem.

Reacher zabočil doleva.

Průchod vedoucí doleva se okamžitě zlomil a zúžil na sto dvacet čísel. Provedl posunující se muže kolem prastarých píchaček uprostřed ohromné nástěnky s pracovními lístky. Každý muž vytáhl svůj lístek, zasunul ho do píchaček, počkal na dutý úder razítka a zastrčil ho zpátky do kapsy na nástěnce. V pomalém a neoblomném rytmu.

Papír do stroje, zadunění razítka, zašustění lístku.

Reacher minul píchačky. Průchod se opět zlomil, Reacher se držel muže před sebou, než ušli devět metrů, a pak vyšel do severovýchodního rohu arény. Aréna byla obrovská. Závratně obrovská. Řada světel na vzdálenější části plotu ubíhala téměř kilometr a půl do dálky, slábla, zmenšovala se a ztrácela jako malý úběžný bod v jihozápadním rohu. Ten plot musel být odtud nejméně osm set metrů. Ohraničená plocha tedy měřila nejméně tři sta akrů. Tři sta fotbalových hřišť. Neuvěřitelné.

Reacher ustoupil stranou, aby kolem něho mohla projít fronta mužů. Na obrovské ploše se už tu a tam činily první skupinky pracovníků. Pohybovaly se na ní náklaďáky a jeřáby. V prudkém osvětlení vrhaly ostré stíny. Některé jeřáby byly větší než cokoliv, co kdy Reacher viděl v docích.

Některé náklaďáky byly velké jako stroje na přemísťování zeminy. Na obrovských betonových podstavcích stály obří drtiče. Měly lesklé mastné hydraulické písty silnější než kmeny sekvojí. Reacher zahlédl kelímky velké jako plachetnice a mušle velké jako auta. Vraky aut se vršily do výšky desátého patra. Na zemi nasáklé olejem se třpytily barevné louže nafty, válely se na ní zakroucené kovové piliny a na suchých místech se leskl stříbřitý prach. Od kovového plotu se odráželo hlasité bušení a zase se k němu ve vlnách vracelo. Všude unikala pára, kouř, jiskry a štiplavý chemický pach. Za otevřenými dveřmi pecí tančily jasné plameny.

Jako výjev z pekla.

Někteří muži mířili za vytčenými úkoly a jiní ve skupinkách vyčkávali pokynů. Reacher je zezadu obešel a vydal se podél severní strany plotu, malé a bezvýznamné v tom chaosu. Daleko před ním stála v severozápadním rohu otevřená brána pro vozidla. Pět za sebou zaparkovaných náklaďáků čekalo, až je vypustí ven. Na silnici budou vypadat obrovské a plně zatížené. Uvnitř továrny působily jako hračky. Dvě tahoe bezpečnostní služby stála vedle sebe, malé bílé tečky v obrovském prostoru. Vedle nich se vršily dvanáctimetrové lodní kontejnery vyrovnané po pěti na sobě. Vypadaly malé.

Jižně od brány pro vozidla se táhla dlouhá řada kanceláří z kovových prefabrikátů. Podpíraly je krátké nohy, které je udržovaly ve vodorovné poloze. Uvnitř se svítilo. Dvě kanceláře na levém konci řady byly natřené nabilo a měly na dveřích červené kříže. První pomoc. Natolik velká, aby se do ní vešla celá ošetřovna. Vedle stálo bílé auto. Sanitka.

Vedle sanitky dlouhá řada nádrží na palivo a chemikálie. Za nimi pracovala na hromadě šrotu zlověstně vypadající skupina mužů v tlustých zástěrách, černých svářečských maskách a s řezacími hořáky. Obrovské plameny vrhaly odporné stíny. Reacher pokračoval v cestě, těsně u severní strany plotu. Muži se na něj podívali a nejisté uhnuli očima.

Asi ve čtvrtině plotu mu cestu zablokovala obrovská pyramida starých sudů od oleje. Byly vybledle červené a vyrovnané jako schodiště, uprostřed vysoké deset sudů.

Reacher se zastavil, rozhlédl se a přistoupil k pyramidě.

Ještě jednou se rozhlédl, vyšplhal doprostředka hromady, otočil se, zůstal stát na vratkém sudu a využil převýšení, aby se na celou továrnu pořádně podíval.

Ještě ji neviděl celou.

Zatím.

Skrývala toho víc. Daleko víc.

To, co vypadalo jako jižní hranice, bylo ve skutečnosti jen vnitřní přepažení. Stejně vysoké jako plot po obvodu, ze stejného materiálu, stejně barevné, stejně postavené, s kolmou přední stranou a vodorovným válcem nahoře.

Sloužilo stejnému účelu jako nepropustná bariéra. Byla to však jen vnitřní zeď objektu, se zavřenou bránou. Plot za ní ohraničoval nejméně další stovku akrů. Další stovku fotbalových hřišť. Brána byla natolik široká, aby jí projely náklaďáky. Vedly k ní hluboké vyježděné koleje. Za branou se tyčily těžké jeřáby a vysoké hromady lodních kontejnerů vyrovnaných do obráceného V. Kontejnery vypadaly zchátrale a nepoužívaně, ale byly naskládané tak, aby nebylo ze žádného směru vidět na činnost odehrávající se na zemi.

Vnitřní brána měla vepředu cosi jako kontrolní stanoviště. Reacher rozeznal dvě postavičky přecházející v malých kruzích, znuděné, ruce v kapsách. Minutu je pozoroval a pak opět pohlédl za vnitřní přepažení. Jeřáby a ochranné clony. Trocha kouře, trocha jisker. Jakási činnost.

Víc však neviděl. Spoustu toho slyšel, ale nic užitečného.

Nedalo se určit, které zvuky přicházejí odkud. Počkal další minutu a pozoroval provoz uvnitř továrny. Pohybovala se tam spousta vozidel, ale žádné směrem k vnitřnímu přepažení. Brána zůstávala zavřená. Reacher se otočil na východ a podíval se na oblohu. Začínalo svítat.

Otočil se zpátky, vyrovnal rovnováhu a slezl po schodišti ze sudů od oleje. Postavil se na hrubou zem a hlas za ním pravil: „Kdo krucinál jste?“

TŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

REACHER SE POMALU OTOČIL a spatřil dva muže. Jeden byl velký a druhý obr. Velký muž držel vysílačku a obr oboustranný klíč na matice, dlouhý jako baseballová pálka a pravděpodobně těžší než deset pálek dohromady. Vypadal, že by rozebral vrak auta i bez klíče. Muž s rádiem zopakoval otázku: „Kdo krucinál jste?“

„Inspektor z odboru ochrany životního prostředí,“

oznámil Reacher. Žádná odpověď.

„Jenom si dělám legraci,“ dodal Reacher.

„Ve vašem vlastním zájmu doufám, že si ji skutečně děláte.“

„Dělám.“

„Tak kdo jste?“

Reacher řekl: „Začněte první. Kdo jste vy?“

„Předák. A kdo jste vy?“

Reacher vytáhl z kapsy cínovou hvězdu a oznámil: „Pracuju pro policejní oddělení. Jsem nový zástupce.

Seznamuju se s oblastí působení.“

„O novém zástupci jsme nic neslyšeli.“

„Jmenovali mě dost nečekaně.“

Předák pozvedl vysílačku k obličeji, zmáčkl tlačítko a rychle a tiše hovořil. Jména, kódy, příkazy. Reacher jim nerozuměl, což ho nepřekvapilo. Každá organizace má svůj žargon. Ale rozpoznal tón a dokázal odhadnout, k čemu dojde. Otočil se, pohlédl na západ a zjistil, že tahoe couvají, otáčejí a vracejí se. Pohlédl na jih a uviděl, že skupinky mužů přestávají pracovat, narovnávají se a připravují se k akci.

Předák zavelel: „Pojďme navštívit kancelář bezpečnostní služby.“

Reacher se nepohnul.

Předák prohlásil: „Nový zástupce by měl kancelář bezpečnostní služby navštívit. Seznámit se s užitečnými lidmi. Navázat kontakt. Pokud jste ovšem nový zástupce.“

Reacher se nepohnul. Pohlédl opět na západ a viděl, že tahoe se už dostala do poloviny osmi set metrů, které je od něj dělily. Podíval se znovu na jih a zjistil, že hloučky mužů vykročily. Byla mezi nimi i četa v tlustých zástěrách a svářečských maskách. Deset chlapů neohrabaně dupajících v těžkých botách odolných proti jiskrám. Z ostatních směrů se blížila spousta dalších. Celkem přibližně dvě stě mužů. Za pět minut se u sudů od oleje shromáždí velký dav. Obr s klíčem udělal krok dopředu. Reacher zůstal stát, pohlédl přímo na něj a pak se znovu podíval na západ a na jih. Tahoe se už dostala hodně blízko a brzdila. Dělníci se stále blížili.

Vytvořili skupiny dotýkající se rameny. Došli tak těsně k němu, že viděl nářadí v jejich rukách. Kladiva, páčidla, řezací hořáky, třicet čísel dlouhé majzlíky.

Předák upozornil. „Nemůžete je všechny porazit.“

Reacher přikývl. Už jenom s obrem by měl dost práce, nad ním by ale možná zvítězil, kdyby obr minul při prvním rozmachu klíčem. Pak by se mu možná podařilo přežít boj proti čtyřem až šesti. Nikdy by však nezvítězil proti dvěma stovkám. Ani náhodou. Ne při poměru sto deset kilo proti dvaceti tunám svalů. Měl v kapse dva ukořistěné vystřelovací nože, ale ty by mu nepomohly proti několika tunám improvizované výzbroje.

Ne moc dobré.

Reacher řekl: „Tak pojďme. Můžu vám věnovat pět minut.“

Předák odpověděl: „Věnujete nám cokoliv, čeho se nám zachce.“ Mávl na bližší tahoe a to se otočilo. Reacher zaslechl, jak mu pod koly zapraskaly zaolejované kamínky a kovové spony. Pokyn rukou Nastupte si. Reacher se zasunul na zadní sedadlo. Auto mělo prosté, univerzální vnitřní vybavení. Umělá hmota a látka, ne dřevo nebo kůže, žádné vymoženosti. Obr nastoupil vedle něj a přitiskl ho na dveře na druhé straně. Předák se usadil dopředu vedle řidiče, zabouchl dvířka a auto se opět rozjelo, zabočilo a zamířilo k řadě kancelářských budov jižně od brány. Pomalu projelo středem blížícího se davu a Reacher okénkem zahlédl, jak na něj zírají obličeje, šedivé a umazané od kolomazi, špatné zuby, bílé oči rozšířené intenzivním zájmem.

*

Kancelář bezpečnostní služby se nacházela na severním konci, nejblíže u brány pro vozidla. Tahoe zastavilo přímo před ní, vedle hromady zacuchaných popruhů, kterými se asi dřív připevňoval šrot na ploché korby náklaďáků. Reacher vystoupil ještě před obrem a zjistil, že stojí pod krátkými dřevěnými schody vedoucími do kanceláře. Vyšel po nich ke dveřím, protáhl se dovnitř a ocitl se v obyčejné kovové krabici z prefabrikátů, jaké se používají na stavbách. Byla šest metrů dlouhá, tři a půl metru široká a dva čtyřicet vysoká. Měla pět malých oken ze silné umělé hmoty a zvenku je chránilo bytelné ocelové pletivo. Jinak trochu připomínala kancelář márnice v Halfway. Psací stůl, papíry, informační nástěnka, křesla, vše se známkami opotřebování, k jakému dojde, když místnost nepoužívají její majitelé.

Předák ukázal Reacherovi ke křeslu a odešel. Obr si přitáhl vlastní křeslo, otočil ho a posadil se do něj tak, aby blokoval dveře. Klíč odložil na podlahu. Podlaha byla z laciné překližky a klíč o ni kovově zazvonil. Reacher se posadil do křesla v rohu. Dřevěné opěrky pro ruce, látkové sedátko a opěradlo. Dalo se v něm sedět.

„Máte kávu?“ zeptal se.

Obr se na vteřinu zarazil a pronesl: „Ne.“ Jediné slovo a záporná odpověď, ale alespoň nějaká reakce. Reacher ze zkušenosti věděl, že nejhorší část každé konverzace s protivníkem tvoří začátek. Brzká odpověď je dobré znamení. Odpovídání se stane zvykem.

Zeptal se: „Jaké je vaše povolání?“

Obr sdělil: „Pomáhám, kde je mě zapotřebí.“ Hlas měl jako normální chlap, ale tlumený, protože vycházel z velké hrudní dutiny.

„Co se tady vyrábí?“ otázal se Reacher.

„Recyklujeme kov.“

„Co se odehrává v té tajné sekci?“

„V jaké tajné sekci?“

„Na jihu. Za vnitřním hrazením.“

„Tam je jenom skládka. Na odpad, který se už nedá použít. Není na ní nic tajného.“

„Tak proč je zamčená a hlídaná?“

„Abychom odradili lenochy. Lidem se přestane chtít pracovat, odhodí tam kvalitní materiál a my přijdeme o peníze.“

„Patříte k vedení podniku?“

„Jsem dohlížitel.“

„Nechcete dohlédnout na to, abych se dostal ven?“

„Nemůžete odejít.“

Reacher pohlédl z okna. Slunce se vyhouplo nad horizont. Brzy se vyhoupne i nad východní stranu plotu.

Mohl bych odejít, pomyslel si. Brána pro vozidla byla otevřená a projížděly jí náklaďáky. Správně si to načasovat, proklouznout kolem obra, rozběhnout se k bráně, naskočit na plochou korbua je po hře. S klíčem na podlaze představoval obr daleko menší problém než předtím. Neměl zbraň a seděl v křesle. Byl těžký, a gravitace je gravitace. A velcí chlapi bývají pomalí. A Reacher měl nože.

„Hrával jsem profesionálně fotbal,“ oznámil obr.

„Ale ne moc dobře,“ opáčil Reacher.

Obr neodpověděl.

„Jinak byste dělal komentátora na Foxu, nebo žil v paláci v Miami a neotročil tady.“ Obr neodpověděl.

„Vsadím se, že tahle práce vám také nejde.“ Obr neodpověděl.

Můžu odejít, pomyslel si znovu Reacher.

Ale neudělám to.

Počkám a uvidím, co se stane.

Čekal dvacet minut, než se něco stalo. Obr seděl tiše a nehybně u dveří a Reacher ubíjel čas v rohu. Nevadilo mu to. Na ubíjení času byl odborník. Ranní slunce se vyšplhalo výš na oblohu a svítilo umělohmotným oknem. Paprsky vrhaly na stůl světlý pruh plný částeček prachu. Hrály v něm všechny barvy duhy.

Potom se otevřely dveře, obr se napřímil, odsunul z cesty křeslo a opět vešel předák. V ruce stále držel vysílačku. V

jasném obdélníku denního světla za ním zahlédl Reacher provoz továrny. Jezdily tam náklaďáky, pohybovaly se jeřáby, lopotily se hloučky mužů, vystřelovaly jiskry a vznikal ohlušující rámus. Předák se zastavil mezi dveřmi a Reacherovým křeslem a oznámil: „Přeje si s vámi mluvit pan Thurman.“

Sedm hodin, pomyslel si Reacher. Vaughanové končí služba. Jede do bistra na snídani, hledá dodávku, možná i jeho. Nebo třeba nehledá.

Řekl: „Mohu panu Thurmanovi věnovat pět minut.“

„Budete mu věnovat tolik času, kolik si bude přát.“

„Vás možná vlastní, mě ale ne.“

„Vstaňte,“ nakázal předák. „Pojďte se mnou.“

TŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

REACHER NÁSLEDOVAL PŘEDÁKA ven z buňky a do vedlejších dveří. Do další kovové kostky, ale lépe zařízené.

Byl v ní koberec, kožená křesla a mahagonový psací stůl. Na stěnách visely obrazy, výhradně levné grafické listy s Ježíšem. Ježíš měl na všech modré oči, bledě modré róby, dlouhé blonďaté vlasy a upravený světlý plnovous. Vypadal spíš jako surfař z Malibu než Zid z doby před dvěma tisíci lety. Na rohu stolu ležela bible.

Za stolem seděl muž, který musel být pan Thurman. Měl na sobě trojdílný vlněný oblek. Táhlo mu na sedmdesát. Byl růžolící, tělnatý a působil blahobytně. Měl bílé vlasy, poměrně dlouhé, pečlivě učesané a nakadeřené. Na tváři mu zářil široký trpělivý úsměv. Vypadal, jako by právě vyšel z televizního studia. Klidně by tam mohl vystupovat jako host nebo kazatel. Reacher si dokázal představit, jak si svírá hruď a slibuje, že na něj Bůh sešle infarkt, když mu publikum nedá peníze.

A publikum by mu je dalo, usoudil Reacher. S takovým obličejem

by

ho

zasypalo

pětidolarovkami

a

desetidolarovkami.

Předák počkal na pokývnutí hlavou a odešel. Reacher se posadil do koženého křesla a oznámil: „Jsem Jack Reacher.

Máte pět minut.“

Muž za stolem pravil: „Já jsem Jerry Thurman. Je mi velkým potěšením.“

Reacher upozornil: „Teď máte čtyři minuty a padesát šest vteřin.“

Thurman řekl: „Uděláte si na mě tolik času, kolik budu potřebovat.“ Měl tichý a medový hlas. Když mluvil, třásly se mu tváře. Příliš mnoho tuku, ochablé svaly. Ne zrovna přitažlivý pohled. „Způsobil jste výtržnosti v mém městě a nyní jste nedovoleně vstoupil do mé továrny.“

„Vaše chyba,“ opáčil Reacher. „Kdybyste na mě neposlal do restaurace ty šašky, dal bych si rychlý oběd a byl už dávno pryč. Neměl bych důvod, abych tady zůstával.

Rozhodně nevládnete kouzelnému království.“

„A žádnému kouzelnému království také vládnout nechci. Řídím průmyslový podnik.“

„Toho jsem si všiml.“

„To už jste ale věděl před několika dny. Obyvatelé Hope si určitě pospíšili, aby vám o nás všechno pověděli. Tak proč tady čmucháte?“

„Jsem zvídavý člověk.“

„Očividně,“ utrousil pan Thurman. „Což v nás poněkud vzbudilo podezření. Využíváme tady zákonem chráněné postupy a technologie, které jsme sami vynalezli, takže se dají označit za průmyslová tajemství. Špionáž by mohla ohrozit naše hospodářské výsledky.“

„Recyklace kovů mě vůbec nezajímá.“

„To už teď také víme.“

„Vy jste mě nechal prověřit?“

Thurman přikývl.

„Trochu jsem se na vás poptal,“ sdělil. „Včera večer a dneska ráno. Jste přesně ten, za koho vás při slyšení označil soudce Gardner. Vagabund. Tulák. Nula, která před deseti lety sloužila v armádě.“

„To jsem přesně já.“

„Jste ale neodbytná nula. Absurdně tvrdíte, že jste byl jmenován zástupcem. Poté, co jste po rvačce odebral hvězdu skutečnému zástupci.“

„Tu rvačku si začal sám. Na váš rozkaz.“

„Tak jsme si položili otázku, proč se snažíte tak zarputile zjistit, co se tady děje.“

„A já se zase ptám, co se snažíte tak zarputile schovat.“

Thurman zavrtěl velkou šedivou hlavou.

„Nic neschováváme,“ pravil. „A vy pro mě z obchodního hlediska nepředstavujete žádné nebezpečí, tak vám to dokážu. Viděl jste město, potkal jste pár obyvatel, kteří tam žijí, a já vás nyní provedu továrnou. Budu vám dělat osobního průvodce. Můžete se podívat, na co chcete, a položit jakoukoliv otázku.“

*

Jeli Thurmanovým osobním autem, což byl tahoe stejného roku výroby a typu jako bezpečnostní vozy, jen černý, ne bílý. Se stejně skromným interiérem. Pracovní dopravní prostředek. Klíčky už trčely v zapalování. Patrně ze zvyku. A nic nehrozilo. Nikdo by si nedovolil půjčit bez dovolení šéfovo auto. Thurman se posadil za volant a Reacher dopředu vedle něj. Vzadu nikdo neseděl. Byli sami v autě. Zamířili na jih, pomalu podél západní strany plotu, pryč od brány pro vozidla. Thurman začal okamžitě mluvit.

Popsal funkce jednotlivých kanceláří, podle pořadí, jak je míjeli. Vedení provozu, obchodní oddělení, účetnictví. Pak ukázal na pohotovost a jen tak mimochodem se zmínil o pacientech, které tam Reacher poslal. Potom projeli kolem řady nádrží a Thurman objasnil, že se do každé vejde dvacet tisíc litrů a obsahují benzin pro tahoe a jiná auta, naftu pro jeřáby, drtiče a ostatní těžké stroje, kapalnou chemickou látku zvanou trichloretylen, která je nepostradatelným odmašťovadlem kovů, kyslík a acetylen do řezacích hořáků a kerosin do pecí. Reacher se během šedesáti vteřin nudil k smrti.

Přestal Thurmana poslouchat a rozhlížel se sám pro sebe.

Moc toho neviděl. Jen kov a lidi, kteří s ním pracovali.

Pochopil základní princip. Starý kov se rozláme a roztaví a ingoty se prodají do továren, kde vznikají nové výrobky, které po čase zestárnou a putují zpátky k rozlámání a roztavení.

Žádná raketová věda.

Zhruba o kilometr a půl později dojeli k vnitřnímu přepažení a Reacher si všiml, že před bránou parkuje náklaďák, jako by ji měl zakrýt. Za zátarasem už nevyletovaly jiskry a nestoupal kouř. Zdálo se, že tam skončila pracovní doba. Reacher se zeptal: „Co se odehrává za tím plotem?“

Thurman vysvětlil: „To je naše skládka. Vozíme tam zbytky, které se už nedají zpracovat.“

„Jak se tam dostanete, když před bránou stojí náklaďák?“

„Když potřebujeme, můžeme ho přeparkovat. Moc často tam ale jezdit nepotřebujeme. Naše pracovní postupy jsou velice účinné. Zbytků máme v současné době jen naprosté minimum.“

„Jste chemik nebo metalurg?“

Thurman odpověděl: „Jsem znovuzrozený americký křesťan a obchodník. Tak bych se charakterizoval, přesně v tomhle pořadí důležitosti. Najímám ale nejlepší talenty, jaké se dají najít, na úrovni řídících kádrů. Náš výzkum a vývoj jsou vynikající.“

Reacher přikývl a nic neřekl. Thurman otočil volantem, vykroužil pomalou zatáčku a zamířil zpátky na sever, podél východní strany plotu. Svítilo slunce a osvětlení bylo zhasnuté. Vepředu na levé straně pohltil obrovský drtič deset vraků najednou. Za ním se otevřely dveře pece a dělníci uhnuli před závanem žáru. Po nadzemní koleji se pohyboval kelímek plný horkého bublajícího kovu.

Thurman se zeptal: „Jste znovuzrozený?“

Reacher odpověděl: „Jednou mi to stačilo.“

„Myslím to vážně.“

„Já taky.“

„Měl byste o tom přemýšlet.“

„Můj táta říkal, proč se narodit znovu, když stačí dospět?“

„Už není mezi námi?“

„Zemřel před mnoha lety.“

„V tom případě je na onom světě, s takovýmhle přístupem.“

„Leží v jámě v zemi na arlingtonském hřbitově.“

„Další veterán?“

„Námořní pěchota.“

„Děkuju vám za jeho službu.“

„Mně neděkujte. Nemám s tím nic společného.“

Thurman řekl: „Měl byste začít uvažovat, jak si dát život do pořádku, než bude příliš pozdě. Něco by se mohlo stát.

Kniha zjevení tvrdí, že čas blízko jest.“

„Stejně jako před téměř dvěma tisíci let, když ji napsali.

Proč by se to mělo uskutečnit teď, když se to nestalo dřív?“

„Objevila se znamení,“ odpověděl Thurman. „A možnost uspíšit události.“ Řekl to upjatě a samolibě a s takovou dávkou jistoty, jako by měl pravidelný přístup k důvěrným informacím.

Reacher neodpověděl.

Pokračovali v cestě, kolem skupinky unavených mužů zápasících s kotoučem spletené oceli. Měli ohnutá záda a pokleslá ramena. A to ještě není osm hodin ráno, napadlo Reachera. Zbývá víc než deset hodin.

„Bůh je opatruje,“ pravil Thurman.

„Jste si jistý?“

„Říká mi to.

„Opatruje i vás?“

„Ví, co dělám.“

„Je s vámi spokojený?“

„Tvrdí, že ano.“

„Tak proč máte na kostele hromosvod?“

Na to Thurman neodpověděl. Zavřel ústa a tváře mu poklesly pod čelist. Pomalu v tichosti řídil, až k ústí průchodu vedoucímu ke vchodu pro zaměstnance. Pak zastavil, přeřadil na parkování a opřel se o opěradlo.

„Viděl jste dost?“ zeptal se.

„Víc než dost,“ odpověděl Reacher.

„V tom případě se s vámi rozloučím,“ pravil Thurman.

„Nemyslím, že by se naše cesty ještě někdy zkřížily.“ Ohnul paži v lokti a podal mu ruku, do strany a neohrabaně.

Reacher mu jí potřásl. Přišla mu měkká, teplá a bez kostí, jak dětský balónek naplněný vodou. Pak otevřel dvířka, vystoupil, prošel zahnutým průchodem a dostal se zpátky na parkoviště.

Všechna okýnka dodávky Vaughanové byla rozbitá.

TŘICÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

REACHER ZŮSTAL DLOUHO STÁT, probíral v hlavě možnosti a pak odemkl a smetl ze sedadla a přístrojové desky kuličky rozbitého skla. Vyhrabal je i z prostoru pro nohy. Nechtěl, aby se cestou zasekl brzdový pedál. Nebo plynový pedál. Dodávka byla už i tak hodně pomalá.

Pět kilometrů zpátky do města, devatenáct k hranici a potom osm do centra Hope. Celkem třicet dva kilometry, studené, pomalé a velice větrné. Jako jet na motorce bez ochranných brýlí. Na konci cesty necítil obličej a slzely mu oči. Krátce před devátou ráno zaparkoval před bistrem.

Policejní auto Vaughanové tam nestálo. Neseděla uvnitř.

Bistro bylo ze tří čtvrtin prázdné. Skončila ranní špička.

Reacher vešel dovnitř, usadil se do zadního boxu a objednal si u denní servírky kávu a snídani. Její studující kolegyně už odešla. Servírka mu přinesla hrnek, naplnila ho z termosky a Reacher se jí zeptal: „Zastavila se tady dneska ráno policistka Vaughanová?“

Servírka odpověděla: „Odešla před zhruba půl hodinou.“

„Byla v pořádku?“

„Zdála se mi zamlklá.“

„Co Maria? Ta dívka ze San Diega?“

„Ta přišla před sedmou.“

„Nasnídala se?“

„Spořádala celou horu jídla.“

„Co Lucy? Ta blondýnka z LA?“

„Ta se neukázala. Myslím, že opustila město.“

„Co dělá manžel policistky Vaughanové?“

Servírka odpověděla: „Teď už toho moc nedělá.“ Jako by jí položil hloupou otázku. Jako by musela být tahle specifická situace každému jasná. Reacherovi však jasná nebyla. Zeptal se: „On přišel o práci?“

Servírka otevřela ústa k odpovědi, pak je ale zase zavřela, jako by si najednou uvědomila, že ta situace nemusí být každému jasná a jí nepřísluší, aby cokoliv vysvětlovala.

Jako by málem prozradila něco, co neměla, například nějaké soukromé tajemství mezi sousedy. Zahanbeně zavrtěla hlavou a odspěchala s termoskou. Když se za pět minut vrátila s jídlem, nepronesla ani slovo.

O dvacet minut později nastoupil Reacher do zdemolované dodávky, zamířil na jih, přejel přes Třetí a Čtvrtou třídu a zabočil doleva na Pátou. Kus před sebou zahlédl u chodníku policejní auto Vaughanové. Zastavil u něj, v zákrytu s poštovní schránkou s dokonale nalepenými písmeny, a chvíli otálel v prostředním pruhu. Pak vystoupil a položil ruku na kapotu crown vicu. Stále byla hodně teplá.

Vaughanová opustila bistro před hodinou, ale pak očividně ještě nějakou dobu jezdila. Možná hledala svou dodávku nebo jeho. Nebo ani jedno z toho, nebo obojí. Nastoupil zpátky do dodávky, zacouval, strhl volant a zajel na příjezdovou cestu Vaughanové. Zaparkoval s maskou chladiče dvě čísla od dveří do garáže a vyskočil. Nezamkl.

Nezdálo se mu to nutné.

Došel po chodníčku stáčejícím se mezi keři k hlavním dveřím. Pověsil si klíčky od dodávky na prst a klepl na zvonek, krátce, jen jednou. Jestli je vzhůru, uslyší ho. Jestli spí, nevzbudí ji.

Byla vzhůru.

Otevřela dveře a pohlédla přímo na něj. Vlasy měla mokré ze sprchy a sčesané dozadu. Na sobě velké tričko.

Pravděpodobně nic pod ním. Měla holé nohy. Byla bosá.

Vypadala mladší a menší než dřív.

Zeptala se: „Jak jste mě našel?“

Reacher vysvětlil: „Telefonní seznam.“

„Byl jste tady včera večer. Rozhlížel jste se po okolí.

Řekl mi to soused.“

„Bydlíte v hezkém domě.“

Vaughanová řekla: „Mám ho ráda.“

Všimla si klíčků od dodávky na jeho prstu. Reacher pravil: „Musím se vám k něčemu přiznat.“

„Co se stalo nyní?“

„Někdo rozbil všechna okýnka.“

Vaughanová se protáhla kolem něj a postavila se na chodníček. Otočila se k příjezdové cestě, prohlédla si škodu a ulevila si: „Do prdele.“ Pak jí patrně došlo, že tam stojí bosá v tričku na spaní, a zacouvala dovnitř.

„Kdo?“ zeptala se.

„Jeden z tisíce podezřelých.“

„Kdy?“

„Dneska ráno.“

„Kde?“

„Zaparkoval jsem u továrny na recyklaci kovů.“

„Vy blbče.“

„Já vím. Omlouvám se. Zaplatím vám opravu.“ Stáhl klíčky z prstu a podal jí je. Vaughanová si je nevzala. Místo toho řekla: „Pojďte radši dovnitř.“

Vnitřek domu vypadal, jak si představoval. Garáž, komora, kuchyně, obývací pokoj, ložnice, zprava doleva.

Zdálo se, že srdce domu tvoří kuchyně. Byla hezká, s natřenými skříňkami a obrubou nad tapetou u stropu. Běžela v ní myčka, dřez byl prázdný a kuchyňský pult uklizený, ale zůstalo tam dost nepořádku, aby působila zabydleně. U stolu pro čtyři stály jen tři židle. Nechyběly ani předměty, kterým Reacherova matka říkala touches. Suché květiny, nedotčené lahve s olivovým olejem, starožitné vařečky. Reacherova matka tvrdila, že takové věci dodávají kuchyni na charakteru. Reacher si nebyl jistý, jestli něco jiného než člověk může mít charakter. Když byl dítě, chyběla mu představivost. Po čase však pochopil, jak to matka myslela.

A kuchyň Vaughanové měla charakter. Odrážela její osobnost.

Reacherovi připadalo, že kuchyň navrhla jediná mysl a nápad zrealizoval jediný pár rukou. Nezahlédl stopu po kompromisu ani po střetu odlišných vkusů. Kdysi dávno kralovaly v kuchyních výhradně ženy. Rozhodně za časů jeho matky, ta ale byla Francouzka, což byl rozdíl. A Reacher měl pocit, že od té doby se hodně změnilo. Nyní vařili i muži, nebo po sobě alespoň nechávali na lince plechovky od piva nebo olejové skvrny na linoleu, jak tam opravovali motory.

V tomhle domě však nenarazil na náznak, že by v něm žila další osoba.

Ani na jediný. Ze svého místa u dřezu viděl obloukem, kde dříve bývaly dveře, do obývacího pokoje. Stálo tam jen jedno křeslo, televize a pár krabic stále zalepených po stěhování.

Vaughanová se zeptala: „Chcete kávu?“

„Tu nikdy neodmítnu.“

„Spal jste včera v noci?“

„Ne.“

„Tak si nedávejte kávu.“

„Udrží mě vzhůru, dokud se nedostanu do postele.“

„Jak nejdéle jste vydržel bez spánku?“

„Tuším, že sedmdesát dvě hodiny.“

„Z pracovních důvodů?“

Reacher přikývl. „Velký případ před dvaceti lety.“

„Velký případ vojenské policie?“

Reacher opět přikývl. „Kdosi škodil někomu jinému.

Nepamatuju si na podrobnosti.“

Vaughanová opláchla konvici na kávu a nalila vodu do kávovaru. Kávovar byl velký ocelový přístroj s nápisem Cuisinart. Vypadal spolehlivě. Vaughanová odměřila kávu do zlatého košíčku a stiskla vypínač. Řekla: „Zástupci z Despair se včera večer vrátili po hodině domů.“

„Našli mě v baru,“ oznámil Reacher. „Odlákali mě telefonem na západ a pak si pro mě přišli. Byla to past.“

„A vy jste se do ní chytil.“

„Chytili se do ní sami. Věděl jsem, co mají za lubem.“

„Jak to?“

„Protože před dvaceti lety jsem nespal sedmdesát dvě hodiny, abych si poradil s horšími lumpy, než jací se kdy pohybovali po Despair.“

„Co se s nimi stalo?“

„Připojili se ke svým kamarádům na ošetřovně.“

„Všichni čtyři?“

„Všech šest. V baru se k nim přidala morální opora.“

„Jste vlna zločinnosti v podobě jediného muže.“

„Ne, jsem Alenka v říši divů.“ Nyní přikývla Vaughanová.

„Já vím,“ řekla. „Proč s tím něco nedělají? Dopustil jste se těžkého ublížení na těle, na osmi lidech, z nichž šest jsou udržovatelé pořádku, a zničil jste dvě policejní auta. Přesto pořád běháte po svobodě.“

„Přesně v tom vězí háček,“ potvrdil Reacher. „Běhám po svobodě, ale jen v Hope, ne v Despair. To je podivnost číslo jedna. Nechtějí k sobě prostě nikoho pustit. Nejde jim o zákon, spravedlnost ani potrestání.“

„Co je podivnost číslo dvě?“

„Přinutili mě k boji šest proti jednomu a vyvázl jsem z něj jen se dvěma modřinami a bolavými kotníky, jak jsem do nich bušil. Všichni jsou slabí a nemocní. Jeden musel dokonce vyhlásit přestávku, aby se vyzvracel.“

„Co by to mohlo znamenat?“

„Recepční v mém motelu se domnívá, že porušují zákony o ochraně životního prostředí. Možná vypouštějí spoustu jedů a znečišťují ovzduší.“

„A právě to se snaží schovat?“

„Možná,“ odpověděl Reacher. „Přijde mi ale divné, že by se zatajením problému pomáhaly právě oběti.“

„Lidé se bojí o práci,“ pravila Vaughanová. „Zejména v továrních městech, protože vědí, že nemají jinou možnost,“

otevřela skříňku a vyndala hrnek. Bílý, dokonale válcovitý, deset čísel vysoký a šest čísel široký. Z jemného kostního porcelánu tenkého jako papír. Nalila do něj kávu z konvice a Reacher podle vůně okamžitě poznal, že bude vynikající.

Vaughanová pohlédla k obývacímu pokoji, ale odnesla hrnek ke kuchyňskému stolu a postavila ho před jednu ze tří židlí.

Reacher se podíval na krabice a opuštěné křeslo v obývacím pokoji a zeptal se. „Právě jste se přestěhovala?“

„Před rokem a půl,“ sdělila Vaughanová. „Jsem trochu pomalá ve vybalování.“

„Odkud?“

„Ze Třetí třídy. Měli jsme malý jednopatrový domek, ale rozhodli jsme se, že lepší bude bungalov.“

„Kdo?“

„David a já.“

Reacher se zeptal. „Tak kde teď je?“

„Právě není přítomen.“

„Mělo by mi to být líto?“

„Trochu.“

„Co dělá?“

„V současné době toho moc není.“ Vaughanová se posadila na židli, před kterou nestál hrníček, a stáhla si okraj trička. Vlasy jí už skoro uschly a začínaly se opět vlnit. Pod tričkem nic neměla a vůbec jí to nevadilo. Tím si byl Reacher jistý. Dívala se přímo na něj, jako by věděla, že to ví i on.

Posadil se naproti ní.

Vaughanová se zeptala: „Co dalšího?“

„Recepční v motelu tvrdí, že továrna příliš vydělává.“

„To je všeobecně známá věc. Thurman vlastní banku a banka drží pod pokličkou drby. Je to velice bohatý muž.“

„Recepční napadlo, že ve svém malém letadle pašuje drogy nebo něco podobného.“

„Myslíte, že je to pravda?“

„Nevím.“

„To je závěr, ke kterému jste došel?“

„Ne tak zcela.“

„Co dál?“

„Čtvrtina továrny je nepřístupná. Mají tam tajnou sekci.

Řekl bych, že Thurman získal smlouvu na recyklaci vojenského odpadu. Proto ty peníze. Smlouva s Pentagonem je v současné době nejjistější způsob na zemi, jak zbohatnout. A proto ta základna vojenské policie. Thurman ničí materiál podléhající utajení, o který by mohl být velký zájem. Pancéřování, stavební techniku, elektrické obvody a spoustu jiných věcí.“

„To je všechno? Legální vládní obchod?“

„Ne,“ opáčil Reacher. „To není všechno.“

ČTYŘICÁTÁ KAPITOLA

REACHER SI DAL PRVNÍ HLT KÁVY. Byla dokonalá. Horká, silná, bez zrníček a ve skvělém hrnku. Pohlédl přes stůl na Vaughanovou a řekl: „Děkuju mockrát.“

Vaughanová se zeptala: „Co dalšího se tam ještě odehrává?“

„Nevím. Ale kvůli něčemu to město střeží jako oko v hlavě. Poté, co se vylidnilo policejní oddělení, jsem zašel na návštěvu k místnímu soudci. Požádal jsem ho, aby mě vzal do přísahy jako zástupce.“

„To jste nemohl myslet vážně.“

„Samozřejmě že jsem to nemyslel vážně. Jenom jsem se tak tvářil. Chtěl jsem vidět jeho reakci. Úplně zpanikařil.

Choval se jako šílenec. Řekl, že radši vezme do přísahy celé město. Za žádnou cenu u sebe nechtějí cizince.“

„Kvůli té vojenské zakázce.“

„Ne,“ pravil Reacher. „Tu má na starosti vojenská policie. Thurmanovi lidé by při prvním náznaku špionáže popadli rádio, vojenská policie by okamžitě vyrazila a za minutu by se celé město hemžilo humvee. Obyvatelé by s tím neměli vůbec nic společného.“

„Tak co se tam děje?“

„Nejméně dvě věci.“

„Proč dvě?“

„Protože jejich reakce jsou naprosto protichůdné. Což znamená, že tam operují dvě na sobě nezávislé frakce a jedna patrně neví o druhé. Jako dneska ráno. Thurman si mě nechal prověřit. Nebylo to nic těžkého, za předpokladu, že počítače na policejní stanici stále fungují. Zjistil, že poslední záznam o mé osobě je deset let starý, takže pro něj nepředstavuju žádné nebezpečí, a potom se podíval na poznávací značku vašeho auta a pochopil, že jsem nějak ve spojení s policistkou ze sousedního města a tím pádem svým způsobem nedotknutelný, tak si zahrál na hodného a vzal mě na prohlídku. V mezičase se však někdo, komu tahle informace chyběla, pustil do rozbíjení okýnek vašeho auta.

A okýnka auta policistky se nerozbíjejí pro zábavu. Takže levá ruka neví, co dělá pravá.“

„Thurman vás vzal na prohlídku?“

„Řekl, že mi všechno ukáže.“

„A ukázal vám všechno?“

„Ne. Nevzal mě do tajné sekce. Tvrdil, že je to jenom skládka.“

„Jste si jistý, že to není skládka?“

„Předtím se tam pracovalo. Viděl jsem kouř a jiskry. A je pečlivě zakrytá. Kdo schovává skládku?“

„Co jsou zač, ty dvě rozdílné frakce?“

„Nemám tušení. Ale ti mladí muži jsou do toho nějak zatažení. Manžel Lucy Andersonové a ten mrtvý kluk. A manžel Lucy Andersonové je dalším příkladem levé ruky, která neví, co dělá pravá. Schovali ho a poslali z města, ale jeho manželku vyhodili jako vyvrhele. To nedává smysl.“

„On opustil město?“

„Ve tři hodiny jsem ho zahlédl u penzionu a v sedm jsem ho už nezastihl. Zmizel beze stopy a nikdo nechce přiznat, že tam někdy byl.“

„To letadlo odlétá v sedm,“ řekla Vaughanová. „Mohlo by to s tím nějak souviset?“

„Nevím.“

„Zmizel úplně beze stopy?“

„Nenarazil jsem na jediný fyzický důkaz, jen na zamčená ústa.“

„Tak co se tam děje?“

„Kdy naposledy vstoupila normální osoba do Despair, zůstala tam, jak dlouho chtěla, a odešla ze svobodné vůle?

Pokud je vám známo?“

„Nevím,“ odpověděla Vaughanová. „Rozhodně před měsíci.“

„V hotelové knize hostů jsem našel sedm měsíců starý zápis.“

„To by mohlo odpovídat.“

„Včera v noci jsem potkal tu novou dívku,“ sdělil Reacher. „Příjemná holka. Jmenuje se Maria. Jsem si dost jistý, že ten mrtvý kluk byl její přítel. Ukázala mi jeho fotografii. Jmenoval se Raphael Ramirez.“

„Řekl jste jí to?“

Reacher zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Proč ne?“

„Zeptala se mě, jestli jsem ho viděl. Což jsem neviděl.

Byla tma. A nemohu jí takovou zprávu sdělit, aniž bych si byl naprosto jistý.“

„Takže se pořád kojí nadějí.“

„Myslím, že v hloubi duše ví.“

„Co se stalo s tělem?“

„Nedorazilo do okresní márnice. Ověřil jsem si to.“

„To už jsme věděli.“

„Ne, věděli jsme, že ho tam neodvezli okamžitě. Víc nic.

Napadlo mě, jestli ho někdo neodhodil za město a někdo jiný ho později nenašel. K čemuž nedošlo. Takže tělo nikdy neopustilo Despair. A jediný pohřební vůz a nosítka v Despair patří továrně. A továrna nabízí nejméně deset různých způsobů likvidace. Mají tam pece, ve kterých by se tělo vypařilo během pěti minut.“

Vaughanová se na chvíli odmlčela, vstala a nalila si vodu z lahve z ledničky. Opřela se boky o kuchyňskou linku a zadívala se z okna. Paty nechala na podlaze, ale váhu těla přenesla na prsty u nohou. Bavlněné tričko se jí přitisklo do prohlubně mezi páteří a zadkem. Bylo lehce průsvitné.

Světlo na ni dopadalo zezadu. Vlasy jí uschly a na krku jí zářilo zlatavé chmýří.

Vypadala skvěle.

Zeptala se: „Co vám Maria ještě pověděla?“

Reacher opáčil: „Nic. Na víc jsem se jí nezeptal.“

„Proč ne?“

„Nemělo by to cenu. Manželky a přítelkyně nám nic neprozradí. A všechno, co by nám řekly, by bylo zavádějící.“

„Proč?“

„Protože mají nezadatelný zájem. Jejich manželé a milenci nehledají v Despair jenom úkryt. Hledají tam i pomoc. Doufají, že se jim podaří odjet Podzemní dráhou pro uprchlíky. Despair je přestupní stanice. Ty ženy to chtějí udržet v tajnosti. Lucy Andersonová si se mnou v klidu povídala, dokud jsem se nezmínil o tom, že jsem bývalý policajt. Pak mě začala nenávidět. Myslela si, že tím policajtem pořád jsem. Myslela si, že jdu po jejím manželovi.“

„O jaké uprchlíky se jedná?“

„To nevím. Ale manžel Andersonové byl očividně správný člověk a Raphael Ramirez nesprávný.“

Vaughanová přistoupila zpátky ke stolu, vzala Reacherův hrníček a dolila ho z konvice kávovaru. Potom si dolila vodu z ledničky, vrátila se, sedla si a řekla: „Smím se vás zeptat na něco osobního?“

Reacher svolil: „Ptejte se, na co chcete.“

„Proč to děláte?“

„Co?“

„Proč se staráte. Proč vám záleží na tom, co se odehrává v Despair. Špatné věci se dějí všude a neustále. Proč je pro vás zrovna tohle tak důležité?“

„Prostě jsem zvědavý.“

„To není odpověď.“

„Někde musím být a něco musím dělat.“

„To pořád není odpověď.“

„Maria,“ přiznal Reacher. „To je ta odpověď. Je sympatická a trpí.“

„Její přítel prchá před zákonem. To jste sám řekl. Možná si zaslouží, aby trpěla. Ramirez je třeba obchodník s drogami. Nebo člen gangu nebo vrah.“

„A obrázky,“ dodal Reacher. „Fotografie. Ty jsou dalším důvodem. Ramirez mi přišel jako naprosto neškodný kluk.“

„To dokážete poznat na pohled?“

„Občas. Tahala by se Maria se zloduchem?“

„Ještě jsem se s ní nesetkala.“

„Co Lucy Andersonová?“

Vaughanová neodpověděla.

„A nemám rád tovární města,“ řekl Reacher. „Nemám rád feudální řád. Nemám rád tlusté slizké šéfy ovládající své poddané. A nemám rád poddané, kteří se nechali natolik zlomit, že se nebrání.“

„Když vidíte něco, co nemáte rád, musíte proti tomu bojovat?“

„Za každou cenu. Vadí vám to?“

„Ne.“

Seděli v kuchyni a upíjeli v tichosti kávu a vodu.

Vaughanová zvedla z klína volnou ruku, položila ji na stůl a roztáhla prsty. Reacher nevěděl, jestli bezděčně, nebo úmyslně. Jestli se ho nechce dotknout nebo nepotřebuje blízkost spřízněného člověka.

Právě není přítomen.

Také položil volnou ruku na stůl.

Vaughanová se zeptala: „jak vůbec víme, že se jedná o uprchlíky? Klidně to můžou být aktivisté bojující za lepší životní prostředí. Jako dobrovolníci. Manžel Lucy Andersonové je možná obelstil a Ramirezovi se to nepodařilo.“

„Jak by je obelstil?“

„Nevím. Ale znervózňuje mě představa, že tam používají jedy. Pijeme stejnou vodu.“

„Thurman se zmínil o chemikálii, která se jmenuje trichloretylen. Je to odmašťovadlo kovů. Nevím, jestli není nebezpečný.“

„Zjistím to.“

„Proč by se manželka aktivisty bála policajtů?“

„Nevím.“

„Ten manžel Andersonové nikoho neobelstil. Byl tam jako host. Nadšeně ho přijali, schovali a ochránili. Pomohli mu.“

„Lucy Andersonové ale nepomohli. Vyhnali ji z města.“

„Jak už jsem říkal, levá ruka neví, co dělá pravá.“

„A Ramireze zabili.“

„Nezabili. Nechali ho zemřít.“

„Tak proč pomohli jednomu a druhého odvrhli?“

„Proč ho vůbec odvrhli? Proč ho prostě nechytili a nevyhodili na hranici, jako to udělali se mnou a s Lucy?“

Vaughanová upíjela vodu.

„Protože byl nějakým způsobem jiný,“ řekla. „Patřil do jiné kategorie. Byl pro ně nebezpečnější.“

„Tak proč ho nezlikvidovali rovnou? Nenechali ho zmizet? Konečný výsledek by byl stejný.“

„Nerozumím tomu.“

„Možná se mýlím,“ pravil Reacher. „Třeba ho neodvrhli ani nenechali zemřít. Třeba vůbec nevěděli, že tam je.

Možná čmuchal na okraji, držel se z dohledu a pak se snažil odejít. Natolik zoufale, že se nevzdal, ale nebyl dost dobrý, aby se mu to podařilo.“

„Nebo obojí,“ podotkla Vaughanová. „Třeba ho chytili, ale utekl jim.“

„Možná. Ti policajti jsou v podstatě klauni.“

„Tak se potuloval okolo, protože tam potřeboval z nějakého důvodu zůstat, ale nesměl ho nikdo zahlédnout.

Potom si to špatně načasoval. Věděl, že mu ubývají síly, pokusil se vrátit, ale bylo příliš pozdě.“

„Možná,“ zopakoval Reacher. Vaughanová stáhla ruku ze stolu.

„Potřebujeme zjistit, kdo přesně byl,“ řekla. „Musíme si promluvit s Marií.“

„Nic nám nepoví.“

„Můžeme to zkusit. Najdeme ji v bistru. Počkejte tam na mě.“

„Kdy?“

„Oba se nejdřív musíme vyspat.“

Reacher pravil: „Smím se vás zeptat na něco osobního?“

„Ptejte se.“

„Je váš manžel ve vězení?“

Vaughanová se na okamžik zarazila a potom se usmála, trochu překvapeně a trochu smutně. „Ne,“ odpověděla.

„Není.“

ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

REACHER SE VRÁTIL PĚŠKY DO MOTELU, sám. Dva bloky rovně, tři bloky napříč. Slunce stálo vysoko. Ráno se přehouplo do druhé poloviny. Dveře Lucy Andersonové byly otevřené. Parkoval před nimi vozík uklízečky. Uklízečka už stačila svléknout postel a na zemi ležely ručníky. Skříň byla prázdná. Myslím, že opustila město, řekla servírka v bistru.

Reacher se chvíli díval a pak odešel. Hodně štěstí, Lucky, pomyslel si, ať už se chystáte k čemukoliv a máte namířeno kamkoliv. Odemkl své dveře, dal si dlouhou horkou sprchu a vlezl do postele. Během minuty spal jako dřevo. Káva mu vůbec neublížila.

Probudil se uprostřed odpoledne, s myšlenkou na vojenskou policii. Předsunutá operační základna. Její umístění. Kombinace jejího vybavení. To místo mu připomínalo logický problém, jaké řešili na Fort Rucker.

Jakému účelu slouží?

Proč tam je?

Stará okreska 37 ubíhala z východu na západ přes Hope, Despair, Halfway a patrně dál. Nejdřív mu vytanula před očima jako stužka, jako čára na mapě, a pak si ji představil jako třírozměrný graf otáčející se na obrazovce počítače, se všemi zelenými pavučinami původu a vrstev. Dávno v minulosti to byla stezka pro povozy. Udusaná země, rozdrcené kamínky, vyježděné koleje a plevel. Pak ji nepatrně upravili, když z Dearbornu vyjely modely T a zaplavily zemi. Potom správní oblast Hope zlepšila šestnáct kilometrů, aby posloužila občanům. Odvedla dobrou práci.

Patrně vyztužila podklad. Rozhodně srovnala terén. Možná silnici trochu narovnala. A rozšířila. Nalila na ni kvalitní asfalt a uválcovala ho.

Despair nic takového neprovedlo. Thurman, jeho otec, dědeček nebo kdokoliv, komu město předtím patřilo, se na silnici vykašlal. Možná ji nechal každých deset let nouzově vyspravit asfaltem a štěrkem, v podstatě to byla ale stále stejná silnice jako za časů, kdy světu vládl Henry Ford.

Úzká, chatrná, hrbolatá a točitá.

Nevhodná pro těžká vozidla.

Až na padesát šest kilometrů dlouhý úsek západně od továrny. Ten byl nový a zrekonstruovaný. Patrně až do základů. Reacher si dokázal představit metr hluboký příkop, odvodnění, skálu, silný betonový základ, deseticentimetrový asfaltový koberec, poctivý a uhlazený těžkými stroji.

Krajnice byly rovné a klopení dobré. Nová silnice se po padesáti šesti kilometrech vedoucích panenským územím napojovala na dálnici a stará trasa 37 se vinula jako za starých časů, úzká, nezpevněná a hrbolatá.

Nekvalitní povrch, kvalitní, nekvalitní.

Východně od Despair ani západně od křižovatky nebyla armáda přítomná.

Vojenská policie se usadila u zpevněné části. U silnice pro náklaďáky. Blízko Despair, ale ne přehnaně.

Neuzavřela město do pasti, ale hlídala jen jeden směr a druhý nechala volný.

Základna měla šest obrněných humvee, osmitunových nosorožců, dostatečně

rychlých

a

ovladatelných,

vybavených kulomety M60 upevněnými na otočné podpěře, napáskovanými střelivem kalibru 7.62.

Proč všechno tohle?

Reacher zůstal ležet, zavřel oči a zaslechl štěkající hlasy ze třídy v Ruckeru: To je to, co víte. K jakému závěru jste došli? On došel k závěru, že špionáž nikoho netrápí.

Ve čtyři hodiny vstal a znovu se osprchoval. Věděl, že zaostává za představou západního světa, co se týče střídání oblečení, tak ji kompenzoval vzornou péčí o čistotu těla.

Motelové mýdlo bylo bílé, zabalené po malých kouscích do papíru a on spotřeboval celou kostičku. Šampon byla hustá zelená tekutina v umělohmotných lahvičkách vonící slabě po jablkách. Spotřeboval polovinu lahvičky. Opláchl se, nechal na sebe ještě nějakou dobu téct vodu a potom ji zavřel a uslyšel zaklepání na dveře. Ovázal si ručník kolem pasu, prošel ke dveřím a otevřel. Vaughanová.

Měla na sobě uniformu. Její policejní auto stálo kousek za ní. Zadívala se na něj, s otevřenou zvědavostí. Ne neobvyklá reakce. Podívejte se na sebe. Co vidíte? Vždycky na sebe poutal pozornost. Jeho tělo sestávalo jen z obrovské masy kostí, šlach a svalů. Když si však svlékl košili, upoutaly většinu lidí jen jeho jizvy. Tucet drobných říznutí a větších zářezů, díra po kulce ráže 0.38 nalevo uprostřed hrudníku a zlověstná pavučina bílých čar nízko na pravé straně břicha, křivolakých a zvrásněných sedmdesáti hrubými stehy vyrobenými narychlo v pojízdné vojenské nemocnici. Suvenýry, upomínky, nejprve na zmatky v dětství, potom na psychopata s malým revolverem a nakonec na šrapnel po výbuchu bomby. Všechny se mu podařilo úspěšně přežít, protože drobné úrazy patří k dětství, kulce z revolveru chyběla průraznost a šrapnel byla něčí kost, ne doběla rozpálený kov. Měl vždycky štěstí a důkaz y o tom nosil na svém těle.

Ošklivém, ale fascinujícím.

Vaughanová mu přejela očima k obličeji.

„Špatné zprávy,“ oznámila. „Zašla jsem do knihovny.“

„Vy si chodíte pro špatné zprávy do knihovny?“

„Podívala jsem se do několika knih a použila jejich počítač.“

„Pro trichloretylen se používá zkratka TCE. Je to odmašťovadlo kovů.“

„1 o vím.

„Je velice nebezpečný. Způsobuje rakovinu. Rakovinu prsu, prostaty, nejrůznější druhy. A také srdeční choroby, poruchy nervového systému, choroby jater, ledvin, dokonce i cukrovku. Organizace na ochranu životního prostředí tvrdí, že přípustná koncentrace je pět jednotek k miliardě. V

některých místech naměřili dvacetkrát až třicetkrát vyšší hodnoty.“

„Kde?“

„Jeden případ se odehrál v Tennessee.“

„To je pěkně daleko odsud.“

„Tohle je vážná věc, Reachere.“

„Lidé si dělají zbytečně moc starostí.“

„Není to žádná legrace.“ Reacher přikývl.

„Já vím,“ řekl. „A Thurman ho má v nádržích na dvacet tisíc litrů.“

„A my pijeme podzemní vodu.“

„Vy pijete vodu z lahví.“

„Spousta lidí pije vodu z vodovodu.“

„Ta továrna je třicet dva kilometry daleko. Dělí ji od vás spousta písku. Přirozený filtr.“

„Přesto je to znepokojující.“

Reacher přikývl. „To mi povídejte. Vypil jsem tam dvě kávy. Jednu v restauraci a jednu doma u soudce.“

„Cítíte se dobře?“

„Docela to ujde. A obyvatelé Despair vypadají také v pořádku.“

„Zatím.“

Vaughanová se odmlčela.

Reacher ji vybídl: „Co se ještě stalo?“

„Ztratila se Maria. Nemůžu ji nikde najít. Tu novou dívku.“

ČTYŘICÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ ZŮSTALA STÁT u otevřených dveří a Reacher popadl oblečení a zamířil s ním do koupelny. Po cestě zavolal: „Kde jste se dívala?“

„Úplně všude,“ křikla Vaughanová v odpověď. „Není v motelu, není v bistru, není v knihovně, není na nákupech a jinam se u nás nedá jít.“

„Mluvila jste s recepční?“

„Ještě ne.“

„Tak u ní začneme nejdřív. Všechno ví.“ Reacher se vynořil z koupelny a za chůze si zapínal knoflíky na košili.

Košile byla už téměř zralá na vyhození, ale knoflíkové dírky stále vzdorovaly. Projel si rukou vlasy a zkontroloval kapsy.

„Jdeme,“ zavelel.

Recepční seděla v kanceláři, na vysoké stoličce za pultem, a prováděla cosi s účetní knihou a kalkulačkou.

Užitečné informace však neměla. Maria opustila pokoj před sedmou ráno, oblečená jako obvykle, pěšky, nesla jenom kabelku.

„Před sedmou si dala snídani,“ oznámil Reacher.

„Pověděla mi to servírka v bistru.“

Recepční sdělila, že se nevrátila. Víc toho nevěděla.

Vaughanová ji požádala, aby otevřela Mariin pokoj.

Recepční jí okamžitě podala univerzální klíč. Bez zaváhání, aniž by se starala o povolení k prohlídce, zákonná opatření či předepsaný postup. Malá města, pomyslel si Reacher.

Policejní práce je v nich snadná. Podobně snadná, jako bývala v armádě.

Mariin pokoj byl stejný jako Reacherův, jen s o málo více věcmi. Ve skříni visely náhradní džíny. Pečlivě složené přes tyčku ramínka. Na poličce nad nimi ležely jedny náhradní bavlněné kalhotky, podprsenka a čisté bavlněné tričko, narovnané do úhledné nízké hranicky. Na podlaze skříně byl prázdný kufr. Prázdný, smutný a otlučený. Modrý, z tuhé lepenky a s prohnutým víkem, jako by na něm léta leželo něco těžkého.

Na poličce vedle umyvadla našli vinylovou toaletní tašku, bílou, s nepřirozeně růžovými sedmikráskami. Byla prázdná, ale během cesty musela praskat ve švech. Její obsah stál v dlouhé řádce vedle ní. Mýdla, šampony, pleťové vody, krémy a masti nejrůznějšího druhu.

Nic osobního. Osobní věci si musela dát do kabelky.

„Jednodenní výlet,“ usoudila Vaughanová. „Očekává, že se vrátí.“

„Očividně,“ opáčil Reacher. „Zaplatila si tři noci.“

„Vypravila se do Despair. Podívat se po Ramirezovi.“

„To bych také řekl.“

„Ale jak? Šla pěšky?“

Reacher zavrtěl hlavou. „To bych ji potkal na silnici. Je to dvacet sedm kilometrů. Jí by trvaly šest hodin. Když by vyrazila v sedm, nedošla by do Despair dřív než v jednu odpoledne. Mezi půl devátou a devátou jsem se vracel do Hope. Nenarazil jsem na ni.“

„Nejezdí tam autobus. Ani auta.“

„Možná měla štěstí,“ opáčil Reacher. „Mě přivezl starý muž. Jel navštívit příbuzné a pak se chystal pokračovat do Denveru. Rovně na západ. Bylo by zbytečné dělat si zajížďku. A jestli byl tak lehkovážný, že zastavil mně, svezl by určitě Marii.“

„Pokud náhodou odjížděl zrovna dneska ráno.“

„Pojďme to zjistit.“

Vrátili univerzální klíč a nastoupili do policejního auta.

Vaughanová nastartovala, rozjela se na sever k První třídě a potom na západ k železářství. K poslednímu obydlenému bloku. Za ním se táhla jen prázdná silnice. Na chodníku se vršilo umně vystavené zboží. Žebříky, vědra, kolečka, nejrůznější stroje s benzinovým motorem. Majitel byl uvnitř, v hnědém plášti. Potvrdil, že brzy ráno vyrovnal zboží na chodník. Hluboce za zamyslel, v očích mu svitla vzpomínka a potvrdil, že si všiml malé snědé dívky v modré sportovní bundě. Stála na druhé straně ulice, přesně na okraji města, natočená, a se směsí optimismu a beznaděje se dívala na prázdnou silnici. Typická póza stopaře. Později pak zahlédl velké lahvově zelené auto jedoucí na západ, krátce před osmou. Popsal, že vypadalo podobně jako vůz Vaughanové, jen bez policejního vybavení.

„Grand marquis,“ řekl Reacher. „Stejný způsob dopravy.

Stejné auto. Stejný řidič.“

Majitel železářství neviděl auto zastavit, ani dívku nastoupit. Závěr však byl jasný. Vaughanová s Reacherem odjeli osm mil k hranici města. Bez skutečného důvodu. Nic neviděli. Jen hladký asfalt za sebou a hrbolatou štěrkovou stužku před sebou.

„Hrozí jí nebezpečí?“ zeptala se Vaughanová.

„Nevím,“ odpověděl Reacher. „Patrně však neprožije nejlepší den svého života.“

„Jak se dostane zpátky?“

„Předpokládám, že usoudila, že s tím si bude lámat hlavu později.“

„V tomhle autě tam nemůžeme.“

„Máte nějaké jiné?“

„Jenom dodávku.“

„Máte sluneční brýle? Bez skel to v ní dost fouká.“

„Pozdě. Už jsem ji nechala odtáhnout. Právě ji opravují.“

„A pak jste šla do knihovny? Spíte vůbec někdy?“

„Moc toho od jisté doby nenaspím.“

„Od kdy? Kvůli čemu?“

„O tom nechci mluvit.“

„Kvůli vašemu manželovi?“

„Už jsem řekla, že o tom nechci mluvit.“

Reacher pravil: „Musíme najít Marii.“

„Já vím.“

„Mohli bychom jít pěšky.“

„Je to devatenáct kilometrů.“

„A devatenáct kilometrů zpátky.“

„To nemůžu udělat. Za dvě hodiny mi začíná služba.“

Reacher řekl: „Bydlí v Hope. Alespoň dočasně. A teď se pohřešuje. Policejní oddělení Hope by mělo mít nárok, aby tam zajelo a položilo pár otázek.“

„Pochází ze San Diega.“

„Jen formálně.“

„Formální stránka věci je důležitá.“

„Usadila se.“

„S dvěma náhradními kousky spodního prádla?“

„K čemu může dojít v nejhorším případě?“

„Despair se může dožadovat reciprocity.“

„Samo si začalo. Minulou noc přijeli jejich zástupci.“

„Ze dvou špatností nevznikne jedna správnost.“

„To tvrdí kdo?“

„Snažíte se mě zastrašit?“

„Zbraň máte vy.“

Vaughanová se odmlčela, zavrtěla hlavou, povzdechla si a prohlásila: „Čert to vem.“ Potom sešlápla plyn a crown vic vystřelil dopředu. Pneumatiky na hladkém asfaltu Hope krásně držely, ale na sypkém štěku Despair držet přestaly.

Zadní kola se protočila, zakvílela, auto sebou zazmítalo a pak vyrazilo v oblaku modrého kouře na západ.

Během osmnácti kilometrů směrem k zapadajícímu slunci se nestalo nic pozoruhodného, až na to, že je začaly bolet oči. Devatenáctý kilometr byl jiný. Reacher zahlédl v záři před sebou známý obraz, s ostrými konturami a ve zkrácené perspektivě. Nejasné čmouhy na obzoru. Prázdný pozemek nalevo. Opuštěný motel, nízký a bezútěšný.

Benzinová pumpa napravo. O kus dál obchod se střižním zbožím v první cihlové kostce. A ještě něco dalšího.

Z kilometru to vypadalo jako stín. Jako by slunce zakryl osamělý mrak a vrhl nepravidelný obrys na zem. Reacher natáhl krk a podíval se na oblohu. Ani obláček. Byla úplně jasná. Blížící se večer ji zbarvil do šedomodra.

Vaughanová pokračovala v cestě.

Když se přiblížila na sedm set padesát metrů, dostal obrys rozměry. Narostl do šířky, hloubky a délky. Slunce svítilo za ním a probleskovalo kolem okrajů. Obrys vypadal jako nízká široká hromada něčeho tmavého. Jako by obří náklaďák vyklopil hlínu nebo asfalt přes celou silnici, od jedné krajnice ke druhé.

Hromada vypadala patnáct metrů široká, šest metrů hluboká a metr osmdesát vysoká. Z pěti set metrů bylo vidět, že se hýbe. Z dvě stě padesáti metrů se dalo poznat, co to je.

Byl to dav.

Vaughanová instinktivně zpomalila. Dav čítal dvě stě až tři sta lidí. Mužů, žen a dětí. Stáli v nepravidelném trojúhelníku, obrácení na východ. Šest lidí vepředu. Za šesti dvacet. Za dvaceti šedesát. Za šedesáti obrovský pulsující zástup. Zatarasil celou silnici. Od krajnice ke krajnici.

Poslední řady vyčnívaly na obou stranách deset metrů do řídkého porostu.

Vaughanová zastavila padesát metrů před nimi.

Dav se zhustil. Lidé po stranách se stáhli ke středu.

Předvoj se nepohnul a ostatní se na něj namáčkli zezadu.

Vytvořili klín. Nepropustnou masu. Dvě stě až tři sta lidí.

Stáli těsně u sebe, ale nebyli do sebe zavěšení.

Nebyli do sebe zavěšení, protože v rukách drželi zbraně.

Baseballové pálky, tága, topůrka od sekyr, násady od košťat, naštípané dříví na topení, tesařská kladiva. Dvě stě až tři sta lidí, namačkaní na sebe a v pohybu. V pohybu jako jeden celek. Kolébali se z nohy na nohu a zdvihali zbraně do vzduchu. Nic divokého. Jejich pohyby byly pomalé, rytmické a kontrolované.

Skandovaně volali.

Reacher nejdřív zaslechl jen primitivní hrdelní křik, opakovaný stále dokola. Potom pootevřel okénko a porozuměl slovům Ven! Ven! Ven! Opět stiskl tlačítko a okénko vyjelo nahoru.

Vaughanová byla bledá.

„Neuvěřitelné,“ řekla.

„Je tohle nějaká podivná coloradská tradice?“ zeptal se Reacher. „Něco takového jsem ještě neviděla.“

„Takže soudce Gardner to skutečně udělal. Vzal všechny pod přísahu jako zástupce.“

„Nepůsobí, že by na ně vyvinul nátlak. Vypadají jako nadšení dobrovolníci.“

„Zcela jednoznačně.“

„Co podnikneme?“ Ven! Ven! Ven!

Reacher se minutu díval a pak poradil: „Zapněte sirénu.

Nažeňte jim strach.“

„Nahnat jim strach? Strach nahánějí oni.“

Dav se přestal kolébat ze strany na stranu. Začal se místo toho pohybovat dozadu a dopředu, z jedné nohy na druhou, a při každém pohybu dopředu napřáhl klacky a tyče. Lidé měli na sobě pracovní košile, vybledlé letní šaty a džínové bundy, ale tím, jak se chovali, působili naprosto primitivně.

Jako nějaký kmen z doby kamenné, vyděšený a v obranném postavení.

„Sirénu,“ nařídil Reacher.

Vaughanová ji zapnula. Bylo to moderní syntetizované zařízení, otřesně hlasité v prázdné krajině, přecházející náhodně od základního houkání k šílenému klapání a k hysterickému digitálnímu kejhání.

Neměla účinek.

Ani nejmenší.

Dav sebou netrhl, neustoupil ani nevypadl z rytmu.

Reacher se zeptal: „Nemůžete je objet?“

Vaughanová zavrtěla hlavou. „Tohle auto se nehodí do terénu. Uvízla bych a sesypali by se na nás. Potřebovala bych náhon na všechna čtyři kola.“

„Tak je obelstěte. Uhněte doleva a pak kolem nich hodně rychle projeďte z pravé strany.“

„Myslíte?“

„Zkuste to.“

Vaughanová sundala nohu z brzdy a popojela pomalu dopředu. Stočila volant a po mírné diagonále zamířila k nesprávné straně silnice. Dav před ní ji následoval, pomalu a s trpělivou plynulostí. Dvě stě až tři sta lidí pohybujících se jako jedno těleso, jako louže šedivé rtuti, měnících tvar jako améba. Jako ukázněné stádo. Vaughanová se dostala k levé krajnici, dav se srotil před ní, stále však roztažený až do porostu na pravé straně.

„To nezvládnu,“ řekla.

„Je jich příliš mnoho.“

Opět zastavila, tři metry před přední řadou.

Vypnula sirénu.

Skandování nabralo na síle.

Ven! Ven! Ven!

Pak se snížila tónina a změnil rytmus. Lidé začali jako jeden muž mlátit tyčemi a klacky o zem a vykřikovat po každém úderu.

Ven! Bum! Ven! Bum!

Stáli natolik blízko, že byli jasně vidět. Po každém výkřiku trhli obličeji dopředu, šedivými a růžovými, staženými nenávistí, vášní, strachem a zlobou. Reacher neměl davy rád. Dával přednost samotě a trpěl mírnou agorafobií, což neznamenalo, že by mu vadil široký otevřený prostor. To byla běžná mylná představa. Široký otevřený prostor měl rád. Znervózňovala ho agora, řecké slovo znamenající zaplněné veřejné tržiště. Náhodné davy mu úplně stačily. Viděl masové paniky a neštěstí na stadionech. Organizované davy byly horší. Zažil srocení a revoluce. Dav o síle dvě stě lidí je největší a nejtěžší zvíře na světě. Nejhůř se ovládá a zastavuje. Nejhůř se zabíjí.

Velké cíle, ale zprávy po dokončení akce vždycky dokázaly, že na jeden výstřel připadá daleko méně než jedno úmrtí.

Davy mají devět životů.

„Co teď?“ zeptala se Vaughanová.

„Nevím,“ odpověděl Reacher. Nejvíc mu vadily rozhněvané organizované davy. Byl v Somálsku, Bosně a na Středním východě a na vlastní oči se přesvědčil, co rozhněvané davy dokážou. Viděl, jak funguje stádní pud, anonymita, pád zábran a implicitní svolení ke kolektivní akci. Přesvědčil se, že rozhněvaný dav je nejnebezpečnější zvíře na světě.

Ven!

Bum!

Ven!

Bum!

Tiše pravil: „Zařaďte zpátečku.“

Vaughanová posunula řadicí páku. Auto si dřeplo na zadek, jako kořist chystající se k útěku. Reacher řekl: „Trochu zacouvejte.“

Vaughanová zacouvala, srovnala volant, dostala se přesně doprostředka davu a opět zastavila, třicet metrů před ním. Tři tisíce centimetrů. Přibližně vzdálenost mezi domácím postavením a první metou.

„Co teď?“ zeptala se.

Dav sledoval její manévr. Opět změnil tvar. Stál jako na počátku. V hustém trojúhelníku, s tupým předvojem šesti mužů a širokou základnou roztaženou na obou stranách deset metrů až za krajnice.

Ven!

Bum!

Ven!

Bum!

Reacher se díval předním sklem. Opět stáhl okénko.

Vytušil přicházející změnu. Vycítil ji. Chtěl být o zlomek vteřiny rychlejší. Vaughanová se otázala: „Co podnikneme?“

Reacher opáčil. „Lépe bych se cítil v humvee.“

„Nesedíme v humvee.“

„Bohužel.“

„Co podnikneme v crown vicu?“

Reacher nestačil odpovědět. Přišla změna. Ustalo skandování. Na vteřinu se rozhostilo ticho. Pak šest mužů v přední řadě pozvedlo vysoko zbraně, se zaťatými pěstmi a v natažených pažích.

Vykřikli rozkaz.

A zaútočili.

Vrhli se s jekotem dopředu, zbraně pozdvižené do vzduchu. Dav vyrazil za nimi. Dvě stě až tři sta lidí, plnou rychlostí. Vřískali, padali, klopýtali, hnali se, oči rozšířené, ústa otevřená, obličeje pokroucené, zbraně napřažené nahoru, volné ruce rozpumpované jako písty. Zaplnili celý výhled, svíjející se dav, masa šíleně vřískajících lidí natahujících se po autu.

Přiblížili se na metr a půl. Potom Vaughanová dupla na plyn. Auto vystřelilo dozadu, zaječel motor, hlasitě zakvílel nízký rychlostní stupeň, zavyla zadní kola a vyrobila oblak kouře. Vaughanová to vytáhla pozpátku na padesátku a pak zprudka otočila o sto osmdesát stupňů a vrazila řadicí páku do polohy drive. Potom sešlápla ještě víc plyn. Vyrazila na východ, bez zastavení, nejvyšší rychlostí, se řvoucím motorem a nohou přitisknutou k podlaze. Reacher se předtím mýlil. Dospěl k příliš umírněnému odhadu. Crown vicy upravené speciálně pro policii byly velice rychlé vozy.

Stodevadesátka pro ně nepředstavovala žádný problém.

ČTYŘICÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

PŘES PŘEVÝŠENÍ přibližující vzdálené Skalisté hory proletěli vzduchem a pak Vaughanová sundala nohu z plynu a téměř celý další kilometr a půl ujela setrvačností. Když auto zastavilo, natáhla krk a podívala se zadním okénkem.

Pořád se nacházeli hluboko na území Despair. Nic se však za nimi nedělo. Zaparkovala na krajnici se dvěma koly v písku a nechala běžet motor na volnoběh. Sesunula se na sedadle a položila si ruce do klína. „Potřebujeme státní policii,“ řekla. „V Despair řádí rozvášněný dav a pohřešuje se žena. A ať už pro ně znamenal Ramirez cokoliv, nemůžeme předpokládat, že se k jeho přítelkyni budou chovat laskavě.“

„Nemůžeme předpokládat vůbec nic,“ opáčil Reacher.

„Nevíme jistě, jestli tam ta dívka je. A dokonce ani nevíme, jestli byl ten mrtvý kluk Ramirez.“

„Máte vážné pochyby?“

„Státní policie by je měla. Zatím je to všechno pohádka.“

„Tak co podnikneme?“

„Ověříme si fakta.“

„Jak?“

„Zavoláme do Denveru.“

„Proč do Denveru?

„To zelené auto,“ vysvětlil Reacher. „A muž, který ho řídil. Pět set kilometrů, šest hodin čistého času, řekněme sedm, jestli zastavil na oběd.

Pokud vyjel dneska ráno kolem osmé, měl by tam už být.

Měli bychom mu zavolat a zeptat se, jestli svezl Marii, a pokud ano, kde ji přesně vysadil.“

„Víte, jak se jmenuje?“

„Ne.“

„Znáte poznávací značku?“

„Ne.“

„Skvělý plán.“

„Navštívil v Hope tři vnoučata. Vraťte se do města a prověřte rodiny se třemi dětmi. Zeptejte se, jestli za nimi nedávno nepřijel táta v zeleném mercury. Jedna rodina to určitě potvrdí. Pak získáte telefonní číslo dalších příbuzných, u kterých se chce zastavit. Bude to bratr nebo sestra v Denveru, s dalšími čtyřmi dětmi.“

„Co uděláte vy?“

„Vrátím se do Despair.“

Z auta vystoupil v pět třicet pět, o trochu míň než třináct kilometrů západně od Hope a o něco víc než třináct kilometrů východně od Despair. Uprostřed země nikoho.

Pozoroval, jak Vaughanová odjíždí, a potom se otočil a vykročil. Zůstal na silnici, aby postupoval rychleji. Provedl z hlavy výpočet. Tohle je, co víš. Dva tisíce šest set obyvatel, čtvrtina z nich patrně příliš stará nebo mladá. Takže zbývá tisíc osm set lidí, z nichž bude velká část k dispozici po šesté hodině, až zavře továrna. Nově jmenovaní, nově zmobilizovaní, nejistí, nezkušení. Za denního světla se mohli přesunovat v mase. Za tmy se budou muset roztáhnout, jako lidská hradba kolem města. Budou však chtít zůstat u sebe, kvůli vzájemné morální a bojové podpoře. Proto nepostaví žádné osamělé hlídky. Děti se budou držet rodinných příslušníků. Každý článek hradby si bude přát zůstat ve vizuálním kontaktu se svým sousedem.

Což znamenalo, že skupinky a jednotlivci nebudou stát víc než tři metry od sebe. Někteří lidé budou mít baterku.

Někteří psy. V nejhorším případě vytvoří lidský řetěz šest kilometrů dlouhý, což je obvod kružnice o průměru přes kilometr a půl.

Kružnice o průměru kilometr a půl sotva uzavře město.

Rozhodně neuzavře město a továrnu. A nejvíc nahuštěná bude na silnici vedoucí z města a do města, zejména do města směrem od Hope. Jinde bude ochrana řídká. Patrně velice řídká. V pustině budou možná chlapi s náklaďáky.

Auta bezpečnostní služby z továrny se budou potulovat po okolí. Mladí puberťáci budou nevypočitatelní. Nadšení z dobrodružství a lačnící po slávě. Brzy se však začnou nudit.

Všichni se začnou nudit. A unaví se. Výkonnost dosáhne vrcholu během první hodiny, další dvě tři hodiny bude klesat, před půlnocí bude mizerná a v ranních hodinách nulová.

K jakému závěru jste došel?

Žádný velký problém, pomyslel si Reacher. Slunce kleslo za vzdálené hory. Obzor se zbarvil oranžovou září.

Reacher k ní vykročil.

V sedm hodin si představil, jak Vaughanová začíná noční službu v Hope.

V sedm patnáct se dostal na kilometr a půl k místu, kde se předtím shromáždil dav z Despair. Stmívalo se. Nikoho v dálce neviděl, takže nikdo nemohl vidět z dálky ani jeho.

Sešel ze silnice do nízkého porostu, v úhlu na jihozápad, svižným tempem, protože se mu nechtělo zpomalit. Město před ním bylo temné a tiché. Velice tiché. V sedm třicet se dostal šest set metrů do písčité pustiny a uvědomil si, že neslyšel startovat letadlo. Žádný letecký motor, žádné světlo na obloze.

Proč ne?

Zastavil se a dal dohromady pár možných scénářů. Pak pokračoval v cestě, opisoval široký rádius, tiše a pokradmu, neviditelný v temnotě.

V osm hodin se poprvé přiblížil. Čekali ho z východu, proto zvolil přístupovou cestu z jihozápadu. Nebyla to žádná záruka bezpečnosti, ale pořád lepší než drátem do oka.

Schopní jedinci by se rozptýlili, ale ne rovnoměrně. Většinu lidí, kterých se musel bát, už obešel. Zahlédl jednu otlučenou dodávku se čtyřmi světly na konzole na střeše.

Pomalu poskakovala po nerovném povrchu a vzdalovala se od něj.

Prošel mezi řídkými křovinami a stoupl si za kámen.

Nacházel se padesát metrů za dlouhou řadou dělnických domků. Nízká jednopatrová obydlí, daleko od sebe, protože pouštní půda je levná a septiky nefungují, když jsou moc nahuštěné. Mezery mezi domy byly třikrát širší než samotné stavby. Na obloze probleskovala nepatrná šedivá záře, měsíc byl schovaný za mraky. V mezerách mezi domy stály stráže.

Zleva doprava jednotlivec, skupinka, jednotlivec a jednotlivec. Společně tvořili řetěz, který se skládal z ozbrojené stráže, domu, ozbrojených stráží, domu, ozbrojené stráže, domu, ozbrojené stráže.

Domy považovali za obranné prvky.

To se však mýlili.

Tu a tam slyšel Reacher štěkat v dálce psy, nadšené a nervózní z nezvyklé noční činnosti. Žádný problém. Psi, kteří příliš štěkají, jsou stejně málo užiteční jako psi, kteří neštěkají vůbec. Druhý muž zprava mezi domy měl baterku.

V pravidelných intervalech ji rozsvěcel, opisoval oblouk po zemi před sebou a zase ji zhasínal, aby šetřil baterii. Reacher se přesunul doleva.

Dostal se za dům, který byl úplně temný. Lehl si na zem a začal se plížit přímo k němu. Vojenský rekord v plížení na patnáct metrů je zhruba dvacet vteřin. Druhý extrém jsou ostřelovači, kteří dokážou strávit plížením na patnáct metrů vzdálené postavení celý den. Reacher v tomhle případě potřeboval pět minut. Postupoval natolik rychle, aby se bez zbytečného ztrácení času dostal k cíli, a natolik pomalu, aby se k němu dostal bezpečně. Lidský mozek zaznamenává rychlost a nesouvislost. Blížící se želvy si nikdo nevšimne.

Skákající gepard upoutá pozornost každého. Tak se Reacher plížil stále stejnou rychlostí, po kolenou a loktech, hlavou napřed. Bez zastávek. Bez přerušení. Zvládl deset metrů.

Pak dvacet. A třicet. A čtyřicet.

Po čtyřiceti pěti metrech věděl, že už na něj není z mezery mezi domy vidět. Změnil se úhel pohledu. Zůstal ale nízko při zemi, dokud se nedostal až těsně k zadní nezastřešené verandě. Tam se postavil a zaposlouchal. Nic nezaslechl, ani venku, ani v domě.

Vůbec nic.

Stál před dveřmi do kuchyně. Verandu tvořila prostá dřevěná plošina se třemi schůdky. Vykročil nahoru, pomalu, s roztaženýma nohama, aby došlapoval na vnější, zpevněné okraje prken. Pokud schod zavrže, tak v devadesáti devíti případech ze sta uprostřed, kde je neslabší. Položil ruku na kliku a nadzvedl ji. Pokud dveře zavržou, tak v devadesáti devíti případech ze sta proto, že poklesly v pantech. Tlak nahoru pomáhá.

Otevřel dveře, vešel dovnitř, otočil se a zase je zavřel.

Ocitl se v tiché a neosvětlené kuchyni. Prošlapané linoleum na podlaze, zápach smaženého jídla. Police a skříňky, přízračné v přítmí. Dřez a kohoutek se špatným těsněním.

Každé dvacet tři vteřiny z něj ukápla velká kapka. Rozstříkla se na keramickém povrchu. Reacher si představil, jak se zplošťuje její dokonalý tvar a rozpadá se na menší kapky, které odlétají v bezchybných obloučcích do stran. Prošel kuchyní ke dveřím do chodby. Z ložnice na pravé straně k němu pronikl pach špinavého koberce a ošoupaného nábytku. Pokračoval chodbou k předním dveřím. Přední dveře tvořila obyčejná dutá deska, na které visela obdélníková záclona z bílých korálků. Reacher otočil klikou a nadzvedl ji. Dveře se tiše otevřely.

Za nimi byl rám se sítí proti hmyzu.

Reacher zůstal stát. Takové sítě se nedají tiše otevřít.

Nejsou na to stavěné. Lehká konstrukce, úzké umělohmotné panty, hrubý pružinový mechanismus. Kdyby se o to pokusil, vyvolal by bezpochyby celou symfonii skřípání a bouchání. Síť měla uprostřed vodorovnou tyč, aby byla pevnější a nebortila se. Horní díl neměl ani devadesát čísel na devadesát. Stejně jako dolní. Oba zakrývala nylonová tkanina. Musela už sloužit celá léta. Jednoznačně. Byla olepená prachem a mrtvým hmyzem.

Reacher vytáhl jeden z ukořistěných nožů. Otočil se do chodby, aby utlumil zvuk, a vyhodil čepel. Pak do spodní sítě vyřízl obrovské X, z rohu do rohu. Zamáčkl čepel zpátky do střenky, zastrčil si nůž do kapsy a posadil se na podlahu. Zaklonil se a nadzvedl se ze země jako krab.

Posunul se a pronikl otvorem nohama napřed. Hlavou napřed by bylo intuitivní. Touha vidět, co se děje venku, se jen těžko překonávala. Kdyby tam však na něj čekalo topůrko sekery nebo kulka, bylo pořád lepší dostat zásah do nohou než do hlavy. Mnohem lepší.

Venku však na něj nečekalo nic. Ani topůrko sekery, ani kulka. Sklonil hlavu, zavrtěl se, protáhl otvorem ramena, postavil se a napjal zrak a uši, vše jediným plynulým pohybem. Stál na přední verandě z betonu. Na obyčejné plošině sto dvacet čísel na sto dvacet, popraskané a na chatrných základech nakloněné do jednoho rohu. Před sebou měl krátký chodníček a temnou ulici. Na druhé straně další domy. Bez stráží v mezerách. Všechny stráže zůstaly za ním, v dálce rovnající se půlce hloubky domu. Všechny se dívaly nesprávným směrem.

ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

REACHER ZAMÍŘIL na sever, přímo k centru města.

Propletl se mezi domy, a když to šlo, držel se mimo ulice.

Nezahlédl jediného chodce. Jednou uviděl auto pohybující se o dvě ulice dál. Starý sedan, s rozsvícenými jasnými světly. Patrně oficiálně jmenovaný dozorce na inspekční cestě. Reacher se přikrčil za dřevěný plot a počkal, až auto dojede bezpečně daleko. Pak se prosmýkl přes volný prostor zarostlý plevelem a přitiskl se ke zdi první cihlové budovy v centru. Zůstal o ni opřený zády a plánoval další kroky.

Topografii Despair znal poměrně dobře. Rozhodl se vyhnout ulici s restaurací. Restaurace bude mít nejspíš ještě otevřeno.

Bylo krátce před devátou večer, patrně pozdě na normální večeři, ale celé město zůstane v noci na nohou, a tak se v restauraci patrně rozhodli, že nechají otevřeno a budou podávat občerstvení bojovým jednotkám. V autě, které zahlédl, možná seděl dobrovolník dopravující kávu.

Zůstal ve stínu, proklouzl úzkou příčnou ulicí, zabočil a prošel kolem čelní zdi kostela. Byl prázdný. Thurman se tam možná o něco dřív modlil za úspěch. Pokud ano, bude trpce zklamaný. Reacher pokračoval neslyšně dál, opět zabočil a vydal se k policejní stanici. Ulice byly temné a opuštěné.

Veškeré aktivní obyvatelstvo operovalo na obvodu, dívalo se do tmy a nemělo tušení, co se mu děje za zády.

V ulici s policejní stanicí svítila jedna pouliční lampa.

Vrhala slabou kaluž žlutého světla. Vnější dveře byly zamčené. Staré dřevo, nový, neodborně namontovaný zámek. Reacher vytáhl svazek klíčů, které vzal v baru zástupci. Pohlédl na zámek, pohlédl na svazek, zvolil dlouhý mosazný klíč a zkusil ho. Vybral správně. Klíč se otočil, ale jen velice neochotně. Buď byl špatně udělaný, nebo drhnul zámek, nebo obojí. Dveře však povolily. Otevřely se a vypustily vůni leštěnky používané ve všech oficiálních institucích. Reacher vešel dovnitř, zavřel za sebou a ve tmě zamířil známou cestou k příjmu. Stejně jako hotel zůstalo i policejní oddělení Despair ve věku tužek a papírů. Záznamy o zatčeních zanášelo do velké černé knihy se zlatou ořízkou.

Reacher ji odnesl k oknu a naklonil ji tak, aby na ni dopadalo světlo z pouliční lampy. Pak ji otevřel a listoval tak dlouho, až našel tři dny starý záznam o vlastní osobě učiněný uprostřed odpoledne: Reacher, G., pohlaví mužské, potulka. Záznam byl proveden dost dlouho před slyšením u městského soudu. Reacher se usmál. Krásný příklad presumpce neviny, pomyslel si.

Předchozí záznam byl o tři dny starší a hlásal: Andersonová, L., pohlaví ženské, potulka.

Reacher začal listovat dozadu a pátral po manželovi Lucy Andersonové. Nepředpokládal, že o něm najde nějaký záznam, a také ho nenašel. Manželovi Lucy Andersonové pomohli, v ničem mu nezabránili. Pak se pustil do hledání Ramireze. Žádná stopa. Žádný záznam v knize. Nikdy ho nezatkli. Takže neutekl z vazby. Vůbec ho nesebrali. Pokud byl někdy ve městě. Pokud nebyl mrtvý kluk někdo jiný.

Trpělivě

obracel

stránkami

dozadu,

obdobím

zahrnujícím tři měsíce. Narazil na šest jmen. Bridge, Churchill, White, King, Whitehouse, Andrewsová, pět mužů, jedna žena, všichni tuláci, přibližně jeden za dva týdny.

Vrátil se dopředu, jestli za vlastním záznamem nenajde Marii. Nebyla tam. Po jeho záznamu následoval jediný nový. Zanesený jiným písmem, protože policajt z příjmu řídil druhý crown vic patřící Despair, takže stále ležel v nemocnici. Čerstvý záznam byl jen sedm hodin starý a hlásal: Rogers, G., pohlaví mužské, potulka.

Reacher zavřel knihu, vrátil ji na příjem a vykročil ke schodům do suterénu. Poslepu po nich sešel a otevřel dveře vedoucí k celám. Tam se svítilo. U stropu jasně zářily holé žárovky. Ale cely byly prázdné.

Kružnice o průměru kilometr a půl sotva uzavře město.

Další zastávku plánoval Reacher za městem, což znamenalo projít opět hlídkami na obvodu, tentokrát opačným směrem.

Zpočátku lehké, později těžší. Bude lehké se k nim přikrást, poměrně lehké přes ně proniknout, ale těžké odejít s tisícem očí v zádech. Nechtěl být jediný, kdo se bude pohybovat před nehybnými diváky. Lepší bude, když se linie posune dozadu a zlomí se o něj jako vlna o kámen.

Prošel klíče ve svazku.

Našel ten, který potřeboval.

Pak si zastrčil svazek zpátky do kapsy, vrátil se na příjem a začal otvírat zásuvky. Na hledané narazil ve třetí.

Byla plná nejrůznějšího harampádí. Gumičky, kancelářské svorky, vyschlé propisovačky, papírky s poznámkami, umělohmotné pravítko.

A malý popelník, načatý balíček camelek a tři krabičky zápalek.

Udělal místo na podlaze pod pultem příjmu a položil doprostřed knihu se záznamy o zatčeních, hřbetem dolů, v úhlu devadesáti stupňů, aby se vějířovitě rozevřely stránky.

Obložil je všemi papírky, které se mu podařilo najít. Sbalil do koule mema, plakáty, staré noviny a vytvořil z nich pyramidu. Schoval do ní dvě krabičky se zápalkami, pootevřené a s vystrčenými hlavičkami.

Pak si zapálil cigaretu, zápalkou ze třetí krabičky.

Labužnicky se nadechl kouře. Camelky bývaly kdysi dávno jeho značka. Chutnal mu turecký tabák. Vykouřil centimetr a cigaretu zasunul do třetí krabičky zápalek tak, že vznikl tvar písmene T, a přichytil ji kancelářskou svorkou. Potom položil krabičku s cigaretou na vrchol pyramidy a odešel.

Dveře na ulici nechal pootevřené, aby jimi táhlo.

Vykročil na jih, k domu velkého zástupce. Věděl, kde stojí. Viděl ho zezadu, první večer v Despair, když se zástupce vrátil domů a zvracel za zahradou. Normálně by potřeboval pět minut, ale prodloužil si cestu na deset, kvůli utajení a bezpečnosti. Dům byl další šišatý bungalov.

Oprýskané vnější pobití, pokroucené tašky na střeše, seschlé rostliny. Žádná skutečná zahrada, jen vyprahlá země, udusaný třicet čísel široký chodníček ke dveřím a koleje k místu na parkování vedle kuchyně. Stará dodávka stála tam, kam patřila.

Dvířka u řidiče nebyla zamčená. Reacher vklouzl za volant. Na ošoupané a propadlé sedadlo. Okýnka byla špinavá a čalounění páchlo po potu, kolomazi a oleji.

Reacher vytáhl svazek klíčů a našel ten správný. Typického tvaru a s typickou umělohmotnou ploškou pro prsty. Pro jistotu ho vyzkoušel. Zasunul ho do zapalování a dvakrát s ním pootočil. Odblokoval volant a rozsvítil budíky na přístrojové desce. Pak vrátil klíč do původní polohy, přelezl přes sedadlo a lehl si dozadu.

Obyvatelům Despair trvalo třicet minut, než zjistili, že jim hoří policejní stanice. Tou dobou už slušně plápolala.

Reacher viděl ze svého stanoviště v dodávce kouř, jiskry, oranžovou záři a první proskakující plameny. Teprve pak se dostavila první reakce. Někdo z vnějšího okruhu musel ucítit kouř, nebo se začal nudit, otočil se a podíval se za sebe.

Zhruba minutu se ozývaly nejisté a zmatené výkřiky.

Pak propukla vřava.

Okamžitě se zhroutila disciplína. Obvodová zeď se propadla jako unikající balon. Reacher zůstal ležet. Minuli ho první lidé, zpočátku jen pár a váhavě, potom spousta a rychle. Utíkali, osamoceně i ve skupinkách, ječeli, křičeli, zmatení a fascinovaní, pohledy upřené pouze na záři před sebou. Přibíhali odevšad. Příčné ulice se najednou naplnily desítkami lidí, potom stovkami. Proud se ubíral jediným směrem. Pohltilo ho bludiště centra. Reacher se posadil, otočil a sledoval, jak za rohy a mezi budovami mizí poslední předsunuté hlídky.

Nově jmenovaní, nově zmobilizovaní, nejistí, nezkušení.

Reacher se usmál.

Jako můry přilákané plamenem, pomyslel si. Doslova.

Pak přelezl zpátky přes sedadlo a otočil až do konce klíčkem v zapalování. Motor jednou zakašlal a naskočil.

Reacher se pomalu rozjel, se zhasnutými světly, mírně na jihozápad, přes opuštěnou polopoušť. Po pravé straně zahlédl přední reflektory. Čtyři pohybující se auta. Téměř určitě bezpečnostní tahoe vracející se od továrny, patrně záchranka a požárnické vozy, které ještě neviděl. Jel dál, obloukem na západ přes opuštěnou krajinu, pomalu, přískoky přes výmoly a vyčnívající kameny. Volant se mu svíjel v ruce. Reacher mžoural přes špinavé přední sklo a uhýbal před překážkami. Necelou třicítkou. Pořád rychleji, než kdyby běžel, ale přesto potřeboval přes sedm minut, než se před ním ve tmě vynořil bílý plot továrny.

ČTYŘICÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

REACHER SE VYDAL podél jižní strany plotu a pokračoval až ke kamenné zdi chránící obytnou část. Ztrácela se ve tmě.

Ale dalo se přes ni snadno přelézt. Spousta úchytů v holých spárách. Reacher dojel do poloviny jejího obvodu a zastavil naproti místu, kde stál hangár. Vypnul motor, tiše vystoupil a za necelých deset vteřin byl za zdí. Ranvej se táhla rovně před ním. Zhruba osmnáct metrů široká, devět set metrů dlouhá, pečlivě zarovnaná a dobře udržovaná. S nízkými pahorky na obou koncích, betonovými podstavci pro světlomety nastavené tak, aby svítily vodorovně po celé délce. Okolo rostly v písku zakrslé křoviny, tu a tam doplněné skupinkami ušlechtilejších keřů. Všechny rostliny měly špičaté listy, stříbrné pod nočním nebem. Domácí, přizpůsobené poušti. Suchomilné, xerofilní, podle řecké předpony xero– znamenající sucho. Z čehož také pochází xerox, kopírka pracující bez kapalných chemikálií. Zena z Citia by zaskočil xerox, ale souhlasil by s domácími xerofilními rostlinami. Nerad kráčel proti proudu.

Bezpodmínečné přijímání osudu. Věřil, že je lepší nechat se spalovat sluncem a jíst zelené fíky, než se obtěžovat se zavlažováním.

Reacher přešel přes ranvej. Hangár stál rovně před ním, za posledními ostrůvky ušlechtilejších keřů. Vykročil k němu. Měl tři pevné stěny a jednu otevřenou. Přibližně patnáct metrů široký, šest vysoký a devět hluboký. Celý prostor zaplňovalo bílé letadlo. Piper cherokee, zaparkovaný nosem dopředu, usazený na tříkolovém podvozku, nečinný, orosený nočním chladem. Těsně před devátou večer. Těsně před polovinou jeho nočního letového plánu. Tuto noc však zůstal na zemi. Nikam neodletěl. Proč?

Reacher vstoupil do hangáru a protáhl se kolem pravého křídla. Přistoupil k trupu, našel schůdek, vyhoupl se na křídlo a podíval se oknem. V malých letadlech strávil dost času, když ho armáda potřebovala přepravit rychleji než džípem nebo vlakem. Neměl je moc rád. Připadala mu malá, nicotná a svým způsobem neseriózní. Jako létající auta.

Snažil se namluvit si, že jsou lépe stavěná než auta, ale nenašel jediný důkaz, který by ho přesvědčil. Tenký kov, ohnutý, poskládaný a snýtovaný, chatrné svorky a dráty, kašlající motory. Thurmanův cherokee nebyl o nic lepší.

Čtyřmístný tažný kůň, trochu opotřebovaný, trochu ušmudlaný. S plechovými dveřmi, rozděleným předním sklem a přístrojovou deskou jednodušší než u většiny nových sedanů. Jedno okno mělo malou prasklinu. Sedadla vypadala propadle a bezpečnostní pásy pokrouceně a roztřepeně.

V kabině se nepovalovaly žádné papíry. Ani mapy, ani poznámky o zeměpisných šířkách a délkách. Nebylo v ní ani moc nákladového prostoru. Jen pár kapes, volných mezer a tři sedadla pro pasažéry. Lidé nelétají v noci pro zábavu, řekla Lucy Andersonová. Není nic vidět. Proto musel Thurman něco přepravovat, z města nebo do města. Nebo létal za kamarádem. Nebo za milenkou. Možná v tom spočíval pojem laický kazatel. Uděláte kázání a žena se vám otevře.

Reacher seskočil z křídla, opustil hangár a šel si prohlédnout ostatní hospodářské budovy. Na konci čtyřicetimetrové příjezdové cesty vedoucí k tepané ozdobné bráně ve zdi stála garáž pro tři auta. Další menší budova možná sloužila jako kůlna pro zahradnické náčiní. Vlastní dům byl velkolepý. Postavený z namořených prken přecházejících ze světlé barvy do tmavé. Měl spoustu špičatých lomenic, jako horská chata. Některá okna byla vysoká dvě patra. Za nimi prosvítalo tmavé obložení.

Chrámové stropy. Kamenné prvky, vysoké koberce, kožené klubovky. Typické doupě džentlmena, které neustále voní po doutníkovém kouři. Reacher stále cítil v ústech nedokouřenou cigaretu. Obešel celý dům a přemýšlel o camelkách, velbloudech a ouškách jehel. Zastavil u hangáru a ještě jednou se podíval na letadlo. Pak se vrátil stejnou cestou, jakou přišel, přes volnou plochu a ranvej ke zdi. O

deset vteřin později už zase seděl v ukradené dodávce.

Otočil v písku na druhou stranu, zamířil ke kovovému plotu továrny a držel se ho proti směru hodinových ručiček.

Kamenná zeď se dala snadno přelézt, ale přes kovový plot by se nikdo nedostal. Tvořila ho hladká kolmá plocha dva a půl metru vysoká, zakončená válcem o průměru sto osmdesát čísel. Jako role toaletního papíru vyvážená na silné knize v pevných deskách. Byla postavena na základě výzkumu z vězení. Reacher tu teorii znal. Vězení ho kdysi dávno z profesionálního hlediska zajímala. Kamenné a cihlové zdi a drátěné ploty se dají přelézt, ať jsou sebevyšší.

Střepy na vrcholku je možné přikrýt dekou nebo polštářem.

Kotouče ostnatého drátu se dají stlačit nebo přestřihnout.

Ale stoosmdesáticentimetrové válce jsou nepřekonatelné.

Příliš kluzké a ploché pro délku lidské paže a rozsah prstů na rukou. Pokusit se je zdolat by se rovnalo pokusu přeplížit se po stropě.

Tak pokračoval dál, přes prázdné parkoviště, s nepatrnou nadějí, že vchod pro zaměstnance bude otevřený, a pokud nebude, podaří se mu ho odemknout jedním ze zástupcových klíčů. Nebyl však otevřený a nehodil se do něj ani jeden z klíčů. Protože neměl klíčovou dírku. Jen šedivou kovovou krabici zasazenou do zdi na pravé straně, aby ji nepoškodila otevírající se branka. Připomínala běžnou venkovní krabici s elektrickými pojistkami. Otevírala se stisknutím. Uvnitř se však nacházela číselná klávesnice.

Zámek na kód. Deset čísel, od jedničky do devítky plus nula, rozmístěných jako na telefonu. Celkem 3 628 800

možných kombinací. Všechny je vyzkoušet by trvalo sedm měsíců. Zručné písařce možná jen šest.

Reacher jel dál, zabočil doleva a vydal se podél severní strany plotu, po kolejích vyježděných tahoe. S nepatrnou nadějí, že bude otevřená brána pro vozidla. Nebylo to úplně nepravděpodobné. Tahoe odjela ve spěchu, stejně jako sanitka a požární vozy. A lidé, kteří spěchají, zapomenou občas zavřít.

Zpomalil, až jel krokem, a zahnul opět doleva.

Brána pro vozidla byla otevřená.

Měla dvě křídla. Obě se vysouvala na konzolách dopředu a pak se na kolejnicích otvírala sto stupňů do stran.

Obě křídla stála otevřená. Společně tvořila ústa, násypný žlab, nálevku, pozvání ve tvaru V vedoucí přímo do prázdného dvanáctimetrového otvoru a do temnoty za ním.

Reacher zaparkoval zástupcovu dodávku, předkem ven, přesně přes kolejnici, do cesty vratům, a vzal s sebou klíčky.

Napadlo ho, že by vrata mohla mít motor nebo časový spínač. A pokud tomu tak bylo, nechtěl, aby se zasunula.

Nechtěl zůstat zavřený na nesprávné straně. Vylézt ven by bylo stejně nemožné jako dostat se dovnitř.

Ušel třicet metrů do továrny. Ucítil pod nohama známý povrch, těžký a mazlavý kolomazí a olejem a posypaný kovovými sponami. Vnímal obří stroje před sebou. Drtiče, pece a jeřáby. Zastavil se, podíval se doprava a matně zahlédl řadu kanceláří a nádrží. Téměř kilometr a půl za nimi se nacházela tajná sekce, neviditelná v temnotě. Otočil se a udělal necelý krok jejím směrem.

Pak se rozsvítila světla.

Ozvalo se slyšitelné zasyčení, jak silnými kabely proběhla elektřina, a o zlomek vteřiny později se celé prostranství koupalo v modré záři jasnější než denní světlo.

Šokující pocit. Fyzický ve své intenzitě. Reacher přimhouřil oči, zakryl si pažemi hlavu a měl co dělat, aby nepadl na kolena.

ČTYŘICÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

REACHER S OBROVSKÝM ÚSILÍM pootevřel zastíněné oči a spatřil, jak k němu kráčí Thurman. Otočil se a zjistil, že z jiného směru se k němu blíží předák. Znovu se otočil a spatřil obra s devadesáticentimetrovým klíčem rozkročeného před východem z brány.

Zůstal stát a čekal. Svaly kolem očí ho bolely od toho, jak mrkal a mžoural. Thurman se zastavil tři metry před ním a pak pokračoval dál, přiblížil se, obešel ho a postavil se vedle něj, tak těsně, že se ho téměř dotýkal ramenem, jako by byli staří kamarádi pozorující šťastnou scénu před sebou.

Thurman pravil: „Myslel jsem, že se naše cesty už nikdy nezkříží.“

Reacher opáčil: „Nemůžu být zodpovědný za to, z čeho mě podezíráte.“

„Podpálil jste naši policejní stanici?“

„Nechal jste kolem města postavit hradbu ze svých lidí.

Jak bych se přes ni dostal?“

„Proč jste se sem vrátil?“

Reacher se na okamžik odmlčel. Sdělil: „Chystám se opustit stát.“ Což byla pravda, v širší časové perspektivě.

Pak dodal: „Než odjedu, chtěl bych se zastavit na ošetřovně a sdělit svým bývalým protivníkům, že se na ně nezlobím.“

Thurman řekl: „Jestli se někdo na někoho zlobí, tak oni na vás.“

„V tom případě bych je rád poprosil, aby mi odpustili. S

čistým štítem se vždycky lépe odchází.“

„Návštěvu ošetřovny vám nemohu dovolit. Ne v tuhle hodinu.“

„Nemůžete mi v ní zabránit.“

„Žádám vás, abyste opustil mou továrnu.“

„A já odmítám vaší žádosti vyhovět.“

„Leží tam pouze jeden pacient. Ostatní jsou už doma a zotavují se ve svých vlastních postelích.“

„Kdo tady zůstal?“

„Underwood.“

„Který z nich to je?“

„Vrchní zástupce. Pěkně jste ho zřídil.“

„Byl už nemocný.“

„Musíte okamžitě odejít.“

Reacher se usmál. „Z téhle věty byste měl udělat moto svého města. Jako má New Hampshire za moto žij svobodně, nebo umři. V Despair by znělo musíš okamžitě odejít.“

Thurman upozornil: „Nedělám si legraci.“

„Ale děláte,“ opáčil Reacher. „Jste starý tlustý chlap a vykládáte mi, že mám odejít. To je opravdu dost směšné.“

„Nejsem tady sám.“

Reacher se otočil a podíval se na předáka. Stál tři metry od něj, prázdné paže spuštěné podél těla, napjatý v ramenou.

Reacher pohlédl na obra. Ten byl šest metrů daleko, v pravé pěsti svíral klíč a opíral si ho o levou dlaň.

Reacher řekl: „Je tady s vámi kancelářský poslíček a vysloužilý zlomený fotbalista s klíčem na matice. Skutečně nemám pocit, že by mi něco hrozilo.“

„Třeba mají zbraně.“

„Nemají. Už by je dávno vytáhli. S ukázkou zbraní nikdo neotálí.“

„Přesto vám můžou dost ublížit.“

„Pochybuju. Těch prvních osm, co jste na mě poslal, mi také neublížilo.“

„Chcete to opravdu zkusit?“

„A vám se do toho chce? Když vyhraju, zůstanete jenom se mnou. A se svým svědomím. Přišel jsem navštívit nemocné a vy mě chcete nechat zmlátit. Co jste to za křesťana?“

„Bůh vede mou ruku.“

„Směrem, kterým se vám zachce. To je dost pohodlné, nemáte pocit? Daleko víc by mi imponovalo, kdyby vám poslal zprávu, že máte prodat továrnu, rozdat peníze chudým a odjet do Denveru starat se o bezdomovce.“

„To však není zpráva, kterou dostávám.“

„Aha, to mě opravdu překvapuje.“ Thurman neodpověděl.

Reacher oznámil: „Teď se půjdu podívat na ošetřovnu.

Vy taky. Záleží jen na vás, jestli mě doprovodíte, nebo jestli vás tam odvezu na káře.“

Thurman si povzdechl, pokrčil rameny a zvednutou dlaní pokynul svým mužům, jednomu po druhém, jako by dával pokyn psům, aby zůstali. Pak vykročil směrem k řadě stavebních buněk. Reacher se k němu připojil. Prošli kolem kanceláře bezpečnostní služby, kolem Thurmanova vlastního království a tří dalších kanceláří, které Reacher viděl při prohlídce továrny. Vedení provozu, obchodní oddělení a účetnictví. Pak minuli jednu bíle natřenou buňku a zastavili se před druhou. Thurman s námahou vystoupal po krátkých schodech a otevřel dveře. Vstoupil dovnitř a Reacher ho následoval.

Byla to skutečná polní nemocnice. Bílé stěny, bílé linoleum, zápach dezinfekce, měkké noční světlo. Umyvadla s pákovými kohoutky, skříně na léky, manžety na měření krevního tlaku, nádoby na odpad na stěnách. Vozík s ocelovou miskou ve tvaru ledviny. V misce stočený stetoskop.

Stály tam čtyři postele. Tři prázdné a na čtvrté ležel velký zástupce. Přikrytý až po bradu. Vykukovala z něj jen hlava. Nevypadl vůbec dobře. Bledý, apatický a ochablý.

Reacherovi přišlo, že se zmenšil a prořídly mu vlasy. Oči měl otevřené, prázdné a nezaostřené. Dýchal mělce a nepravidelně. V nohách postele visel list s lékařskými záznamy. Reacher ho nadzvedl palcem a přejel po něm pohledem. Úhledné písmo. Profesionální poznámky.

Zástupce na tom nebyl vůbec dobře. Teplota, vyčerpanost, slabost, dušnost, bolesti hlavy, vyrážka, puchýře, chronická nauzea a zvracení, průjem, dehydratace, známky komplikovaných vnitřních obtíží. Reacher pustil list a zeptal se: „Máte tady doktora?“

Thurman odpověděl: „Vyškoleného zdravotníka.“

„To stačí?“

„Obvykle ano.“

„I v případě tohohle chlapa?“

„Děláme, co můžeme.“

Reacher přistoupil ke straně postele a pohlédl dolů.

Zástupcova pokožka byla žlutá. Žloutenka, nebo odraz nočního světla od stěn. Reacher se otázal: „Může mluvit?“

Thurman vysvětlil: „Není příliš při smyslech. Ale doufáme, že se brzy zotaví.“

Velký zástupce otočil hlavou z jedné strany na druhou.

Pokusil se promluvit, ale suchý jazyk se mu přilepil na patro. Podíval se přímo na Reachera, zaostřil pohled a zkusil to ještě jednou. „U…“ zasípal, trhaně se nadechl a zamrkal.

„Ten mi to udělal,“ dokončil s námahou.

„Ne tak zcela,“ odmítl Reacher obvinění.

Zástupce opět otočil hlavu ze strany na stranu, zalapal po dechu a téměř neslyšně zaskřehotal: „Ne, u…“ a pak mu došly síly. Thurman popadl Reachera za loket, odtáhl ho od postele a prohlásil: „Musíme jít. Jenom ho zbytečně unavujeme.“

Reacher upozornil: „Měl byste ho nechat převézt do pořádné nemocnice.“

„O tom rozhoduje zdravotník. Mám ve své lidi důvěru.

Najímám nejlepší talenty, jaké se mi podaří najít.“

„Pracoval tenhle chlap s TCE?“

Thurman se na okamžik zarazil. „Co víte o TCE?“

„Málo. Je to jed.“

„Ne, je to odmašťovadlo. Standardní průmyslový výrobek.“

„To je jedno. Pracoval s ním tenhle chlap?“

„Ne. A ti, kteří s ním pracují, používají kvalitní ochranné pomůcky.“

„Tak co mu je?“

„To byste měl vědět nejlépe vy. Sám řekl, že jste mu to udělal.“

„Nemůže mít takovéhle příznaky po pěstním souboji.“

„Jste si jistý? Slyšel jsem, že to bylo víc než pěstní souboj. Už vás někdy napadlo, abyste se zamyslel nad škodami, které působíte? Možná jste mu natrhl vnitřnosti.

Například slezinu.“

Reacher zavřel oči. Opět před sebou spatřil scénu v baru, nejasné osvětlení, napjatí tiší lidé, vzduch plný zvířeného prachu, pach strachu a konfliktu. Udělal krok dopředu, zprudka bodl a zasáhl zástupce do boku, do měkké tkáně mezi žebry a pasem, tupým koncem nohy od židle, plnou vahou svého sto deset kilo těžkého těla. Otevřel oči a řekl: „Další důvod, proč by ho měli pořádně vyšetřit v nemocnici.“

Thurman přikývl. „Zítra ho nechám odvézt do nemocnice v Halfway. Takže si nedělejte starosti. Můžete s čistým svědomím opustit náš stát.“

„Moje svědomí je čisté už teď,“ opáčil Reacher. „Když mě ostatní nechají na pokoji, nechám na pokoji i já je. Když to neudělají, musí si sami nést následky.“

„I když to přeženete?“

„V porovnání s čím? Bylo jich šest. Co se mi chystali udělat? Pohladit mě po tváři a poslat domů?“

„Nevím, co měli v úmyslu.“

„Ale víte,“ řekl Reacher. „Jejich úmysly byly totožné s vašimi. Jednali na váš příkaz.“

„A já jsem jednal na příkaz vyšší moci.“

„To vám patrně budu muset věřit.“

„Měl byste se k nám přidat. Nechcete tady přece zůstat, až dojde k nanebevzetí.“

„K nanebevzetí?“

„Lidé jako já vstoupí na nebesa. Lidé jako vy se tam nedostanou.“

„To mi vyhovuje,“ opáčil Reacher. „Opravdu s vámi nikam nemusím.“

Thurman neodpověděl. Reacher se naposledy podíval na muže na posteli a pak odstoupil, otočil se ke dveřím a sešel po schodech zpátky do ozářené arény. Předák a obr s klíčem stáli na svých místech. Vůbec se nepohnuli. Reacher slyšel, jak Thurman zavírá dveře od ošetřovny a sestupuje za ním po schodech. Vykročil a za zády cítil, že ho Thurman následuje k bráně. Obr s klíčem se díval Reacherovi přes rameno, na Thurmana, čekal na znamení, možná v ně doufal, a bouchal volným koncem klíče o dlaň.

Reacher změnil směr.

Zamířil přímo k obrovi.

Zastavil se metr před ním, obličejem přesně před jeho, zadíval se mu do očí a prohlásil: „Stojíte mi v cestě.“

Obr neodpověděl. Jen pohlédl Thurmanovým směrem a čekal. Reacher mu poradil: „Mějte trochu sebeúcty. Tomu starému bláznovi nic nedlužíte.“

Obr se podivil: „Nic mu nedlužím?“

„Vůbec nic,“ řekl Reacher. „Nikdo z vás. On dluží vám.

Měli byste zmoudřet a převzít iniciativu. Zorganizovat se.

Provést revoluci. Vy byste ji mohl vést.“

Obr zabručel: „To si nemyslím.“

Thurman zavolal: „Odcházíte, pane Reachere?“

„Ano,“ odpověděl Reacher. „Už se nevrátíte?“

„Ne,“ zalhal Reacher. „Tady jsem už skončil.“

„Slibujete?“

„Slyšel jste, co jsem řekl.“

Obr opět pohlédl Reacherovi přes rameno, s nadějí v očích. Thurman ale musel zavrtět hlavou nebo vydat nějaký jiný záporný pokyn, protože obr jen na okamžik zaváhal a pak udělal jeden dlouhý krok stranou. Reacher kolem něj prošel, zpátky k dodávce nemocného zástupce. Stála tam, kde ji nechal, a neměla rozbité jediné okénko.

ČTYŘICÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

OD TOVÁRNY K HRANICI HOPE to bylo dvacet čtyři kilometry, ale Reacher si udělal třicetikilometrovou zajížďku polopouští na sever. Usoudil, že obyvatelé Despair se zase rychle přeskupili a dva střety na obou koncích Hlavní ulice by neměl šanci vyhrát. Tak se jim úplně vyhnul. Vyrazil se starou dodávkou přes nerovný povrch a řídil se září ohně po své pravici. Vypadalo to, že ještě pěkně řádí. Reacher ze zkušenosti věděl, že cihlové budovy vždycky hoří dobře.

Nejdřív spolykají plameny obsah, potom podlahy a stropy a pak střechu. Obvodové zdi vydrží nejdéle a vytvoří vysoký komín, který zlepší proudění vzduchu. A když se zdi nakonec zhroutí, vyrazí široko daleko jiskry a uhlíky a zažehnou nové požáry. Někdy dokáže jedna cigareta a krabička se zápalkami zničit celý blok.

Objel město v poloměru, který odhadoval na šest kilometrů, a pak sto metrů východně od sebe zahlédl silnici.

Když hodiny v jeho hlavě odbily půlnoc, usoudil, že je zhruba kilometr od hranice. Stočil volant doprava, vyhoupl se na štěrk obalený asfaltem a zbytek cesty dojel jako normální řidič. Přeskočil přes hranici a dodávka se ztišila na hladkém asfaltu Hope. Vaughanová čekala sto metrů vepředu.

Parkovala se zhasnutými světly na levé krajnici. Reacher zpomalil, natáhl z okénka levou paži a dal jí znamení, že je všechno v pořádku. Vaughanová také vystrčila ruku, hranou dlaně nahoru, jako by chtěla odpovědět. Nebo mu dávala příkaz k zastavení. Reacher sundal nohu z plynu, zlehka přibrzdil a zastavil přesně v okamžiku, kdy se dotkli špičkami prstů. Jemu ten dotek připadal z jedné třetiny jako oznámení o úspěšně vykonané misi, z jedné třetiny jako vyjádření úlevy, že se mu podařilo uniknout z jámy lvové, a z jedné třetiny mu byl prostě příjemný. Nevěděl, co si o něm myslí Vaughanová. Nedala nic najevo. Nechala však ruku vystrčenou o vteřinu déle, než musela. „Čí je to dodávka?“

zeptala se.

„Vrchního zástupce,“ oznámil Reacher. „Jmenuje se Underwood. Je vážně nemocný.“

„Co mu je?“

„Prý jsem mu to udělal já.“

„Je to pravda?“

„Způsobil jsem nemocnému muži pár pohmožděnin, na což nejsem zrovna hrdý. Nemůžu ale za průjem, puchýře a vyrážku a nezapříčinil jsem, že mu vypadávají vlasy.“

„Takže za to může TCE?“

„Thurman tvrdí, že ne.“

„Vy mu věříte?“

„Ne tak úplně.“

Vaughanová vytáhla umělohmotnou láhev s vodou.

Reacher odmítl: „Nemám žízeň.“

„To je dobře,“ pravila Vaughanová. „Tohle je vzorek.

Voda z vodovodu v mé kuchyni. Zavolala jsem kamarádovi Davidova kamaráda. Zná jednoho člověka, který pracuje ve státní laboratoři v Colorado Springs. Řekl mi, abych odebrala vorek. A zjistila, kolik TCE Thurman opravdu používá.“

„Do nádrže se vejde dvacet tisíc litrů.“

„Jak často ji ale naplňuje?“

„To o nevím.

„Jak bychom to mohli zjistit?“

„Mají tam kancelář, patrně plnou papírů.“

„Podaří se nám do ní dostat?“

„Možná.“

Vaughanová nařídila: „Odstavte tu dodávku za hranici.

Odvezu vás do města. Uděláme si přestávku na koblihy.“

Tak se Reacher podíval do zrcátka a nejistě zacouval zpátky na hrubý povrch Despair. Postavil dodávku zadkem do písku a nechal klíčky v zapalování. V dálce za sebou viděl rudou záři na horizontu. Despair stále hořelo. Nezmínil se o tom. Jen překročil pěšky hranici a nastoupil vedle Vaughanové. „Páchnete po cigaretách,“ řekla.

„Jednu jsem našel,“ přiznal Reacher. „Vykouřil jsem centimetr jako upomínku na staré časy.“

„Kouření také způsobuje rakovinu.“

„Slyšel jsem o tom. Vy tomu věříte?“

„Ano,“ odpověděla. „Naprosto.“

Vyrazila na východ, mírnou rychlostí, jednu ruku na volantu a druhou v klíně. Reacher se jí zeptal: „Jaký jste měla den?“

„Proletěl přede mnou papírek od žvýkačky. Přímo před reflektory mého auta. Porušení nařízení o zachovávání čistoty. Víc dobrodružství v Hope nezažijete.“

„Zavolala jste do Denveru? Kvůli Marii?“

Vaughanová přikývla.

„Zastavil jí ten starý muž,“ sdělila. „U železářství.

Potvrdil její jméno. Dost toho o ní věděl. Povídali si hodinu a půl.“

„Hodinu a půl? Jak to? Do Despair je to necelých dvacet minut.“

„Neodvezl ji do Despair. Chtěla vysadit u základny vojenské policie.“

Do bistra vstoupili dvacet minut po půlnoci. Službu měla studentka. Usmála se, když zahlédla, že přicházejí společně, jako by konečně došlo k nějaké dlouho odkládané, ale příjemné nevyhnutelnosti. Vypadala na dvacet, ale usmívala se jako stará protřelá dohazovačka ze středověké vesnice.

Reacherovi přišlo, že se ve vzduchu vznáší nějaké tajemství, do kterého není zasvěcený. Nebyl si jistý, jestli je do něj zasvěcená Vaughanová.

Posadili se naproti sobě do boxu. Neobjednali si koblihy.

Reacher požádal o kávu a Vaughanová o džus, smíchaný ze tří exotických druhů ovoce, které Reacher v životě neochutnal.

„Žijete velice zdravě,“ poznamenal.

„Snažím se.“

„Je váš manžel v nemocnici? Má rakovinu z kouření?“

Vaughanová zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla. „Nic takového.“

Když jim servírka přinesla nápoje, chvíli v tichosti upíjeli a Reacher se pak zeptal: „Věděl ten starý řidič, proč chtěla Maria vysadit u vojenské policie?“

„Neřekla mu to. Je to ale dost divný cíl, nemyslíte?“

„Velice divný,“ souhlasil Reacher. „Je to předsunutá operační základna v činné službě. Nepustili by ji dovnitř.

Ani kdyby znala někoho z vojáků. Ani kdyby jeden z vojáků byl její bratr nebo sestra.“

„V bojových jednotkách vojenské policie slouží také ženy?“

„Spousta.“

„Tak je třeba jednou z nich. Nahlásila se zpátky do služby, po dovolené.“

„Proč by si zaplatila další dvě noci v motelu a nechala tam všechny své věci?“

„Nevím. Třeba si jenom něco ověřovala.“

„Na bojovou jednotku vojenské policie je moc malá.“

„Vy máte minimální velikost?“

„Tu měla armáda vždycky. V dnešní době si nejsem jistý.

Ale i kdyby prošla výškou, nasadili by ji někam jinam, na nějakou tajnou misi.“

„Určitě?“

„Stoprocentně. A byla příliš tichá a plachá. V armádě určitě neslouží.“

„Tak co chtěla po vojenské policii? A proč se ještě nevrátila?“

„Viděl ji ten starý řidič skutečně vejít dovnitř?“

„Ano,“ potvrdila Vaughanová. „Počkal, jako džentlmen ze staré školy.“

„V tom případě se nabízí jiná otázka. Pokud ji vpustili dovnitř, co chtěli oni po ní?“

Vaughanová navrhla: „Možná nějakou informaci spojenou se špionáží.“

Reacher zavrtěl hlavou. „V tom jsem se mýlil. Špionáž je vůbec netrápí. Nechali továrnu neprodyšně uzavřít, na východě a západě, patrně operují i uvnitř, nebo alespoň na branách.“

„Tak proč tam mají tu základnu?“

„Střeží silnici pro náklaďáky. Což znamená, že jim jde o krádeže nebo o něco, co by se dalo odvézt pouze velkým náklaďákem. O něco příliš těžkého, než aby se to vešlo do normálního auta.“

„A příliš těžkého na malé letadlo.“

Reacher přikývl. „To letadlo s tím má ale něco společného. Dneska ráno jsem se potuloval okolo, tak přerušili tajné práce a letadlo večer nevzlétlo. Neslyšel jsem ho a později jsem ho našel zaparkované v hangáru.“

„Vy si myslíte, že létá jenom tehdy, když pracují na vojenské zakázce?“

„Vím jedině, že nevzlétlo, když na ní nepracovali, takže pravdou může být i opak.“

„Převáží něco?“

„Patrně.“

„Ven, nebo dovnitř?“

„Možná oběma směry. Jako výměnný obchod.“

„Tajemství?“

„Možná.“

„Lidi? Například manžela Lucy Andersonové?“

Reacher vyprázdnil hrnek. Zavrtěl hlavou. „To mi prostě nevychází. Když o tom uvažuju, narážím na logický problém. Téměř matematický.“

„Vyzkoušejte mě,“ navrhla Vaughanová. „Chodila jsem čtyři roky na vysokou.“

„Kolik máte času?“

„Nesmírně ráda bych chytila provinilce, který odhodil papírek od žvýkačky. Jestli ale chcete, zapomenu na něj.“

Reacher se usmál. „Odehrávají se tam tři věci. Zakázka pro armádu, plus něco dalšího, plus ještě něco dalšího.“

„Dobře,“ odtušila Vaughanová. Postavila do středu stolu pepřenku, slánku a cukřenku. „Tři věci.“

Reacher okamžitě odsunul slánku. „Tohle je zakázka pro armádu. Nic sporného. Nic, kvůli čemu bychom si museli lámat hlavu, až na to, že někdo možná krade něco těžkého. A to je problém vojenské policie. Sedí u silnice, má šest humvee, padesát kilometrů volného prostoru na ústupový boj, může zastavit jakýkoliv náklaďák, který se jí zachce.

Nepotřebuje, aby jí pomáhali obyvatelé města. Ti s tím nemají vůbec nic společného.“

„Ale?“

Reacher sevřel jednou rukou pepřenku a druhou cukřenku. „Ale obyvatelé města vyrazili na pomoc. Projevili občanskou bdělost. Všichni dneska něco bránili.“

„Co bránili?“

„Nemám tušení,“ pozvedl Reacher pravou rukou cukřenku. ‚Je to ale větší ze dvou neznámých. Protože se zapojil každý občan. Řekněme, že to byla pravá ruka, která neví, co dělá levá.“

„Co dělá levá?“

Reacher zvedl levou rukou pepřenku. „Ta je menší. Patří k ní jen část obyvatel. Malá, zvláštní podskupina. Všichni ví o cukru, většina neví o pepři, a jen pár ví zároveň o cukru i pepři.“

„A my nevíme ani o cukru, ani o pepři.“

„Brzy se o nich však dozvíme.“

„Jak to souvisí s tím, že manžela Lucy Andersonové nevzali letadlem?“

Reacher zvedl cukřenku. Velkou nádobu, pravou rukou.

„Letadlem létá Thurman. Thurman je šéfem města. Thurman řídí velkou neznámou. Jinak to není možné. A kdyby Anderson patřil k té velké neznámé, každý by o něm věděl.

Včetně městských policajtů a soudce Gardnera. Thurman by se o to postaral. Tudíž by nezatkli Lucy Andersonovou a nevyhodili by ji z města jako vagabunda.“

„Takže Thurman něco provádí, všichni mu pomáhají, ale pár občanů dělá i cosi jiného, za jeho zády?“

Reacher přikývl. „A ono cosi za jeho zády musí souviset s těmi mladými kluky.“

„A ti mladí kluci buď projdou, nebo neprojdou, podle toho, jestli dřív narazí na pravou ruku, nebo na levou.“

„Přesně tak. A do města dorazil nový. Jmenuje se Rogers, právě ho zatkli, ale neviděl jsem ho.“

„Rogers? To jméno jsem už slyšela.“

„Kde?“

„Nevím.“

„Každopádně patří k těm, kteří neměli štěstí.“

„Poměr sil bude stát vždycky proti nim.“

„Správně.“

„V čemž spočíval Ramirezův problém.“

„Ne, Ramirez na nikoho nenarazil,“ řekl Reacher.

„Podíval jsem se do záznamů. Nezatkli ho, ani mu nepomohli.“

„Proč? Byl nějakým způsobem jiný?“

„Správná otázka,“ vyslovil pochvalu Reacher. „Jak zní odpověď?“

„Nevím.“

ČTYŘICÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

REACHER POŽÁDAL O DALŠÍ KÁVU a Vaughanová o džus.

Hodiny v Reacherově hlavě ukázaly jednu ráno a hodiny na stěně bistra je po minutě následovaly. Vaughanová se podívala na vlastní hodinky a řekla: „Budu muset zase do práce.“

Reacher odvětil: „Dobře.“

„Běžte se vyspat.“

„Dobře.“

„Nechtělo by se vám se mnou do Colorado Springs? Do té laboratoře se vzorkem vody?“

„Kdy?“

„Zítra, vlastně dneska.“

„O vodě vůbec nic nevím.“

„Já také ne. Proto jedu do té laboratoře.“

„V kolik hodin?“

„V deset?“

„To je pro vás hrozně brzy.“

„Stejně nespím. A dneska mám poslední noční službu.

Pak budu mít čtyři noci volno. Deset v práci, čtyři doma. A měli bychom vyrazit brzy, protože je to dlouhá cesta.“

„Pořád se snažíte, abych se nedostal do maléru? I ve svém volném čase?“

„To už jsem vzdala.“

„Tak proč?“

Vaughanová odpověděla: „Protože je mi dobře ve vaší společnosti. Víc nic.“ Položila na stůl čtyři dolary za džus.

Vrátila sůl, pepř a cukr tam, kam patřily. Potom vyklouzla z boxu, prošla dveřmi a nastoupila do svého auta.

Reacher se osprchoval a ve dvě ráno ležel v posteli. Nic se mu nezdálo a probudil se v osm. Opět se osprchoval a prošel městem k železářství. Pět minut si prohlížel žebříky na chodníku a pak vstoupil dovnitř, zamířil k věšáku s oblečením a vybral si nové kalhoty a košili. Tentokrát zvolil tmavší provedení a jinou značku. Předepranou a tím pádem měkčí. Z dlouhodobého hlediska méně odolnou, ale dlouhodobé hledisko pro něj nebylo důležité.

Převlékl se v motelu a nechal staré oblečení složené u odpadkového koše. Pokojská má možná stejně velkého příbuzného. Možná umí prát tak dobře, že oblečení nebude jako prkno a příbuzný ho bude moct nosit. Vyšel z pokoje a zjistil, že se svítí v Mariině koupelně. Vydal se k recepci.

Recepční seděla na své stoličce. Za zády jí chyběl klíč od Mariina pokoje. Všimla si jeho pohledu a řekla: „Vrátila se dneska ráno.“

Reacher se zeptal: „Kdy?“

„Hodně brzy. Kolem šesté.“

„Viděla jste, jak se sem dostala?“

Recepční se opatrně rozhlédla, snížila hlas a prozradila: „Přivezl ji voják. V obrněném autě.“

„V obrněném autě?“

„V takovém, jaká ukazují ve zprávách.“

Reacher řekl: „Humvee.“

Recepční přikývla. „Něco jako džíp. Ale se střechou.

Voják se nezdržel. Naštěstí. Nejsem prudérní, ale takovéhle věci nemohu dovolit. Ne tady.“

„Nedělejte si starosti,“ pravil Reacher. „Už má přítele.“

Nebo měla, pomyslel si.

Recepční podotkla: „Je moc mladá na to, aby se tahala s vojáky.“

„Existuje na něco takového věková hranice?“

„Měla by existovat.“

Reacher zaplatil účet a zamířil zpátky na pokoj. Za chůze počítal. Řidič po telefonu vypověděl, že vysadil Marii u vojenské základny v osm třicet předcházejícího rána. Vrátila se humveem v šest. Humvee by se netrmácelo zajížďkou po dálnici. Projelo by rovnou přes Despair, což by mu trvalo maximálně třicet minut. Takže ji na základně drželi jednadvacet hodin. Její problém proto nespadal pod pravomoc základny. Zamkli ji na pokoji a nechali její příběh ověřit přes řetězec nadřízených. Telefonáty, hlasové zprávy, faxy. Možná konferenční volání. Nakonec někde padlo rozhodnutí. Propustit a nabídnout odvezení domů.

Soucit, ale žádná pomoc.

Pomoc s čím?

Zastavil se před jejími dveřmi a poslouchal. Nezurčela sprcha. Počkal minutu pro případ, že by se utírala, a další minutu, kdyby se oblékala. Potom zaklepal. Po třetí minutě otevřela. S mokrými vlasy. Váha vody jí je prodloužila o dva centimetry. Byla v džínách a modrém tričku. Bosá. Měla malé, téměř dětské nohy. Rovné prsty. Vychovali ji svědomití rodiče, kteří dbali na to, aby nosila správné boty.

„Jste v pořádku?“ zeptal se, což byla hloupá otázka.

Vůbec nevypadala, že by byla v pořádku. Vypadala malá, unavená, ztracená a zmatená.

Neodpověděla.

Reacher řekl: „Odjela jste na základnu vojenské policie zeptat se na Raphaela.“ Maria přikývla.

Reacher dodal: „Měla jste asi pocit, že by vám mohli pomoct, ale nepomohli.“ Maria přikývla.

Reacher usoudil: „Řekli vám, že je to záležitost policejního oddělení Despair.“ Maria neodpověděla.

Reacher navrhl: „Třeba bych vám mohl pomoct já. Nebo policejní oddělení Hope. Nechcete mi povědět, o co se jedná?“ Maria na to neřekla nic.

Reacher upozornil: „Nemůžu vám pomoct, když nevím, v čem spočívá problém.“ Maria zavrtěla hlavou.

„To vám nemůžu prozradit,“ řekla. „Nemůžu to prozradit vůbec nikomu.“

Způsob, jakým vyslovila nemůžu, byl jednoznačný. Ne neurvalý, rozhněvaný, náladový nebo žalostný, ale chladný, rozhodný, zralý a zcela jednoznačně informativní. Jako by vzala všechny možnosti a přetavila je v jedinou schůdnou.

Jako by se na ni sesypala celá lavina malérů, kdyby otevřela ústa.

Nemůže nikomu nic prozradit.

Tečka.

„Dobře,“ opáčil Reacher. „Zůstaňte, kde jste.“ S tím odkráčel do bistra na snídani.

Usoudil, že Vaughanová ho bude chtít vyzvednout v motelu, tak se v za pět minut deset posadil na umělohmotné zahradní lehátko u svých dveří. Vaughanová se objevila tři minuty po desáté v obyčejném černém crown vicu.

Opotřebovaném věkem a častým používáním. V

neoznačeném policejním vozidle, jakým jezdí detektivové.

Zastavila těsně u něj a stáhla okénko. Reacher poznamenal: „Povýšili vás?“

„Tohle auto patří mému veliteli. Slitoval se nade mnou a půjčil mi ho. Protože jste mi nechal zničit dodávku.“

„Našla jste toho nepořádníka, co znečišťuje veřejná prostranství?“

„Ne. A je to několikanásobný zločinec. O něco později jsem zahlédla staniol. Po formální stránce se dopustil dvou přestupků.“

„Maria se vrátila. Dneska brzy ráno ji přivezla vojenská policie.“

„Řekla něco?“

„Ani slovo.“ Reacher vstal z lehátka, obešel kapotu a nastoupil k Vaughanové. Auto bylo hodně prosté. Se spoustou černého plastiku a čalouněním barvy a kvality myší srsti. Jako otlučená rachotina z půjčovny. Vepředu mělo policejní vybavení. Rádia, laptop na konzole, videokameru na přístrojové desce, zvukovou kameru, červený majáček na zakroucené šňůře. Nebyla v něm však bezpečnostní zástěna, takže sedadlo se dalo posunout až na doraz. Cesta bude pohodlná. Spousta místa na nohy. Vzorek vody ležel vzadu. Vaughanová vypadala dobře. Měla na sobě staré modré džíny a bílou košili s dvěma rozepnutými knoflíčky u krku a rukávy vyhrnutými nad lokty.

Poznamenala: „Nové oblečení.“

„Kvůli mně?“

„Myslím vaše, vy blbče.“

„Koupil jsem si ho dneska ráno. V železářství.“

„Hezčí než to minulé.“

„Nezvykněte si na něj. Brzy se ho zbavím.“

„Jak nejdéle jste vydržel v jednom oblečení?“

„Osm měsíců. V pouštních maskáčích během války v Perském zálivu. Ani jednou jsem je nesundal. Měli tam bordel v zásobování. Neposkytli nám náhradní, ani pyžama.“

„Vy jste byl v první válce v Perském zálivu?“

„Od začátku do konce.“

„Jaké to tam bylo?“

„Bylo tam horko.“

Vaughanová vyjela z parkoviště motelu a zamířila na sever k První třídě. Zahnula doleva, na východ do Kansasu.

Reacher se zeptal: „Pojedeme delší cestou okolo?“

„Řekla bych, že to bude lepší.“

„Já také,“ souhlasil Reacher.

Na první pohled bylo jasné, že je to policejní auto, a silnice byly prázdné, a tak Vaughanová jela většinu času stočtyřicítkou, rovně směrem k horám. Reacher Colorado Springs trochu znal. Stál tam Ford Carson, velká letecká základna, ale nebylo to jen vojenské město. Určitě se v něm příjemně žilo. Obklopovala ho hezká krajina, mělo čistý vzduch, často tam svítilo slunce a pohled na Pikes Peak bral dech. Centrum bylo úhledné a kompaktní. Státní laboratoř sídlila v kamenné vládní budově. Byla to pobočka velké laboratoře v hlavním městě Denveru. Vodě se věnovala v Coloradu velká pozornost. Moc jí nemělo. Vaughanová předala láhev, vyplnila formulář a pracovník laboratoře ovinul formulář kolem lahve a připevnil ho gumičkou.

Potom láhev odnesl, obřadně, jako by její obsah mohl buď zachránit, nebo zničit svět. Vrátil se a pověděl Vaughanové, že výsledek jí oznámí telefonicky a ať laboratoři laskavě sdělí, kolik TCE se v Despair celkově spotřebuje. Vysvětlil, že stát používá jednoduchý vzorec, kdy berou v úvahu jisté procento odpaření a jisté procento absorpce půdou, takže potřebují jen vědět množství a hloubku vodonosné vrstvy.

Stát zná hloubku vodonosné vrstvy v okrese Halfway na centimetr přesně, takže jedinou proměnnou bude přesné množství TCE, které do ní proniká.

„Jak vypadají příznaky?“ zeptala se Vaughanová. „Když dojde k zamoření?“

Laborant pohlédl na Reachera.

„Rakovina prostaty,“ sdělil. „Nejdřív to odnesou chlapi.“

Nastoupili opět do auta. Vaughanová byla duchem nepřítomná. Bloudila myšlenkami někde jinde. Reacher netušil, co se jí odehrává v hlavě. Byla policistka a uvědomělá občanka, ale očividně jí dělalo starosti ještě něco jiného než neurčitá hrozba v její pitné vodě. Nebyl si jistý, proč ho požádala, aby s ní jel. Moc toho nenamluvili. Nebyl si jistý, jestli jí je jeho přítomnost opravdu příjemná.

Odlepila se od chodníku, ujela sto metrů po ulici lemované stromy a zastavila na světlech na křižovatce ve tvaru T. Nalevo ležel západ a napravo východ. Naskočila zelená, ale Vaughanová zůstala stát. Seděla na sedadle, svírala volant a těkala očima zprava doleva, jako by se nemohla rozhodnout. Řidič za ní zatroubil. Vaughanová pohlédla do zrcátka a potom na Reachera.

Zeptala se: „Nenavštívil byste se mnou mého manžela?“

ČTYŘICÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ ZABOČILA DOLEVA DO KOPCŮ a pak znovu doleva a vyrazila na jih, podle ukazatele směrem na Pueblo.

Reacher jel kdysi před lety stejnou cestou. Fort Carson se nachází mezi Colorado Springs a Pueblem, jižně od prvního města a severně od druhého, usazený malinko západně od hlavní trasy. „Nevadí vám to?“ zeptala se Vaughanová.

„Nevadí.“

„Ale?“

„Je to dost divná žádost,“ odvětil Reacher. Vaughanová neodpověděla.

„A divné slovo,“ dodal Reacher. „Mohla jste navrhnout, abych se seznámil s vaším manželem. Nebo se s ním setkal.

Ale použila jste výraz navštívit. A za kým chodí návštěvy?

Už jste mi řekla, že není ve vězení. Ani v nemocnici. Tak kde je? V penzionu, protože pracuje mimo domov? Trvale někam přeložený? Zamčený u své sestry na půdě?“

„Neřekla jsem, že není v nemocnici,“ opáčila Vaughanová. „Jenom jsem řekla, že nemá rakovinu z kouření.“

Uhnula doprava, pryč od nájezdu na I25, a napojila se na čtyřproudovou státní silnici, která vypadala zbytečně široká, protože po ní téměř nic nejezdilo. Urazila kilometr a půl mezi zelenými kopci a zabočila doleva, borovicovým lesíkem na šedivou opotřebovanou cestu bez prostřední čáry.

Nikde nebyly dráty ani varovné cedule, ale Reacher věděl, že pozemky na obou stranách patří armádě. Věděl, že za severní špičkou Fort Carson se rozkládají tisíce akrů země, zabrané před desetiletími na vrcholu horečky studené války a nikdy pořádně nevyužité. To, co viděl za okénkem, vypadalo přesně jako majetek ministerstva obrany. Byl úplně všude stejný. Příroda přetvořená do uniformní podoby.

Trochu pochmurná, trochu zasmušilá, jakoby ušlapaná, ani panenská, ani obdělaná.

Vaughanová po dalším kilometru a půl zahnula doprava na poloukrytou příjezdovou cestu. Projela mezi dvěma podsaditými cihlovými pilíři. Cihly byly hnědé a hladké, malta žlutá. Standardní vojenské objekty, z poloviny padesátých let. Pilíře měly panty, ale žádná vrata. O dvacet metrů dál stál moderní poutač na štíhlých kovových nohách.

Na poutači bylo nějaké firemní logo a nápis Olympic TPM

Centre. Po dvaceti metrech následoval další nápis: Nepovolaným vstup zakázán. Po dalších dvaceti metrech se vynořily krajnice, které byly posekány, ale ne čerstvě.

Posečené pruhy vedly sto metrů rovně k točně před skupinou nízkých cihlových budov. Vojenské budovy, před dávným časem prohlášené za zbytečné a prodané. Reacher poznal architekturu. Cihly a kachlíky, zelené kovové okenní rámy, zelená trubkovitá zábradlí, zakulacené rohy z dob, kdy zkosené hrany působily futuristicky. Uprostřed točny rostl řídký plevel, na místě, kde se velící důstojník kdysi pyšnil růžovou zahradou. Změnu majitele potvrdila kopie prvního poutače vedle hlavního vchodu: firemní logo a opět nápis Olympic TPM Centre.

Kus trávníku na pravé straně nechali noví majitelé zrýt a posypat štěrkem. Stálo tam pět aut, všechna s místní poznávací značkou, žádné nové ani čisté. Vaughanová zaparkovala crown vic na konci řady, posunula řadicí páku, vypnula motor a vytáhla klíčky, s úmyslnou pomalostí. Pak se opřela o sedadlo a složila ruce v klíně.

„Připravený?“ zeptala se.

„Na co?“ odpověděl Reacher otázkou.

Vaughanová neodpověděla. Jen otevřela dvířka, otočila se na lepkavé imitaci myšího kožíšku a vystoupila. Reacher udělal to samé na své straně. Vykročili společně ke vchodu.

Tři schody nahoru, dveře a za nimi mramorované zelené dlaždice, po kterých už Reacher miliónkrát kráčel. Budovu zcela jasně postavila americká armáda, v polovině padesátých let. Působila zanedbaně a zchátrale. Kromě nových hlásičů kouře, nedbale napojených na vyčnívající plastikové trubky s elektrickým vedením, se tam nic nezměnilo. Na pravé straně stál dubový kotec, kde kdysi sedával plně vytížený seržant. Nahradila ho záplava papírů, které vypadaly jako poznámky o lékařských případech, a civilista v šedé mikině. Hubený zachmuřený čtyřicátník.

Měl mastné černé vlasy, značně přerostlé. Řekl: „Dobrý den, paní Vaughanová.“ Nic víc. Ani náznak tepla v hlase. Ani náznak nadšení.

Vaughanová kývla hlavou, ale nepodívala se na něj a neodpověděla. Jen prošla dozadu do vestibulu a zahnula doleva do velké místnosti, která za starých časů sloužila jednomu z několika možných účelů. Buď to byla čekárna, nebo přijímací salonek, nebo důstojnický klub. Nyní sloužila jinému účelu. Flekaté stěny, prošlapaná podlaha, všude prach. Pavučiny u stropu. Slabě páchla po dezinfekci a moči.

Ve výši pasu měla velká červená nouzová tlačítka napojená na další trubky s elektrickým vedením. Byla úplně prázdná, až na dva muže připoutané v kolečkových židlích. Oba byli mladí, úplně ochablí a nehybní, oba měli otevřená ústa a prázdné pohledy zaměřené do tisícikilometrové dálky před sebou.

Oba měli oholené hlavy, znetvořené lebky a ošklivé jizvy.

Reacher se zastavil.

Podíval se na nouzová tlačítka.

Vzpomněl si na lékařské záznamy.

Jsem v nemocnici.

Pohlédl na mladé muže na kolečkových židlích.

Jsem v domově pro dlouhodobě nemocné.

Přejel očima po špíně a prachu.

Tohle je konečná stanice.

Vybavila se mu zkratka na poutači.

TPM.

Traumatická poranění mozku.

Pohnul se. Vaughanová se také pohnula, směrem do chodby. Reacher ji v polovině dohnal. „Měl váš manžel nehodu?“ zeptal se.

„Ne tak zcela.“

„Tak co se mu stalo?“

„Zkuste na to přijít sám.“ Reacher se opět zastavil. Oba muži jsou mladí.

Stará vojenská budova, vyřazená ze služby a opět použitá.

„Válečná zranění,“ řekl. „Váš manžel je voják. Sloužil v Iráku.“ Vaughanová za chůze přikývla.

„Národní garda,“ řekla. „Jeho druhý turnus. Prodloužili mu pobyt. Neobrnili jeho humvee. V Ramádí najel na nastraženou výbušninu.“

Zabočila do další chodby. Byla špinavá. U podlahových lišt se povalovaly chuchvalce prachu. Některé promísené s myším trusem. U stropu svítily slabé žárovky, aby se ušetřily peníze za elektřinu. Některé praskly a nikdo je nevyměnil, aby se ušetřily peníze za práci.

Reacher se zeptal: „Patří tohle zařízení Správě válečných vysloužilců?“

Vaughanová zavrtěla hlavou.

„Soukromý kontraktor,“ řekla. „Politické konexe.

Výhodný obchod. Nemovitost zadarmo a velké dotace.“

Zastavila se u matně zelených dveří. Před padesáti lety je určitě natřel nějaký vojín, odstínem a způsobem určeným Pentagonem, barvou ze skladu zásobovacího důstojníka.

Dílo vojína pak zkontroloval poddůstojník a souhlas poddůstojníka potvrdil důstojník. Od té doby si dveří nikdo nevšiml. Ztratily lesk, vybledly, barva oprýskala a objevily se na nich škrábance. V nedávné době na ně někdo voskovkou napsal: D. R. Vaughan a připojil řádku číslic, které mohly znamenat služební číslo nebo číslo případu.

„Připraven?“ zeptala se Vaughanová.

„Pokud jste připravená vy.“

„Já nikdy připravená nebudu,“ odtušila Vaughanová.

Vzala za kliku a otevřela dveře.

PADESÁTÁ KAPITOLA

POKOJ DAVIDA ROBERTA VAUGHANA byla krychle tři a půl metru na tři a půl metru vymalovaná tmavě zelenou pod úzkým krémovým pruhem ve výši pasu a světle zelenou nad ním. Bylo v ní teplo. Měla malé, hodně špinavé okno.

Zelenou kovovou skříň a zelený kovový noční stolek. Noční stolek byl otevřený. Leželo v něm čisté pyžamo. Skříň přetékala složkami a velkými hnědými obálkami. Obálky byly staré, ohmatané, roztřepené a obsahovaly rentgenové snímky.

V pokoji stála postel. Úzké nemocniční lůžko se zablokovanými kolečky a páčkou, kterou se zvedala horní část pro hlavu. Byla nastavená na čtyřicet pět stupňů. Pod pečlivě nataženou pokrývkou ležel muž, který musel být David Robert Vaughan. Vypadal, že odpočívá. Byl podsaditý, s úzkými rameny. Kvůli natažené pokrývce se nedalo přesně poznat, jak je velký. Reacher ho odhadl na osmdesát kilo a necelých sto osmdesát centimetrů. Měl růžovou pokožku. Světlé strniště na bradě a tvářích. Rovný nos a modré oči. Doširoka otevřené. Chyběl mu kus lebky.

Kus velký jako talířek. Zůstala po něm široká díra nad čelem. Jako by si na hlavu nasadil fešácky čepičku a někdo projel podél spodního okraje pilou.

Koukal mu mozek.

Nafouklý jako balon, tmavý, růžový a zvrásněný. Byl zakrytý tenkou umělou membránou přilepenou na oholenou kůži kolem díry. Jako mikrotén. Vaughanová řekla: „Ahoj, Davide.“

Muž na posteli neodpověděl. Vedly k němu čtyři hadičky a mizely pod pokrývkou. Vyživovaly je čtyři průhledné umělohmotné pytlíky zavěšené na pochromovaných stojanech vedle postele. Vyústění tlustého střeva a močový katétr vedly do lahví na nízkém vozíku pod postelí. Na tváři měl nalepenou dýchací trubičku. Stáčela se mu úhledně do úst. Byla napojená na respirátor, který pomalu a pravidelně oddechoval. Na stěně nad respirátorem visely hodiny.

Klasické armádní, z dávných časů. Černý bakelitový okraj, bílý ciferník, černé ručičky, neoblomné tiché tiknutí po každé vteřině.

Vaughanová pravila: „Davide, přivedla jsem za tebou kamaráda.“

Žádná odpověď. A nikdy žádná nezazní, usoudil Reacher. Muž na posteli byl naprosto netečný. Nespal, ani nebděl. Nedělal vůbec nic.

Vaughanová se sklonila a políbila manžela na čelo.

Pak přešla ke skříni a vytáhla z hromady rentgenový snímek. Vybledlým inkoustem na něm stálo napsáno Vaughan D. R. Obálka byla pomačkaná a ošoupaná. Prošla už mnoha rukama. Vaughanová vyndala snímek a podržela ho proti světlu z okna. Ukazoval mozek jejího manžela, ve čtyřech různých polohách. Zepředu, z pravé strany, zezadu, z levé strany. Bílá lebka, matně šedá hmota mozková, prošpikovaná jasnými ostrými body.

„Typické zranění z Iráku,“ vysvětlila Vaughanová.

„Škody na mozku způsobené explozí. Vážné tělesné trauma.

Komprese, dekomprese, pokroucení, natržení, náraz na lebeční stěnu, střepiny. David schytal všechno. Lebku měl roztříštěnou a nejhorší z ní odřízli. Prý je to dobrá metoda.

Uvolní se tlak. Potom jim dávají plastikovou destičku, když opadne otok. Davidův otok ale nikdy neopadl.“

Vrátila snímek do obálky a zastrčila ji do hromádky.

Vytáhla další. Snímek hrudníku. Bílá žebra, šedé orgány, osluňující tvar, očividně čísi náramkové hodinky, a malé jasné body, které vypadaly jako kapky vody.

„Proto nenosím snubní prstýnek,“ sdělila Vaughanová.

„Chtěl si ho vzít s sebou, zavěšený na řetízku kolem krku.

Žár ho roztavil a tlaková vlna mu ho vehnala do plic.“

Vrátila snímek do obálky.

„Nosil ho pro štěstí,“ řekla. Urovnala hraničku dokumentů ve skříni a přistoupila k nohám postele.

Reacher se jí zeptal: „V jaké jednotce sloužil?“

„U pěchoty přidělené první tankové divizi.“

„A byla to improvizovaná výbušnina versus humvee?“

Vaughanová přikývla. „Improvizovaná výbušnina proti plechovému autu. Klidně mohl jít pěšky v županu. Nevím, proč jim říkají improvizované. Mně přijdou zatraceně profesionální.“

„Kdy se to stalo?“

„Téměř před dvěma lety.“

Respirátor tiše syčel.

Reacher se zeptal: „Co dělal v civilu?“

„Byl mechanik. Hlavně zemědělských strojů.“

Hodiny neoblomně odtikávaly.

Reacher se otázal: „Jaká je prognóza?“

Vaughanová odpověděla: „Ze začátku nezněla špatně, alespoň teoreticky. Mysleli si, že bude zmatený a nekoordinovaný, možná trochu labilní a agresivní, a rozhodně mu budou chybět základní životní a pohybové funkce.“

„Tak jste se přestěhovala,“ pochopil Reacher. „Měla jste na paměti kolečkové křeslo. Koupila jste přízemní bungalov a odstranila dveře do obývacího pokoje. Postavila do kuchyně tři židle, ne čtyři, aby tam bylo dost místa.“

Vaughanová přikývla. „Chtěla jsem mít všechno připravené. David se ale nikdy neprobral. Otok nikdy nesplaskl.“

„Proč ne?“

„Zatněte pěst.“

„A dál?“

„Zatněte pěst a natáhněte ruku.“ Reacher uposlechl.

Vaughanová řekla: „Představte si, že vaše předloktí je mícha a zatnutá pěst mozkový kmen na jejím konci. U

některých zástupců říše zvířat to takhle úplně stačí. Lidé ale mají mozky. Představte si, že bych vydlabala dýni a posadila vám ji na zatnutou pěst. To by byl váš mozek. Představte si, že dýně je spojená s vaší pokožkou. Tak to alespoň vysvětlili mně. Můžu do dýně uhodit nebo s ní lehce zatřást a nic se nestane. Představte si ale, že byste najednou otočil zápěstím, hodně prudce. Co by se stalo?“

„Narušilo by se spojení,“ řekl Reacher. „Dýně by se mi odlepila od pokožky.“

Vaughanová opět přikývla. „Přesně to se údajně stalo Davidovi. Došlo k přerušení kontaktu. Tím nejhorším možným způsobem. Jeho mozkový kmen je v pořádku, ale zbytek mozku nemá vůbec tušení, že existuje. Neví, že vznikl problém.“

„Obnoví se ten kontakt?“

„Nikdy. To prostě není možné. Mozky mají volnou kapacitu, ale buňky neuronů se neregenerují. Takhle zůstane napořád. Je jako ještěrka s poškozeným mozkem. Má IQ_zlaté rybičky. Nemůže se hýbat, nevidí, neslyší a nedokáže myslet.“

Reacher na to nic neřekl.

Vaughanová pokračovala: „Vojenská polní medicína je teď na hodně vysoké úrovni. Během třinácti hodin se dostal do Německa a jeho stav byl ustálený. V Koreji nebo Vietnamu by určitě na místě zemřel.“

Přešla k nohám postele a položila ruku manželovi na tvář, velice jemně, velice něžně. Řekla: „Domníváme se, že má také přerušenou míchu, podle toho, co se dá poznat. Ale to je stejně v podstatě jedno.“

Respirátor syčel, hodiny tikaly a hadičky nitrožilní výživy tichounce bublaly. Vaughanová zůstala chvíli tiše stát a potom se zeptala: „Vy se moc často neholíte, že je to tak?“

„Občas,“ opáčil Reacher.

„Víte ale, jak se to dělá?“

„Naučil jsem se to u táty na klíně.“

„Neoholil byste Davida?“

„Nemají to dělat ošetřovatelé?“

„Měli, ale nedělají. A líbí se mi, když vypadá upraveně.

Je to jediné, jak mu můžu pomoct.“ Vytáhla ze zelené kovové skříně igelitovou tašku ze supermarketu. Byly v ní mužské potřeby na holení. Pěna, načatý balíček žiletek na jedno použití, mýdlo, žínka. Reacher našel na druhé straně chodby koupelnu, namočil žínku, vrátil se, navlhčil Davidovi obličej, namydlil ho, otřel a znovu namočil. Pak mu nanesl na bradu a tváře modrou pěnu, našlehal ji špičkami prstů a popadl žiletku. Moc mu to nešlo. Provádět zaběhnuté, naprosto instinktivní pohyby na jiné osobě není snadné. Zejména když má ta jiná osoba u úst dýchací hadičku a chybí jí kus lebky.

Zatímco pracoval se žiletkou, Vaughanová se pustila do uklízení. Ve skříni měla ještě druhou tašku s hadříky, spreji, lopatkou a smetáčkem. Natahovala se na špičky, skláněla se a důkladně prošla každý centimetr pokoje. Její manžel zíral na kilometry vzdálený bod nad stropem a respirátor syčel a poháněl vzduch. Reacher dokončil holení a Vaughanová byla hotová minutu po něm. Ustoupila dozadu a podívala se.

„Dobrá práce,“ vyslovila pochvalu.

„Nápodobně. I když byste tady neměla uklízet.“

„Já vím.“

Sbalili tašky ze supermarketu a uložili je do skříně.

Reacher se zeptal: „Jak často sem chodíte?“

„Ne moc často,“ odpověděla Vaughanová. „Je to filozofická otázka pro Zena. Když ho přijdu navštívit a on o tom neví, byla jsem ho vůbec navštívit? Když za ním chodím a hraju si na vzornou manželku, uklidňuju jen vlastní svědomí. Daleko radši ho navštěvuju ve vzpomínkách. V těch je mnohem skutečnější než tady.“

„Jak dlouho jste byli manželé?“

„Stále jsme manželé.“

„Promiňte. Jak dlouho?“

„Dvanáct let. Osm let spolu, dva roky sloužil v Iráku a poslední dva leží tady.“

„Kolik mu je?“

„Třicet čtyři. Může žít dalších šedesát let. Já taky.“

„Byli jste šťastní?“

„Ano i ne, jako každý.“

„Co podniknete?“

„Teď?“

„V dlouhodobé perspektivě.“

„Nevím. Známí říkají, že bych měla žít. A možná mají pravdu. Možná bych se měla smířit s osudem jako Zeno.

Jako skutečný stoik. Občas bych to ráda udělala. Pak ale vždycky zpanikařím a omezím se na obranu. Udělali mu tohle a já se s ním mám rozvést? Stejně by o tom ale nevěděl. Takže jsme zpátky u Zena. Co myslíte, že bych měla udělat?“

„Myslím, že byste se měla jít projít,“ prohlásil Reacher.

„Hned teď. Sama. Procházka vždycky pomůže. Nadýchejte se čerstvého vzduchu. Podívejte se na stromy. Přivezu auto a naložím vás, než dojdete k čtyřproudové silnici.“

„Co budete dělat vy?“

„Něco si už najdu, abych ubil čas.“

PADESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ SE ROZLOUČILA s manželem a prošla s Reacherem špinavými chodbami a ponurým salonkem do vestibulu. Muž v šedivé mikině pravil: „Na shledanou, paní Vaughanová.“

Vyšli na točnu před budovami a zamířili k autu. Reacher se opřel o blatník a Vaughanová pokračovala v chůzi.

Počkal, dokud nezmizí v dálce, a pak se odlepil od auta a vydal se opět k vestibulu. Po schodech ke dveřím. Přešel ke kotci a zeptal se: „Kdo tomu tady velí?“

Muž v šedé mikině odpověděl. „Patrně já. Jsem vedoucí směny.“

Reacher se otázal: „Kolik tady máte pacientů?“

„Sedmnáct,“ odpověděl muž.

„Kdo to je?“

„Kristepane, prostě pacienti. Kdokoliv, koho k nám pošlou.“

„Máte nařízení, jak tenhle ústav řídit?“

„Jasně. Byrokracie jako všude jinde.“

„Máte ta nařízení po ruce?“

„Někde ano.“

„Neukázal byste mi část, kde se praví, že je v pořádku, když jsou místnosti špinavé a na chodbách se válí myší trus?“

Muž zamrkal, polkl a namítl: „Uklízet nemá cenu. Stejně by si ničeho nevšimli. Nevěděli by o tom. Jak by mohli?

Jsou to květáky. Jenom tady vegetují.“

„Takhle jim tady říkáte?“

„Vždyť je to pravda.“

„Špatná odpověď,“ sdělil Reacher. „Nejsou to květáky.

Jsou to veteráni. A vy jste zabedněný blbec.“

„Uklidněte se, kamaráde. Co to do vás vjelo?“

„David Robert Vaughan je můj bratr.“

„Vážně?“

„Všichni veteráni jsou mi bratři.“

„Nemá v podstatě mozek.“

„A vy ho máte?“

„Jasně.“

„Tak poslouchejte. A dávejte dobrý pozor. Člověk, který měl menší štěstí než vy, si zaslouží nejlepší, co mu můžete poskytnout. Jde o povinnost, čest a službu. Rozumíte těmhle slovům? Měl byste svou práci vykonávat dobře a s nadšením, protože jste toho schopen, bez upozorňování a odměny. Zdejší pacienti mají nárok na nejlepší dostupnou péči, stejně jako jejich příbuzní.“

„Kdo vůbec jste?“

„Znepokojený občan,“ opáčil Reacher. „S několika možnostmi. Můžu znemožnit vašeho zaměstnavatele, zavolat do novin nebo televize, přijít sem se skrytou kamerou, postarat se o to, aby vás vyhodili. Nic podobného však neudělám. Nabízím vám místo toho osobní volbu, z očí do očí. Chcete vědět, jak ta volba zní?“

„O čem to mluvíte?“

„Udělejte, co vám radím, s radostným úsměvem na rtech.“

„Nebo?“

„Nebo se stanete pacientem číslo osmnáct.“

Muž neodpověděl.

Reacher ho vyzval: „Postavte se.“

„Cože?“

„Okamžitě.“

„Cože?“

Reacher nařídil: „Okamžitě se postavte, nebo se postarám o to, abyste už nikdy nevstal.“ Muž na okamžik zaváhal a potom se postavil.

„Do pozoru,“ zavelel Reacher. „Nohy k sobě, vypnout ramena, hlavu nahoru, pohled rovně dopředu, paže podél těla, ruce ke stehnům, palce do zákrytu se švem kalhot.“

Někteří důstojníci, které znal, štěkali, ječeli a řvali.

Reacherovi vždycky připadalo mnohem účinnější mluvit potichu a klidně, jasně a zřetelně artikulovat, jako při hovoru s natvrdlým dítětem, a lámat odpor ledovým pohledem.

Dokázal tímhle způsobem vyjádřit zlověstnost, kterou nešlo přehlédnout. Klidný, trpělivý hlas, obrovské tělo. Ten kontrast byl ohromující. A vždycky zabral. Fungoval před dávnými lety a fungoval i nyní. Ošetřovatel v šedé mikině ztěžka polykal, mrkal a stál zhruba v postoji, jaký se vyžaduje na přehlídkách.

Reacher pravil: „Vaši pacienti nejsou jenom někdo, koho k vám pošlou. Vaši pacienti jsou lidé. Se ctí a skvěle sloužili vlasti. Zasluhují vrcholnou péči a úctu.“

Ošetřovatel neodpověděl.

Reacher pokračoval: „Tohle místo je pro ostudu. Špinavé a špatně řízené. Takže dávejte pozor. Pohnete svým hubeným zadkem, zorganizujete své lidi a necháte je pořádně uklidit. Hned teď. Vrátím se, možná zítra, možná příští týden, možná příští měsíc, a jestli se od podlahy nebude odrážet můj obličej, popadnu vás za nohy a vytřu tady s vámi jako s mopem. Pak vás nakopu do zadku tak důkladně, že se vám trakčník zamotá do zubů. Je vám to jasné?“

Ošetřovatel se zarazil, zašoupal nohama a zamrkal.

Rozhostilo se dlouhé ticho. Pak přislíbil: „Dobře.“

„S radostným úsměvem,“ vyzval ho Reacher. Muž se přinutil k úsměvu. „Ještě víc,“ požádal Reacher. Muž roztáhl suché rty přes suché zuby.

„To už je lepší,“ pravil Reacher. „A necháte se ostříhat, každý den se osprchujete a pokaždé, když přijde paní Vaughanová, vstanete, vřele ji přivítáte a osobně ji doprovodíte do pokoje jejího manžela. Pokoj jejího manžela bude čistý, její manžel oholený, okno bude jiskřit čistotou, místnost budou zalévat sluneční paprsky a podlaha bude tak vydrhnutá, že se paní Vaughanová bude bát, aby jí nepodjely nohy. Je vám to jasné?“

„Ano.“

„Naprosto?“

„Ano.“

„Dokonale jasné?“

„Ano.“

„Ano co?“

„Ano, pane.“

„Máte šedesát vteřin na to, abyste začal, jinak vám zlomím ruku.“

Pečovatel zůstal stát, komusi zavolal, pak použil vysílačku a za padesát vteřin se ve vestibulu vynořili tři muži. Přesně za šedesát vteřin se k nim přidal čtvrtý. O

minutu později měli připravené kýble a mopy, za další minutu byly kýble plné vody a všech pět mužů poletovalo, jako by plnili nějaký obtížný neznámý úkol. Reacher je nechal, aby se činili. Vrátil se k autu a vyrazil za Vaughanovou.

Jel pomalu a dohnal ji za kilometr a půl na vojenské silnici. Vklouzla vedle něj a Reacher pokračoval cestou, kterou přijeli, přes borový lesík a mezi kopci. Vaughanová řekla: „Děkuju, že jste mě doprovodil.“

„Není zač,“ odpověděl Reacher.

„Víte, proč jsem chtěla, abyste se mnou jel?“

„Ano.“

„Povězte mi o tom.“

„Chtěla jste, abych pochopil, proč žijete, jak žijete, a proč děláte, co děláte.“

„A?“

„Chtěla jste, aby někdo pochopil, proč je v pořádku to, co se chystáte udělat.“

„Což je co?“

„To záleží výhradně na vás. A předem se vším souhlasím.“

Vaughanová pravila: „Obelhala jsem vás.“

Reacher odpověděl: „Já vím.“

„Vy to víte?“

Reacher přikývl za volantem. „Věděla jste o Thurmanově vojenské zakázce. A o základně vojenské policie. Pentagon vás o tom všem informoval, stejně jako policejní oddělení Halfway. Jedině takhle to dává smysl.

Vsadím se, že ji máte v telefonním seznamu, přímo ve své zásuvce, pod písmenem V jako vojenská policie.“

„To máte pravdu.“

„Nechtěla jste o tom ale mluvit, což znamená, že tam nezpracovávají jen starý vojenský šrot.“

„Myslíte?“

Reacher přikývl. „Recyklují tam vraky z bojů v Iráku.

Stoprocentně. Proto měly některé náklaďáky poznávací značky New Jersey. Přijely rovnou z přístavu. Proč by s obyčejným šrotem objížděly Pensylvánii a Indianu? A proč by vozily normální šrot v uzavřených kontejnerech? Protože Thurmanova továrna se těší zvláštnímu postavení. Je dobře utajená, kilometry daleko v pustině.“

„Promiňte.“

„Nemusíte se omlouvat. Rozumím vám. Nechtěla jste o tom mluvit. Dokonce na to ani myslet. Proto jste se mi pokusila zabránit v tom, abych tam šel. Vykašlete se na to, řekla jste. Pokračujte v cestě. Není tam nic k vidění.“

„Jsou tam k vidění humvee zničená výbuchem,“

povzdechla si Vaughanová. „Pro mě něco jako pomníky.

Pamětní desky. Lidem, kteří v nich umřeli. Nebo téměř umřeli.“

Pak dodala: „A lidem, kteří v nich měli umřít.“

Pokračovali v cestě, na severovýchod přes nízké svahy hor, zpátky na I70, k dlouhé objížďce podél kansaské hranice. Reacher podotkl: „Stále to ale nevysvětluje, proč je Thurman tak tajnůstkářský.“

Vaughanová navrhla: „Třeba je to pro něj také otázka úcty. Třeba je také vidí jako hroby.“

„Sloužil někdy v armádě?“

„To bych neřekla.“

„Ztratil rodinného příslušníka?“

„Myslím, že ne.“

„Vstoupil někdo z Despair do armády?“

„Ne co bych slyšela.“

„Tak není moc pravděpodobné, že jedná z úcty. A nevysvětluje se tím ani přítomnost vojenské policie. Co se tam dá ukrást? Humvee je v podstatě auto. Obrnění je obyčejný plát oceli, pokud tam vůbec je. A M60 by nepřežil jakýkoliv výbuch.“

Vaughanová neodpověděla.

Reacher dodal: „A nevysvětluje se tím to letadlo.“

Vaughanová nic neřekla.

Reacher upozornil: „A nic nevysvětluje všechny ty mladé kluky.“

„Takže se budete ještě chvíli potulovat po okolí?“

Reacher přikývl.

„Ale ne moc dlouho,“ opáčil. „Mám pocit, že k něčemu dojde. Ten dav byl působivý. Projevili by tolik zaujetí pro něco, co teprve začíná? Nebo dospělo do poloviny? To bych neřekl. Podle mě jsou všichni tak aktivní proto, že se cosi blíží ke konci.“

PADESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ TIŠE SEDĚLA a Reacher odřídil celou cestu zpátky do Hope. Vyhnul se Despair a přijel z východu, po stejné silnici jako muž v grand marquis, kdysi dávno na začátku. V pět odpoledne se dostali do města. Slunce stálo nízko. Reacher opustil První třídu a zamířil po Třetí k motelu. Zastavil před recepcí. Vaughanová se na něj tázavě podívala a Reacher vysvětlil: „Něco, co jsem měl udělat už dávno.“

Společně vešli dovnitř. Službu měla zvědavá recepční.

Za zády jí chyběly na háčcích tři klíče. Reacherův od pokoje dvanáct, Mariin od pokoje osm a pak také klíč od pokoje čtyři, kde bydlela žena s velkým spodním prádlem. Reacher požádal: „Povězte mi o ženě z pokoje čtyři.“

Recepční na něj pohlédla a na vteřinu zaváhala, jako by dávala dohromady myšlenky, jako by měla podat v kostce přesnou biografii. Jako by se ocitla u soudu, na místě pro svědky. „Je z Kalifornie,“ sdělila. „Bydlí tady už pět dnů.

Zaplatila na celý týden.“

Reacher ji vybídl: Ještě něco?“

„Je dost statná.“

„Věk?“

„Mladá. Přibližně dvacet pět až dvacet šest.“

„Jak se jmenuje?“

Recepční odpověděla: „Paní Rogersová.“

*

Zpátky v autě Vaughanová konstatovala: „Další dívka.

Ale zvláštní. Jejího manžela zatkli teprve včera, ale ona je tady už pět dní. Co to znamená?“

Reacher pravil: „Znamená to, že naše hypotéza je správná. Předpokládám, že cestovali společně, dokud před pěti dny nenašel v Despair správné lidi, neschoval se tam a ona se nevrátila sem počkat na něj. Pak ho ale včera zastihla mobilizace, narazil na nesprávné lidi a skončil ve vězení.

Celé město bylo na nohou. Obrátili každý kámen. Neušel jejich pozornosti.“

„Tak kde je teď?“

„V cele nebyl. Tak se možná zase setkal se správnými lidmi.“

Vaughanová poznamenala. „Věděla jsem, že jsem to jméno někde slyšela. Jeho manželka přijela s chlapíkem zásobujícím supermarket. Jezdí každých pár dnů z Topeky v Kansasu. Svezl ji. Zmínil se mi o tom. Řekl mi její jméno.“

„Řidiči náklaďáků se vám svěřují s tím, koho svezli?“

„Malá města. Žádná tajemství. Maria přijela stejným způsobem. Tak jsem se o ní dozvěděla.“

„Jak přijela Lucy Andersonová?“

Vaughanová se na okamžik odmlčela.

„Nevím,“ přiznala. „Neslyšela jsem o ní, dokud ji policejní oddělení Despair nevyhodilo na hranici. Předtím u nás nebyla.“

„Takže přijela ze západu.“

„Některé patrně volí tuhle cestu. Některé z východu a jiné ze západu.“

„Čímž vzniká další otázka, nemyslíte? Maria přijela z východu z Kansasu, ale požádala řidiče zeleného auta, aby ji vysadil u základny vojenské policie západně od Despair. Jak vůbec věděla, že tam stojí?“

„Možná jí o tom pověděla Lucy Andersonová. Musela si té základny všimnout.“

„Neřekl bych, že se spolu vůbec bavily.“

„Tak jí o ní třeba pověděl Ramirez. Možná jí zatelefonoval do Topeky. Přišel ze západu a viděl ji.“

„Proč by jí vůbec věnoval pozornost? Proč by ji považoval za důležitou? Proč by si o ní povídal s přítelkyní po telefonu?“

„To nevím.“

Reacher se zeptal: „Je váš velitel hodný?“

„Proč?“

„Protože by nám to usnadnilo práci. Potřebujeme si od něj ještě jednou půjčit auto.“

„Kdy?“

„Později v noci.“

„Později po čem?“

„Po čemkoliv.“

„Jak moc později?“

„Od teď za osm hodin.“

Vaughanová řekla: „Za osm hodin by to mohlo jít.“

Reacher oznámil: „Nejdřív musíme na nákup.“

K železářství dorazili, právě když zavíralo. Stařík v hnědém plášti uklízel výstavu na chodníku. Odvezl už dovnitř vysavače na listí a chystal se na kolečka. Zbytek zboží stál ještě na původním místě. Reacher vešel do obchodu a koupil od majitelovy manželky štíhlou baterku, dvě baterie a šedesát čísel dlouhé páčidlo. Pak vyšel zase ven a zakoupil žebřík, který se dal rozložit do osmi různých poloh. Pro přepravu a uskladnění se dal složit do úhledného balíčku metr dvacet dlouhého a necelých padesát čísel širokého. Byl z hliníku a umělé hmoty a téměř nic nevážil.

Krásně se vešel na zadní sedadlo crown vicu.

Vaughanová ho pozvala na osmou na večeři. Brala to pozvání hodně vážně. Tvrdila, že potřebuje dvě hodiny na přípravu. Reacher ten čas strávil u sebe v motelu. Zdříml si, oholil se, osprchoval a vyčistil si zuby. A oblékl se. Oblečení měl nové, ale spodní prádlo už dosloužilo, tak ho vyhodil.

Navlékl si kalhoty, košili, projel si prsty vlasy, zkontroloval svůj zevnějšek v zrcadle a usoudil, že docela ujde. Stejně mu na něm moc nezáleželo. Byl prostě takový, jaký byl.

Nemohl na sobě nic změnit. Některým lidem se to líbilo, jiným ne.

Ušel dva bloky ze Třetí třídy na Pátou a zahnul na východ. Už se úplně setmělo. Padesát metrů od domu Vaughanové pořád neviděl auto jejího šéfa. Buď stálo na příjezdové cestě, nebo ho musela vrátit. Třeba se vyskytl nějaký neodkladný případ. Nebo změnila plány na večer.

Pak ho zahlédl, třicet metrů daleko těsně u chodníku. Díru v temnotě. Matné sklo. Tmavá barva, sešlá věkem.

Neviditelná v přítmí.

Dokonalé.

Prošel chodníčkem mezi rostlinami ke dveřím a zazvonil. Po zaklepání na dveře uprostřed večera uplyne na maloměstě obvykle dvacet vteřin. Vaughanová otevřela přesně za devět. Měla na sobě černé šaty ke kolenům, bez rukávů, do áčka. Na nohou černé boty na nízkých podpatcích jako baletní střevíčky. Byla čerstvě osprchovaná.

Vypadala mladá a plná energie.

Nesmírně jí to slušelo.

Reacher pozdravil: „Dobrý večer.“

Vaughanová ho vyzvala: „Pojďte dál.“

V kuchyni hořela spousta svíček. Stůl byl prostřený pro dva a stála na něm otevřená láhev vína a dvě skleničky. Z

trouby se linula lákavá vůně. Na kuchyňské lince čekaly předkrmy. Maso z humra, avokádo a dílky růžového grapefruitu na listech hlávkového salátu.

Vaughanová řekla: „Hlavní chod nemám ještě hotový.

Špatně jsem si to načasovala. Už je to pěkně dávno, co jsem naposledy pořádně vařila.“

„Tři roky,“ upřesnil Reacher.

„Déle,“ odtušila Vaughanová.

„Vypadáte skvěle,“ řekl Reacher.

„Opravdu?“

„Je na vás nejkrásnější pohled v celém Coloradu.“

„Lepší než na Pikes Peak?“

„Rozhodně. Měla byste být na obálce průvodce.“

„Lichotíte mi.“

„Ani ne.“

Vaughanová usoudila: „Vy také nevypadáte špatně.“

„Tak tohle lichocení rozhodně je.“

„Ne, dal jste si na sobě záležet.“

„Dělal jsem, co jsem mohl.“

Vaughanová se zeptala: „Jednáme správně?“

Reacher odpověděl: „Řekl bych, že ano.“

„Je to fér vůči Davidovi?“

„David se nikdy nevrátí. Nikdy tady nebydlel. O ničem neví.“

„Chtěla bych se ještě jednou podívat na vaši jizvu.“

„Protože si přejete, aby se David vrátil s podobnou.

Místo toho, co se mu stalo.“

„Patrně.“

Reacher upozornil: „Oba jsme měli štěstí. Znám vojáky.

Pohyboval jsem se mezi nimi celý život. Bojí se bizarních poranění. Amputací, znetvoření, popálenin. Já jsem měl štěstí, protože jsem žádné neutrpěl, a David měl štěstí, protože o tom neví.“

Vaughanová neodpověděla.

Reacher dodal: „O oba jsme měli štěstí, že jsme potkali vás.“

Vaughanová požádala: „Ukažte mi tu jizvu.“

Reacher si rozepnul košili a svlékl si ji. Vaughanová na okamžik zaváhala a pak se velice jemně dotkla zvrásnělé kůže. Měla chladné a hebké špičky prstů. Reacherovi připadalo, že z nich sálá elektrický proud.

„Co to bylo?“ zeptala se.

„Náklaďák s bombou v Bejrútu.“

„Střepina?“

„Kus muže, který stál blíž.“

„To je hrozné.“

„Pro něj. Pro mě ne. Kov by mě patrně zabil.“

„Stálo to za to?“

Reacher řekl: „Ne. Samozřejmě že nestálo. Nestojí to za to už pěkně dlouhou dobu.“

„Jak dlouhou?“

„Od roku 1945.“

„Věděl o tom David?“

„Ano,“ odpověděl Reacher. „Věděl o tom. Znám vojáky.

Jsou to největší realisté na světě. Nemůžete je oklamat, ani kdybyste se snažila sebevíc. Ani na jedinou minutu.“

„Pořád se ale hlásí.“

„Ano, to je pravda. Pořád se hlásí.“

„Proč?“

„To nevím. A nikdy jsem to nevěděl.“

„Jak dlouho jste byl v nemocnici?“

„Jenom pár týdnů.“

„Byla stejně hrozná jako Davidova?“

„Mnohem horší.“

„Proč jsou ty nemocnice tak špatné?“

„Protože zraněný voják, který nemůže bojovat, je pro armádu jedině přítěž. Tak jsou závislí na civilistech a civilistům na nich také nezáleží.“

Vaughanová mu na jizvu položila dlaň a přejela mu jí na záda. Druhou udělala to samé, z druhé strany. Objala ho kolem pasu a opřela se mu tváří o hruď. Pak zvedla hlavu, natáhla krk a Reacher se sklonil a políbil ji. Chutnala po teplu, víně a zubní pastě. Voněla po mýdlu, čisté pokožce a jemném parfému. Měla hebké vlasy. Zavřené oči. Reacher přejel jazykem po neznámých zubech a našel její. Podepřel jí zezadu hlavu a druhou rukou jí zajel dolů na záda.

Dlouhý, velice dlouhý polibek. Vaughanová se musela nadechnout. „Měli bychom to udělat,“ řekla.

„Už to děláme,“ upozornil ji Reacher. „Chci tím říct, že mi to přijde správné.“

„Také si myslím,“ opáčil Reacher. Pod malíčkem pravé ruky cítil konec jejího zipu. Malíček levé ruky měl položený na zvedající se křivce jejího zadku.

„Protože nikde dlouho nezůstáváte,“ pravila. „Dva, nanejvýš tři dny.“

„Žádné komplikace,“ odtušila. „Nehrozí, že by to mohlo být něco trvalejšího.“

„Nemůžu zařídit, aby to bylo trvalé,“ řekl Reacher.

Sklonil se a opět ji políbil. Posunul ruku, chytil konec zipu a zatáhl za něj. Pod šaty byla nahá. Teplá, měkká, sametová, pružná a voňavá. Sklonil se a vzal ji do náručí, jednou paží pod koleny a druhou pod rameny. Vykročil s ní chodbou tam, kde musely být ložnice, a celou cestu ji líbal.

Dvoje dveře. Dvě místnosti. Jedna voněla nepoužívaně a jedna po ní. Odnesl ji dovnitř, postavil na zem a nechal z ní sklouznout šaty. Pak se ještě jednou políbili a Vaughanová mu nedočkavě rozepnula kalhoty. Za minutu už byli v posteli.

Potom se najedli. Nejdřív si dali předkrm a pak vepřové zapečené s jablky, kořením, hnědým cukrem a bílým vínem.

Na zákusek se vrátili do postele. O půlnoci se společně osprchovali. Potom se oblékli, Reacher do svých kalhot a košile, Vaughanová do černých džín s úzkým koženým páskem, černého svetru a černých tenisek. Víc nic.

„Žádná zbraň?“ podivil se Reacher.

„Mimo službu zbraň nenosím,“ dostalo se mu odpovědi.

„Dobře.“

V jednu hodinu vyšli ven.

PADESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ ŘÍDILA. Trvala na tom. Auto patřilo jejímu šéfovi. Reacher ji s radostí nechal. Byla lepší řidič než on. O

mnoho lepší. Její otočka o sto osmdesát stupňů ho nadchla.

Dozadu a dopředu, plnou rychlostí. Pochyboval, že by to dokázal. Kdyby seděl za volantem on, rozvášněný dav by je patrně dostihl a roztrhal na kusy. „Budou tam zase?“ zeptala se Vaughanová.

„Možná,“ odpověděl Reacher. „Ale pochybuju. Je pozdě a je to druhá noc. Kromě toho jsem Thurmanovi slíbil, že se nevrátím. Nemyslím si, že to bude jako včera.“

„Proč by ti měl Thurman věřit?“

„Je nábožensky založený. Zvyklý věřit věcem, které jsou pro něj pohodlné.“

„Měli jsme jet okolo.“

„Jsem rád, že jsme to neudělali. Trvalo by nám to čtyři hodiny. Nezbyl by nám čas na večeři.“

Vaughanová se usmála a rozjela se na sever k První třídě a na západ k Despair. Oblohu zakrývala hustá mračna.

Nesvítil měsíc. Ani hvězdy. Byla úplná tma. Dokonalé.

Přehoupli se přes hranici a kilometr a půl před vrcholkem převýšení Reacher řekl: „Musíme si začít dávat pozor. Vypni všechna světla.“

Vaughanová zhasla přední reflektory a zprudka zabrzdila, protože je obklopila tma.

„Nic nevidím,“ postěžovala si.

„Tak použij videokameru,“ poradil Reacher. „Noční vidění.“

„Prosím?“

„Jako kdybys hrála videohru. Dívej se na obrazovku, ne předním sklem.“

„To půjde?“

„Takhle se řídí tanky.“

Vaughanová klepla na klávesnici laptopu, obrazovka se rozsvítila a pak se na ní objevil světle zelený obraz krajiny před autem. Zelený řídký porost na obou stranách, svítivé kameny, jasná stužka silnice ubíhající do dálky. Vaughanová sundala nohu z brzdy a začal se sunout dopředu, s otočenou hlavou, pohled upřený na tepelný odraz, ne do reality.

Zpočátku jela nejistě, protože jí dělalo potíže zkoordinovat oči s rukama. Klouzala do stran a pracně vyrovnávala volant. Pak si na novou techniku zvykla a zlepšila se.

Zvládla dokonale rovně čtyři sta metrů, přidala plyn a ujela dalších čtyři sta metrů o něco rychleji, zhruba třicítkou až čtyřicítkou.

„Je hrozně těžké nedívat se dopředu,“ poznamenala.

„Člověk to dělá úplně automaticky.“

„Zvládáš to úplně skvěle,“ pochválil ji Reacher.

„Nezrychluj.“ Usoudil, že při třicítce čtyřicítce nebude téměř slyšet motor. Jen tiché předení a jemné bublání výfuku. Ostatních zvuků se jim nepodaří vyvarovat.

Pneumatiky by na štěrku praskaly při jakékoliv rychlosti, ale to se před městem zlepší. Naklonil se doleva, položil hlavu na rameno Vaughanové a sledoval obrazovku. Krajina ubíhala dozadu, tichá, zelená a přízračná. Kamera neuměla reagovat jako lidé. Bylo to jen nehybné nemrkající oko.

Nedívalo se doprava doleva, ani nahoru dolů, neměnilo ohnisko. Překonali převýšení a obrazovku zaplnila na vteřinu černá studená obloha, a pak když se auto opět sklonilo, uviděli před sebou dalších čtrnáct kilometrů.

Zelený porost, světlejší roztroušené kameny, stužka silnice, drobná skvrna tepla na horizontu, kde stále žhnula policejní stanice.

Reacher se několikrát podíval předním sklem, ale bez zapnutých světel nic neviděl. Vůbec nic. Jen temnotu. Což znamenalo, že kdokoliv, kdo by na ně čekal v dálce, je také nevidí. Alespoň zatím. Vzpomněl si, jak se vracel pěšky do Hope, překročil hranici a vůbec si nevšiml auta Vaughanové.

A to bylo její auto novější, lesklejší, s bílými dveřmi a naleštěnými světly na konzole na střeše. Nezaznamenal ho.

Ona o něm však věděla. Viděla jsem vás na osm set metrů, řekla. Malou zelenou tečku. Sám se potom také viděl, světlý tvar ve tmě, jak se přibližuje a roste.

Špičková technika, vyslovil pochvalu.

Peníze od Homeland Security, odpověděla. Musíme je nějak utratit.

Zíral na obrazovku a hledal malé zelené tečky. Auto se šinulo dopředu, pomalu a stejnoměrně, jako ponorka plující v hluboké vodě. Pět kilometrů. Šest. Stále nic před nimi.

Deset kilometrů. Třináct. Nebylo nic vidět, nebylo nic slyšet, až na předoucí motor, pneumatiky křupající na štěrku a napjatý dech Vaughanové, jak svírala volant a mžourala do strany na obrazovku laptopu.

„Musíme být už hodně blízko,“ zašeptala.

Reacher přikývl, hlavu stále položenou na jejím rameni.

Na obrazovce se objevily budovy, přibližně kilometr daleko.

Benzinová pumpa, o něco teplejší než okolí. Obchod se střižním zbožím, denní teplo stále polapené v cihlových zdech. V pozadí světlo z bloků v centru. Slabá záře ve vzduchu mírně na jihozápadě, nad místem, kde stávala policejní stanice.

Žádné zelené tečky.

Reacher upozornil. „Tady jsme na ně včera narazili.“

Vaughanová se zeptala: „Tak kde jsou teď?“

Malinko zpomalila a pokračovala dál. Obrazovka se neměnila. Topografie a architektura, nic jiného. Nic se na ní nehýbalo.

„Lidská povaha,“ pravil Reacher. „Včera se rozparádili a myslí si, že se nás zbavili. Nemají energii, aby to zopakovali.“

„Jeden dva by pořád mohli držet hlídku.“

„Možná.“

„Zavolají do továrny, aby je varovali.“

„To nevadí,“ řekl Reacher. „Nejedeme do továrny.

Alespoň zatím ne.“

Pokračovali v cestě, pomalu, se zhasnutými reflektory a nehluční. Minuli prázdný pozemek a opuštěný motel. Obě místa se na obrazovce téměř ztrácela. Teplotně byla součástí okolí. Benzinová pumpa a obchod se střižním zbožím zářily jasněji. Budovy za nimi vydávaly středně zelené světlo.

Měly na sobě jasnější obdélníky ve tvaru oken a zpod nedokonale izolovaných střech unikalo teplo. Nikde však nezahlédli špendlíkové hlavičky. Žádné zelené tečky. Ani dav, ani semknutou skupinku, ani osamělé stráže. Rozhodně ne rovně vepředu.

Kamera byla nastavená tak, že neviděla do postraních ulic. Ukazovala jen jejich ústí, do hloubky metru a půl. Dál nedohlédla. Reacher do nich nakukoval popořadě, jak je míjeli. Nic nezahlédl. Žádné baterky, žádné zápalky, žádné zapalovače, žádné žhnoucí konce cigaret. Pneumatiky se téměř naprosto ztišily. Hlavní třída byla vyježděná na asfalt.

Bez štěrku. Vaughanová sotva dýchala. Zlehka držela nohu na plynu. Auto se sunulo vpřed, o něco rychleji, než kdyby šli pěšky, a o něco pomaleji, než kdyby běželi. Vepředu se vynořily dvě zelené tečky.

Přibližně čtyři sta metrů daleko, na západním konci Hlavní třídy. Vaughanová jemně zabrzdila a zastavila, v polovině města. Mezi šesti bloky vzadu a šesti vepředu.

„Můžou si nás všimnout?“ šeptla.

„Řekl bych, že jsou obrácení na druhou stranu,“ usoudil Reacher.

„A kdyby nebyli?“

„V tom případě by si nás mohli všimnout.“

„Za námi je jich patrně ještě víc.“

Reacher se otočil a podíval se zadním okénkem. Nic nezahlédl. Jen černou temnotu. Pravil: „Když je nevidíme, nemůžou vidět ani oni nás. Prostý fyzikální zákon.“

Na obrazovce se rozsvítila bílá záře. Kuželovitého tvaru.

Pohybující se. Přejíždějící ze strany na stranu. „Baterka,“

poznal Reacher. „Uvidí nás.“

„Jsme moc daleko. A myslím, že svítí na západ.“

Pak změnili směr. Obrazovka ukázala dva kužely opisující plný kruh, nízko a rovně při zemi, jako maják.

Jejich teplo rozpálilo obrazovku doběla. Noční opar se změnil v jejich světle v mlhu.

Vaughanová se zeptala: „Zahlédli nás?“

Reacher pozoroval obrazovku. Přemýšlel o předních světlech crown vicu. Naleštěný kov, jako kočičí oči. Řekl: „Ať už je to kdokoliv, zůstává na místě. A myslím, že ty baterky jsou moc slabé.“

„Co uděláme?“

„Počkáme.“

Čekali dvě minuty, potom tři, pak pět. Motor běžící na volnoběh tiše vrněl. Pak baterky zhasly. Obrazovka laptopu se vrátila ke dvěma svislým úzkým čárkám, vzdáleným, zeleným a téměř nehybným. Zadním okénkem nebylo nic vidět. Jen prázdná temnota.

Vaughanová upozornila: „Nemůžeme tady zůstat.“

Reacher opáčil: „Budeme muset.“

Zelené tečky se přesunuly, ze středu obrazovky k levému okraji. Následoval je pomalý, rozostřený ocas tepla. Pak zmizely, do postranní ulice. Obrazovka se ustálila. Na topografii a architektuře.

„Pěší hlídka,“ objasnil Reacher. „Jde se podívat do centra. Možná mají strach, aby někde nevypukl požár.“

„Požár?“

„Včera v noci jim shořela policejní stanice.“

„Máš s tím něco společného?“

„Úplně všechno,“ přiznal Reacher.

„Jsi šílenec.“

„To je jejich problém. Zahrávají si s nesprávným chlapem. Měli bychom zmizet.“

„Teď?“

„Pojďme kolem nich projet, když jsou ještě otočení zády.“

Vaughanová přidala nepatrně plyn a auto se odlepilo z místa. Jeden blok. Dva. Obrazovka zůstávala stejná.

Topografie a architektura. Nic jiného. Pneumatiky se neslyšně otáčely na uježděném asfaltu.

„Rychleji,“ požádal Reacher.

Vaughanová přidala. Na třicítku. Na padesátku. Při osmdesátce začaly motor, výfuk a pneumatiky vyluzovat hvízdavý zvuk. Uvnitř auta děsivě hlasitý. Nevyvolal však žádnou odezvu. Reacher nahlížel napravo a nalevo do ulic centra a nic nespatřil. Jen černé mezery. Vaughanová svírala volant, tajila dech, upírala pohled na obrazovku a za dvacet vteřin projeli městem a ocitli se v otevřené krajině na druhém konci.

O čtyři minuty později dorazili k továrně.

PADESÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

OPĚT ZPOMALILI a nechali zhasnutá světla. Obloha nad továrnou plála horkem. Vycházelo z odpočívajících pecí a kelímků ve vlnách velkých jako sluneční erupce. Kovový plot byl teplý. Vypadal jako souvislá zelená páska na obzoru. Na jižním konci mnohem jasnější. Mnohem teplejší kolem tajné sekce. Na obrazovce laptopu svítila jako divá.

„Zajímavá skládka,“ poznamenal Reacher.

„Pilně tam pracují,“ opáčila Vaughanová.

„Bohužel.“ Plocha parkoviště vypadala prázdně. Vchod pro zaměstnance zavřený. Reacher se na něj nepodíval přímo. Lepší informaci podávala infračervená část spektra pod hranicí viditelnosti.

Vaughanová se zeptala: „Žádné stráže?“

Reacher odpověděl: „Spoléhají na plot. Oprávněně. Je to mohutný plot.“

Jeli dál, pomalu, bez světel a neslyšně, kolem parkoviště, kolem severního konce továrny, po silnici pro náklaďáky. Po padesáti metrech zastavili. Na obrazovce se vynořily koleje vyježděné tahoe, sotva postřehnutelně světlejší než okolní pustina. Udusaná zem, bez mikroskopických vzduchových bublin, proto nulové provětrávání, proto nepatrně pomalejší ochlazení na konci dne. Reacher ukázal a Vaughanová otočila volantem a sjela ze silnice. Pohled nechala upřený na obrazovku a pokračovala o něco pomaleji po kolejích. Auto poskakovalo na nerovném povrchu obří osmičky. Nehybné oko kamery zabíralo jen šedivě zelenou poušť. Pak zachytilo kamennou zeď. Obytnou část. Kameny pohltily trochu denního tepla. Zeď vypadala jako nízký kropenatý pás, jako had, padesát metrů napravo, hubený, hladký a nekonečně dlouhý.

Vaughanová objela po vyježděných kolejích téměř celou obytnou část, až k místu naproti hangáru. Tam zaparkovali, Reacher vypnul vnitřní osvětlení, otevřeli dvířka a vystoupili. Panovala naprostá tma. Vzduch byl svěží a chladný. Hodiny v Reacherově hlavě ukazovaly půl druhé ráno.

Dokonalé.

Prošli padesát metrů ke zdi. Reacher se za chůze ohlížel.

Po deseti metrech byl černý crown vic sotva vidět, po dvaceti metrech téměř vůbec ne a po třiceti se úplně ztratil.

Zeď byla lehce teplá na dotek. Bez problémů přes ni přelezli a seskočili na druhou stranu. Hangár se tyčil přímo před nimi, obrovský, hrozivý, tmavý proti obloze. Zamířili k němu, kolem cypřišů, přes kamenitý povrch. Obešli ho proti směru hodinových ručiček k přední straně. Byl temný a prázdný. Letadlo odletělo. Reacher počkal na rohu a zaposlouchal se. Nic nezaslechl. Dal znamení a Vaughanová se vynořila vedle něj.

„Krok číslo jedna,“ zašeptal. „Právě jsme si ověřili, že když ve dne pracují, létá v noci letadlo.“

Vaughanová se otázala: „Co je krok číslo dvě?“

„Zjistíme, jestli ono cosi přivážejí, odvážejí, nebo obojí.“

„Pozorováním?“

„Jasně.“

„Kolik času nám zbývá?“

„Zhruba půl hodiny.“

Vstoupili do hangáru. Do rozlehlého, černočerného prostoru. Páchl po oleji, benzinu a dřevu ošetřeném kreozotem. Podlahu tvořila udusaná země. Většina prostoru byla prázdná, připravená pro letadlo. Prošli po hmatu kolem stěn. Vaughanová riskla záblesk baterkou. Zakryla ji dlaní, aby jen slabě červeně žhnula. Na stěnách byly police obložené kanystry na benzin, nádobami s olejem a krabicemi s malými součástkami. Možná olejové a vzduchové filtry. Náhradní díly potřebné k údržbě.

Uprostřed zadní stěny stál sud obalený tenkým ocelovým lanem. Seděl na složitém držáku zapuštěném do země a měl elektrický motor zasazený do nápravy. Naviják. Napravo na zdi byly další police. Rezervní pneumatiky. Další součástky.

Celý hangár se pohyboval na hranici pořádku a chaosu.

Pracovalo se v něm, nic víc. Nenabízel žádné úkryty. A vysoko u trámů v krovu se nejasně rýsovaly výbojky. Když se rozsvítí, bude v hangáru světlo jako ve dne.

Vaughanová zhasla baterku. „Nic moc,“ řekla.

Reacher ve tmě přikývl. Vyšel z hangáru k rolovací dráze, širokému pruhu udusané země upravenému stejně jako ranvej. Z obou stran ji zdobily okrasné plochy deset metrů na deset, stříbrné keře se špičatými listy a vysoké štíhlé stromy zasazené do štěrku. Suchomilné, dostatečně blízko hangáru, aby z nich bylo slušně vidět, a dostatečně daleko, aby na ně nedopadlo světlo. Reacher na ně ukázal a zašeptal: „Ty do jednoho, já do druhého. Dřepni si na paty a nehýbej se, dokud tě nezavolám. Za zády se ti rozsvítí světla na ranveji, ale nevšímej si jich. Jsou nastavená tak, že svítí rovně na jih a na sever.“

Vaughanová přikývla a rozdělili se, Reacher doleva a Vaughanová doprava. Po třech krocích se ztratila ve tmě.

Reacher zamířil k levé okrasné ploše, protáhl se doprostřed a lehl si na břicho, s keři po obou stranách a vysokým stromem nad sebou. Ve výhodném kosém úhlu viděl do hangáru. Předpokládal, že Vaughanová bude mít stejný výhled, jen z druhého směru. Společně pokryjí celou plochu.

Přitiskl se k zemi a čekal.

Letadlo zaslechl ve dvě pět. Jeden motor, vzdálený, osamělý, pravidelně klapající. Představil si přistávací světlo, jak ho viděl předtím, zavěšené na obloze, trochu poskakující, mířící dolů. Zvuk se přiblížil, ale ubral na síle, jak Thurman našel sestupovou dráhu a snížil výkon.

Rozsvítila se světla na ranveji. Jasnější, než Reacher čekal.

Najednou si připadal zranitelný. Před sebou měl svůj vlastní stín, propletený se stíny listů. Natáhl krk a podíval se po Vaughanové. Nebyla vidět. Zvuk motoru zesílil. Pak se rozsvítila světla hangáru. Velice pronikavá. Střecha hangáru vrhala ostrý stín, který končil sto osmdesát čísel před ním.

Reacher se podíval dopředu a zjistil, že v hangáru stojí obr z továrny, ruku na spínači osvětlení, téměř tak blízko, že by se ho mohl dotknout. Devět set metrů napravo klapal a prskal motor letadla a pak se ozvalo zasyčení vzduchu a lehce se zachvěla země, jak dosedla kola. Motor přešel do chraplavého mručení, protože letadlo se pohybovalo setrvačností, a potom se zase rozburácel, když začalo rolovat. Reacher ho slyšel za sebou, nesnesitelně hlasitě.

Země se třásla a chvěla. Letadlo se objevilo s duněním mezi oběma okrasnými plochami, v oblaku zvířeného prachu.

Zpomalilo, otočilo se na nestabilním podvozku prudce doprava, motor se rozeřval, letadlo opsalo malý kruh a zastavilo nosem ven před hangárem. Chvíli se kolébalo a třáslo a potom zmlkl motor, dvakrát bafnul výfuk a s trhnutím se zastavila vrtule.

Na krajinu se opět sneslo ticho, jako tlustá deka. Zhasla světla na ranveji. Reacher se pozorně díval.

Otevřela se pravá dvířka letadla a na schůdek na křídle vystoupil Thurman. Velký, tělnatý, rozlámaný, neohrabaný.

Stále měl na sobě vlněný oblek. Slezl dolů, chvíli zůstal stát a pak vykročil k domu.

Nic nenesl.

Ani tašku, ani kufřík, ani aktovku, ani jakékoliv jiné zavazadlo. Vůbec nic.

Dostal se z dosahu světla a zmizel. Obr vytáhl z hangáru ocelové lano a zahákl ho do oka pod ocasem letadla. Vrátil se k navijáku, stiskl tlačítko, ozvalo se vrnění elektrického motoru a letadlo se začalo pomalu sunout pozadu dovnitř.

Zastavilo se na svém místě, obr vyhákl lano a navinul ho na naviják. Pak se protáhl kolem špičky křídla, zhasl světla a vykročil do tmy.

Nic nenesl. Neotevřel žádnou přihrádku ani tajné místo, nepodíval se do mezer a dutin, nevzal nic z kabiny.

Reacher dvacet dlouhých minut čekal, pro jistotu. Nikdy se nedostal do maléru kvůli netrpělivosti a neměl to také v úmyslu. Když si byl jistý, že je vzduch čistý, vylezl z osázené plochy, přešel přes rolovací dráhu a tiše zavolal na Vaughanovou. Neviděl ji. Byla dobře schovaná. Vynořila se mu u nohou a krátce ho objala. Došli společně k temnému hangáru, podlezli pod křídlem piperu a zastavili se u trupu.

Vaughanová pravila: „Takže teď to víme. Ono cosi nepřivážejí, ale odvážejí.“

Reacher podotkl: „Ale co a kam? Jaký má takové letadlo dolet?“

„S plnými nádržemi? Jedenáct set až třináct set kilometrů. Státní policie měla kdysi stejné. Záleží na tom, jak rychle letíš a jak prudce stoupáš.“

„Co by byl průměr?“

„Při normálním zatížení motoru a rychlosti dvě stě dvacet kilometrů v hodině zhruba třináct set kilometrů.“

„Každou noc je pryč sedm hodin. Řekněme, že jednu hodinu tráví na zemi a šest ve vzduchu, tři hodiny tam a tři zpátky, což je rádius přibližně šest set padesát kilometrů.

Kruh o ploše téměř milion tři sta třicet tisíc čtverečních kilometrů.“

„To je pěkně velký pozemek.“

„Dá se něco poznat podle vektoru, kterým přilétá?“

Vaughanová zavrtěla hlavou. „Musí se srovnat s ranvejí a přistávat proti větru.“

„Nemá tady žádnou velkou nádrž na benzin. Takže tankuje na druhém konci. Čímž pádem létá někam, kde se dá v deset nebo v jedenáct večer koupit palivo.“

„To je možné na spoustě míst,“ sdělila Vaughanová. „Na městských letištích, v leteckých klubech.“

Reacher přikývl. Představil si mapu a pomyslel si: Wyoming, Jižní Dakota, Nebraska, Kansas, část Oklahomy, část Texasu, Nové Mexiko, severovýchodní roh Arizony, Utah. Za předpokladu, že Thurman nelétá jen hodinu jedním směrem a nevečeří pět hodin někde v Coloradu. Řekl: „Budeme se ho muset zeptat.“

„Myslíš, že by nám něco prozradil?“

„Nakonec ano.“

Protáhli se pod křídlem a vrátili se stejnou cestou zadem kolem hangáru ke zdi. O minutu později seděli zase v autě a jeli proti směru hodinových ručiček po zelených vyježděných kolejích, podél celé továrny směrem k místu, kde se chtěl Reacher vloupat dovnitř.

PADESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

BÍLÝ KOVOVÝ PLOT plál na jihu horkem a na severu byl chladnější. Vaughanová jej objela a zabrzdila ve čtvrtině severní strany. Pak zabočila ostře doprava, přeskákala přes koleje, rozjela se pomalu k plotu a zastavila předním nárazníkem těsně před ním. Přední část kapoty se ocitla přímo pod válcem na vrcholku. Spodek čelního skla byl sto padesát čísel pod jeho největším vydutím a šedesát čísel před ním.

Vaughanová zůstala sedět a Reacher vystoupil a vytáhl zezadu žebřík. Položil ho na zem, rozložil ho a nastavil do obráceného L. Pak ho změřil pohledem, posunul úhel o něco přes devadesát stupňů a upevnil všechny klouby. Zvedl ho do výšky. Zarazil ho nohama do žlábku na spodku předního skla, do místa, kde okraj kufru přečnívá přes stěrače.

Opatrně ho nechal klesnout dopředu. Dopadl na plot s jemným kovovým cinknutím, hliník na nalakovanou ocel.

Dlouhé rameno L zůstalo stát téměř kolmo. Krátké rameno leželo na vrcholku válce, téměř vodorovně. „Třicet čísel zpátky,“ zašeptal.

Vaughanová couvla, spodek žebříku se natáhl dozadu v méně kolmém úhlu, vršek ho následoval a dolehl dokonale naplocho. „Miluju železářství,“ poznamenal Reacher.

Vaughanová podotkla: „Myslela jsem, že tyhle ploty mají být nepřekonatelné.“

„Ještě nejsme na druhé straně.“

„Moc nám k tomu ale nechybí.“

„K těmhle plotům ještě normálně patří strážní věže a světlomety, aby někdo nepřijel s autem a žebříkem.“

Vaughanová vypnula motor a zatáhla pevně ruční brzdu.

Obrazovka laptopu potemněla a zůstali odkázáni na viditelné spektrum, které neobsahovalo nic viditelného. Jen tmu. Vaughanová měla baterku a Reacher vytáhl z kufru páčidlo. Vyhoupl se na kapotu, otočil se a přikrčil se pod vydutím válce. Udělal krok dopředu ke spodku čelního skla, opět se otočil a začal lézt po žebříku. Páčidlo držel v levé ruce a pravačkou se přitahoval za horní příčky. Hliník se ohýbal o ocel a plot tiše rezonoval. Reacher zpomalil, aby ten zvuk utlumil, dostal se k ohybu žebříku, natáhl se dopředu a po kolenou a rukou přelezl podél krátkého ramene L. Natočil se bokem a zůstal ležet jako hvězdice na vrcholku válce. Sto osmdesát čísel v průměru, téměř šest metrů po obvodu, dostatečně plochý, aby se na něm dalo udržet, ale pořád natolik zaoblený, aby byl nebezpečný. A bílá barva klouzala a zářila. Reacher pozvedl hlavu a rozhlédl se.

Ležel sto osmdesát čísel od místa, kam se potřeboval dostat.

Pyramida starých sudů od oleje se ztrácela ve tmě, necelé dva metry na západě. Její horní řada byla dva a půl metrů jižně od zdi a čtyřicet pět čísel pod jejím okrajem.

Reacher se posunul jako plavec dopředu a opět se chytil žebříku. Přitáhl se k němu bokem. Žádný odpor. Zavolal dolů: „Postav se na spodní příčku.“

Žebřík se narovnal pod váhou Vaughanové. Reacher se přisunul, přelezl přes něj, otočil se a lehl si na druhou stranu.

Nyní se dostal přesně tam, kam potřeboval. Křikl: „Vylez nahoru.“

Viděl, jak se žebřík ohnul, zhoupl, malinko poskočil a plot se opět rozezpíval. Pak se vynořila hlava Vaughanové.

Vaughanová se zarazila, zorientovala, překonala ohyb a lehla si nejistě na místo, které právě uvolnil, s roztaženýma rukama a nohama. Reacher jí podal páčidlo a začal ručkovat po příčkách žebříku. Vytáhl ho až nahoru a vyrovnal na vršku zakřivení válce. Podíval se doprava do arény. Pak žebřík přisunul trochu k sobě a spustil ho na druhou stranu, krátkým ramenem L na řadu sudů, druhou odshora. Dlouhé rameno vytvořilo most mezi plotem a pyramidou.

„Miluju železářství,“ zopakoval.

„Já miluju pevnou půdu pod nohama,“ opáčila Vaughanová. Reacher si od ní vzal páčidlo, natáhl se dopředu a položil obě ruce na rám žebříku. Trhl s ním prudce dolů, aby se ujistil, že drží. Pak se zapřel vší silou pažemi, jako by se chtěl přitáhnout k hrazdě, a spustil nohy z válce. Zakopal, mrsknul sebou a vyhoupl se na žebřík. Pak se zachytil chodidly příček a slezl pozadu dolů, zadek vysoko ve vzduchu na úseku, kde se žebřík jen mírně svažoval, a daleko normálnějším způsobem za jeho ohybem.

Postavil se na sud od oleje a rozhlédl se. Nic nespatřil.

Uchopil pevně konec žebříku a zavolal na Vaughanovou: „Jsi na řadě.“

Slezla stejně jako on, zadek zdvižený jako opice a za ohybem více méně svisle, do napřažených paží, které stále držel na žebříku. Chvíli je tak nechal a pak se pohnul a pravil: „Teď už to bude snadné. Jako po schodech.“

Sešplhali dolů po pyramidě. Prázdné sudy tiše duněly.

Postavili se na lepkavou zem a otočili se do volného prostoru. Reacher okamžik počkal a pak vykročil na jihozápad.

„Tudy,“ řekl.

Čtyři sta metrů k bráně pro vozidla jim trvalo necelých pět minut. U jednoho okraje stálo bílé tahoe a u druhého těsně vedle sebe pět přívěsů s plochými korbami. Bez vlečných jednotek. Jen trajlery podepřené hubenými nohami na parkování. Čtyři obrácené dopředu směrem k bráně.

Naložené

železnými

tyčemi.

Hotovými

výrobky

připravenými k odvozu. Pátý stál předkem k továrně. Na plošině měl uzavřený lodní kontejner, tmavý, možná modrý, s nápisem CHINA LINES. Šrot určený ke zpracování.

Reacher na něj pohlédl, prošel okolo a zamířil ke kancelářím. Vaughanová se k němu připojila. Minuli bez povšimnutí buňku bezpečnostní služby, Thurmanovo království, vedení provozu, obchodní oddělení, účetnictví a první bíle natřené zdravotnické oddělení. Zastavili se před druhým. Vaughanová se otázala: „Chceš ještě jednou navštívit nemocného?“

Reacher přikývl: „Třeba nám něco prozradí, když u toho nebude Thurman.“

„Dveře budou možná zamčené.“

Reacher pozvedl páčidlo. „Mám klíč,“ řekl.

Dveře však nebyly zamčené. A nemocný zástupce nic neprozradil. Nemocný zástupce byl mrtvý.

Stále ležel pod napjatou přikrývkou, ale naposledy vydechl již před několika hodinami. Zcela jednoznačně. A naposledy vydechl patrně úplně sám. Nevypadalo to, že by se o něj někdo postaral. Pokožku měl studenou, suchou a voskovou. Oči zastřené a otevřené. Vlasy řídké a rozcuchané, jako by se apaticky převaloval na polštáři a hledal společnost a útěchu. Do karty v nohách postele nepřibyla žádná nová poznámka. Dlouhá řada příznaků a obtíží zůstala nevyřešená a nejspíš nediagnostikovaná.

„TCE?“ zeptala se Vaughanová.

„Možná,“ odvětil Reacher. Děláme, co můžeme.

Doufáme, že se brzy zotaví. Zítra ho nechám odvézt do nemocnice v Halfway.

Všivák, pomyslel si Reacher.

„K tomuhle může dojít i v Hope,“ upozornila Vaughanová. „Potřebujeme ty údaje pro laboratoř v Colorado Springs.“

„Proto jsme tady,“ pravil Reacher.

Oba postáli nějakou dobu u postele a potom vycouvali.

Opatrně zavřeli dveře, jako by mohli zástupce vyrušit, sešli po chodech a zamířili ke kanceláři označené obchodní oddělení. Dveře byly zajištěné visacím zámkem provlečeným petlicí. Zámek byl pevný, petlice také, ale šrouby držící petlici byly chatrné. Potřebovaly jen o trochu víc než váhu samotného páčidla. Vyjely z dřevěného rámu, vypadly na zem a dveře se pootevřely. Vaughanová rozsvítila baterku a ukryla ji v dlani. Vešla dovnitř jako první. Reacher ji následoval, zavřel dveře a zaklínil je židlí.

Uvnitř byly tři psací stoly, tři telefony a celou jednu stěnu zaplňovala kartotéka, po třech zásuvkách nad sebou, metr vysoká. Skoro čtyři kubické metry obchodní dokumentace, spočítal Reacher v duchu automaticky.

„Kde začneme?“ šeptla Vaughanová.

„Zkus T jako TCE.“

Zásuvky s T se nacházely ve čtyřech pětinách kartotéky, v souladu se zákony abecedy. Přetékaly papíry. Ani jeden se ale nevztahoval k trichloretylenu. Kartotéka byla řazená podle dodavatelů. Zásuvky s písmenem T se týkaly společností, které se jmenovaly TriState, Thomas, Tomkins a Tribune. TřriState prodloužila před osmi měsíci požární pojistku, Thomas byla telekomunikační společnost, která dodala před třemi měsíci čtyři nové mobily. Tomkins vyměnila pneumatiky u dvou nakladačů a Tribune zaslala jako každých čtrnáct dnů vázací drát. Všechno důležité služby, alespoň pro továrnu na recyklaci kovů, ani jedna však neměla nic společného s chemikáliemi.

„Začnu u A,“ navrhla Vaughanová.

„A já u Z,“ pravil Reacher. „Sejdeme se u M nebo N, pokud nám nebude přát štěstí dřív.“

Vaughanová byla rychlejší než Reacher. Měla baterku.

Reacher mohl využít jen slabého odrazu z její strany.

Některé záznamy nebyly důležité. Ty, které vypadaly alespoň trochu sporně, musel vytáhnout a podívat se na ně zblízka. Postupoval pomalu. Hodiny v jeho hlavě nemilosrdně tikaly. Začínal si dělat obavy kvůli svítání. Už se blížilo. Narazil na cosi objednaného po tisících litrech, ale při bližším ohledání zjistil, že se jedná jen o benzin a naftu.

Palivo dodala Western Energy z Wyomingu a koupila je Thurman Metals z Despair v Coloradu. Reacher zastrčil papír zpátky na místo a přesunul se k V. První složka, kterou vytáhl, dokumentovala zdravotnické potřeby. Solný roztok, nitrožilní výživa, stojany na pytlíky pro nitrožilní výživu, nejrůznější drobnosti. Malá množství, dostatečná pro malé zařízení.

Dodavatelem byla Vernon Medical z Houstonu v Texasu.

Odběratelem Olympic Medical z Despair v Coloradu.

Reacher tu složku ukázal Vaughanové. Oficiální nákupní příkazy, oficiální hlavičkový papír, stejné firemní logo, jaké viděli na poutačích jižně od Colorado Springs. Adresa hlavní kanceláře, uvnitř továrny na recyklaci kovů, o dvě buňky dál.

„Thurman vlastní Olympic,“ sdělil Reacher. „Nemocnici, kde leží tvůj manžel.“

Vaughanová dlouhou chvíli mlčela. Pak řekla: „To se mi moc nelíbí.“

Reacher pravil: „Mně také ne.“

„Měla bych ho nechat převézt někam jinam.“

„Nebo odtamtud vyštípat Thurmana.“

„Jak?“

„Pokračuj v hledání.“

Oba zůstali chvíli stát a pak se zase pustili do práce.

Reacher prošel V a U a vynechal T, protože tam se už dívali.

Zjistil, že kyslík a acetylen dodává Utah Gases a kerosin Union City Fuels. Nenarazil na žádnou zmínku o trichloretylenu. Když otvíral poslední zásuvku s písmenem S, Vaughanová oznámila: „Našla jsem to.“ Měla vytaženou první zásuvku s K.

„Kearny Chemical z New Jersey,“ oznámila. „Nákup TCE za posledních sedm let.“

Vyndala ze zásuvky celou přihrádku, posvítila na ni baterkou a projela ji palcem. Reacher zahlédl slovo trichloretylen, mnohokrát opakované, přeskakující přes řádky jako špatně nakreslený obrázek pro děti, který oživne, když se rychle obracejí stránky.

„Vezmi to všechno s sebou,“ požádal. „Množství zjistíme později.“

Vaughanová si zastrčila celou složku do podpaží a zavřela bokem zásuvku. Reacher odstranil židli, otevřel dveře a oba vyšli do tmy. Reacher se zastavil, našel vypadlé šrouby a zastrčil je palcem zpátky do otvorů. Poměrně držely a zámek vypadal nedotčeně. Pak se vydal za Vaughanovou stejnou cestou kolem vedení provozu, Thurmanovy kanceláře a kanceláře bezpečnostní služby.

Tam na něj Vaughanová počkala a společně obešli kontejner společnosti China Lines a vykročili do otevřeného prostoru.

Potom se Reacher opět zastavil.

Otočil se.

„Baterku,“ požádal.

Vaughanová mu ji podala, Reacher ji rozsvítil a přejel paprskem po kontejneru. Vynořil se jako zavěšený ve vzduchu, velký a neskutečný v náhlém světle. Byl dvanáct metrů dlouhý, vlnitý, hranatý a kovový. Ve všech směrech naprosto standardní. Velkými písmeny na něm stálo CHINA LINES, špinavou bílou, vedle se svisle táhla řada čínských znaků a dole v rohu byla identifikační čísla a kódy.

Plus jedno slovo, napsané tiskacími písmeny křídou.

Křída vybledla, jako by ji někdo použil na začátku cesty, tisíce kilometrů daleko.

Slovo se dalo rozluštit jako AUTA.

Reacher přistoupil blíž. Kontejner měl na konci dvojité dveře s obvyklými metr dvacet dlouhými pákami zajištěnými přes celou výšku čtyřmi masivními závorami zapuštěnými do horního a dolního rámu. Všechny páky byly zavřené. Tři jednoduše zaklapnuté, ale čtvrtá ještě pojištěná visacím zámkem a plombou.

Reacher prohodil: „To je náklad, který dorazil.“

Vaughanová opáčila: „Patrně ano. Trajler stojí předkem k továrně.“

„Chtěl bych se podívat, co je uvnitř.“

„Proč?“

„Jsem zvědavý.“

„Uvnitř jsou auta. Vozí se na všechny skládky.“

Reacher přikývl v temnotě. „Viděl jsem, jak je přivážejí.

Ze sousedních států, připevněná na otevřených korbách. Ne zamčená v uzavřených kontejnerech.“

Vaughanová se na okamžik odmlčela. „Myslíš, že je to armádní odpad z Iráku?“

„To je možné.“

„Nechci ho vidět. Mohla by tam být humvee. Jsou to v podstatě také auta. Sám jsi to tvrdil.“

Reacher opět přikývl. „Jsou to v podstatě auta. Nikdo jim tak ale neříká. Rozhodně ne lidé, kteří nakládali tenhle kontejner.“

„Pokud pochází z Iráku.“

„Správně.“

„Nechci nic vidět.“

„Já ale ano.“

„Musíme jít. Je pozdě. Nebo spíš brzy.“

„Pospíším si,“ přislíbil Reacher. „Nedívej se, jestli nechceš.“

Vaughanová ustoupila do tmy a zmizela z dohledu.

Reacher vzal baterku do zubů, natáhl se do výšky a zarazil páčidlo do oka visacího zámku. Odpočítal jedna, dva a na tři zabral plnou silou dolů.

Bez výsledku.

Pracoval nad svou hlavou, což omezovalo účinnost páky.

Položil nohu na okraj plošiny trajleru, chytil se svislé závory a vyhoupl se nahoru, aby si poradil s problémem z očí do očí. Zasunul páčidlo zpátky do oka a zkusil to znovu. Jedna, dva, teď.

Bez výsledku.

Tvrzená ocel, válcovaná za studena, silná a těžká.

Kvalitní zámek. Měl koupit delší páčidlo. Metrové. Nebo dvoumetrový sochor. Napadlo ho, jestli nemá najít nějaký řetěz a připevnit ho k tahoe. Klíčky budou patrně v zapalování. Řetěz by však praskl dřív než zámek. Uvažoval o tom a nechal v sobě hromadit vztek. Pak zarazil páčidlo potřetí do oka zámku. Jedna. Dva. Na tři trhnul vší silou svých paží a seskočil na zem, aby přidal ještě váhu těla. Dvě mocné paže plus sto deset kilo pohybující se hmoty.

Zámek praskl.

Reacher se rozplácl na zem. Do hlavy a ramen ho udeřily úlomky kovu. Páčidlo se odrazilo od okraje trajleru a zasáhlo ho do nohy. Bylo mu to jedno. Vylezl zpátky, zlomil pečeť, uvolnil páky a otevřel se zaskřípěním dveře. Rozsvítil baterku a nahlédl dovnitř.

Auta.

Po dlouhé cestě po moři posunutá k pravé straně kontejneru. Celkem čtyři, položená po délce dvě a dvě na sobě. Neobvyklé značky, neobvyklé modely. Zaprášené, ošlehané pískem, pastelové barvy.

Hrozivě poničená. Otevřená jako konzervy, rozervaná, nahá, pomačkaná, pokroucená. S dírami o průměru telefonních sloupů.

Na světlých poznávacích značkách měla arabská čísla.

Našedlé pozadí, elegantní obrácené háčky a kudrlinky, černé tečky ve tvaru kosočtverce.

Reacher se otočil ve dveřích a zavolal do tmy: „Žádná humvee.“ Zaslechl lehké kroky a u trajleru se vynořila Vaughanová. Reacher se předklonil, vzal ji za ruku a vytáhl ji nahoru. Vaughanová se postavila vedle něj a sledovala očima paprsek z baterky.

„Z Iráku?“ zeptala se.

Reacher přikývl. „Civilní auta.“

„Sebevražední atentátníci?“

„To by ta auta dopadla daleko hůř. Nic by z nich nezbylo.“

„Tak povstalci,“ navrhla Vaughanová. „Nezastavili u zátarasu na silnici.“

„Proč je přivezli sem?“

„Nevím.“

„Zátarasy na silnici se brání kulomety. Tahle auta zasáhlo něco úplně jiného. Podívej se, jak vypadají.“

„Co je zasáhlo?“

„Nejsem si jistý. Možná děla. Nějaký velký granát. Nebo řízená střela.“

„Země, nebo vzduch?“

„Řekl bych země. Trajektorie mi připadají hodně vodorovné.“

„Artilerie versus osobní auta?“ podivila se Vaughanová.

„To je hodně silné kafe.“

„To si piš,“ potvrdil Reacher. „Co přesně se tady odehrává?“

Zavřeli kontejner, Reacher si posvítil a posbíral trosky zámku. Odhodil je do dálky, v naději, že se ztratí mezi kovovými sponami. Pak ušli čtyři sta metrů k pyramidě ze sudů od oleje a překonali plot. Opačným směrem. Ven, ne dovnitř. Se stejnými obtížemi. Konstrukce byla dokonale symetrická. Dostali se však přes ni. Slezli dolů, postavili se na kapotu crown vicu a seskočili na pevnou zem. Reacher složil žebřík a vrátil ho na zadní sedadlo. Vaughanová schovala pod kobereček v kufru ukořistěnou složku společnosti Kearny Chemical.

Požádala: „Mohli bychom se vrátit domů delší cestou?

Nechci jet zase přes Despair.“

Reacher odpověděl: „Nevracíme se domů.“

PADESÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

PŘEKONALI KOLEJE vyježděné od tahoe, napojili se na štěrkovou cestu Despair a dojeli po ní na silnici pro náklaďáky. Po kilometru a půl zapnuli světla. Po dalších šesti kilometrech minuli základnu vojenské policie, krátce před čtvrtou ráno. V strážní budce stáli dva vojáci. Noční oranžové světlo jim osvětlovalo zespodu obličeje.

Vaughanová nezpomalila, ale Reacher přesto zamával.

Vojáci neodpověděli. Vaughanová se zeptala: „Kam jedeme?“

„Ke křižovatce. Sjedeme tam z hlavní silnice.“

„Proč?“

„Budeme pozorovat provoz. Pracuju na teorii.“

„Na jaké teorii?“

„To ti nemůžu prozradit. Možná se mýlím a pak by sis mě nevážila. A mám radši, když si mě ženy ráno váží.“

O třicet minut později sjela Vaughanová na starou cestu, otočila a zacouvala na krajnici. Až vyjde slunce, uvidí kilometr a půl oběma směry. Nebudou působit úplně nevinně, ale také ne vyloženě podezřele. Crown vicy parkují v strategických ohybech po celé Americe, každý den v roce.

Pootevřeli okénka, aby jimi proudil čerstvý vzduch, sklopili sedadla a uložili se ke spaní. Dvě hodiny, spočítal Reacher, než cokoliv uvidí.

*

Reacher se probudil, když do levého rohu čelního skla dopadly první paprsky ranního slunce. Vaughanová stále spala. Byla tak malá, že se mohla stočit na sedadle. Tvář měla přitištěnou na myší kožíšek. Kolena přitažená k břichu a ruce mezi nimi. Vypadala spokojeně.

První náklaďák, který je minul, směřoval na východ do Despair. Měl plochou korbu a nevadské poznávací značky.

Vezl změť rezavého harampádí. Pračky, sušičky, rámy od kol, dopravní značky, zohýbané a zdeformované po nehodách. Produněl na plné obrátky zatáčkou a nechal za sebou dlouhý ocas zvířeného vzduchu a prachu.

Za deset minut se stovkou prohnal druhý náklaďák, podobný prvnímu, z Montany, naložený vraky aut. Jeho pneumatiky hlasitě zakňučely a Vaughanová se probudila, podívala se za ním a zeptala se: „Co dělá tvoje teorie?“

Reacher odpověděl. „Nic ji zatím nepotvrdilo. Ale také nevyvrátilo.“

„Dobré jitro.“

„Nápodobně.“

„Spal jsi dlouho?“

„Stačilo mi to.“

Další náklaďák jel také na východ, ošklivé vojenské auto s dvěma muži v kabině a zelenou krabicí vzadu, standardizovaný dopravní prostředek užitečného nákladu NATO, postavený v Oshkoshi ve Wisconsinu a stejně pohledný jako staré montérky. Nebyl malý, ale menší než předchozí obludy. A pomalejší. Projel zatáčku osmdesátkou a nechal za sebou menší vzduchový vír.

„Nové zásoby,“ podotkl Reacher. „Pro základnu vojenské policie. Fazole, munice a obvazy, nejspíš z Carsonu.“

„Pomůžou?“

„Fazole určitě. Nepředpokládám, že by potřebovali munici a obvazy.“

„Mám na mysli, jestli pomůžou tvojí teorii.“

„Ne.“

Další náklaďák jel na západ, z Despair. Na přívěsu měl ocelové tyče. Kompaktní, těžký náklad. Motor burácel.

Výfuk vydával hluboký zvuk a valil se z něj černý kouř.

Vaughanová poznamenala: „Jeden z těch čtyř, co jsme viděli v noci.“

Reacher přikývl. „Ostatní tři budou těsně za ním. Začal pracovní den.“

„Touhle dobou už vědí, že jsme se vloupali do kontejneru.“

„Vědí, že se tam někdo vloupal.“

„Co s tím udělají?“

„Nic.“

Druhý náklaďák s přívěsem se objevil na obzoru. Potom třetí. Než se stačil objevit čtvrtý, prohnal se opačným směrem náklaďák s uzavřeným kontejnerem. S modrým kontejnerem s nápisem China Lines. Těžkým, podle toho, jak se prohýbaly a skučely pneumatiky.

Poznávací značky New Jersey.

Vaughanová pravila: „Vraky z bojové akce.“

Reacher přikývl a nic neřekl. Náklaďák zmizel v ranním oparu a okolo se prohnal čtvrtý náklaďák s přívěsem. Pak se usadil prach a opět se rozhostilo ticho. Vaughanová se prohnula v zádech a protáhla se, dokonale napnutá od paty k ramenům.

„Je mi dobře,“ oznámila.

„Zasloužíš si to.“

„Potřebovala jsem, abys věděl o Davidovi.“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ odpověděl Reacher. Seděl natočený na sedadle a pozoroval severní horizont, kilometr a půl daleko. V chvějícím se oparu se vynořil malý tvar. Malý kvůli vzdálenosti. Obdélníkový a pevný. Náklaďák s uzavřenou korbou, světle hnědý.

Řekl: „Teď dávej pozor.

Náklaďáku trvalo minutu, než se k nim dostal, a pak se přehnal s řevem okolo. Dvě nápravy, úplně obyčejný, hranatý. Hnědá barva. Bez loga. Bez jakéhokoliv nápisu.

Měl kanadské poznávací značky, z Ontaria.

„Předpověď,“ pravil Reacher. „Nebude trvat ani devadesát minut a uvidíme ho, jak se vrací.“

„Na tom přece není nic divného. Vyloží náklad a vyrazí domů.“ Jaký náklad?“

„Normální.“

„Co přesně by to mohlo být?“

„Odpadový kov.“

„Odkud?“

„Největší město Ontaria je Toronto,“ řekla Vaughanová.

„Takže z Toronta, podle zákona o pravděpodobnosti.“

Reacher přikývl. „Trasa 401 v Kanadě, 194 kolem Detroitu, I75 z Toleda, I70 až sem. To je dlouhá cesta.“

„Poměrně.“

„Zejména když se vezme v úvahu, že Kanada má pravděpodobně vlastní ocelárny. Rozhodně jich stojí spousta kolem Detroitu a v Indianě, což je prakticky za dveřmi.

Takže proč se vláčet až sem?“

„Protože Thurman zpracovává zvláštní odpad. Sám jsi to řekl.“

„Kanadská armáda čítá tři muže a jednoho psa. Vybavení jim patrně vydrží navěky.“

Vaughanová navrhla: „Vraky z bojových akcí.“

Reacher namítl: „Kanada nebojuje v Iráku. Má víc rozumu.“

„Tak co je v tom autě?“

„Řekl bych, že vůbec nic.“

Čekali. Minula je spousta náklaďáků, z obou směrů, ale nezajímavých. Náklaďáky z Nebrasky, Wyomingu, Utahu, státu Washington a z Kalifornie, naložené stlačenými auty, žoky slisované oceli a rezavými pozůstatky jakýchsi strojů, které kdysi mohly být kotle, lokomotivy nebo části lodí.

Reacher se na ně pokaždé podíval, když projížděly, a pak zase odvrátil pohled. Sledoval východní horizont a hodiny ve své hlavě. Vaughanová vystoupila a vytáhla zpod koberečku v kufru ukořistěnou složku. Uvolnila sponu v deskách a rozložila si je na kolena. Olízla si palec a začala na nejstarší straně. Pocházela z doby před necelými sedmi lety. Byl to nákupní příkaz na dvacet tisíc litrů trichloretylenu, zaplacený dopředu společnosti Kearny Chemical společností Thurman Metals. Druhá nejstarší strana se v ničem nelišila. Ani třetí. Čtvrtá spadala pod následující kalendářní rok.

Vaughanová řekla: „Šedesát tisíc litrů za první rok. Je to hodně?“

„Nevím,“ odpověděl Reacher. „To bude muset rozhodnout státní laboratoř.“

Druhý rok byl stejný. Nákupní příkazy na šedesát tisíc litrů. V třetím roce narostl počet nákupních příkazů na pět, na celkem sto tisíc litrů. Nová dodávka přibližně každých sedmdesát dnů. Zvýšení spotřeby o téměř šedesát sedm procent.

Vaughanová konstatovala: „Začátek hlavních bojových operací. První vraky.“

Čtvrtý rok zůstal na sto tisíci litrech. Stejně jako pátý.

„Davidův rok,“ poznamenala Vaughanová. „Pár z těch litrů padlo na jeho humvee. Alespoň na to, co z něj zbylo.“

V šestém roce opět stoupla spotřeba. Thurman zaslal šest nákupních příkazů. Na celkem sto dvacet tisíc litrů. Situace v Iráku se zhoršila. O dvacet procent. A stávající rok vypadal, že předčí všechny předešlé. Už odešlo šest příkazů a zbýval ještě celý kvartál. Pak se Vaughanová zarazila, ještě jednou prolistovala šest posledních stránek, pečlivě jednu po druhé, a řekla: „Ne. Je tady jedna změna.“

„Jaká?“

„Jeden z příkazů není na trichloretylen. A není v litrech.

Je v tunách, na cosi zvaného trinitrotoluen. Thurman ho objednal dvacet tun.“

„Kdy?“

„Před třemi měsíci. Možná tu objednávku zařadili do špatné složky.“

„Objednali ho u Kearny?“

„Ano.“

„V tom případě je ta objednávka zařazená správně.“

„Možná je to jiný druh odmašťovadla.“

„Není.“

„Ty už jsi o té látce slyšel?“

„Slyšel o ní úplně každý. Vyvinuli ji v roce 1863 v Německu jako žluté barvivo.“

„Já jsem o ní nikdy neslyšela. Nemám žlutou ráda.“

„O pár let později zjistili, že se rozkládá exotermickým způsobem.“

„Co to znamená?“

„Je to výbušnina.“

Vaughanová neodpověděla.

„Trichloretylen má zkratku TCE,“ sdělil Reacher.

„Trinitrotoluen zkratku TNT.“

„O tom jsem slyšela.“

„Slyšel o něm úplně každý.“

„Thurman koupil dvacet tun dynamitu? Proč?“

„Dynamit je něco jiného. Nitroglycerinem napuštěná buničina a vytvarovaná do válečků zabalených v papíru.

TNT je specifická chemická sloučenina. Žlutá tuhá látka.

Mnohem stabilnější. Proto mnohem lépe použitelná.“

„Dobře, ale proč si ji koupil?“

„Nevím. Možná jí něco trhá. Snadno se rozpouští a nalévá. Právě tak ji dostávají do granátů, bomb a náloží.

Možná ji používá v kapalném stavu a cpe ji do švů, které nemůže

rozříznout.

Chlubil

se

mi

vyspělými

technologiemi.“

„Nikdy jsem nezaznamenala nějaké výbuchy.“

„Neslyšela bys je. Bydlíš přes třicet kilometrů daleko. A možná jsou malé a řízené.“

„Je to v kapalném stavu rozpouštědlo?“

„Tím si nejsem jistý. Pokud vím, je to činidlo. Uhlík, vodík, dusík a kyslík. Nějaký složitý vzorec, se spoustou šestek, trojek a dvojek.“

Vaughanová zalistovala zpátky stránkami, které už prošla.

„Každopádně si ho nikdy předtím neobjednal,“ řekla. „Je to nová položka.“

Reacher se podíval předním sklem. Blížil se k nim hnědý náklaďák se zavřenou korbou. Byl necelý kilometr daleko.

Reacher sundal z přístrojové desky červený maják a podržel ho v ruce.

„Připrav se,“ požádal. „Zastavíme ten náklaďák.“

„To nemůžu udělat,“ namítla Vaughanová. „Nespadá tady pod mou pravomoc.“

„Řidič o tom neví. Je Kanaďan.“

PADESÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ BYLA POLICISTKA z malého města, ale zastavení dopravy zvládla úplně skvěle. Nastartovala, ještě když byl náklaďák čtyři sta metrů daleko, a zařadila rychlost. Pak počkala, až projede okolo, vyhoupla se ze staré silnice na novou a dala se do pronásledování. Udržovala stometrový odstup, aby ji řidič viděl v zrcátku. Reacher otevřel okénko a přilepil na střechu červený maják.

Vaughanová stiskla tlačítko a maják se rozblikal. Stiskla ještě jedno tlačítko a dvakrát zakejhala siréna. Dlouhých deset vteřin se nic nedělo. Vaughanová se usmála.

„Teď to přijde,“ upozornila. „Okamžik: Cože, opravdu já?“

Náklaďák začal zpomalovat. Řidič sundal nohu z plynu a kabina se naklonila o pár stupňů dopředu, jak váha a hybná síla dosedly na přední osu. Vaughanová ujela padesát metrů a uhnula doleva ke středu vozovky. Řidič náklaďáku dal světelné znamení. Urazil ještě několik metrů setrvačností a pak zprudka zabrzdil u místa se širší krajnicí. Vaughanová se prosmýkla kolem a zajela před něj. Obě auta zůstala stát, těsně za sebou, uprostřed pustiny, šedesát kilometrů prázdné silnice vzadu a ještě víc vepředu.

Upozornila: „Prohlídka by byla protizákonná.“

Reacher odvětil: „Já vím. Jenom tomu chlapíkovi řekni, aby zůstal pět minut sedět. Odmávneme ho, až budeme hotoví.“

„S čím?“

„Uděláme fotografii.“

Vaughanová vystoupila a došla policejním krokem k okénku řidiče. Chvíli hovořila a pak se vrátila. Reacher požádal: „Postav auto na protější krajnici, hezky v pravém úhlu. Potřebujeme, aby kamera zabrala celou stranu náklaďáku.“

Vaughanová se podívala dopředu a dozadu. Popojela a pak přecouvala širokým obloukem přes vozovku a zastavila kolmo ke krajnici, předek auta namířený přesně doprostřed boku náklaďáku. Bylo to obyčejné, prosté vozidlo.

Seseknutá kapota, kabina a za ní dvě paralelní konzoly s našroubovanou krabicovitou karoserií. Krabice měla plášť ze slitiny a každých třicet čísel žlábek, aby byla pevnější a stabilnější. Hnědá barva, žádný nápis.

Reacher zavelel: „Kamera.“

Vaughanová zmáčkla klávesy na laptopu a na obrazovce se objevil náklaďák.

Reacher sdělil: „Potřebujeme termální odraz.“

Vaughanová pravila: „Nevím, jestli bude za dne fungovat.“ Stiskla další klávesy a obrazovka zbělela. Nebyly na ní vidět žádné podrobnosti ani ostré kontury. Teplo sálalo úplně ze všeho.

Reacher navrhl: „Sniž citlivost.“

Vaughanová vyťukala cosi do klávesnice a obrazovka potemněla. Obraz v reálném čase před předním sklem se nezměnil, ale scéna na obrazovce laptopu se úplně rozplynula a pak se zase vynořila, přízračně zelená.

Vaughanová si hrála tak dlouho, až vozovka a pustina za ní dostaly sotva viditelnou šedivou barvu. Náklaďák zářil stovkou odstínů zelené. Kryt motoru byl teplý, s jasným středem, kde seděl motor. Výfuk tvořil jasnou čáru, se zelenými plyny unikajícími v oblacích na konci. Zadní diferenciál byl horký a pneumatiky teplé. Kabina byla také teplá, hrubá zelená kostka s o něco výraznějším středem, kde seděl a čekal řidič.

Krabicová karoserie byla vzadu studená. Zůstávala studená až do tří čtvrtin ke kabině a pak se najednou oteplila. Stopadesáticentimetrový úsek přímo za kabinou jasně zářil.

Reacher požádal: „Stáhni ještě o něco citlivost.“

Vaughanová zaťukala několikrát na klávesu a pneumatiky zešedly a splynuly se silnicí. Pokračovala, dokud šedá nezčernala a obraz se nezjednodušil na pět odhmotněných prvků ve dvou odstínech zelené. Motor, horký. Výfuk, horký. Plášť diferenciálu, teplý. Kabina, teplá.

Prvních sto padesát čísel krabicové karoserie, teplých.

Vaughanová poznamenala: „Připomíná mi to plot kolem továrny. Na jednom konci teplejší než na druhém.“

Reacher přikývl. Vystrčil paži z okénka, mávl na řidiče, že může jet, a sundal ze střechy maják. Náklaďák poskočil, jak řidič zařadil, přejel přes drnčící pruh u krajnice a rozkolébal se nemotorně vpřed, první rychlostní stupeň, druhý, třetí. Na obrazovce laptopu vyrazil svítivý chochol výfukových plynů, který se nadmul a roztočil do citrónově zeleného oblaku a pak se rozpustil v černotě.

Vaughanová se zeptala: „Co jsme právě viděli?“

„Náklaďák jedoucí do Kanady.“

„Víc nic?“

„Viděla jsi to samé, co já.“

„Je tohle součást tvé teorie?“

„Její dost podstatná část.“

„Povíš mi o ní?“

„Později.“

„Kdy později?“

„Až se náklaďák dostane bezpečně přes hranici.“

„Proč?“

„Protože tě nechci dostat do nepříjemné situace.“

„Proč bych se do ní měla dostat?“

„Protože jsi policistka.“

„Snažíš se teď ochránit před malérem ty mě?“

Reacher opáčil: „Snažím se ochránit před malérem všechny zúčastněné.“

Otočili se a vrátili ke křižovatce. Seskákali z nové silnice na starou a pokračovali tentokrát dál, mezi dvěma rozbořenými farmami celou cestu až do Halfway. Dojeli tam v deset ráno. Nejdřív zastavili u kavárny, na pozdní snídani.

Podruhé zastavili u Holiday Inn, kde si zaplatili příjemný béžový pokoj, osprchovali se v něm, pomilovali a usnuli.

Probudili se ve čtyři a udělali to samé v opačném pořadí, jako ve filmu, který běží pozpátku. Znovu se pomilovali, osprchovali, odhlásili se z hotelu a zamířili ke kavárně na časnou večeři. V pět třicet byli opět na cestě, jeli směrem na východ, zpátky do Despair.

Vaughanová řídila. Zapadající slunce měla v zádech a odráželo se ve zpětném zrcátku. Vrhalo jí do obličeje zářivý obdélník světla. Na silnici stále jezdilo dost náklaďáků, v obou směrech. Továrna na recyklaci kovů stále nasávala materiál a vyplivovala výrobky. Reacher sledoval poznávací značky. Zahlédl představitele všech sousedních států Colorada, plus náklaďák s kontejnerem z New Jersey, směřující od továrny, patrně prázdný, a náklaďák s plochou korbou z Idaho směřující do továrny, plně naložený rezivými ocelovými pláty. Pomyslel si: Poznávací značky.

Pravil: „Byl jsem v první válce v Perském zálivu. O tom jsem ti přece vyprávěl?“

Vaughanová přikývla. „Osm měsíců jsi nosil jedny maskáče. V tom vedru. Což je opravdu nádherná představa.

Mně už stačilo, že jsem na sebe musela znovu navléknout tohle oblečení.“

„Většinu času jsme samozřejmě strávili v Saúdské Arábii a Kuvajtu. Ale podnikli jsme i několik tajných výprav do samotného Iráku.“

„A?“

„Pamatuju se, že jejich auta měla stříbrné poznávací značky. Ale ta, co jsme viděli včera v noci v kontejneru, je měla špinavě bílé.“

„Možná je od té doby změnili.“

„Možná. Možná ale nezměnili. Možná měli úplně jiné starosti.“

„Ty si myslíš, že ta auta nejsou z Iráku?“

„Myslím, že špinavě bílé značky používá Irán.“

„Co tím chceš říct? My bojujeme v Iránu a nikdo o tom neví? To není možné.“

„Bojovali jsme v Kambodži a nikdo o tom nevěděl. Spíš bych ale řekl, že se jedná o skupinku Íránců, kteří jezdí každý den na západ do Iráku, aby si užili trochu legrace.

Jako by dojížděli za prací. My je možná zastavujeme na hraničních přechodech. Za pomoci artilerie.“

„To by bylo velice nebezpečné.“

„Pro pasažéry určitě.“

„Pro svět,“ vysvětlila Vaughanová. „Nepotřebujeme žádný další malér.“

Těsně před čtvrt na sedm projeli kolem základny vojenské policie. Pořádek, ticho, klid, šest zaparkovaných humvee, čtyři vojáci ve strážní budce. Vše jak má být a nedávno doplněné zásoby. Proč?

Posledních osm kilometrů ujeli pomaleji, aby dorazili načas. Silnice se vyprázdnila. V továrně skončila pracovní doba. Poslední pracovníci patrně míří domů, na východ.

Tahoe stojí zaparkovaná na noc. Vaughanová zabočila na starou silnici Despair a pak našla v houstnoucím soumraku koleje a rozjela se po nich stejně jako předešlou noc, přes zúžené hrdlo osmičky kolem celé obytné části až k místu za hangárem. Zastavila tam, sklonila se, aby vytáhla klíčky ze zapalování, ale Reacher jí položil ruku na zápěstí a řekl: „Tuhle část musím zvládnout sám.“

Vaughanová se zeptala: „Proč?“

„Protože dojde k rozhovoru mezi čtyřma očima. Ke konfrontaci. A problém spočívá v tom, že ty tady natrvalo bydlíš a já jenom přechodně. Jsi policistka z vedlejšího města, se spoustou let před sebou. Nemůžeš se vloupat k sousedům a vkročit nedovoleně na jejich pozemek.“

„To už jsem udělala.“

„Nikdo o tom ale neví. Takže to bylo v pořádku.

Tentokrát by to však v pořádku nebylo.“

„Chceš mě odsunout na vedlejší kolej?“

„Počkej na silnici. Kdyby k čemukoliv došlo, vyraz domů a já se vrátím po svých.“

Žebřík, páčidlo i baterku nechal v autě. Vzal si s sebou ale ukořistěné vyhazovací nože. Zastrčil si jeden do každé kapsy, jen pro jistotu. Pak prošel padesát metrů řídkým porostem a přelezl přes kamennou zeď.

PADESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

BYLO POŘÁD PŘÍLIŠ SVĚTLO, než aby se vyplatilo schovávat se. Reacher se opřel o prkennou stěnu hangáru, blízko předního rohu, zvenku, mimo dohled z domu. Cítil letadlo. Studený kov, nespálený uhlovodík z nádrží. Hodiny v jeho hlavě ukázaly jednu minutu před sedmou večer.

Minutu po sedmé zaslechl kroky.

Dlouhé a těžké. Spěchající obr z továrny. V hangáru se rozsvítila světla. Vyvalil se z něj jasný čtyřúhelník, zastíněný křídly a listy vrtule. Pak se dvě minuty nic nedělo.

Potom se ozvaly další kroky. Pomalejší. Kratší. Starší muž v dobrých botách, otylý, zápasící se ztuhlostí a bolestí kloubů.

Reacher se nadechl a vyšel zpoza rohu hangáru do světla.

Obr z továrny stál za křídlem piperu a čekal, jako nějaký sluha nebo komorník. Thurman se belhal po cestičce vedoucí od domu. Měl na sobě svůj vlněný oblek. S bílou košilí a modrou kravatou.

Nesl malou lepenkovou krabici.

Velkou přibližně jako karton se šesti pivy. Bez označení.

Úplně

čistou.

S

úhledně

zavřenými

chlopněmi,

poskládanými jedna přes druhou. Nebyla těžká. Thurman ji držel v obou rukách, před břichem, uctivě, ale bez zřejmé námahy. Zastavil se uprostřed chodníčku, ale nepromluvil.

Reacher sledoval, jak uvažuje, co by mohl říct, a nic ho nenapadá. Tak prolomil ticho sám. Řekl: „Dobrý večer vespolek.“

Thurman se ohradil: „Slíbil jste mi, že odjedete.“

„Změnil jsem rozhodnutí.“

„Nedovoleně jste pronikl na cizí pozemek.“

„Patrně.“

„Musíte odejít.“

„To už jsem párkrát slyšel.“

„Myslel jsem to vážně předtím a myslím to vážně i teď.“

„Odejdu, když mi ukážete, co máte v té krabici.“

„Proč to chcete vědět?“

„Protože jsem zvědavý, jaký majetek strýčka Sama odtud každý večer pašujete.“

Obr se protáhl kolem špičky křídla piperu, vyšel z hangáru a postavil se mezi Reachera a Thurmana, blíž k Thurmanovi. Názorně předvedl přesilu dva proti jednomu.

Thurman se podíval přes obrovo rameno zpříma na Reachera a prohlásil: „Rušíte.“ Což Reacherovi připadlo jako zvláštní volba slova. Očekával by: Pletete se do cizích záležitostí, vetřel jste se na můj pozemek, nemáte tady co pohledávat.

„Co ruším?“

Obr se zeptal šéfa: „Chcete, abych ho vyhodil?“

Reacher viděl, jak Thurman zvažuje odpověď. Ve tváři se mu objevil zamyšlený výraz, jakási kalkulace přesahující jednoznačnou odpověď ano či ne během dvouminutové debaty před hangárem. Jako by hrál dlouhou hru a uvažoval o osm tahů dopředu.

Reacher se otázal: „Co je v té krabici?“

Obr se zeptal: „Mám ho vyhodit?“

Thurman rozhodl: „Ne, ať zůstane.“

Reacher zopakoval otázku: „Co je v té krabici?“

Thurman odpověděl: „Rozhodně ne majetek strýčka Sama. Je to majetek Boží.“

„Bůh vám dodává kov?“

„Kov ne.“

Thurman zůstal chvíli stát. Potom obešel svého poddaného, stále s krabicí v obou rukou, jako jeden ze tří svatých králů s darem. Poklekl a položil ji Reacherovi k nohám, narovnal se a odstoupil. Reacher pohlédl dolů.

Teoreticky by v krabici mohla ležet nastražená bomba nebo by ho mohli praštit do hlavy, až se k ní sehne. Ale ani jedna možnost mu nepřišla moc pravděpodobná. Instruktoři na Ruckeru tvrdili: Buďte nedůvěřiví, ale zase ne příliš.

Přehnaná nedůvěra vede k paranoie a paralýze.

Reacher si klekl ke krabici. Uvolnil překřížené chlopně.

Nadzvedl je.

Krabice obsahovala zmačkané noviny a uprostřed nich trůnila

malá

umělohmotná

nádobka.

Standardní

zdravotnická lahvička, sterilní, téměř průhledná, se šroubovacím víčkem. Lahvička na vzorky moči nebo jiných tělních tekutin. Reacher jich za svůj život viděl spoustu.

Tahle lahvička byla do čtvrtiny naplněná černým práškem.

Prášek byl hrubší než mastek a jemnější než sůl.

Reacher se zeptal: „Co to je?“

Thurman odpověděl: „Popel.“

„Odkud?“

„Pojďte se mnou a uvidíte.“

„S vámi?“

„Pojďte se se mnou dneska večer proletět.“

„To myslíte vážně?“

Thurman přikývl. „Nemám co skrývat. A jsem trpělivý člověk. Nevadí mi dokazovat nevinu, znovu a znovu a znovu, pokud mi nic jiného nezbývá.“

Obr pomohl Thurmanovi na křídlo a pozoroval, jak se malými dveřmi cpe dovnitř. Pak mu podal nahoru krabici.

Thurman ji vzal a položil na zadní sedalo. Obr odstoupil a nechal Reachera vylézt bez pomoci. Reacher se sklonil, natáhl nohu a vtěsnal se na sedalo druhého pilota. Zabouchl dveře, zavrtěl se, zaujal polohu, o které věděl, že nebude úplně pohodlná, a zapnul si bezpečnostní pás. Thurman vedle něj zapnul svůj a otočil několika spínači. Rozsvítila se kontrolní světélka, zavrnělo čerpadlo a celé letadlo se napjalo a rozhučelo. Pak Thurman stiskl startér, načež zakašlal výfuk a s trhnutím se o čtvrtinu pohnula vrtule. Pak s řevem naskočil motor, vrtule se roztočila a kabinu zachvátil ohlušující hluk a divoké vibrace. Thurman uvolnil brzdu, přidal plyn a letadlo poskočilo dopředu, nejisté, uvězněné na zemi, zmítající se zlehka do stran. Vykolébalo se z hangáru. V oblacích zvířeného prachu. Rozjelo se k rolovací dráze, s rychle roztočenou vrtulí a pomale se otáčejícími koly. Reacher sledoval Thurmanovy ruce.

Ovládal letadlo jako starý muž auto, naučenými automatickými pohyby, opřený o opěradlo a uvolněný.

Rolovací dráha vedla přes dva obtížné zákruty k severnímu konci ranveje. Už na ní svítila světla. Thurman najel doprostředka uhlazeného pruhu, přidal opět plyn, vibrace vystřelily dopředu k motoru a kola se začala otáčet mnohem rychleji. Reacher se otočil a zahlédl, že krabice se svezla dozadu a zaklínila se o opěradlo. Pohlédl dopředu a spatřil udusanou osvětlenou zemi ubíhající dole a svištící temnotu nahoře. Pak se letadlo nadlehčilo, zvedlo nos a vzdálený horizont se propadl do hlubiny. Vzepjalo se k obloze a začalo stoupat. Reacher se podíval dolů a zjistil, že zhasla světla na ranveji i v hangáru. Bez nich nebylo téměř nic vidět. Jen plot kolem továrny, nezřetelný obrovský čtyřúhelník ve večerním šeru.

Letadlo minutu usilovně stoupalo a pak se vyrovnalo a Reacherem to hodilo dopředu do bezpečnostního pásu.

Střelil pohledem po přístrojové desce a zjistil, že výškoměr ukazuje šest set metrů. Rychlost letu necelých dvě stě kilometrů v hodině. Směr jihovýchod. Nádrže přes polovinu plné. Vyvážení v pořádku. Umělý horizont vodorovný.

Svítila spousta zelených kontrolek a žádná červená.

Thurman si všiml jeho pohledu a zeptal se: „Bojíte se létat, pane Reachere?“

Reacher odpověděl: „Ne.“

Motor byl hlasitý a vibrace působily spoustu rachtání a bzučení. Kolem kabiny hučel vítr a pískal v prasklinách.

Celé letadlo Reacherovi připomínalo stará auta, která lidé používají jako taxíky na předměstských nádražích. Pokleslá, opotřebovaná, rozhrkaná, ale schopná dopravit je na místo určení. Alespoň většinou.

Zeptal se: „Kam letíme?“

„Uvidíte.“

Reacher sledoval kompas. Ukazoval vytrvale na jihovýchod. Pod kompasem svítilo okénko se dvěma zelenými čísly. Souřadnice GPS, zeměpisná šířka a výška.

Nacházeli se pod čtyřicátou rovnoběžkou a přes sto stupňů západně. Obě čísla se zmenšovala, pomalu a pravidelně.

Směr jihozápad, umírněnou rychlostí. Představil si mapu.

Pustina vepředu, roh Colorada, roh Kansasu, úzký pás Oklahomy. Pak se kompas zhoupl trochu víc na jih a Reacher si uvědomil, že Thurman se vyhnul leteckému prostoru kolem Colorado Springs. Městu s vojenskou leteckou základnou, patrně připravenou k sestřelu jakéhokoliv neznámého objektu. Lepší obletět ji obloukem.

Thurman udržoval výšku na šesti stech metrech, rychlost na dvoustovce, směr nepatrně jižněji než přesný jihovýchod.

Reacher si opět představil mapu a zjistil, že pokud brzy nepřistanou nebo nezmění směr, opustí Colorado nalevo od pravého dolního rohu státu. Hodiny na přístrojové desce ukazovaly sedm patnáct večer, takže šly o dvě minuty napřed. Reacher si vzpomněl na Vaughanovou osamělou v autě. Určitě slyšela odlétat letadlo. Vrtá jí hlavou, proč se nevrátil přes zeď.

Thurman oznámil: „Vloupal jste se včera v noci do mého kontejneru.“

Reacher se podivil: „Já?“

„Je to zcela logické obvinění. Kdo jiný by to mohl být?“

Reacher neodpověděl.

Thurman pravil: „Viděl jste ta auta.“

„Opravdu?“

„Pojďme to předpokládat, jako inteligentní lidé.“

„Proč je k vám vozí?“

„Existují jisté záležitosti, které každá vláda pokládá za politicky citlivé a potřebuje je utajit.“

„Co s nimi děláte?“

„To samé jako s vraky odtaženými z I70. Recyklujeme je. Ocel je nádherná, pane Reachere. Neustále se vrací a obnovuje. Peugeoty a toyoty z Perského zálivu se můžou stát fordy a chevrolety z Detroitu a jednou z nich možná budou rollsroyce z Anglie nebo holdeny z Austrálie. Nebo kola či pračky. Jisté množství oceli je samozřejmě nové, ale je jí překvapivě málo. Základ vězí v recyklaci.“

„A také má zlaté dno.“

„Přirozeně.“

„Tak proč si nekoupíte lepší letadlo?“

„Vám se tohle nelíbí?“

„Moc ne,“ odpověděl Reacher.

Letěli dál. Ručička kompasu zůstávala jižně od jihovýchodu a krabice na zadním sedadle. Vepředu nebylo nic jiného než temnota, čas od času protkaná skupinkou teček dole v hlubině. Vesnice, farmy, benzinové pumpy.

Jednou se v dálce po levé a pravé straně objevila jasnější světla. Patrně Lamar a La Junta, usoudil Reacher. Malá města, opticky zvětšená prázdnotou, která je obklopovala.

Občas zahlédl auto na silnici, mrňavý kužel modrého světla sunoucí se pomalu vpřed.

Zeptal se: „Jak se daří Underwoodovi? Tomu zástupci?“

Thurman se na okamžik zarazil. Potom sdělil: „Zemřel.“

„V nemocnici?“

„Než jsme ho tam stačili převézt.“

„Dojde k pitvě?“

„Nepožádal o ni žádný blízký příbuzný.“

„Povolal jste koronera?“

„Neměl jsem k tomu důvod. Byl starý, onemocněl, zemřel.“

„Bylo mu zhruba čtyřicet.“

„Což byl očividně dost vysoký věk. Prach k prachu, popel k popelu. To nás čeká všechny.“

„Nepřipadá mi, že by se vás to nějak zvlášť dotklo.“

„Správný křesťan se smrti nebojí. A vlastním celé město, pane Reachere. Neustále vidím, jak se lidé rodí a umírají.

Jedny dveře se zavřou a druhé otevřou.“

Pokračovali v letu, rovnoměrně temnotou, jižně od jihovýchodu. Thurman se opíral o opěradlo, řídicí páku před sebou, ruce spuštěné. Motor udržoval ve středních obrátkách a celé letadlo vibrovalo a občas poskočilo ve vzduchovém proudu. Čísla odpočítávající zeměpisnou šířku a délku se nadále zmenšovala. Reacher zavřel oči. Od státní hranice je dělilo sedmdesát osmdesát minut. Usoudil, že v Coloradu už nepřistanou. Moc toho z něj nezbylo. Jen pastviny. Nejspíš letěli do Oklahomy nebo Texasu.

Pokračovali v letu. Proudění se stále zhoršovalo.

Reacher otevřel oči. Klesavé proudy z nich dělaly kámen a stoupavé je zase vyhazovaly do výšky. Závany větru s nimi házely do stran. Úplně jiný pocit než v dopravním boeingu.

Chybělo jemné chvění, pevná křídla a nezadržitelný posun vpřed. Reacher fyzicky vnímal, jak se pohybují. Připadal si jako kulička v tivoli. Venku nebyla bouřka. Nepršelo, neblýskalo se ani neduněl hrom. Jen se tam převalovaly obrovské neviditelné vlny teplého vzduchu stoupající z plání, stlačovaly se, rozpínaly, vytvářely pevné stěny a prázdné prostory. Thurman držel řízení a nechal letadlo poskakovat a klesat. Reacher se zavrtěl na sedadle a uhladil si bezpečnostní pás na ramenou.

Thurman konstatoval: „Takže se bojíte létat?“

„Létání mi vůbec nevadí,“ opáčil Reacher. „Padání je mnohem horší.“

„Otřepaný vtip.“

„Ale pravdivý.“ Thurman začal trhat řídicí pákou a kormidlem. Letadlo se zprudka zvedalo a klesalo a házelo sebou do stran. Reacher si nejdřív myslel, že se Thurman snaží najít klidnější vzduch. Pak si uvědomil, že to dělá úmyslně. Vrhal se do stoupavých proudů a nalétával do klesavých. Natáčel letadlo do bočních větrů a přijímal je jako údery se širokým rozmáchnutím. Letadlo sebou zmítalo po celé obloze. Poletovalo jako bezvýznamný kus šrotu, kterým také bylo.

Thurman pravil: „Proto byste si měl dát život do pořádku. Konec může přijít kdykoliv. Možná dříve, než si myslíte.“

Reacher neodpověděl.

Thurman pokračoval: „Klidně to teď pro vás můžu ukončit. Můžu udělat plný výkrut a přetáhnout motor a vrhnout se střemhlav k zemi. Šest set metrů, dopadli bychom rychlostí téměř pět set kilometrů v hodině. Nejdřív by se odlomila křídla. Kráter by byl tři metry hluboký.“

„Tak si poslužte.“

„To myslíte vážně?“

„O co, že si netroufnete.“

Zasáhl je horní tah a letadlo nadskočilo vzhůru, pak přišla dekompresní vlna, křídla ztratila oporu a letadlo se propadlo dolů. Thurman sklopil předek, dal plný plyn, motor zaječel a piper se naklonil do pětačtyřicetistupňového letu střemhlav. Umělý horizont na přístrojové desce se rozzářil červeně a rozezněly se varovné sirény, téměř neslyšné v jekotu motoru a tlukotu vzduchu. Potom Thurman let střemhlav přerušil. Trhl nosem nahoru a letadlo zaúpělo, jak na hlavní nosník dolehl tlak, a pak se vyrovnalo a začalo opět stoupat v dočasně klidném vzduchu.

Reacher řekl: „Srabe.“

Thurman opáčil: „Nemám se čeho bát.“

„Tak proč jste to nedotáhl do konce?“

„Až umřu, dostanu se na mnohem lepší místo.“

„Myslel jsem, že o tom rozhoduje ten velký děda nahoře, ne vy.“

„Jsem jeho věrným služebníkem.“

„Tak do toho. Odeberte se na lepší místo, okamžitě.

Vsadím se, že vám chybí odvaha.“

Thurman neodpověděl. Jen pokračoval v letu, přímo a rovně, vzduchem, který se ochlazoval. Výška šest set metrů, rychlost dvě stě kilometrů v hodině, směr jihojihovýchod.

„Srabe,“ zopakoval Reacher. „Šašku.“

Thurman opáčil: „Bůh chce, abych dokončil svůj úkol.“

„Cože, to vám stačil prozradit během uplynulých dvou minut?“

„Myslel jsem, že jste ateista.“

„Všichni jsme ateisté. Vy nevěříte v Dia, Thora, Neptuna, Augusta Caesara, Marta, Venuši ani boha slunce Ra. Odmítáte tisíc bohů. Proč by vám mělo vadit, že někdo odmítá tisíc a jednoho?“

Thurman neodpověděl.

Reacher řekl: „Jenom mějte na paměti. Byl jste to vy, kdo se bál zemřít, ne já.“

*

Letěli dál, dalších dvacet minut. Vzduch se uklidnil.

Reacher opět zavřel oči. Přesně po hodině a čtvrt uplynulého času se Thurman pohnul na sedadle. Reacher otevřel oči.

Thurman stiskl několik tlačítek, zaktivizoval rádio, podržel páku řízení mezi koleny a nasadil si na uši sluchátka.

Sluchátka měla mikrofon na nožičce vedoucí od levého ucha. Thurman do něj klepl nehtem a oznámil: „To jsem já, na přístupové cestě.“ Reacher zaslechl praskání a v něm tlumenou odpověď. Dole v dálce se rozsvítila světla. Patrně na ranveji, červená a bílá, ale byla tak daleko, že vypadala jako růžové špendlíkové hlavičky. Thurman pohnul řídicí pákou, ubral trochu plyn a zahájil pomalé dlouhé klesání. Ne příliš hladké. Malé a lehké letadlo se nedalo přesně ovládat.

Trhalo sebou a naklánělo se dopředu a dozadu. Bylo doslova nervózní. Poskakovalo do stran. Bílé špendlíkové hlavičky poskakovaly v souladu s ním, přibližovaly se a měnily ve dvě čáry, červenou a bílou. Čáry vypadaly krátké. Letadlo se zakomíhalo a zapotácelo ve vzduchu, snížilo nos a vyrazilo v tupém úhlu k zemi. Světla ranveje se k nim divoce rozeběhla a začala se míhat kolem, po pravé a levé straně.

Reacher si vteřinu myslel, že Thurman špatně odhadl délku, pak se ale kola podvozku dotkla pevného povrchu, jednou poskočila, ustálila se a Thurman přiškrtil motor a letadlo zpomalilo do kroku ještě v polovině ranveje. Zvuk motoru přešel do hlubokého řevu, krok do rolovací rychlosti a Thurman zabočil doleva z ranveje a ujel sto metrů po opuštěné parkovací ploše letiště. Reacher zahlédl nejasné obrysy cihlových budov. Vozidlo s rozsvícenými světly, které se k nim blížilo. Velké, tmavé, neohrabané. Humvee.

Natřené maskovací barvou.

Humvee zastavilo šest metrů před piperem, otevřela se dvířka a vystoupili dva muži.

V polních uniformách s lesním maskovacím vzorem.

Vojáci.

PADESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

REACHER ZŮSTAL SEDĚT v náhlém tichu a počkal, až mu přestane zvonit v uších. Pak otevřel dvířka a vylezl na křídlo. Thurman mu podal krabici ze zadního sedadla.

Reacher ji popadl do jedné ruky a seskočil na parkovací plochu. Oba vojáci vykročili dopředu, postavili se do pozoru, zasalutovali a obřadně strnuli, jako by byli pověřeni nějakým slavnostním úkolem. Thurman sestoupil ze Reacherem a vzal si od něj krabici. Jeden z vojáků udělal krok dopředu. Thurman se zlehka poklonil a podal mu krabici. Voják se také lehce poklonil, převzal ji, otočil se na patě a pomalým pochodem zamířil k humvee. Jeho partner vyrazil za ním, ve vzorném zákrytu. Thurman je následoval.

Reacher následoval Thurmana.

Vojáci uložili krabici na nákladovou plošinu humvee a nastoupili dopředu. Thurman s Reacherem nastoupili dozadu. Velké auto, malá sedadla, výrazně oddělená tunelem převodovky. Naftový motor. Otočili v úzkém kruhu na parkovací ploše a rozjeli se k osamělé budově stojící na kusu trávníku. Ve dvou oknech v přízemí se svítilo. Humvee zaparkovalo, vojáci vyzvedli z nákladové plošiny krabici a pomalým pochodem zamířili k budově. O minutu později se vynořili bez krabice. Thurman pravil: „Úkol splněn, alespoň pro dnešek.“

Reacher se zeptal: „Co bylo v té lahvičce?“

„Lidé,“ odpověděl Thurman. „Muži, možná ženy.

Seškrabáváme je z kovu. Když dojde k požáru, nic jiného z nich nezbyde. Jen saze přiškvařené na ocel. My je odstraníme, posbíráme do papíru a uložíme do skleniček. Je to jediný pohřeb, jaký jim můžeme poskytnout.“

„Kde jsme?“

„Ve Fort Shaw v Oklahomě. Nahoře v úzkém cípu.

Starají se tady o pozůstatky. Mimo jiné. Spolupracují s identifikační laboratoří na Havaji.“

„Létáte sem každý večer?“

„Tak často, jak je zapotřebí. Což je bohužel téměř každý večer.“

„Co se stane teď?“

„Pozvou mě na večeři a natankují mi letadlo.“

Vojáci se vyhoupli zpátky dopředu a humvee opět otočilo a ujelo sto metrů ke skupince hlavních budov.

Vojenská základna z padesátých let, jedna z tisíců na světě.

Cihly, zelená barva, nabílené obrubníky, zametený asfalt.

Reacher tady nikdy nebyl. Nikdy o té základně neslyšel.

Humvee zaparkovalo u postranních dveří s nápisem, který oznamoval, že vedou do důstojnického klubu. Thurman se otočil k Reacherovi a oznámil: „Je mi líto, ale nemůžu vám nabídnout, abyste se mnou povečeřel. Prostřeli jen pro jednoho a uvedl bych je do rozpaků.“

Reacher přikývl. Věděl, kde najít jídlo. Patrně lepší, než jaké dostane Thurman v důstojnickém klubu.

„To je v pořádku,“ opáčil. „Ale děkuju, že jste na mě myslel.“

Thurman vystoupil a zmizel ve dveřích klubu. Řadoví vojáci vepředu se ohlédli, nejistí, co udělat dál. Oba byli vojíni první třídy, patrně umístění natrvalo ve Státech.

Možná si odsloužili nějaký čas v Německu, ale nezapojili se do ničeho významného. Neprožili Koreu. A rozhodně nebojovali v poušti. Nevypadali na to. Reacher se jich zeptal: „Pamatujete se, jak jste nosili plenky, když vám byly dva roky?“

Řidič odpověděl: „Pane, moc ne, pane.“

„Já jsem byl tou dobou majorem u vojenské policie.

Takže se teď půjdu projít a nemusíte se kvůli tomu znepokojovat. Pokud by vám to vadilo, vyhledám vašeho velícího důstojníka, sbratříme se, on to odsouhlasí a vy budete vypadat jako blbci. Co tomu říkáte?“

Řidič nebyl úplně nevycvičený. Nebyl úplně pitomý.

Zeptal se: „Pane, u jaké jednotky a kde?“

Reacher odvětil: „Stodesátá jednotka vojenské policie.

Hlavní stan jsme měli v Rock Creek ve Virginii.“

Řidič přikývl. „Pořád tam jsou. Stodesátou jednotku ještě nerozpustili.“

„To pevně doufám.“

„Pane, užijte si hezký večer. Jídlo se podává v kantýně do deseti hodin, kdybyste měl zájem.“

„Děkuju, vojíne,“ pravil Reacher. Vystoupil a humvee se rozjelo pryč. Reacher zůstal chvíli stát na ostrém nočním vzduchu a pak vykročil k osamělé budově. Nedokázal určit, k čemu původně sloužila. Jediným důvodem pro postavení oddělené budovy by byli infekční pacienti nebo výbušniny.

Ale nemocnice se stavěly větší a zbrojnice bytelnější.

Prošel hlavními dveřmi a ocitl se v malém čtvercovém vestibulu se schodištěm vepředu a dveřmi po obou stranách.

Okna v hořejším patře byla temná. V oknech v přízemí se svítilo. Když nevíš, zahni doleva. Tak znělo jeho moto. Tak zkusil dveře po levé straně a neuspěl. Obyčejná kancelář, osvětlená, ale prázdná. Vyšel zpátky do vestibulu a zkusil dveře na pravé straně. Narazil na zdravotníka s hodností kapitána, usazeného za psacím stolem, před sebou lahvičku od Thurmana. Na kapitána byl mladý, ale zdravotníci rychle povyšují. Obvykle mají o dvě hodnosti náskok před ostatními.

„Co pro vás můžu udělat?“ zeptal se kapitán.

„Přiletěl jsem s Thurmanem. Zajímalo by mě, co přivezl v té lahvičce.“

„Proč vás to zajímá?“

„Je to skutečně to, co tvrdí?“

„Jste oprávněný k tomu, abyste to věděl?“

„Kdysi ano. Sloužil jsem u vojenské policie. Pracoval jsem na pár případech s odborníkem na soudní lékařství Nashem Newmanem, který byl patrně vaším nejvyšším nadřízeným v dobách, kdy jste měl hodnost podporučíka.

Pokud už tenkrát neodešel do penze. Teď už v penzi určitě být musí.“

Zdravotník přikývl. „Už je v penzi. Ale slyšel jsem o něm.“

„Takže v té lahvičce jsou skutečně lidé?“

„Patrně. Vlastně skoro jistě.“

„Uhlík?“

„Uhlík ne,“ opravil ho zdravotník. „V prudkém ohni se veškerý uhlík změní na oxid uhličitý. Po kremaci zbydou z člověka oxidy draslíku, sodíku, železa, vápníku a možná trochu hořčíku, všechno anorganické.“

„A to je v té lahvičce?“

Zdravotník opět přikývl. „Není v ní nic jiného než spálené lidské maso a kosti.“

„Co s těmi skleničkami děláte?“

„Posíláme je do ústřední identifikační laboratoře na Havaji.“

„A co tam s nimi dělají oni?“

„Nic,“ přiznal zdravotník. „Není v nich ani stopa DNA.

V podstatě to jsou jen saze. Celá ta záležitost je pro nás dost nepříjemná. Ale Thurman pořád létá. Je to sentimentální stařík. Nemůžeme ho zklamat. Takže pokaždé předvedeme malý dojemný obřad a převezmeme všechno, co přiveze.

Pak to nemůžeme vyhodit. To by bylo neuctivé. Proto posíláme všechny jeho lahvičky na Havaj. Předpokládám, že tam spláchnou jejich obsah do záchodu a zapomenou na něj.“

„O tom nepochybuju. Pověděl vám Thurman, odkud ty takzvané ostatky pocházejí?“

„Odkud odjinud než z Iráku?“

„Ale z jakých aut?“

„Záleží na tom?“

„Řekl bych, že ano.“

„Tyhle podrobnosti neznáme.“

Reacher se zeptal: „Co byla tahle budova původně?“

„Léčebna pohlavních chorob,“ sdělil zdravotník.

„Máte tady telefon, který bych mohl použít?“

Zdravotník ukázal ke svému psacímu stolu.

„Poslužte si,“ svolil.

Reacher vytočil 411 a získal číslo na Davida Roberta Vaughana, Pátá třída, Hope, Colorado. Polohlasně číslo zopakoval, aby si ho zapamatoval. Nikdo to nevzal.

Položil sluchátko zpátky do vidlice a zeptal se: „Kde je tady kantýna?“

„Řiďte se nosem,“ odpověděl zdravotník. Což byla dobrá rada. Reacher se vrátil ke skupince hlavních budov, vypravil se kolem ní a zachytil vůni smaženého jídla linoucí se z obrovského větráku. Větrák procházel stěnou nízkého přístavku větší jednopatrové budovy. Kuchyně a kantýna.

Reacher vstoupil dovnitř, setkal se s několika tázavými pohledy, ale nikdo ho přímo neoslovil. Zařadil se do fronty a nechal si na tác naložit cheesburger velikosti softballového míče, hranolky, fazole a hrnek kávy. Odnesl si tác ke stolu a pustil se do jídla. Cheesburger chutnal skvěle, což byl normální armádní standard. Kuchaři v kantýnách se předháněli, kdo vyhraje první cenu. Káva chutnala také skvěle. Charakteristická směs, podle Reachera nejlepší na světě. Pil ji celý život. Hranolky splnily očekávání, stejně jako fazole. Celé jídlo dohromady bylo patrně chutnější než ovadlý kus grilované ryby, kterou dostávali důstojníci.

Dal si další kávu, posadil se do křesla a začetl se do vojenských novin. Předpokládal, že vojíni z humvee ho vyzvednou, až bude Thurman připravený k odletu. Odvezou své hosty na letištní plochu, rázně zasalutují a dokončí důstojně své malé představení, krátce po půlnoci. Rolování, start, stoupání, pak devadesát minut ve vzduchu. Do Despair dorazí kolem druhé, řádně podle časového plánu. Palivo zdarma na tři letové hodiny plus čtyřhodinová večeře bez placení. Slušná protislužba, za nádobku naplněnou do čtvrtiny sazemi. Jsem znovuzrozený americký křesťan a obchodník. Tak se Thurman sám charakterizoval. Jako křesťan nestál za nic, ale obchodník byl rozhodně dobrý. O

tom nešlo pochybovat.

Kuchyně v kantýně zavřela. Reacher dočetl noviny a začal dřímat. Vojíni z humvee se neukázali. Deset minut po půlnoci se Reacher probudil a zaslechl v dálce motor piperu.

Než se úplně probral, běžel už motor na plné otáčky. Když vyběhl ven, bylo už malé bílé letadlo na ranveji. Zastavil se a pozoroval, jak nabírá rychlost, odlepuje se od země a mizí v temnotě nahoře.

ŠEDESÁTÁ KAPITOLA

HUMVEE SE VRÁTILO z letištní plochy a oba vojíni vystoupili a kývli na Reachera, jako by bylo všechno v pořádku. Reacher se ohradil: „Měl jsem být na palubě.“

Řidič odpověděl. „Ne, pan Thurman nám řekl, že nemáte zpáteční letenku. Prý se chystáte na jih, za nějakými vlastními záležitostmi. Pověděl nám, že v Coloradu jste už skončil.“

Reacher si ulevil: „Do prdele.“ Vzpomněl si, jak stál Thurman před svým letadlem. Úmyslná odmlka. Zamyšlený výraz v obličeji, jakási kalkulace, jako by hrál dlouhou hru a uvažoval o osm tahů dopředu. Pojďte se se mnou dneska večer proletět.

Je mi líto, ale nemůžu vám nabídnout, abyste se mnou povečeřel.

Reacher zavrtěl nevěřícně hlavou. Ocitl se devadesát minut letadlem od místa, kde potřeboval být, uprostřed noci, uprostřed pustiny, bez letadla. Přelstěný sedmdesátiletým kazatelem. Pitomý. A nervózní.

Podle mě jsou všichni tak aktivní proto, že se cosi blíží ke konci.

Nevěděl co.

Netušil, kdy k tomu má dojít.

Podíval se do mapy ve své hlavě. V úzkém pruhu Oklahomy nebyly žádné dálnice. Ani jedna. Jen tenké červené čtyřproudové státovky a dvouproudové okresky.

Pohlédl na humvee, vojíny a pravil: „Neodvezli byste mě, kluci, k silnici?“

„K jaké silnici?“

„K jakékoliv, po které projede víc než jedno auto za hodinu.“

„Můžete zkusit 287. Ta vede na jih.“

„Potřebuju na sever. Zpátky do Colorada. Thurman vám nepověděl úplně pravdu.“

„287 vede i na sever. Až k I70.“

„Jak je to daleko?“

„Pane, řekl bych, že přes tři sta kilometrů.“

Za posledních deset let, co Reacher opustil armádu, se stopování zhoršilo. Řidiči byli méně velkorysí a měli větší strach. Západ byl občas lepší než východ, což by mohlo pomoct. Den byl lepší než noc, což nepomůže. Humvee z Fort Shaw ho vysadilo ve dvanáct čtyřicet pět a ve čtvrt na dvě zahlédl první auto směřující na sever, ford F150, který ani nezpomalil, aby se podíval. Jen se prohnal okolo. O

deset minut později udělal to samé starý chevy blazer.

Reacher to dával za vinu filmům. Lidé se kvůli nim báli cizinců. I když ve skutečnosti se ve většině filmů zapletli s procházejícími cizinci místní, ne naopak. Podivné zdegenerované rodiny, které lovily pro zábavu lidi. Většinou ale dával Reacher vinu sám sobě. Věděl, že nepatří k nejpřitažlivějším ozdobám silnice. Podívejte se na sebe. Co vidíte? Maria ze San Diega byla příkladem stopaře, kterému každý zastaví. Roztomilá, malá, mírumilovná, ztracená.

Vaughanovou by také bez problémů svezli. Sto devadesát pět čísel vysocí divoši představovali daleko větší riziko.

V za deset minut dvě alespoň zpomalila tmavá nákladní toyota a prohlédla si ho, než projela okolo, což už byl jistý pokrok. Ve dvě pět se prohnal dvacet let starý cadillac. S

rozladěným motorem, propadlým zadním závěsem a starou ženou nízko pod volantem. Bělovlasou, s tenkým krkem.

Sázka na špatného koně, říkal Reacher v duchu takovým řidičům. Nebylo pravděpodobné, že zastaví. Pak se ve čtvrt na tři vynořil starý suburban. Reacher udělal zkušenost, že novými suburbany jezdí namyšlení idioti, ale staré modely jsou obyčejná užitková vozidla, kterými jezdí obyčejní lidé.

Z jejich masivního trupu vyzařovala praktická sebejistota jejich majitelů. Praktická sebejistota, která jim napovídala, že cizinci nemusí nutně představovat problém.

Nebo v to Reacher alespoň doufal.

Přesunul se z krajnice a postavil jednu nohu na vozovku.

Pozvedl palec způsobem, který napovídal, že potřebuje svézt, ale ne zoufale nutně. Suburban rozsvítil potkávací světla. Zpomalil.

Zastavil pět metrů před Reacherem. Chytrý tah. Muži za volantem umožnil, aby si svého potenciálního pasažéra prohlédl bez společenského tlaku, jaký by vyvolala bezprostřední blízkost u okénka. Reacher řidiče neviděl.

Oslňovaly ho reflektory.

Padlo rozhodnutí. Světla opět přeskočila na dálková, auto popojelo dopředu a znovu zastavilo. Sjelo okénko.

Řidič byl tlustý brunátný padesátník. Volant svíral tak, jako by měl spadnout ze sedadla, kdyby se ho nedržel. Zeptal se: „Kam potřebujete?“ Dost šumloval.

Reacher odpověděl: „Na sever do Colorada. Snažím se dostat do města, které se jmenuje Hope.“

„O takovém městě jsem nikdy neslyšel.“

„Já také ne, dozvěděl jsem se o něm až před pár dny.“

„Jak je to tam daleko?“

„Zhruba čtyři hodiny.“

„Leží na cestě do Denveru?“

„Byla by to malá zajížďka.“

„Jste poctivý člověk?“

Reacher opáčil: „Obvykle ano.“

„Jste dobrý řidič?“

„Moc ne.“

„Jste opilý?“

Reacher odpověděl: „Ani trochu.“

Muž pravil: „Já ale ano. Jsem na mol. Takže dojedete, kam potřebujete, postaráte se, abych se nedostal do maléru, necháte mě spát a pak mě nasměrujete do Denveru.

Souhlasíte?“

Reacher prohlásil: „Platí.“

Stopování s sebou obvykle přinášelo náhodná osobní setkání a konverzaci umocněnou jistotou, že bude mít jen omezené trvání. Ne však tentokrát. Ruměný muž se přesunul na sedadlo spolujezdce, sklopil ho opotřebovaným mechanismem a bez jediného slova okamžitě usnul.

Chrápal, vydával hrdelní bublavé zvuky a neklidně se převracel. Podle výparů, které z něj táhly, pil celý večer bourbon. Hodně bourbonu, s něčím na spláchnutí. Až se za čtyři hodiny probudí a vyrazí do Denveru, bude pořád řídit pod vlivem alkoholu. Což nebyl Reacherův problém.

Suburban byl starý, sešlý a špinavý. Celkový počet ujetých kilometrů stál v okénku uprostřed tachometru, znázorněný digitálními číslicemi jako na levných hodinkách.

Spousta čísel, na prvním místě dvojka. Motor nebyl v nejlepším stavu. Pořád měl sílu, ale táhl velkou váhu a odmítal se přehoupnout přes stovku. Na přepážce mezi sedadly ležel mobil. Vypnutý. Reacher pohlédl na svého spícího pasažéra a zapnul ho. Mobil nezareagoval. Měl vybitou baterii. V zapalovači na cigarety byla zastrčená nabíječka. Reacher uchopil volant koleny, nahmatal volný konec šňůry a zasunul ho do otvoru na mobilu. Mobil se se slabým cinknutím probudil k životu. Spící muž si ničeho nevšiml. Jen dál chrápal.

Mobil ukazoval, že nemá signál. Uprostřed pustiny.

Silnice se zúžila ze čtyř pruhů na dva. Reacher pokračoval v cestě. Osm kilometrů před sebou zahlédl červená koncová světla. Malá, nízko posazená, daleko od sebe. Pohybující se na sever o něco pomaleji než suburban.

Zhruba o osm kilometrů v hodině, takže trvalo celých šedesát minut, než je dohnal. Světla patřila náklaďáku z půjčovny UHaul. Jel přibližně devadesátkou, a když se k němu přiblížil, zrychlil na necelou stovku. Reacher odbočil doleva a pokusil se ho předjet, ale suburban odmítl akcelerovat. Zasekl se na stovce, což znamenalo, že by musel dlouho, velice dlouho zůstat na nesprávné straně silnice. Možná na věky. Tak ubral rychlost, zařadil se za náklaďák a pokusil se potlačit rozladění, že musí jet o něco pomaleji, než by chtěl. Mobil stále neměl signál. Vzadu nebylo nic vidět. Stejně jako po stranách. Okolní svět byl temný a prázdný. Deset metrů vepředu zářila v reflektorech zadní stěna náklaďáku z UHaulu. Jako pojízdný poutač.

Jako reklama. Byly na ní tři náklaďáky natočené boky k sobě, malý, střední a velký. Všechny v charakteristické červené a bílé. Každý měl vepředu napsáno UHaul. Každý sliboval automatickou převodovku, pohodlnou jízdu, nízkou nákladovou plochu, klimatizaci a sedadla s látkovými potahy. Velké číslice lákaly na cenu devatenáct dolarů devadesát pět centů. Reacher popojel blíž, aby si přečetl drobnější písmo. Výhodná cena platila pro zapůjčení malého náklaďáku na jeden den ve městě, plus najeté kilometry, podle dohody. Reacher opět zpomalil a odpadl dozadu.

UHaul.

Hříčka slov. You haul. Přeprav se sám. My ti poskytneme náklaďák a ty uděláš veškerou práci. Nezávislost, důvěra v sebe sama, iniciativa.

Reacherovi v podstatě podobné slovní hříčky vadily.

Hlavně zkratky používané mladou generací. Dlouhá léta se ve škole učil číst a psát a nechápal, proč by se slova nemohla psát správně a celá. Název UHaul se mu ale docela líbil. Dal by se nahradit něčím jiným? SelfDriveTrucks? Příliš kostrbaté. Málo nápadité. Rozhodně ne název, který by upoutal zákazníka. Držel se deset metrů za jasně ozářeným poutačem. Tři loga UHaulu splynula v jedno a zaplnila celé jeho zorné pole.

UHaul.

Pak ho napadlo: Písmeno U.

Udělal mi to.

Když jenom předpokládáte, děláte ze sebe blbce.

Opět se podíval na telefon.

Žádný signál. Nacházeli se uprostřed Národních pastvin Komančů. Jako na širokém moři. Nejbližší vysílačka signálu pro mobilní telefony stála patrně v Lamaru, což byla hodina jízdy.

Opilý majitel auta hlučně spal a Reacher se celých šedesát minut držel za kolébajícím se náklaďákem UHaulu.

Na obzoru se objevila slabá záře z Lamaru. Svítilo v něm pravděpodobně jen pár pouličních luceren, ale v porovnání s okolními černými pastvinami působil jako význačný cíl. Na západě bylo malé místní letiště. A město mělo pokrytí signálem. Reacher se podíval dolů a zjistil, že na mobilu naskočily dvě čárky. Z paměti vymačkal číslo domů k Vaughanové.

Nezvedla to.

Ukončil hovor a zavolal na informace. Požádal o telefonní číslo policejního oddělení v Hope. Nechal se s ním spojit. Doufal, že tou službou opilého majitele nezruinuje.

Uslyšel vyzvánění, potom klapnutí a opět vyzvánění.

Automatické přesměrování hovoru, usoudil. Policejní oddělení Hope nebude v noci obsazené. Vaughanová se zmínila o denní službě, ale ne o noční. Volání zvenčí půjdou přes stanici do hlídkujícího auta. Na služební nebo soukromý mobil. V deseti nocích ze čtrnácti by se ozvala Vaughanová. Ale ne tuhle noc. Neměla službu. Ozve se další policista, který pronásleduje papírky od žvýkaček. Možná zástupce.

U ucha se mu ozval hlas: „Policejní oddělení Hope.“

Reacher požádal: „Potřebuju mluvit s policistkou Vaughanovou.“

Muž na sedadle spolujezdce se zavrtěl, ale neprobudil se.

Hlas u Reacherova ucha sdělil: „Policistka Vaughanová nemá dneska v noci službu.“

Reacher řekl: „Já vím. Ale potřebuju číslo jejího mobilu.“

„To vám nemůžu dát.“

„Tak jí zavolejte sám a vyřiďte jí, aby se mi ozvala na tohle číslo.“

„Mohl bych ji vzbudit.“

„Nevzbudíte ji.“ Ticho.

Reacher pravil: „Je to naléhavé. A musíte si pospíšit. Za minutu ztratím signál.“

Ukončil hovor. Vepředu se vynořil Lamar. Nízké tmavé budovy, vysoká vodárna, osvětlená benzinová pumpa.

Náklaďák UHaulu k ní zabočil, aby natankoval. Reacher se podíval na ukazatel stavu paliva v suburbanu. Ručička klesla teprve do poloviny. Velká nádrž. Ale žíznivý motor a spousta kilometrů, které ho ještě čekají. Zabočil také k pumpě.

Vytáhl z mobilu šňůru. Měl už slušně nabitou baterii a dobrý signál. Zastrčil si ho do kapsy košile.

Pumpy fungovaly, ale okénko s pokladnou mělo zavřeno. Řidič náklaďáku zastrčil do škvíry na stojanu platební kartu. Reacher vytáhl svoji a udělal to samé.

Čerpadlo zavrčelo, Reacher zvolil bezolovnatý normál a s hrůzou sledoval, jak naskakují čísla. Benzin byl drahý. Zcela jasně. Přes dolar za litr. Když tankoval naposledy, stály dolar tři litry. Kývl na řidiče náklaďáku a řidič mu odpověděl. Byl to mladší, dobře stavěný muž s dlouhými vlasy. Měl na sobě úzkou černou košili s krátkými rukávy a kněžským kolárkem. Zástupce nějaké církve. Patrně hrál na kytaru.

Reacherovi zazvonil v kapse mobil. Nechal hadici od čerpadla zastrčenou v hrdle nádrže, otočil se a přijal hovor.

Policajt z Hope oznámil: „Vaughanová nevzala mobil.“

Reacher poradil: „Tak zkuste rádio. Je v autě svého velitele.“

„Kde?“

„To nevím.“

„Proč se projíždí autem svého velitele?“

„To je dlouhý příběh.“

„Vy jste ten chlap, co se kolem ní motá?“

„Prostě jí zavolejte.“

„Víte o tom, že je vdaná?“

„Ano. A teď jí zavolejte.“

Policajt zůstal ve spojení a Reacher slyšel, jak zkouší rádio. Identifikační volací znak, kód, žádost o okamžitou odpověď, vše ještě jednou. Pak mrtvé ticho. Rušené jen bzučením, praskáním a heterodynoyým kvičením vysoko z ionosféry. Spousta náhodných zvuků.

Ale nic jiného.

Žádná odpověď od Vaughanové.

ŠEDESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

REACHER VYJEL od benzinové pumpy před duchovním v náklaďáku UHaulu a zamířil na sever, co nejrychleji starý suburban dovolil. Opilý majitel stále spal. Póry mu prosakoval alkohol. Reacher pootevřel okénko. Noční vzduch ho udržoval v bdělém a střízlivém stavu a hvízdání větru překrývalo chrápání. Signál zmizel třináct kilometrů severně za Lamarem. Reacher odhadoval, že se zase objeví až těsně u I70, za dvě hodiny. Bylo půl páté ráno. Příjezd do Hope kolem svítání. S pětihodinovým zpožděním, což bylo nepříjemné, ale možná žádná katastrofa. Pak odešel motor suburbanu.

Reacher nebyl odborník na automobily. Neviděl signály, že k tomu dojde. Všiml si, že se o kousek posunul ukazatel teploty, ale nepovažoval to za nic špatného. Jen námaha a přetížení po dlouhé rychlé jízdě, usoudil. Ručička se však nepřestala pohybovat. Dostala se do červeného pole a pokračovala až k zarážce. Motor ztratil sílu a z větracích otvorů se vyvalil horký vlhký zápach. Pod kapotou se ozvalo tlumené bouchnutí, ze štěrbin před čelním sklem vyrazily provazce hnědé emulze a rozstříkly se přes celé sklo. Motor naprosto utichl a suburban zprudka zpomalil. Reacher ho stočil na krajnici a nechal ho setrvačností zastavit.

To nevypadá dobře, pomyslel si.

Opilý majitel pokračoval nerušeně ve spaní.

Reacher vystoupil do temnoty a obešel kapotu. Odrazil dlaněmi něco světla z reflektorů, aby trochu viděl. Zpod kapoty se valila pára. A ze všech otvorů pronikala hnědá špinavá mastnota. Hustá a napěněná. Směs motorového oleje a chladicí kapaliny. Zničené těsnění pod hlavou. Úplná škoda. Opravitelná, ale ne bez stovky dolarů a týdnu v servisu.

Ne moc dobré.

O necelý kilometr dál na jihu se blížila světla náklaďáku z UHaulu. Reacher přistoupil ke dvířkům spolujezdce, natáhl se přes spícího majitele a našel v přihrádce na rukavice propisovačku a starou účtenku. Obrátil účtenku na rubovou stranu a napsal: Budete si muset koupit nové auto.

Půjčil jsem si mobil. Pošlu vám ho zpátky. Vzkaz podepsal: Váš stopař. Vzal si technický průkaz kvůli adrese a uložil ho do kapsy. Pak uběhl patnáct metrů na jih, postavil se na vozovku a zvedl paže, aby zastavil náklaďák. Náklaďák ho zachytil z padesáti metrů do světla reflektorů. Reacher zamával rukama nad hlavou. Univerzální nouzový signál.

Světla náklaďáku přeskočila na potkávací. Náklaďák zpomalil, přesně jak Reacher očekával. Opuštěná silnice, nepojízdné vozidlo a nešťastný řidič, kterého milosrdný samaritán za volantem alespoň zběžně znal.

Náklaďák zastavil metr před Reacherem, z poloviny na krajnici. Otevřelo se okénko a muž s kněžským kolárkem vystrčil hlavu.

„Potřebujete pomoct?“ zeptal se. Pak se usmál, zeširoka a srdečně. „Hloupá otázka.“

„Potřebuju svézt,“ vysvětlil Reacher. „Odešel mi motor.“

„Mám se na něj podívat?“

Reacher odmítl: „To není třeba.“ Nechtěl, aby si duchovní všiml opilého majitele. Zdálky se ztrácel na sedadle sklopeném pod úroveň okna. Zblízka se nedal přehlédnout, velký a chrápající. Opustit rozbité auto uprostřed pustiny byla jedna věc. Opustit komatózního spolujezdce něco trochu jiného. „Opravdu se nedá opravit.

Musím sem poslat odtahovou službu. Nebo celou tu zatracenou rachotinu podpálit.“

„Jedu na sever do Yumy. Klidně vás vezmu s sebou, buď celou cestu, nebo jenom kousek.“

Reacher přikývl. Vybavil si v hlavě mapu. Trasa do Yumy protínala o zhruba dvě hodiny dál silnici do Hope.

Stejnou silnici, po které původně přijel se starým mužem v zeleném grand marquisu. Bude potřebovat třetí stop, aby překonal poslední západní úsek. Příjezd do Hope se posunul na desátou, pokud mu bude přát štěstí. Pravil: „Děkuju.

Vystoupím zhruba na půl cestě do Yumy.“

Muž s kolárkem se opět upřímně usmál a vybídl ho: „Tak si naskočte.“

Náklaďák se prohýbal a kolébal. Zpomalovala ho váha nákladu a odpor vzduchu. S námahou to vytáhl na necelou stovku a zůstal na ní. Vyšší rychlosti nebyl schopen. Uvnitř páchl po teplých výlukových plynech, horkém oleji a umělé hmotě. Sedadla však měl potažená látkou, jak slibovala reklama, a poměrně pohodlná. Reacher bojoval, aby neusnul. Chtěl být dobrým společníkem. Nechtěl následovat příkladu opilého řidiče z předchozího auta. Zeptal se: „Co vezete?“

Muž s kolárkem odpověděl: „Starý nábytek. Dary. Máme v Yumě misii.“

„Kdo?“

„Naše církev.“

„O jakou misii se jedná?“

„Pomáháme bezdomovcům a potřebným.“

„Co je to za církev?“

„Anglikánská, úplně obyčejná, jdeme středem cesty.“

„Hrajete na kytaru?“

Duchovní se opět usmál. „Snažíme se oslovit co nejširší veřejnost.“

„Tam, kam jedu, působí církev konce času.“

Duchovní zavrtěl hlavou. „Možná kongregace konce času. Není to uznaná denominace.“

„Co o nich víte?“

„Četl jste knihu Zjevení?“

Reacher odpověděl: „Slyšel jsem o ní.“

Duchovní vysvětlil: „Správně se jmenuje Zjevení svatého Jana. Většina originálu se ztratila. Byl napsán buď ve staré hebrejštině, nebo aramejštině, mnohokrát ručně rozmnožený, potom přeložený do obecné řečtiny, mnohokrát ručně rozmnožený, přeložený do latiny, mnohokrát ručně rozmnožený a nakonec přeložený do alžbětinské angličtiny a vytištěný, s možností mnoha chyb a nedorozumění při každém jednotlivém kroku. Dneska připomíná výplod chorého mozku sjetého drogami. Ta kniha byla patrně vždycky taková. Překlady a opisy ji nejspíš jenom vylepšily.“

„Co to znamená?“

„Mám stejně málo tušení jako vy.“

„To myslíte vážně?“

„Někteří z našich bezdomovců působí daleko rozumnějším dojmem.“

„Co se všeobecně myslí, že znamená?“

„Zhruba to, že spravedliví se dostanou do nebe a zkažení zůstanou na zemi, kde je postihnou nejrůznější barvité rány a pohromy, Kristus se vrátí, aby se utkal v bitvě na Armagedonu s Antikristem, a nikdo nedopadne nějak zvlášť dobře.“

„Je to to samé jako nanebevzetí?“

„Nanebevzetí se týká jenom té části s nebesy. Rány a pohromy přijdou později. V samostatné části.“

„Kdy má k tomu všemu dojít?“

„Údajně to neustále bezprostředně hrozí.“

Reacher si vzpomněl na Thurmanův samolibý proslov v továrně. Objevila se znamení, prohlásil. A možnost uspíšit události.

Reacher se zeptal: „Co by ty události mělo rozpoutat?“

„Nemyslím,

že

existuje

konkrétní

spouštěč.

Pravděpodobně by bylo zapotřebí velké dávky Boží vůle.

Alespoň doufám.“

„Tak nějaké předzvěsti? Způsob, jak zjistit, že se ten okamžik blíží?“

Duchovní pokrčil za volantem rameny. „Vyznavači konce času čtou bibli, jako jiní lidé poslouchají pozpátku nahrávky Beatles. Tvrdí cosi o červeném teleti, které se narodí ve Svaté zemi. Praví nadšenci mu přikládají velký význam. Pročesávají farmy a hledají dobytek o trochu kaštanovější, než je obvyklé. Posílají býky a krávy do Izraele v naději, že zplodí dokonalého červeňáka. To je jejich další důležitá charakteristika. Nedokážou počkat.

Protože si jsou naprosto jistí, že patří mezi spravedlivé. Což z nich dělá pokrytce. Většina lidí uznává, že o tom, čeho se jim dostane, rozhoduje Bůh, ne člověk. Takže se vlastně jedná o jistý druh snobství. Stoupenci konce času si myslí, že jsou lepší než všichni ostatní.“

„To je všechno? Jenom červená telata?“

„Většina nadšenců věří, že je nezbytně nutná velká válka na Středním východě, takže se jim nelíbí, co se odehrává v Iráku. Prý to není dostatečně drsné.“

„Hovoříte dost skepticky.“

Duchovní se opět usmál.

„Samozřejmě že jsem skeptický,“ opáčil. „Jsem anglikán.“

Potom si už nepovídali, ani o duchovních, ani o světských záležitostech. Reacher byl příliš unavený a muž za volantem hluboce ponořený do nočního transu, kdy pro řidiče neexistuje nic jiného než kus silnice osvětlený předními reflektory. Oči držel násilím otevřené a předkláněl se, jako by věděl, že pohodlnější pozice by mohla mít fatální následky. Reacher zůstal také vzhůru a dával pozor na silnici do Hope. Věděl, že nebude označená a nepatří zrovna k hlavním dálnicím. Muž za volantem by si jí sám nevšiml.

Narazili na ni po dvou hodinách jízdy, na dva hrbolaté pruhy křižující silnici na sever přesně v pravém úhlu. Měla stopky, na rozdíl od hlavního tahu. Než na ni stačil Reacher upozornit a než zabraly přetížené brzdy, byli dvě stě metrů za křižovatkou. Reacher vystoupil, zamával na rozloučenou a počkal, dokud se nevytratí světla a hluk motoru. Pak vykročil zpátky do černé prázdnoty. Daleko na východě se probouzelo k životu svítání, nad Kansasem nebo nad Missouri, ale v Coloradu stále panovala naprostá tma. Nebyl tam signál pro mobil.

Ani provoz.

Reacher zaujal postavení na západní straně křižovatky, těsně u vozovky. Řidiči jedoucí z východu na západ budou muset zastavit na stopce a budou si ho moct dobře z dvaceti metrů prohlédnout. Zádní řidiči směřující z východu na západ se však neobjevili. Ne prvních deset minut. Ne prvních patnáct minut, ne prvních dvacet minut. Potom se vynořilo osamělé auto jedoucí ve stopách náklaďáku UHaulu, třicet kilometrů za ním. Jen se prohnalo okolo. Z jihu přijelo SUV, zpomalilo, zahnulo, ale na východ, na druhou stranu od Hope. Jeho světla se zmenšila a zeslábla a pak se vytratila.

Byla zima. Z východu foukal vítr a naháněl na oblohu dešťová mračna. Reacher si vyhrnul límec, zkřížil paže na prsou a zastrčil ruce do podpaží, aby si je zahřál. Zeměkoule se otáčela a nad vzdáleným horizontem se vylouply rozostřené růžové a purpurové pruhy. Nový den, prázdný, nevinný, zatím neposkvrněný. Možná dobrý den. Možná špatný. Možná poslední. Konec se blíží, hlásala Thurmanova církev. Možná se k Zemi řítí meteorit velikosti Měsíce.

Vlády tu zprávu zamlčely. Rebelové možná právě v tomto okamžiku páčí zámky na starém ukrajinském silu. V nějaké výzkumné laboratoři možná právě praskla lahvička, roztrhla se rukavice nebo selhala maska.

Nebo možná ne. Reacher podupával a tiskl si obličej na rameno. Zábl ho nos. Když opět vzhlédl, spatřil světla na východě. Jasná, daleko od sebe, tak vzdálená, že vypadala nehybná. Velké vozidlo. Náklaďák. Patrně s přívěsem. Blížil se přímo k němu, s čerstvým svítáním za sebou.

Čtyři možnosti. Za prvé, dojede ke křižovatce, zahne doprava a vyrazí na sever. Za druhé, dojede ke křižovatce, zahne doleva a vyrazí na jih. Za třetí, zastaví na stopce a bude pokračovat na západ, aniž by mu zastavil. Za čtvrté, zastaví, přejede přes hlavní tah a pak opět zastaví, aby ho nechal nastoupit.

Pětadvacetiprocentní naděje na šťastný konec. Nebo ještě menší, pokud je to firemní auto a kvůli pojišťovně má zakázáno brát pasažéry. Reacher čekal.

Když se náklaďák přiblížil na čtyři sta metrů, poznal, že má skříňovou korbu natřenou nabílo. Ze tři sta metrů si všiml, že nahoře na ní má namontovanou chladicí jednotku.

Dodávka čerstvých potravin. Čímž by se ještě víc snížila naděje na šťastný konec, kdyby nebylo stopky na křižovatce.

Řidiči s potravinami obvykle neradi zastavují. Mají přesný časový plán a zabrzdit a rozjet velký náklaďák stojí cenné minuty. Stopka ale znamenala, že bude muset tak jako tak zastavit.

Reacher čekal.

Slyšel, jak řidič ubral dvě stě metrů před křižovatkou plyn. Zaslechl zasyčení brzd. Pozvedl ruku a vztyčil palec.

Potřebuju svézt. Pak zvedl obě ruce a zamával. Nouzová signalizace. Opravdu potřebuju svézt.

Náklaďák zastavil u čáry na východní straně křižovatky.

Nerozblikal se ani jeden ukazatel směru. Dobré znamení.

Hlavní tah byl volný, tak se dal zase hned do pohybu, za řevu naftového motoru, se skřípáním převodovky, směrem na západ, přímo k Reacherovi. Zrychlil. Řidič se podíval dolů. Pokračoval dál.

Pak opět zpomalil.

Zasyčely vzduchové brzdy, zaúpěla péra a náklaďák zastavil s kabinou dvanáct metrů od křižovatky a zadním blatníkem metr od dopravního pruhu vedoucího ze severu na jih. Reacher se otočil, přeběhl na západ a postavil se na stupátko. Otevřelo se okýnko a vykoukl řidič. Malý, šlachovitý mužík, neskutečně drobný v obrovské kabině.

Řekl: „Bude pršet.“

Reacher opáčil: „To je poslední, co mě trápí. Porouchalo se mi auto.“

Muž za volantem oznámil: „Moje další zastávka je v Hope.“

Reacher pochopil: „Vy zřejmě jste ten řidič, co zásobuje supermarket. Z Topeky.“

„Vyjel jsem z ní dneska ve čtyři ráno. Chcete svézt?“

„Přesně do Hope potřebuju.“

„Tak nezdržujte a nastupte si.“

Svítání pronásledovalo náklaďák celou cestu na západ a dostihlo ho za třicet minut. Okolní svět dostal zastřenou nazlátlou barvu a řidič zhasl světla, opřel se o opěradlo a uvolnil se. Ovládal auto stejně jako Thurman letadlo, malými úspornými pohyby, ruce spuštěné v klíně. Reacher se ho zeptal, jestli bere často stopaře, a dozvěděl se, že přibližně každé páté ráno. Reacher mu sdělil, že potkal dvě ženy, které s ním jely.

„Turistky,“ opáčil řidič.

„To bych neřekl,“ namítl Reacher.

„Myslíte?“

„Vím to.“

„Kolik toho víte?“

„Všechno.“

„Jak jste na to přišel?“

„Dovtípil jsem se.“

Řidič přikývl.

„Manželky a přítelkyně,“ řekl. „Chtějí být nablízku svým drahým, když projíždějí státem.“

„To je pochopitelné,“ opáčil Reacher. „Je to pro ně pro všechny velmi nelehká doba.“

„Takže vy víte, kdo jsou ti manželé a milenci?“

„Ano,“ odpověděl Reacher. „Vím.“

„A?“

„Nic. Není to moje záležitost.“

„Chystáte se o tom někomu povědět?“

„Znám policistku Vaughanovou,“ sdělil Reacher. „Té to povím. Má právo, aby o tom věděla. Týká se jí to, dvěma způsoby.“

„Také ji znám. Nebude šťastná.“

Reacher řekl: „Možná bude, možná nebude.“

„Mě se to netýká,“ upozornil řidič. „Jenom beru stopaře.“

„Týká se to i vás,“ opáčil Reacher. „Týká se to nás všech.“ Potom se znovu podíval na vypůjčený mobil. Žádný signál.

Nedalo se chytit ani rádio. Řidič ho pustil a projel všechny vlny, od začátku do konce. Nepodařilo se mu nic naladit. Jen atmosférické poruchy. Obrovský kontinent, většinou prázdný. Náklaďák duněl vpřed a kolébal se a poskakoval na nerovném povrchu. Reacher se zeptal: „Odkud dostává potraviny Despair?“

„Nevím,“ odpověděl řidič. „A je mi to jedno.“

„Už jste tam byl?“

„Jednou. Jenom ze zvědavosti. A úplně mi to stačilo.“

„Proč tam lidé zůstávají?“

„Netuším. Možná ze setrvačnosti.“

„Sehnali by někde jinde práci?“

„Bez problémů. Mohli by se vydat na západ do Halfway.

Tam je spousta pracovních příležitostí. Nebo do Denveru.

Ten rozhodně vzkvétá. Nebo k nám na východ do Topeky.

Rozrůstá se jako šílená. Nové domy, skvělé školy, dobré platy, přímo na dosah. Tohle je země příležitostí.“

Reacher přikývl a podíval se znovu na mobil. Žádný signál.

Do Hope dorazili těsně před desátou ráno. Město působilo chladně, tiše a nezměněně. Na obloze se kupily mraky a byla zima. Reacher vystoupil na První třídě a zůstal chvíli stát. Na mobilu naskočil silný signál. Ale nevytočil číslo. Vykročil po První třídě a zahnul na východ. Z padesáti metrů uviděl, že před domem Vaughanové nestojí žádné auto. Ani označené policejní, ani černý crown vic. Vůbec žádné. Pokračoval dál, aby se dostal na úroveň domu a otevřel se mu pohled na příjezdovou cestu.

Na příjezdové cestě stála stará modrá dodávka. Předkem dopředu, těsně před garáží. S opravenými okénky. Zůstaly na nich papíry s čárkovými kódy a skla zářila čistotou, až na trochu vosku a otisky prstů. V porovnání s vybledlým lakem působila nesmírně nově. Žebřík, páčidlo a baterka ležely na korbě. Reacher prošel po chodníčku z nášlapných kamenů ke dveřím a zazvonil. Zaslechl, jak se zvonek rozezněl po domě. Sousední domy se nořily do hlubokého ticha. Čekal na prahu dlouhých třicet vteřin. Pak se dveře otevřely.

Vaughanová se na něj podívala a řekla: „Ahoj.“

ŠEDESÁTÁ DRUHÁ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ NA SOBĚ MĚLA stejné černé oblečení jako předešlý večer. Působila klidně a vyrovnaně. A trochu odtažitě. Trochu zamyšleně.

Reacher řekl: „Dělal jsem si o tebe starosti.“

Vaughanová odtušila: „Vážně?“

„Dvakrát jsem se ti pokoušel dovolat. Domů a do auta.

Kde jsi byla?“

„Všude možně. Pojď radši dovnitř.“

Provedla ho chodbou do kuchyně. Nic se v ní nezměnilo.

Čistá, útulná, s hezkými doplňky a třemi židlemi u stolu. Na lince stála sklenice vody a v kávovaru čekala hotová káva.

Reacher pravil: „Omlouvám se, že jsem se nevrátil.“

„Mně se omlouvat nemusíš.“

„Stalo se něco?“

„Dáš si kávu?“

„Až mi povíš, co se děje.“

„Nic se neděje.“

„Nevykládej. Vidím na tobě, že je něco v nepořádku.“

„Dobře, neměli jsme to předevčírem večer udělat.“

„Co přesně z předvčerejšího večera?“

„To moc dobře víš. Využil jsi situace. Začaly mě trápit výčitky svědomí.

Takže když jsi se nevrátil tím letadlem, vypnula jsem mobil a rádio, vypravila se do Colorado Springs a pověděla všechno Davidovi.“

„Uprostřed noci?“

Vaughanová pokrčila rameny. „Pustili mě dovnitř. Vůbec jim to nevadilo. Chovali se ke mně velice hezky.“

„Co ti David řekl?“

„To je od tebe kruté.“

Reacher zavrtěl hlavou. „Nejsem krutý. Jenom jsem položil jednoduchou otázku.“

„Kam tím míříš?“

„David už neexistuje. Alespoň ne tak, jak jsi ho znala.

Rozhodně v žádném smysluplném významu. A ty stojíš před volbou. A není to nová volba. Počínaje občanskou válkou došlo k mnoha ztrátám. Za více než jedno století se v Davidově postavení ocitly desítky tisíc mužů. A tím pádem se v tvém postavení ocitly desítky tisíc žen.“

„A co má být?“

„Všechny učinily rozhodnutí.“

„David stále existuje.“

„V tvých vzpomínkách. Ne na tomhle světě.“

„Není mrtvý.“

„Není ani živý.“

Vaughanová neodpověděla. Jen se odvrátila, vyndala ze skříňky jemný porcelánový hrníček a nalila do něj kávu z kávovaru. Podala hrníček Reacherovi a zeptala se: „Co měl Thurman v té malé krabici?“

„Tys tu krabici viděla?“

„Za deset vteřin po tobě jsem stála za zdí. Ani na okamžik jsem neměla v úmyslu počkat v autě.“

„Nevšiml jsem si tě.“

„Nechtěla jsem, aby sis mě všiml. Já jsem tě ale viděla.

A oba jsem vás slyšela. Nechcete se se mnou proletět? On tě někde vysadil, že je to tak?“

Reacher přikývl. „Na Fort Shaw v Oklahomě. Na vojenské základně.“

„Nechal ses nalákat do pasti.“

„To rozhodně.“

„Nejsi tak chytrý, jak si myslíš.“

„Nikdy jsem netvrdil, že jsem chytrý.“

„Co bylo v té krabici?“

„Umělohmotná lahvička.“

„Co bylo v té lahvičce?“

„Saze,“ odpověděl Reacher. „Spálení lidé. Seškrabují je z kovu.“

Vaughanová si sedla ke stolu. „To je hrozné,“ řekla.

„Horší než hrozné,“ opáčil Reacher. „Je to komplikované.“

„V jakém směru?“

Reacher se posadil naproti ní.

„Uklidni se,“ požádal. „V továrně nejsou žádná zničená humvee. Ty vozí jinam.“

„Jak to víš?“

„Humvee takhle neshoří. Většinou se roztrhnou a lidé vypadnou ven.“

Vaughanová přikývla. „David neshořel.“

Reacher dodal: „Takhle hoří tanky. Z hořícího tanku se nedá dostat. Zbydou jenom saze.“

„Chápu.“

Reacher nic neřekl.

„Ale proč je to komplikované?“

„Je to první z řady závěrů. Něco jako první článek logického řetězce reakcí. Používáme tam tanky. Což není velké překvapení. Nějaké ale ztrácíme, což je velké překvapení. Vždycky jsme předpokládali, že jich pár ztratíme proti Sovětům. Rozhodně by nás ale nikdy nenapadlo, že nějaké ztratíme proti bandě otrhaných teroristů používajících improvizované výbušniny. Za necelé čtyři roky se naučili vyrábět kumulativní nálože schopné zničit velké bojové tanky americké armády. To moc neprospívá naší pověsti. Jsem opravdu rád, že už skončila studená válka. Rudá armáda by se potrhala smíchy. Není divu, že Pentagon posílá vraky v zapečetěných kontejnerech na tajné místo.“

Vaughanová vstala, přešla k lince a zvedla sklenici s vodou. Vylila ji do dřezu a naplnila ji z lahve z ledničky.

Napila se.

„Dneska ráno jsem obdržela telefonát,“ oznámila. „Ze státní laboratoře. Vzorek vody z mého kohoutku obsahoval TCE téměř v poměru pět k miliardě. Což je stále mírně pod povolenou hranicí, ale situace se zhorší, jestli Thurman bude nadále používat množství, jaké právě používá.“

„Možná přestane,“ usoudil Reacher.

„Proč by to dělal?“

„To je závěrečný článek řetězce. Tak daleko jsme se ale ještě nedostali. A je pouze hypotetický.“

„Co je tedy druhý článek?“

„Co dělá Thurman s vraky těch tanků?“

„Recykluje ocel.“

„Proč by Pentagon povolal vojenskou policii, aby střežila recyklovanou ocel?“

„Nevím.“

„Pentagon by nic takového neudělal. Recyklovaná ocel nikoho nezajímá. Vojenská policie střeží něco jiného.“

„Co?“

„Nabízí se jediná možnost. Přední a postranní pancíř velkého bojového tanku obsahuje silnou vrstvu ochuzeného uranu. Je to vedlejší produkt, který vzniká při obohacování přírodního uranu pro nukleární reaktory. Je to neskutečně pevný a hutný kov. Naprosto ideální pro pancéřové pláty.

Takže druhý závěr praví, že Thurman je odborník na uran. A proto je tam ta vojenská policie. Ochuzený uran je totiž toxický a radioaktivní. Patří k materiálům, o kterých je dobré mít přehled.“

„Jak moc toxický? Jak moc radioaktivní?“

„Posádky neonemocní z toho, že za ním sedí. Ale když se po výbuchu promění v prach, úlomky nebo páru, může být hodně nebezpečný, stačí se ho nadýchat nebo dostat úlomek do těla. Proto ty vraky vozí zpátky do Států. A vojenská policie je z toho nervózní, dokonce i na domácím území. Teroristé by ho mohli ukradnout, rozlámat na malé ostré kousky a vložit do nálože. Byla by to dokonalá špinavá bomba.“

„Je těžký?“

„Neuvěřitelně.“

„Potřebovali by náklaďák, kdyby ho chtěli ukradnout.

Jak jsi říkal.“

„Velký náklaďák.“

Reacher se napil kávy, Vaughanová vody a řekla: „V

továrně ho řežou na kusy. Kladivy a hořáky. Musí při tom vznikat prach, úlomky a pára. Není divu, že každý vypadá nemocný.“

Reacher přikývl.

„Právě proto zemřel ten zástupce,“ řekl. „Uvědom si ty příznaky. Vypadávání vlasů, nauzea a zvracení, průjem, puchýře, boláky, dehydratace, selhání orgánů. Neumřel věkem nebo kvůli TCE. Umřel na otravu ozářením.“

„Jsi si jistý?“

Reacher opět přikývl. „Hodně jistý. Protože mi to pověděl. Na smrtelné posteli řekl U, pak se odmlčel a začal znovu. Zaskřehotal: Ten mi to udělal.

Myslel jsem si, že se mu povedla nová věta. Domníval jsem se, že mě obviňuje. Ve skutečnosti však jen dokončil původní myšlenku. Odmlčel se, aby se nadechl. Snažil se mi sdělit: U, ten mi to udělal. Něco jako stížnost, vysvětlení nebo možná varování. Použil chemickou zkratku uranu.

Možná kovodělnický slang. Sdělil mi, že mu to udělal uran.“

Vaughanová pravila: „Vzduch v továrně ho musí být plný. A my jsme tam byli.“

Reacher upozornil: „Pamatuješ, jak žhnul ten plot? V

infračervené kameře? Nebyl horký. Byl radioaktivní.“

ŠEDESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ USRKÁVALA VODU a dívala se do prázdna.

Zpracovávala novou situaci, která byla v některých směrech lepší, než si představovala, a v některých horší. Zeptala se: „Proč tvrdíš, že tam nejsou žádná humvee?“

Reacher odpověděl: „Pentagon se specializuje. Jak už jsem ti říkal. Vždycky to tak dělal a dělat bude. Továrna v Despair slouží k recyklaci uranu. K ničemu jinému. Humvee posílají jinam. Někam, kde je jejich zpracování levnější a také snazší. Jsou to jenom auta.“

„Auta posílají i do Despair. Viděla jsem je. V kontejneru.

Z Iráku nebo Íránu.“ Reacher přikývl.

„Přesně tak,“ potvrdil. „A to je třetí článek. Ta auta posílají do Despair z jistého důvodu.“

„Z jakého?“

„Nabízí se jen jediná logická možnost. Ochuzený uran se nepoužívá jen pro pancíře. Vyrábějí se z něj také dělostřelecké a tankové granáty. Protože je neskutečně tvrdý a hutný.“

„Takže?“

„Takže třetí závěr je, že tahle auta zasáhla munice vyrobená z ochuzeného uranu. Jsou zamořená, tak se musí odpovídajícím způsobem zpracovat. A musí se schovat.

Protože používáme tanky a střely z ochuzeného uranu proti plechovým civilním autům. To je nadměrná ničící schopnost. A vyvolala by velice záporné reakce veřejnosti.

Thurman řekl, že existují záležitosti, které každá vláda považuje za politicky nutné utajit, a měl pravdu.“

„Co se tam, krucinál, děje?“

Reacher opáčil: „To tuším stejně málo jako ty.“

Vaughanová vzala opět sklenici. Pozvedla ji, zarazila se, zadívala se na ni, jako by ji najednou úplně přešla žízeň, a postavila ji zpátky na stůl. Požádala: „Pověz mi o špinavých bombách.“

„Jsou stejné jako čisté bomby,“ pravil Reacher. „Až na to, že jsou špinavé. Bomba vybuchne a vytvoří masivní kulovou tlakovou vlnu, která sráží věci a drtí všechno měkké, jako například lidi. Malé fragmenty pláště odletí zpravidla ven z vlny jako kulky, což ještě zvýší škodu.

Výsledný efekt se dá umocnit přidáním dalších úlomků do pláště kolem nálože, oblíbené jsou hřebíky a kuličková ložiska. Do špinavých bomb se přidávají zamořené kovové úlomky, obvykle radioaktivní odpad.“

„Jak hrozný je výsledek?“

„To je diskutabilní. V případě ochuzeného uranu jsou práškové oxidy po vysokoteplotní explozi rozhodně špatná zpráva. Můžou způsobit neplodnost, potraty a vrozené vady.

Většina lidí si myslí, že samotné záření nepředstavuje žádný velký problém. Až na to, že je to všechno, jak už jsem říkal, diskutabilní. Nikdo neví nic určitého. V čemž spočívá zakopaný pes. Protože můžeš vzít jed na to, že každý bude velice opatrný. Což násobí výsledek, z psychologického hlediska. Jedná se o klasické asymetrické vedení války.

Pokud vybuchne špinavá bomba ve městě, město bude opuštěno, ať už to bude zapotřebí nebo ne.“

„Jak velká by musela taková bomba být?“

„Čím větší, tím lepší.“

„Kolik uranu by potřebovali ukradnout?“

„Čím víc ho ukradnou, tím větší bude legrace.“

Vaughanová řekla: „Myslím, že ho už kradou.

Vzpomínáš na ten náklaďák, co jsme fotografovali? Přední část nákladové plochy zářila stejně jako ten plot.“

Reacher zavrtěl hlavou.

„Ne,“ pravil. „To bylo něco úplně jiného.“

ŠEDESÁTÁ ČTVRTÁ KAPITOLA

REACHER NAVRHL: „Pojď se mnou do města. Do motelu.“

Vaughanová odpověděla: „Nejsem si jistá, jestli chci, aby mě s tebou někdo viděl. Zejména v motelu. Lidé si o nás už povídají.“

„Ale ne ve špatném.“

„Myslíš?“

„Fandí ti.“

„Nejsem si jistá.“

„Stejně budu zítra pryč. Tak je nech ještě jeden den povídat.“

„Zítra?“

„Možná dřív. Musím ještě vyřídit jeden telefonát. Pak jsem tady hotový.“

„Komu potřebuješ zavolat?“

„Jenom na jedno číslo. Nemyslím, že se někdo ozve.“

„Co všechny ty ostatní věci, které se tady dějí?“

„Zatím jen víme, že Pentagon si tady v soukromí pere špinavé prádlo. To není zločin.“

„Proč chceš do motelu?“

„Předpokládám, že pokoj číslo čtyři najdeme prázdný.“

Vykročili společně do vlhkého pozdního rána, prošli kolem dvou bloků z Páté třídy na Třetí a potom kolem tří bloků na západ k motelu. Minuli recepci a zamířili podél řady pokojů. Pokoj číslo čtyři byl otevřený. Venku stál vozík pokojské. Postel byla svlečená a ručníky z koupelny na hromadě na zemi. Skříně zely prázdnotou. Pokojská právě luxovala.

Vaughanová poznamenala: „Paní Rogersová odjela.“

Reacher přikývl. „Pojďme zjistit kdy a jak.“

Vrátili se k recepci. Recepční seděla na stoličce za pultem. Klíč od pokoje číslo čtyři visel zpátky na háčku.

Nyní chyběly jen dva klíče. Reacherův od pokoje dvanáct a Mariin od pokoje osm.

Recepční sklouzla ze stoličky, postavila se za pult a opřela se o něj rukama. Ochotná a pozorná. Reacher pohlédl na telefon za jejími zády a zeptal se: „Obdržela paní Rogersová telefonát?“

Recepční přikývla. „Včera večer v šest.“

„Dobré zprávy?“

„Přišla mi velice šťastná.“

„Co udělala potom?“

„Odhlásila se.“

„A kam se vydala?“

„Objednala si taxík, aby ji odvezl do Burlingtonu.“

„Co je v Burlingtonu?“

„Jezdí odtamtud autobus na letiště v Denveru.“

Reacher kývl hlavou. „Děkuju za pomoc.“

„Stalo se něco špatného?“

„To záleží na úhlu pohledu.“

Reacher měl hlad a potřeboval kávu, tak odvedl Vaughanovou další blok na sever a další na západ k bistru.

Bylo téměř úplně prázdné. Příliš pozdě na snídani a příliš brzo na oběd. Reacher zůstal vteřinu stát a pak vklouzl do boxu, kde se seznámil s Lucy Andersonovou. Vaughanová se posadila naproti němu, na místo, kde seděla Lucy. Servírka jim přinesla vodu s ledem a příbory. Objednali si kávu a Vaughanová se zeptala: „Co přesně se tady odehrává?“

„Všichni tihle mladí kluci,“ řekl Reacher. „Co mají společného?“

„Nevím.“

„Jsou mladí a jsou to kluci.“

„A dál?“

„Pocházejí z Kalifornie.“

„A dál?“

„Jediný běloch, kterého jsme viděli, byl hodně opálený.“

„A?“

Reacher sdělil: „Právě v tomhle boxu jsem seděl s Lucy Andersonovou. Byla opatrná a trochu vystrašená, v podstatě jsme si ale dobře rozuměli. Požádala mě, abych jí ukázal náprsní tašku, protože se chtěla přesvědčit, že nejsem vyšetřovatel. Když jsem jí pak o něco později prozradil, že jsem byl policista, propadla panice. Dal jsem si dvě a dvě dohromady a usoudil, že její manžel je uprchlík. Čím víc o tom přemýšlela, tím víc se bála. Následující den se chovala velice nepřátelsky.“

„Počty.“

„Potom jsem zahlédl v Despair jejího manžela a zašel se podívat do penzionu, kde se ubytoval. Byl prázdný, ale velice čistý.“

„Je tohle důležité?“

„Nesmírně,“ odtušil Reacher. „Pak jsem se s Lucy setkal znovu, poté co zmizel její manžel. Řekla, že mají právníky.

Mluvila o lidech v jejím postavení. Tvářila se, jako by patřila k nějaké organizaci. Pohrozil jsem jí, že bych mohl jejího manžela vystopovat, a ona mi poradila, abych to nedělal. Prý by mi to k ničemu nebylo.“

Vrátila se servírka s kávou. Dva hrnky, dvě lžičky, termoska plná čerstvé várky. Nalila jim, vzdálila se a Reacher se nadechl voňavé páry a upil.

„Zapamatoval jsem si to ale špatně,“ pokračoval.

„Neřekl jsem Lucy, že jsem byl policista. Řekl jsem jí, že jsem byl vojenský policista. Proto zpanikařila. A proto byl ten penzion tak čistý. Jako kasárna připravená na inspekci.

Starých zvyků se člověk těžko zbavuje. Lidé, kteří se v penzionu ubytovali, byli vojáci. Lucy si myslela, že po nich pasu.“

Vaughanová podotkla: „Dezertéři.“

Reacher přikývl. „Proto byl manžel Andersonové tak nádherně opálený. Sloužil v Iráku. Ale nechtěl se tam vrátit.“

„Kde je teď?“

„V Kanadě,“ odpověděl Reacher. „Proto se Lucy nebála, že ji budu pronásledovat. K ničemu by mi to nebylo. Neměl bych v Kanadě žádnou pravomoc. Je to nezávislý stát a poskytuje azyl.“

„Ten náklaďák,“ řekla Vaughanová. „Byl z Ontaria.“

Reacher přikývl. „Posloužil jako taxík. Ta záře nepocházela z uranu. Byl to manžel paní Rogersové schovaný na korbě. Sálalo z něj teplo, stejně jako z řidiče.

Ve stejném odstínu zelené.“

ŠEDESÁTÁ PÁTÁ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ DLOUHOU DOBU jen tiše a nehybně seděla.

Dvakrát k nim přistoupila servírka a dolila Reacherovi kávu.

Vaughanová nechala svou nedotčenou.

Zeptala se: „Kdo je ta kalifornská spojka?“

Reacher vysvětlil: „Nějaká skupina protiválečných aktivistů, která řídí únikový kanál. Možná jsou do ní zapojeny rodiny vojáků. Vypracovaly systém. Kluky posílají s oficiálními dodávkami kovu a jejich kanadští přátelé je pak odvážejí na sever přes hranici. V hotelu v Despair se před sedmi měsíci ubytoval manželský pár z Kalifornie. Vsadil bych poslední košili, že se jednalo o organizátory, kteří získávali spřízněné duše. A spřízněné duše převzaly velení na místě. Rozbily okénka tvé dodávky. Myslely si, že jsem příliš zvědavý, a pokusily se mě odradit.“

Vaughanová odsunula svůj hrníček a postavila před sebe slánku, pepřenku a cukřenku. Vyrovnala je do úhledné řady.

Natáhla ukazováček a šťouchla jím do pepřenky. Vyřadila ji stranou. Ještě jednou do ní šťouchla a převrátila ji.

„Malá podskupina,“ prohlásila. „Levá ruka jednající za Thurmanovými zády. Pár lidí, kteří pomáhají dezertérům.“

Reacher neodpověděl.

Vaughanová se zeptala: „Víš, co je to za lidi?“

„Nemám tušení.“

„Chci je vypátrat.“

„Proč?“

„Protože je chci nechat zatknout. Chci zavolat FBI a předat jim seznam jmen.“

„Jak si přeješ.“

„Copak ty nechceš to samé?“

Reacher odpověděl: „Ne, nechci.“

Vaughanová

byla

příliš

civilizovaná

a

příliš

maloměstská, než aby se pustila do hádky v bistru. Jenom hodila na stůl peníze a vypochodovala ven. Reacher ji následoval, jako by věděl, že se to od něj očekává.

Vaughanová zahnula doprava na Druhou třídu a vykročila na východ. Směrem ke klidnější oblasti na okraji města, nebo zpátky k motelu, nebo k policejní stanici. Reacher si nebyl jistý, co má v úmyslu. Buď toužila po samotě, nebo se chystala zabavit na recepci záznamy o telefonických hovorech, nebo chtěla zasednout k počítači. Šla rychle a vztekle, ale Reacher jí bez problémů stačil. Připojil se k ní, udržoval s ní krok a čekal, až promluví.

Vaughanová ho obvinila: „Věděl jsi o tom už včera.“

Reacher ji opravil: „Věděl jsem o tom už předevčírem.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Stejným způsobem, jakým jsem poznal, že pacienti v Davidově nemocnici jsou vojáci. Byli všichni mladí.“

„Počkal jsi, až náklaďák překročí hranici, a teprve potom jsi mi o tom řekl.“

„Ano, to je pravda.“

„Proč?“

„Nechtěl jsem, abys ho zastavila.“

„Proč ne?“

„Chtěl jsem, aby Rogers unikl.“

Vaughanová se zastavila. „Panebože, byl jsi vojenský policista.“

Reacher přikývl. „Třináct let.“

„Honil jsi stejné kluky jako Rogers.“

„Ano, to jsem honil.“

„A teď jsi přešel na druhou stranu?“

Reacher neodpověděl.

Vaughanová se zeptala: „Ty Rogerse znáš?“

„Nikdy jsem o něm neslyšel. Znal jsem ale tisíce jemu podobných.“

Vaughanová znovu vykročila. Reacher se přizpůsobil jejímu tempu. Zastavila se padesát metrů před motelem.

Před policejní stanicí. Cihlová fasáda působila v šedivém světle chladně. Úhledná hliníková písmena ještě chladněji.

„Mají povinnost,“ pravila Vaughanová. „Ty jsi měl povinnost. David svou povinnost splnil. Oni by měli splnit svou a ty taky.“

Reacher neodpověděl.

„Vojáci by měli dělat, co se jim řekne,“ pokračovala Vaughanová. „Měli by se řídit rozkazy. Nemají na vybranou.

A složili přísahu. Měli by jí zůstat věrní. V opačném případě jsou zrádci vlasti. Zbabělci. Stejně jako ty. Nechápu, jak jsem se s tebou mohla vyspat. Jsi naprostá nula. Zvedá se mi z tebe žaludek. A svrbí mě pokožka na místech, kde jsi se mě dotkl.“

Reacher odtušil: „Povinnost je domeček z karet.“

„Co tím chceš, krucinál, říct?“

„Šel jsem tam, kam mě poslali. Řídil jsem se rozkazy.

Udělal jsem všechno, co po mně chtěli, a viděl jsem desítky tisíc kluků, kteří dělali to samé. A dělali jsme to rádi. Jistě, nadávali jsme, brblali a úpěli, jako všichni vojáci. Ale přistoupili jsme na obchod. Protože povinnost je transakce, Vaughanová. Dvoustranná. My dlužíme jim, oni dluží nám.

A to, co dluží oni nám, je závazný slib, že nebudeme riskovat své životy a končetiny bez zatraceně dobrého důvodu. Většinou se stejně mýlili, ale my jsme jim stále svým způsobem věřili. Alespoň trochu. To všechno ale vyprchalo. Nyní jde jen o politickou marnivost a volební výsledky. O nic jiného. A ti kluci to vědí. Můžeš se snažit sebevíc, ale vojáka neošálíš. Oni to zkazili, ne my. Vytáhli spodní kartu z domečku a celá stavba se zhroutila. A kluci jako Anderson a Rogers se dostali do pekla, sledovali, jak umírají a končí nadosmrti zmrzačení jejich kamarádi, a začali si říkat proč? Proč bychom se měli na celé té nesmyslnosti podílet?“

„A ty si myslíš, že dezerce je řešením?“

„Ne skutečným. Myslím si, že civilisté by měli zvednout své tlusté zadky a odvolat blbce, kteří to zavinili. Měli by jít k volbám a postarat se o nápravu. To je jejich povinnost.

Další největší karta na spodku domečku. Ale i ta zmizela.

Tak mi nepovídej o dezerci. Proč by měli být prostí vojáci jedinými na zemi, kdo plní svou povinnost? Nabídli jim nějakou dvoustrannou dohodu?“

„To jsi sloužil třináct let a podporuješ dezertéry?“

„Za jistých okolností chápu jejich rozhodnutí. Právě proto, že jsem sloužil těch třináct let. Zažil jsem dobré časy.

Těm mladým klukům bych přál, aby je také zažili. Měl jsem armádu rád. A vůbec se mi nelíbí, co se z ní stalo. Připadá mi to stejné, jako kdybych měl sestru, která si vzala idiota.

Měla by se držet manželského slibu? Do jistého bodu určitě, ale ani o kousek dál.“

„Kdybys sloužil teď, pokusil by ses o dezerci?“

Reacher zavrtěl hlavou. „Obávám se, že bych v sobě nenašel dost odvahy.“

„Takové rozhodnutí stojí odvahu?“

„Pro většinu kluků větší, než si dokážeš představit.“

„Lidé nechtějí slyšet, že jejich milovaní zemřeli za věc, která neměla cenu.“

„Já vím. To ale ještě nemění skutečnost.“

„Nenávidím tě.“

„Ne, to není pravda,“ namítl Reacher. „Nenávidíš politiky, velitele, voliče a Pentagon.“ Pak doplnil: „A drásá tě, že David nedezertoval po svém prvním pobytu.“

Vaughanová se otočila a zadívala se do ulice. Strnula.

Zavřela oči. Zůstala tak stát, bledá, s roztřeseným spodním rtem. Pak promluvila. Sotva slyšitelně. Přiznala: „Prosila jsem ho. Úpěnlivě. Tvrdila jsem, že můžeme začít znovu, kdekoliv na světě. Můžeme si změnit jména, cokoliv.

Odmítal na to ale přistoupit. Hlupák. Neskutečný hlupák.“

Potom se rozplakala, přímo na chodníku před svým pracovištěm. Podlomila se jí kolena, zavrávorala a Reacher ji zachytil a podržel. Smáčela mu košili slzami. Otřásala se vzlyky. Objala ho kolem krku. Zabořila mu obličej do hrudi.

Naříkala a plakala kvůli zničenému životu, zmařeným snům, telefonátu před dvěma lety, návštěvě kaplana přede dveřmi, rentgenovým snímkům,

špinavé

nemocnici,

nezastavitelnému syčení respirátoru.

Potom se společně prošli několikrát nahoru a dolů podél bloku. Bezcílně, jen aby zůstali v pohybu. Obloha zešedivěla nízkými mraky a ve vzduchu zavoněl déšť.

Vaughanová si otřela obličej o okraj Reacherovy košile a zajela si prsty do vlasů. Zamrkala uslzenýma očima, polkla a několikrát se zhluboka nadechla. Zastavili se opět před policejní stanicí a Reacher si všimnul, jak se zadívala na hliníková písmena upevněná na cihlové zdi. Policejní oddělení Hope. Zeptala se: „A proč to nezvládl Raphael Ramirez?“ Reacher odpověděl: „Ramirez byl jiný případ.“

ŠEDESÁTÁ ŠESTÁ KAPITOLA

REACHER ŘEKL: „Vysvětlí to jeden telefonát z tvého psacího stolu. Měli bychom sebou pohnout a vykonat ho.

Stejně jsme tady. A Maria už čeká víc než dost dlouho.“

Vaughanová se zeptala: „Jeden telefonát komu?“

„Vojenské policii západně od Despair. Zpravili vás o ní, takže zpravili i ji o vás. Proto budou spolupracovat.“

„Co po nich mám chtít?“

„Požádej je, aby ti odfaxovali Ramirezovu složku.

Podiví se, o kom mluvíš. Řekni jim, ať nekecají, protože víš, že u nich byla nedávno Maria, takže víš, že ví, kdo je Ramirez. A pověz jim, že víme, že Maria u nich strávila dvacet čtyři hodiny, takže měli dost času, aby shromáždili nejrůznější papíry.“

„Co zjistíme?“

„Tipuju, že Ramirez byl před dvěma týdny ve vězení.“

Fax policejního oddělení Hope byl starý krabicovitý přístroj na samostatném pojízdném podstavci. Původně musel být hranatý a neelegantní a pak sešel a ještě víc zošklivěl. Ale fungoval. Jedenáct minut poté, co Vaughanová ukončila hovor, se rozsvítil, zavrněl, natáhl z podavače prázdnou stránku a vrátil ji popsanou.

Moc toho na ní nestálo. Jen stručné shrnutí. Dost málo na dvacet čtyři hodiny byrokratického šťourání.

Vysvětlovala to však skutečnost, že se vyptávala vojenská policie a odpovídala námořní pěchota. Spolupráce mezi rozdílnými složkami nebyla nikdy moc plodná.

Ramirez sloužil jako vojín u námořní pěchoty. V

osmnácti ho poslali do Iráku. V devatenácti ho tam poslali podruhé. Ve dvaceti opustil před třetím nasazením nedovoleně posádku. Podařilo se mu utéct, ale o pět dní později ho zatkli v Los Angeles a zavřeli v Pendletonu, kde čekal na vojenský soud.

Datum zatčení, před třemi týdny.

Reacher prohlásil: „Pojďme za Marií.“

Našli ji v motelovém pokoji. Její postel měla prohlubeň v místě, kde seděla, zahřívala se, šetřila energií a zabíjela trpělivě čas. Otevřela váhavě, jako by si byla jistá, že návštěvníci přinášejí špatné zprávy. Výraz v Reacherově obličeji ji nepřesvědčil o opaku. Pokynuli jí, aby vyšla ven a posadila se na plastikové lehátko pod oknem koupelny.

Reacher si vzal lehátko od pokoje devět a Vaughanová od pokoje sedm. Přisunuli je k sobě a vytvořili malý trojúhelník na betonovém povrchu.

Reacher prohlásil: „Raphael sloužil u námořní pěchoty.“

Maria přikývla. Nic neřekla.

Reacher pokračoval: „Byl dvakrát v Iráku a nechtěl tam potřetí. Tak před čtyřmi týdny opustil nedovoleně posádku.

Vypravil se do LA. Možná tam měl přátele. Zavolal vám?“

Maria neodpověděla.

Vaughanová jí vysvětlila. „Nic vám nehrozí, Marie.

Nikdo vás nehodlá kvůli čemukoliv stíhat.“

Maria řekla: „Volal téměř každý den.“

Reacher se zeptal: „Jak se mu vedlo?“

„Měl strach. Příšerný. Bál se, protože opustil nedovoleně posádku, a bál se tam vrátit.“

„Co se v Iráku stalo?“

„Jemu? V podstatě nic hrozného. Viděl ale spoustu věcí.

Tvrdil, že lidé, kterým máme pomáhat, nás zabíjejí a my zabíjíme lidi, kterým máme pomáhat. Každý zabíjí každého.

Ošklivými způsoby. Přivádělo ho to k šílenství.“

„Takže utekl. A volal téměř každý den.“

Maria přikývla.

Reacher pravil: „Pak se ale dva tři dny neozval. Souhlasí to?“

„Ztratil telefon. Hodně se pohyboval. Aby ho nechytili.

Potom sehnal nový telefon.“

„Jak v tom novém telefonu zněl?“

„Pořád měl strach. Obrovský. Ještě větší než předtím.“

„Co se stalo potom?“

„Zavolal, aby mi sdělil, že našel nějaké lidi. Nebo ti lidé našli jeho. Chystají se ho dostat do Kanady. Přes město Despair v Coloradu. Řekl mi, že sem mám přijet, do Hope, a počkat, až mi zavolá. Pak se k němu připojím v Kanadě.“

„Zavolal z Despair?“

„Ne.“

„Proč jste se vypravila na vojenskou policii?“

„Abych zjistila, jestli ho nedopadli a nezatkli. Dělala jsem si starosti. Ale řekli mi, že o něm nikdy neslyšeli. Jsou vojenská policie a on patří k námořní pěchotě.“

„Tak jste se vrátila a pokračovala v čekání.“

Maria přikývla.

Reacher řekl: „Nepověděli vám tak úplně pravdu. V LA ho zatkli. Dopadla ho námořní pěchota. Neztratil telefon.

Dva tři dny strávil ve vězení.“

„Neřekl mi o tom.“

„Nesměl.“

„Podařilo se mu zase utéct?“

Reacher zavrtěl hlavou. „Patrně uzavřel dohodu.

Námořní pěchota ho postavila před volbu. Buď pět let v Leavenworthu, nebo tajná spolupráce. Dostal za úkol odhalit únikový kanál z Kalifornie do Kanady. Jména, adresy, popisy, způsob, trasu, veškeré podrobnosti. Souhlasil a oni ho odvezli zpátky do LA a vypustili ho. Proto se vojenská policie tvářila, že o ničem neví. Zjistila, co probíhá, a dostala pokyn, aby vás odpálkovala.“

„Tak kde je Raphael teď? Proč mi nezavolal?“

Reacher pravil: „Můj otec sloužil u námořní pěchoty.

Námořní pěchota má kód. Pověděl vám o něm?“

Maria řekla: „Jednotka, sbor, bůh, vlast.“

Reacher přikývl. „To je seznam jejich loajalit. Seřazený podle důležitosti. Raphael byl nejloajálnější své jednotce. V

podstatě své partě. Jenom pár klukům. Stejným jako on.“

„Nerozumím.“

„Předpokládám, že souhlasil s obchodem, ale nedokázal ho uskutečnit. Nedokázal zradit kluky stejné jako on.

Myslím, že odjel do Despair, ale neohlásil se námořní pěchotě. Zůstal na okraji města, mimo dohled, protože byl rozpolcený. Nechtěl zjistit, kdo je do akce zapojený, protože se bál, že by dotyčné později zradil. Vydržel takhle několik dnů a nesmírně se trápil. Trpěl žízní a hlady. Začal blouznit a rozhodl se dojít do Hope, vyhledat vás a zachránit se nějakým jiným způsobem.“

„Tak kde je?“

„Nedokázal to, Marie. Zhroutil se na půli cesty. Zemřel.“

„Ale kde je jeho tělo?“

„Postarali se o něj lidé z Despair.“

„Chápu.“

Pak Reacher podruhé ve stejnou hodinu sledoval, jak žena pláče. Vaughanová ji držela a Reacher pravil: „Byl to dobrý člověk, Marie. Kluk, který nemohl dál. A nakonec nezradil to, v co věřil.“ Zopakoval ta slova několikrát po sobě, v různém pořadí a různým tónem, ale ničemu to nepomohlo.

Maria se po dvaceti minutách vyplakala a Vaughanová ji odvedla na pokoj. Pak se vrátila k Reacherovi a společně vykročili pryč. Zeptala se: „Jak jsi na to přišel?“

Reacher odpověděl: „Bylo to jediné rozumné vysvětlení.“

„Udělal opravdu to, co jsi řekl? Trpěl a obětoval se?“

„Námořní pěchota je na sebeobětování dobrá. Na druhou stranu se ji možná chystal od začátku přelstít. Chtěl dojít rovnou do Hope, popadnout Marii a zmizet.“

„Cesta z Despair do Hope netrvá čtyři dny pěšky.“

„Ne,“ potvrdil Reacher. „To netrvá.“

„Takže patrně udělal správnou věc.“

„Doufám, že je o tom přesvědčená Maria.“

„Myslíš, že jim pověděl o lidech v Kalifornii?“

„Nevím.“

„Jestli to neudělal, budou ty převozy pokračovat.“

„Říkáš to, jako by na nich bylo něco špatného.“

„Mohly by se vymknout z ruky.“

„Můžeš vykonat pár telefonátů. Jména a adresy stojí v knize hostů v Despair. Můžeš je prověřit a zjistit, co je to za lidi, jestli se stále motají okolo, nebo zmizeli pod pravomoc federálních úřadů.“

„Moc mě mrzí, co jsem předtím řekla.“

„Nelam si s tím hlavu.“

Pokračovali v chůzi a Reacher podotkl: „A předminulou noc jsi neudělala nic špatného. Jinak by ten, kdo zabil Davida, zabil i tebe. Chceš mu dopřát to potěšení? Já rozhodně ne. Chci si užívat svůj život.“

„To zní jako začátek řeči na rozloučenou.“

„Opravdu?“

„Proč bys tady zůstával? Pentagon pere v soukromí své špinavé prádlo, což není zločin. A právě jsme se dohodli, že ta druhá záležitost také není zločin.“

„Zneklidňuje mě ještě jedna věc,“ opáčil Reacher.

ŠEDESÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

REACHER S VAUGHANOVOU se vrátili do bistra, kde si dal Reacher první jídlo od burgru, který ukořistil předešlou noc na Fort Shaw. Hladinu kofeinu doplnil čtyřmi hrnky kávy, a když dojedl a dopil, prohlásil: „Musíme si promluvit s tou vojenskou policií. Navázali jsme s ní už kontakt, tak snad bude souhlasit s osobním setkáním.“

Vaughanová se zeptala: „Pojedeme znovu přes Despair?“

Reacher zavrtěl hlavou. „Pojďme vzít tvou dodávku a jet přes pole.“

Sloupli čárkové kódy z nových oken a Vaughanová přinesla z kuchyně papírové ručníky a windex a otřeli vosk a otisky prstů ze skel. Pak vyrazili, brzy odpoledne.

Vaughanová usedla za volant. Ujeli osm kilometrů na západ po silnici Hope a riskli dalších čtrnáct po silnici Despair.

Vzduch byl průzračný a v dálce byly vidět hory, nejdřív lákavě blízko a potom neskutečně daleko. Pět kilometrů před prvním prázdným pozemkem v Despair zpomalili, sjeli ze silnice a začali opisovat dlouhý oblouk na sever. Město nechali po levé straně, pět kilometrů daleko. Vypadalo jako nejasná skvrna. Nedalo se poznat, jestli ho střeží rozvášněný dav nebo stráže, nebo jestli je úplně opuštěné.

Postupovali jen velice pomalu. Vyhýbali se kamenům, keřům a přejížděli přes menší překážky, které nepředstavovaly problém. Na spodku skřípěl nízký porost a do boků bušily větve. Žebřík a páčidlo na nákladové ploše poskakovaly a řinčely. Párkrát narazili na stáčející se suchá koryta a o něco rychleji se jich chvíli drželi. Pak jim nezbylo zase nic jiného než kličkovat mezi balvany většími než dodávka, se sluncem uprostřed horní lišty předního skla.

Čtyřikrát zajeli do přírodních výběhů pro dobytek a museli se vrátit. Po hodině jim zmizelo město za zády a vepředu na levé straně se objevila továrna. Plot zářil bíle ve slunci.

Parkoviště vypadalo prázdné. K nebi nestoupal žádný kouř.

Ani nelétaly jiskry, ani se neozýval hluk. Vůbec nic se tam nedělo.

Reacher se zeptal: „Co je dneska za den?“

Vaughanová odpověděla: „Normální pracovní.“

„Není dneska volno?“

„Ne.“

„Tak kde všichni jsou?“

Zabočili doleva a přiblížili se k továrně. Dodávka za sebou zvedala hustý ocas prachu. Náhodný pozorovatel by si ho musel všimnout. Ale žádní náhodní pozorovatelé je nesledovali. Zpomalili, zastavili tři kilometry od továrny a čekali. Pět minut. Deset. Potom patnáct. Nevynořilo se žádné kroužící tahoe.

Vaughanová se otázala: „Co přesně si myslíš?“

„Rád bych si dokázal všechno sám vysvětlit,“ opáčil Reacher.

„Co si nedokážeš vysvětlit?“

„Proč vyhánějí všechny tak usilovně z města. Proč zavřeli na celý den tajný úsek jen proto, že jsem se potuloval kilometr a půl od něj. Jak je možné, že našli tak rychle Ramirezovo tělo a tak rychle a účinně si s ním poradili.

Nepřekvapilo je. Jako by neustále dávali pozor na vetřelce.

Dokonce je očekávali. A již dopředu vypracovali postup, jak s nimi naložit. A do akce je zapojené celé město. Když jsem se objevil poprvé, dokonce i servírka v restauraci přesně věděla, co má udělat. Z jakého důvodu se tak urputně snaží?“

„Nahrávají Pentagonu. Udržují soukromé záležitosti v soukromí.“

„Možná. Nejsem si ale jistý. Pentagon by je o to rozhodně nepožádal. Už samotné Despair leží uprostřed pustiny a továrna stojí pět kilometrů od něj a tajné záležitosti se odehrávají v uzavřeném úseku uvnitř objektu. To by Pentagonu stačilo. Nepožádal by místní, aby mu šli na ruku.

Protože důvěřuje zdem, vzdálenosti a poloze, ne lidem.“

„Možná je požádal Thurman.“

„Určitě. Tím jsem si jistý. Ale proč? V zájmu Pentagonu, nebo z nějakého jiného, osobního důvodu?“

„Například?“

„Nabízí se jediná logická možnost. Vlastně nelogická možnost. Nebo logická nemožnost. O tom rozhodne jediné slovo ze strany vojenské policie. Pokud se s námi bude vůbec bavit.“

„Jaké slovo?“

„Buď ano, nebo ne.“

Opět vyrazili a pokračovali na západ, co nejpříměji jim terén dovolil. Tři kilometry západně od továrny se napojili na silnici pro náklaďáky. Přejeli přes písečnou krajnici a vyhoupli se na asfaltový povrch. Vaughanová se zařadila do svého jízdního pruhu a sešlápla plyn. O dvě minuty později se v dálce vynořila základna vojenské policie. O minutu později k ní dorazili.

Ve strážní budce stáli čtyři vojáci, což byl zřejmě zaběhnutý denní postup. Nadměrné využití síly, podle Reacherova názoru, takže základně patrně nevelel seržant, ale nadporučík. Seržant by nechal dva vojáky v budce a druhé dva buď odpočívat s ostatními, nebo hlídkovat v humvee, podle toho, jak velké potenciální nebezpečí by hrozilo. Ale důstojníci musí podepisovat žádosti o palivo, proto žádné humvee, a důstojníci nemají rádi, když mužstvo posedává okolo a nemá co dělat, tak radši nechají přeplnit budku. Ale Reacher nepředpokládal, že by to mužstvu vadilo. Nebo že by mu vadilo cokoliv jiného. Všichni byli v Iráku a teď už tam nebyli. Trápila je jen otázka, jestli tam s nimi byl i jejich důstojník. Pokud ano, je patrně rozumný.

Pokud ne, může to být neskutečný blbec.

Vaughanová projela kolem základny, obrátila přes šířku vozovky, vrátila se a zastavila v pravém pruhu, těsně u krajnice, blízko u brány, ale tak, aby ji neblokovala. Jako před požární stanicí. Ohleduplně. Aby neudělala chybný krok v tanci, do kterého se pouští.

Z budky vyšli okamžitě dva vojáci. Byli to ti samí, s kterými se Reacher setkal už předtím. Morgan, obrýlený specialista s vějířky vrásek v koutcích očí, a jeho partner, tichý vojín. Reacher podržel ruce tak, aby na ně jasně viděli, a vyklouzl z dodávky. Vaughanová udělala to samé na své straně. Představila se jménem a jako policistka z oddělení v Hope. Morgan jí zasalutoval, způsobem, který Reacherovi prozradil, že vojáci navzdory jeho veškerému úsilí nechali hned po prvním setkání ověřit poznávací značku dodávky a zjistili, kdo je její manžel a jak skončil.

Což pomůže, pomyslel si.

Pak se Morgan otočil a podíval se přímo na něj.

„Pane?“ otázal se.

„Také jsem sloužil u vojenské policie,“ oznámil Reacher.

„Před miliony let jsem dělal stejnou práci jako váš nadporučík.“

„Pane, jaká jednotka?“

„Sto desátá.“

„Rock Creek ve Virginii,“ pravil Morgan. Konstatování, ne otázka.

Reacher opáčil: „Párkrát jsem tam zajel, abych se nechal sprdnout. Zbytek času jsem strávil na cestách.“

„Na cestách?“

„Dostal jsem se tam, kde jste byl i vy, a na stovku dalších míst.“

„Pane, to je zajímavé, ale musím vás požádat, abyste se svým vozem odjel.“

„Klid, desátníku. Odjedu s ním, jakmile si promluvím s vaším nadporučíkem.

„V jaké záležitosti, pane?“

„Ta se týká jen jeho a mě,“ odmítl vysvětlení Reacher.

„Pane, nejsem oprávněný vyrušit ho bezdůvodně na základně.“

„Pohněte sebou, vojáku. Četl jsem stejnou příručku.

Pojďme přelistovat pár stránek k místu, kde už jste dospěl k rozhodnutí, že ta záležitost nesnese odkladu.“

„Jde o toho pohřešovaného vojína od námořní pěchoty?“

„O něco daleko zajímavějšího.“

„Pane, pomohlo by, kdybyste mi sdělil podrobnosti.“

„Také by vám pomohl milion dolarů a rande s Miss Amerika. Ale jak vysoká je pravděpodobnost, že je dostanete, vojáku?“

O pět minut později už seděli Reacher s Vaughanovou za ostnatým drátem, uvnitř jedné ze šesti zelených kovových budov, u psacího stolu naproti důstojníkovi s jedním prýmkem, který se jmenoval Connor. Byl malý a hubený.

Přibližně šestadvacetiletý. Sloužil v Iráku. To bylo jasné.

Měl výrazně opálené tváře a na sobě obnošené maskáče ošlehané pískem. Působil kompetentně a ten dojem se vší pravděpodobností neklamal. Byl stále naživu a neupadl v nemilost. Patrně ho už navrhli na kapitána a čekal jen na vyřízení povýšení. A možná i na vyznamenání. Zeptal se: Jedná se o oficiální návštěvu policejního oddělení Hope?“

Vaughanová odpověděla: „Ano.“

„Jste oba jeho členové?“

Vaughanová vysvětlila: „Pan Reacher je náš civilní poradce.“

„Jak vám můžu pomoct?“

Reacher pravil: „Abych to zkrátil, víme o materiálu z ochuzeného uranu v Thurmanově továrně.“

Connor opáčil: „To mě poněkud znepokojuje.“

Reacher řekl: „Nás taky. Předpisy Homeland Security po nás požadují, abychom evidovali všechny chemicky citlivé podniky v okruhu třiceti kilometrů.“ Sdělil to, jako by to byla pravda, což možná byla. V případě Homeland Security bylo možné úplně všechno. „Měli jsme být o tom materiálu informováni.“

„Nacházíte se víc než třicet kilometrů od továrny.“

„Přesně třicet dva kilometry od továrny do centra,“

namítl Reacher. „Pouze dvacet čtyři k hranici města.“

„Celá záležitost podléhá úřednímu utajení,“ upozornil Connor. „Nemůžete ji zveřejnit.“

Reacher přikývl. „To chápu. Měli jste nás ale upozornit, čistě mezi čtyřma očima.“

„Stejně už o tom víte.“

„Chtěli bychom si však ověřit pár detailů. Spálili jsme se a bojíme se ohně.“

„V tom případě byste se měli obrátit na ministerstvo obrany.“

„To mi nepřijde jako nejlepší nápad. Položili by si otázku, odkud o tom víme. A jako první by je napadlo, že mluvili vaši muži.“

„Moji muži by nemluvili.“

„Věřím vám. Chcete si ale vyzkoušet, jestli by vám věřil i Pentagon?“

Connor se zeptal: „Jaké detaily?“

„Domníváme se, že máme právo vědět, kdy a jak se odpadový ochuzený uran dostává ven a jakou trasou.“

„Bojíte se, že ho vozí po První třídě?“

„Samozřejmě.“

„V tom případě si děláte zbytečné starosti.“

„Odváží ho všechen na západ?“

Connor odpověděl: „Neodváží ho vůbec nikam.“

Vaughanová se podivila: „Jak to myslíte?“

„Nejste jediní, kdo má plné kalhoty. Zamotanou hlavu má i stát. Chce uzavřít dálnici a použít ozbrojený konvoj.

Což si nemůže dovolit příliš často. Uvažuje o intervalu pěti let.“

„Kdy odjel první konvoj?“

„Neodjel. První konvoj má vyrazit zhruba za dva roky.“

Reacher se ujistil: „Takže právě teď skladují veškerý odpad v továrně?“

Connor přikývl. „Ocel se přiváží a ochuzený uran zůstává.“

„Kolik ho tam mají?“

„V tuhle chvíli asi dvacet tun.“

„Viděl jste ho?“

Connor zavrtěl hlavou. „Thurman podává měsíčně hlášení poštou.“

„A to se vám líbí?“

„Proč by se mi to nemělo líbit?“

„Ten chlap sedí na hoře nebezpečného materiálu.“

„A co má být? Co by s ním mohl udělat?“

ŠEDESÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

REACHER S VAUGHANOVOU nasedli zpátky do dodávky a Vaughanová se zeptala: „Zněla odpověď ano, nebo ne?“

„Obojí,“ řekl Reacher. „Ne, ochuzený uran neodvážejí, ano, pořád tam je.“

„Je to dobře, nebo špatně?“

Reacher sklonil hlavu a podíval se nahoru předním sklem. Čtyři hodiny odpoledne. Slunce svítilo slabě za mrakem, ale ještě nad horizontem. „Čtyři hodiny do setmění,“ spočítal. „Máme čas na uvážené rozhodnutí.“

„Bude pršet.“

„Pravděpodobně.“

„Déšť spláchne TCE do vodonosné vrstvy.“

„Patrně.“

„Nemůžeme tady zůstat sedět ve tmě a dešti.“

„Ne, to nemůžeme. Zajedeme ještě jednou do Holiday Inn v Halfway.“

„Jenom když budeme mít oddělené pokoje.“

„Neblázni, Vaughanová. Ubytujeme se ve stejném pokoji jako posledně a budeme dělat úplně stejné věci.“

Stejný pokoj nebyl volný, přidělili jim ale velice podobný. Stejně velký, stejně zařízený, ve stejné barvě. V

podstatě identický. Udělali v něm stejné věci. Osprchovali se, vlezli do postele a pomilovali se. Vaughanová byla zpočátku trochu rezervovaná, ale po chvíli se rozehřála.

Nakonec řekla, že David byl v posteli lepší. Reacher se neurazil. Potřebovala tomu věřit. A patrně měla pravdu.

Zůstali ležet pod pomuchlanými pokrývkami a Vaughanová prozkoumala Reacherovy jizvy. Měla malé ruce. Díra po kulce v jeho hrudi byla na její malíček příliš velká. Lépe se do ní vešel její prsteníček. Fascinovala všechny ženy, před kterými se ukázal nahý, až na tu, která ji způsobila. Ta na ni radši zapomněla. Rozpršelo se po hodině. Silně. Déšť bubnoval o hotelovou střechu a opíral se do oken. Útulný zvuk, podle Reacherova názoru. Když řádily živly, byl rád uvnitř a v posteli. Vaughanová po hodině vstala a šla se osprchovat. Reacher zůstal ležet a prolistoval bibli, kterou zanechali Gideonové na nočním stolku.

Vaughanová se vynořila z koupelny a zeptala se: „Proč na tom záleží?“

„Na čem?“

„Na tom, že Thurman skladuje ochuzený uran?“

Reacher vysvětlil: „Nelíbí se mi ta kombinace. Má dvacet tun radioaktivního odpadu a dvacet tun TNT. Je zaníceným stoupencem sekty konce času. Včera v noci jsem se bavil s knězem. Řekl mi, že vyznavači konce času nedokážou počkat, až k němu dojde. Thurman sám řekl, že se daly do pohybu jisté události. Prohlásil to prohnaně, jako by tajně věděl, že je to pravda. A celé město se tváří, jako by čekalo, že k něčemu dojde.“

„Thurman nemůže uspíšit konec světa. K tomu dojde, až opravdu nastane pravý čas.“

„Ti lidé jsou fanatici. Myslí si, že můžou všechno popohnat. Pokoušejí se v Izraeli vyšlechtit červené krávy.“

„K čemu by to bylo dobré?“

„To se mě neptej.“

„Červené krávy nejsou nebezpečné.“

„Dalším předpokladem je velká válka na Středním východě.“

„Tu už máme.“

„Ne dostatečně velkou.“

„Copak by mohla být ještě horší?“

„V mnoha směrech.“

„Já osobně žádný horší nevidím.“

„Dejme tomu, že by se do ní zapojila další země?“

„Musela by zešílet.“

„Co kdyby za ni někdo vypálil první ránu?“

„Jak by se mu to mohlo podařit?“

Reacher odpověděl: „Dejme tomu, že by na Manhattanu, v D. C. nebo Chicagu vybuchla špinavá bomba. Co bychom udělali?“

„Podle tebe bychom evakuovali město.“

„A potom?“

„Potom bychom vyšetřovali.“

Reacher přikývl. „Naši lidé v ochranných oděvech by prolezli trosky. Co by našli?“

„Důkazy.“

„Rozhodně. Určili by, co bomba obsahovala. Co kdyby to byl třeba TNT a ochuzený uran?“

„Sestavili by seznam možných zdrojů.“

„Správně. Každý na světě si může koupit TNT, ale ochuzený uran je vzácnější. Je to vedlejší produkt obohacovacího procesu, který se provádí ve zhruba dvaceti zemích.“

„Nukleární mocnosti.“

„Přesně tak.“

„Seznam dvaceti podezřelých by ale nikam nevedl.“

„Přesně tak,“ zopakoval Reacher. „A zamýšlená oběť by se k ničemu nepřihlásila a nepřevzala odpovědnost, protože by v první řadě o ničem nevěděla. Co kdyby nás ale někdo postrčil žádaným směrem?“

„Jak?“

„Pamatuješ si na Oklahoma City? Na Federal Building?

To byla velká exploze, ale zjistili, že ji způsobil náklaďák z půjčovny Ryder. Během několika hodin. Na skládání malinkých úlomků jsou dobří.“

„Jeden úlomek uranu je patrně stejný jako druhý.“

„Dejme ale tomu, že bys byla státem placený terorista ze zámoří. Chtěla bys za své peníze maximální účinek. Takže kdybys neměla při výrobě bomby dostatek uranu, použila bys ještě další materiál.“

„Jaký materiál?“

„Třeba kousky z poničených aut,“ řekl Reacher.

Vaughanová neodpověděla.

Reacher dodal: „Představ si, že by vyšetřovatelé v ochranných oblecích našli zbytky peugeotů a toyot, které se prodávají jen na jistých trzích. Představ si, že by našli úlomky íránských poznávacích značek.“

Vaughanová ještě chvíli mlčela. Potom řekla: „Írán s uranem pracuje. Chlubí se tím.“

„Tak vidíš,“ potvrdil Reacher. „K čemu by došlo potom?“

„Došli bychom k jistým závěrům.“

„A potom?“

„Zaútočili bychom na Irán.“

„K čemu by došlo pak?“

„Irán by zaútočil na Izrael, Izrael by provedl odvetný úder, všichni by začali bojovat.“

„Uspíšená reakce,“ potvrdil Reacher. „To je šílenství.“

„Lidé, kteří věří, že červené krávy ohlašují konec světa, jsou šílení.“

„Takovým lidem záleží na tom, aby se popelu dostalo správného pohřbu.“

„Přesně tak. Protože každý normální to považuje za zbytečné gesto. Třeba je to ale zástěrka. Aby měli jistotu, že se jim nikdo nedívá pod prsty.“

„Nemáme žádné důkazy.“

„Máme šíleného vyznavače konce světa s technickými znalostmi, dvaceti tunami TNT, dvaceti tunami ochuzeného uranu, čtyřmi auty z Iránu a neomezenými zásobami lodních kontejnerů, z nichž bylo pár naposledy viděno na Středním východě.“

Vaughanová zapochybovala: „Myslíš, že by něco takového bylo možné?“

„Všechno je možné.“

„Žádný soudce v Americe by ale nepodepsal povolení k prohlídce. Ne s tím, co máme v ruce. Nemůžeme se opřít ani o indicie. Jen o bláznivou teorii.“

Reacher opáčil: „Nepotřebuju povolení k prohlídce.

Čekám jenom na tmu.“

Tma nastala za dvě hodiny. S ní se dostavily i pochybnosti Vaughanové. Řekla: „Jestli to myslíš opravdu vážně, měl bys informovat státní policii. Nebo FBI.“

Reacher opáčil: „Musel bych uvést své jméno. To dělám velice nerad.“

„Tak si promluv s tím nadporučíkem od vojenské policie.

Ten už tvé jméno zná. A je to ostatně jeho problém.“

„Čeká na medaile a povýšení. Nechtělo by se mu rozhoupat loď.“ Stále pršelo. Vytrvale a silně.

Vaughanová upozornila: „Nejsi jednočlenné ministerstvo spravedlnosti.“

„O co ti jde?“

„Kromě zákonných ustanovení?“

„Ano, kromě nich.“

„Nechci, aby ses tam vracel. Kvůli záření.“

„Neublíží mi.“

„Dobře, nechce se tam mně. Mluvil jsi o neplodnosti a vrozených vadách.“

„Nejsi těhotná.“

„To doufám.“

„Já také.“

„Tyhle věci se ale můžou projevit až později. Jednoho dne budu třeba chtít děti.“

To je pokrok, pomyslel si Reacher. Nahlas řekl: „Nebezpečný je prach. A déšť ho spláchl. A nemusíš se mnou. Jenom mě tam odvez.“

Vyrazili o třicet minut později. Halfway bylo malé město, ale trvalo, než se z něj dostali. Ostatní auta se šinula hlemýždím tempem. Lidé řídili opatrně jako v místech, kde obvykle panuje sucho, a najednou je zasáhne bouře. Ulice se proměnily v řeky. Vaughanová zapnula naplno stěrače.

Zběsile sebou švihaly do strany. Našla odbočku na východ a najela na ni. Během minuty byla dodávka jediné auto na silnici. Jediné auto v okruhu několika kilometrů. Déšť bušil do předního skla a bubnoval na střeše.

„Počasí je na naší straně,“ poznamenal Reacher.

„Myslíš?“

„Všichni budou schovaní doma. Budeme mít celý prostor pro sebe.“

Po třiceti minutách minuli základnu vojenské policie.

Budku stále střežili čtyři vojáci. Měli na sobě pláštěnky.

Uvnitř svítilo noční oranžové světlo. Proměnilo kapky na oknech v tisíce matných drahokamů.

Vaughanová se zeptala: „Poletí Thurman i v tomhle počasí?“

Reacher

odpověděl:

„Nikam

nemusí.

Dneska

nepracovali.“

Pokračovali v cestě. Na horizontu se vynořil proužek modrého světla. Osvětlená továrna. Mnohem menší než dřív.

Jako by se posunula o patnáct kilometrů na východ, směrem k horizontu. Když se však přiblížili, uviděli, že se nepřesunula. Zmenšila se, protože byla osvětlená jen vzdálená čtvrtina. Tajná sekce.

Vaughanová pravila: „Teď pracují.“

„To je dobře,“ odtušil Reacher. „Možná nechali otevřenou bránu.“

Nenechali. Vchod pro zaměstnance i vjezd pro náklaďáky byly zavřené. Hlavní část továrny se nořila do tmy. Téměř kilometr a půl od ní zářila tajná část, vzdálená a lákavá.

Vaughanová se zeptala: Jsi si jistý?“

Reacher odpověděl: „Naprosto.“

„Dobře, kde?“

„Na stejném místě.“

Koleje vyježděné od tahoe byly rozměklé a plné vody.

Dodávka se v nich zmítala a klouzala do stran. Vaughanová našla správné místo. Reacher požádal: „Zacouvej k plotu.“

Kola se protočila, dodávka vyskočila z blátivého koryta a Vaughanová ji zastavila zadkem pod křivkou kovového válce, se zadním okýnkem tam, kde bylo původně přední sklo crown vicu.

„Hodně štěstí,“ popřála. „Dávej na sebe pozor.“

„Neboj,“ ujistil ji Reacher. „Hrozí mi nanejvýš zápal plic.“

Vystoupil do deště, a ještě než sundal z korby nářadí, byl promočený na kůži. Poklekl do bláta a nastavil žebřík do osvědčeného tvaru L. Zastrčil si do jedné kapsy baterku a do druhé ohyb páčidla. Pak postavil žebřík svisle na korbu a zarazil ho v pravém úhlu mezi podlahu korby a zadní stěnu kabiny. Nechal ho klesnout dopředu a kratší noha L dopadla rovně na vršek válce, hliník na ocel, se zvláštně harmonickým zazvoněním, které se ozvalo dvakrát – jednou okamžitě a podruhé o několik vteřin později, jako by zvuk proběhl po celé délce dutého válce a vrátil se ještě silnější.

Reacher se vyhoupl na korbu. Déšť šlehal do kovu a odrážel se mu ke kolenům. Bubnoval na ocelovém válci nad jeho hlavou a padal po okraji zakřivení jako malý vodopád.

Reacher udělal krok do strany a nahoru a začal šplhat. Déšť mu bušil do ramenou. Gravitace táhla páčidlo k zemi a to bouchalo o příčky žebříku. Kov o hliník a hliník o kov. Opět se ozvalo zvonění, podmalované šuměním deště. Reacher se dostal do ohybu L a zastavil se. Válec byl natřený zářivou barvou a úplně mokrý. Dostat se přes něj nebylo lehké už poprvé. Teď to bude mnohem obtížnější.

Reacher vytáhl z kapsy baterku a rozsvítil ji. Podržel ji mezi zuby, zadíval se na vodu a vybral si místo, kde stékala na obě strany. Přesný geometrický střed válce. Kontinentální předěl. Srovnal se s ním, opustil žebřík a posadil se.

Nepříjemný pocit. Nejistý. Mokrá bavlna na mokrém nátěru.

Žádné tření. Kapala z něj voda a hrozilo, že ztratí kontakt s povrchem jako pneumatika na mokré vozovce.

Dlouhou chvíli jen nehybně seděl. Potřeboval se otočit v pase, nadzvednou žebřík a obrátit ho. Nemohl se však pohnout. Stačilo by sebemenší pootočení a svezl by se dolů.

Newtonův pohybový zákon. Každá akce vyvolá stejnou a opačnou reakci. Kdyby otočil horní část těla doleva, kroutící moment by otočil spodní část jeho těla doprava a zřítil by se z válce. Účinný design. Vycházející z vězeňských zkušeností.

Čtyři metry k zemi. Řízený pád by přežil, pokud by nedopadl na hromadu ostrého šrotu. Bez žebříku uvnitř však nebylo jasné, jak se dostane ven.

Brána má z druhé strany možná jednodušší spínače.

Žádné zámky na kód.

Možná se mu podaří vyrobit improvizovaný žebřík z kovových zbytků. Možná by se mohl naučit svářet a nějaký postavit. Nebo možná ne.

Pomyslel si: Tím se budu zabývat později.

Ještě chvíli seděl v dešti a pak sebou trhl dopředu, přetočil se během toho, jak klouzal, na břicho, přejel dlaněmi po mokrém kovu, páčidlo zarachotilo a pak začal devadesát stupňů od vršku válce padat volně vzduchem, jeden zlomek vteřiny a druhý a třetí.

Na zem dopadl o hodně později, než si představoval.

Nepřistál však na ostrém kovu, měl pokrčená kolena, sbalil se a překulil se na jednu stranu a páčidlo odlétlo na druhou.

Vypadla mu baterka. Vyrazil si dech. Ale to bylo všechno.

Posadil se, rychle v duchu probral možné fyzické škody a zjistil, že je v pořádku, až na oblečení ušpiněné blátem, kolomazí a olejem ze země.

Postavil se a otřel si ruce o kalhoty. Našel baterku.

Ležela metr od něj a stále svítila. Popadl ji do jedné ruky, do druhé vzal páčidlo a chvíli zůstal stát za pyramidou ze starých sudů od oleje. Pak vyšel ven a zamířil na jihozápad.

Nad hlavou se mu tyčily tmavé obrysy. Jeřáby, portály, drtiče, kelímky, hromady kovu. V dálce za nimi stále zářila tajná sekce.

Světla tvořila písmeno T.

Velice mělké T. Příčná nožička byla oslnivě modrá čára osm set metrů dlouhá. V mokrém vzduchu se nad ní rozpínala svatozář rozptýleného světla. Svislá nožička pod ní byla hodně krátká. Měřila jen čtyři metry. Víc ne. Do šířky měla devět metrů. Hodně hranatý podstavec na tak dlouhou vodorovnou čáru.

Ale krásně svítil.

Vnitřní brána byla otevřená.

Pozvání. Zcela jistě past. Jako můry k plameni. Reacher si ji dlouhou chvíli prohlížel a pak vykročil vpřed. Světlo baterky poskakovalo po duhových loužích. Plaval na nich olej a mastnota. Déšť se vpíjel do písku a vzlínavost vyplavovala na povrch nečistoty. Šlo se mu velice špatně.

Během deseti metrů měl boty obalené blátem. Každým krokem se mu zvyšovaly podrážky. Pokaždé, když světlo baterky odhalilo hromadu pokroucených starých tyčí a nosníků, se zastavil a oškrábal si je. Byl mokřejší, než kdyby spadl do bazénu. Vlasy se mu přilepily na hlavu a do očí mu stékala voda.

Vepředu před sebou viděl bílá tahoe bezpečnostní služby, nejasná a strašidelná v temnotě. Stála bok po boku zleva vedle hlavní brány. Tři sta metrů daleko. Vypravil se přímo k nim. Trvalo mu to sedm minut. S námahou se ploužil po mokrému povrchu. Když k nim konečně došel, zahnul doprava a vyzkoušel bránu pro vozidla. Nepřálo mu štěstí.

Zevnitř měla stejnou šedivou krabičku jako zvenčí. Stejnou číselnou klávesnici. Se stejnou možností více než tří milionů kombinací. Odvrátil se od ní, prošel kolem plotu a minul kancelář bezpečnostní služby, Thurmanovu kancelář a vedení provozu. Zastavil se před obchodním oddělením.

Oškrábal si boty, vystoupal po schodech a nehty odstranil šrouby na zámku. Dveře se otevřely. Reacher vešel dovnitř.

Zamířil přímo ke kartotéce. K jejímu pravému konci.

Otevřel zásuvku označenou písmenem T. Vytáhl složku firmy Thomas. Dodavatele mobilních telefonů. K

původnímu nákupnímu příkazu byl zezadu přichycený silný svazek papírů. Smlouvy, podrobnosti, tarify, daně, poplatky, slevy, značky, modely. A čísla. Odtrhl papír s čísly a zastrčil si ho do kapsy. Pak zamířil zpátky do deště.

Po kilometru a půl a čtyřiceti minutách se dostal na dosah vnitřní brány.

ŠEDESÁTÁ DEVÁTÁ KAPITOLA

VNITŘNÍ BRÁNA byla stále otevřená. Tajný prostor stále jasně zářil. Zblízka se světlo bolestivě zařezávalo do očí.

Vycházelo v pevně ohraničeném pruhu z otevřené brány a pak se rozlévalo do stran jako po sto metrech paprsek z majáku.

Reacher se přitiskl k plotu a přiblížil se z pravé strany.

Zastavil se v posledním kousku stínu a pozorně se zaposlouchal. Slyšel jen zurčení deště. Počkal jednu dlouhou minutu a pak vstoupil do světla. Za zády mu vystřelil stín, patnáct metrů dlouhý. Nic se nestalo.

Pokračoval dál, rychle a ležérně. Nic jiného mu nezbývalo. Byl osvětlený a zranitelný jako striptér na pódiu.

Pod nohama měl hluboké brázdy. Nořil se až po kotníky do vody. Vepředu na levé straně se tyčila první umně vyrovnaná hradba z lodních kontejnerů. Byly poskládané do otevřeného V, špičkou ven. Po pravé straně a o deset metrů dál se tyčila druhá. Reacher zamířil k průrvě mezi nimi. Prošel jí a ocitl se sám v aréně uprostřed arény.

Celkem v ní bylo osm hromad lodních kontejnerů seřazených do velkého kruhu. Zakrývaly plochu o rozloze zhruba třicet akrů. Na zakrytých třiceti akrech stály jeřáby, portály, drtiče, zaparkované hloubkové lopaty, buldozery, vozíky, ještěrky a přívěsy naložené drobnějším vybavením.

Kotouči vázacího drátu, řezacími hořáky, lahvemi s plynem, pneumatickými kladivy, vysokotlakými stříkacími hadicemi, obyčejným nářadím. Všechno umazané, otlučené a opotřebované. Tu a tam se nahoře válely kožené svářečské zástěry a tmavé brýle.

Kromě průmyslového zařízení zaujaly Reachera dvě zajímavosti.

Na pravé straně byla hora zničených tanků.

Zhruba deset metrů vysoká a patnáct metrů v průměru u země. Vypadala jako pohřebiště slonů, z nějakého zlého prehistorického snu. Trčely z ní pokroucené hlavně, jako obří kly nebo žebra. Střelecké věže se vršily náhodně jedna na druhou, charakteristicky nízké, široké a ploché, otevřené jako konzervy. Zaoblené kryty motorů seděly na koncích jako talíře v odkapávači, některé rozervané a roztříštěné.

Všude vykukovaly postranní části, některé roztržené jako fólie. Troskami se proplétaly holé kostry, tu a tam rozebrané Thurmanovými dělníky. Většina však rozebraná mnohem dál odtud, jinými lidmi používajícími jiné metody. To bylo zcela jasné. Na některých místech zůstaly zbytky pouštní kamufláže. Moc jí ale nezbylo. Většina kovu byla opálená dočerna. V modrém světle působil chladně a leskl se v dešti, Reacher však přesto cítil kouř a slyšel muže sténající uvnitř.

Odvrátil se. Podíval se doleva.

Druhá zajímavost se nacházela sto metrů na východ.

Velký náklaďák s několika nápravami.

Obrovská obluda. Připravená vyrazit. Tahač, přívěs, na přívěsu modrý dvanáctimetrový kontejner China Lines.

Tahač byl obrovský hranatý peterbilt. Starý, ale dobře udržovaný. Přívěs byla obyčejná kostra. Kontejner vypadal jako každý jiný. Reacher se k němu vypravil, sto metrů, dvě minuty blátem a vodou. Obešel ho. Tahač peterbilt na něj učinil dojem. Krásně vyzdobený, se vzduchovým filtrem velikosti sudu od oleje, patrovými lůžky za předními sedadly, dvojicí pochromovaných komínů, lesem antén, tuctem zrcátek velkých jako talíře. Kontejner působil v porovnání s ním pozemsky a ošuntěle. Mdlá barva, vybledlá písmena, pár hlubokých škrábanců a boulí. Byl pevně připnutý k přívěsu. Měl dvoukřídlové dveře zajištěné čtyřmi dvanáctimetrovými pákami a čtyřmi bytelnými závorami, které Reacher už znal. Páky byly zavřené.

Chyběly zámky.

A umělohmotné zrádné pečetě.

Reacher uchopil jednou rukou páčidlo a druhou se vytáhl na kluzký schůdek na spodním okraji kontejneru. Popadl volnou rukou nejbližší páku a zabral nahoru.

Ani se nepohnula.

Byla přivařená ke kontejneru a spára byla zaplněná dlouhým červíkem kovu. Stejně na tom byly i tři ostatní páky. A dveře byly přivařené k sobě a k rámům. Svědčila o tom úhledná řádka čerstvých svarů, patnáct čísel od sebe, zakrytých špinavě modrou barvou, aby tolik nezářily.

Reacher zastrčil mezi dva svary plochý konec páčidla a vší silou se do něj opřel.

Bezvýsledně. Bylo to stejně nemožné, jako kdyby se pokoušel nadzvednout auto pilníkem na nehty.

Seskočil dolů a podíval se ještě jednou na svorky, které držely kontejner na přívěsu. Byly pevně utažené. A zavařené.

Odhodil páčidlo a dal se na pochod. Prošel celou tajnou oblast, území nikoho za hradbou naskládaných kontejnerů a pak po celé délce plotu. Dlouhá procházka. Trvala mu přes hodinu. Do vnitřního kruhu se vrátil z opačného směru. Ze strany naproti vnitřní bráně. Dělilo ho od ní dvě stě metrů.

A brána se právě zavírala.

SEDMDESÁTÁ KAPITOLA

BRÁNA SE ZAVÍRALA AUTOMATICKY. Poháněl ji elektrický motor. To byla první Reacherova absurdní myšlenka.

Pohybovala se pomalu, ale plynule. Rovnoměrně. Příliš hladce a příliš neochvějně, než aby ji ovládala lidská ruka.

Nemilosrdně, přibližně rychlostí třicet čísel za vteřinu. Už stála v pravém úhlu k plotu. Obě křídla byla pět metrů široká. Musela ještě opsat osm metrů. Dvacet čtyři vteřiny.

K bráně to měl dvě stě metrů. Žádný problém pro univerzitního atleta na dráze. Poměrně velký problém pro univerzitního atleta v patnáct centimetrů hlubokém blátě.

Neřešitelný problém pro Reachera. Přesto vyrazil bezděčně dopředu a pak zpomalil, když mu došla matematická skutečnost.

Úplně se zastavil v okamžiku, kdy zahlédl procházet zmenšující se mezerou mezi křídly čtyři postavy.

Okamžitě je poznal, podle velikosti, tvaru, držení těla a pohybů. Na pravé straně Thurman. Na levé obr s klíčem na matice. Uprostřed předák továrny. Před sebou tlačili Vaughanovou. Tři muži zlehka vykračovali. Měli na sobě žluté pršipláště, nepromokavé klobouky a holínky.

Vaughanovou proti dešti nic nechránilo. Byla promočená na kůži. Vlasy se jí lepily na hlavu. Vrávorala, jako by ji každých pár metrů šťouchli do zad.

Blížili se.

Reacher se dal opět do pohybu.

Setkali se uprostřed tajné oblasti. Thurman a jeho průvodci se zastavili metr a půl před pomyslnou hranicí mezi horou zničených tanků a velkým náklaďákem s kontejnerem. Reacher se zastavil metr a půl na druhé straně.

Vaughanová pokračovala dál. Propletla se blátem, postavila se k Reacherovi a obrátila se čelem k protivníkům. Položila mu ruku na paži.

Dva proti třem.

Thurman zavolal: „Co tady pohledáváte?“

Reacher slyšel, jak mu déšť chrastí na pršiplášti. Tři muži, troje ramena, tři klobouky, tuhý umělohmotný materiál. Odpověděl: „Přišel jsem se podívat.“

„Na co?“

„Na to, co tady provádíte.“

Thurman se rozčílil: „Dochází mi trpělivost.“

Reacher se zeptal: „Co je v tom kontejneru?“

„Opravdu jste tak namyšlený, že se domníváte, že vám na tuhle otázku odpovím?“

„Nejsem namyšlený,“ opáčil Reacher. „Jenom vyznávám zákon džungle. Když se mi dostane odpovědi, odejdu. V

opačném případě tady zůstanu.“

Thurman zavrčel: „Už vás mám opravdu plné zuby.“

„Co je v tom kontejneru?“

Thurman se nadechl a zhluboka vydechl. Pohlédl doprava, na svého předáka a na obra s klíčem. Pak se podíval na Vaughanovou a zpátky na Reachera. Reacher se zeptal: „Co je v tom kontejneru?“

Thurman odpověděl: „Nic jiného než dary.“

„Jaké dary?“

„Oblečení, deky, zdravotnické potřeby, brýle, protetické končetiny, suché a instantní potraviny, pitná voda, antibiotika, vitaminy, stavební překližka.“

„Od koho?“

„Zakoupili jsme je za pomoci desátek od obyvatel Despair.“

„Proč?“

„Protože Ježíš řekl, že je daleko požehnanější dávat, než přijímat.“

„Pro koho ty dary jsou?“

„Pro Afghánistán. Pro uprchlíky, vysídlence a lidi bez prostředků.“

„Proč je ten kontejner zavařený?“

„Protože má před sebou dlouhou a nebezpečnou cestu, zeměmi a kmenovými územími, kde nestydatě kradou vojenští diktátoři. A zámky a pečetě se dají zlomit. Což sám dobře víte.“

„Proč ho tady schováváte? Pečlivě ukrytý?“

„Protože Ježíš řekl, že když dáváte almužny, nesmíte dopustit, aby vaše levá ruka věděla, co dělá pravá, jinak by almužny nezůstaly v tajnosti. Řídíme se tady Písmem svatým, pane Reachere. A měl byste se jím řídit i vy.“

„Proč jste zburcoval celé město, aby ten náklad chránilo?“

„Protože věříme, že charita by neměla rozlišovat mezi rasami a vyznáními. Dáváme muslimům. A to se v Americe ne každému líbí. Dost lidí má pocit, že bychom měli podporovat pouze křesťany. Do téhle debaty se vetřel vojenský prvek. I když to byl právě prorok Mohamed, kdo řekl, že člověk by měl podporovat především svou rodinu.

Ježíš se o něčem takovém nezmínil. Ježíš hlásal, že se máme k bližním chovat tak, jak bychom si přáli, aby se oni chovali k nám. Pravil, milujte své nepřátele a modlete se za ty, již vás pronásledují, abyste se stali syny svého otce, jenž odpočívá na nebesích.“

Reacher se zeptal: „Kde jsou ta auta z Íránu?“

„Prosím?“

„Auta z Íránu?“

Thurman odpověděl: „Roztavená a odeslaná.“

„Kde je TNT?“

„Prosím?“

„Koupil jste od Kearny Chemical dvacet tun TNT. Před třemi měsíci.“ Thurman se usmál.

„Ach tohle,“ zašvitořil. „To byla chyba. Písařská.

Přepsala se naše nová sekretářka. Místo TCE objednala TNT. V katalogu Kearny jdou hned za sebou. Kdybyste byl chemik, pochopil byste proč. Okamžitě jsme ho poslali zpátky, stejným náklaďákem. Dokonce ho ani nesložili.

Kdybyste se obtěžoval vloupat i do kartotéky s fakturami, našel byste žádost o vrácení peněz.“

„Kde je uran?“

„Prosím?“

„Vytěžil jste z těchhle tanků dvacet tun ochuzeného uranu. A já jsem právě prošel celou tajnou sekci a nikde jsem ho neviděl.“

„Stojíte na něm.“

Vaughanová se podívala pod nohy. Reacher udělal to samé.

Thurman pravil: „Je zakopaný. Beru bezpečnost velice vážně. Někdo by ho mohl ukrást a vyrobit z něj špinavou bombu. Stát nechce armádě dovolit, aby ho odvezla. Tak ho uchovávám pod zemí.“

Reacher namítl: „Nevidím žádné známky, že by se tady kopalo.“

„To je tím, že prší. Všechno je pod vodou.“

Reacher neodpověděl. Thurman se otázal: „Spokojený?“

Reacher neodpověděl. Pohlédl doprava, na velký náklaďák. Doleva, na hloubkovou lopatu. Dolů, k zemi.

Déšť bubnoval do louží a pleskal o pršipláště tři metry daleko.

„Spokojený?“ zopakoval Thurman.

Reacher opáčil: „Možná. Až vykonám jeden telefonát.“

„Jaký telefonát?“

„To, myslím, víte.“

„Nevím.“

Reacher neodpověděl.

Thurman dodal: „Na telefonáty teď stejně není vhodná doba.“

Reacher řekl: „A nejsme na správném místě. Počkám, až se vrátím do města. Nebo do Hope. Nebo do Kansasu.“

Thurman se otočil a pohlédl k bráně. Otočil se zpátky.

Reacher přikývl. Pravil: „Najednou byste chtěl vědět, jaká znám čísla.“

„Nechápu, o čem mluvíte.“

„Myslím, že chápete.“

„Vysvětlete mi to.“

„Ne.“

„Chci, abyste se ke mně choval trochu zdvořileji a uctivěji.“

„A já chci vyhrát velký slam na stadionu Yankees.

Myslím, že budeme oba zklamaní.“

Thurman požádal: „Obraťte naruby kapsy.“

Reacher odtušil: „Máte strach kvůli těm číslům? Třeba jsem se je naučil nazpaměť.“

„Obraťte naruby kapsy.“

„Přinuťte mě.“

Thurman ztuhl, zúžil oči a v obličeji se mu objevil zamyšlený výraz, stejný, jaký už Reacher jednou viděl, venku před hangárem. Dlouhá hra, osm tahů napřed.

Thurman vteřinu uvažoval a potom rázně ustoupil a pozvedl pravačku. Liják mu zabubnoval o umělohmotný rukáv.

Pokynul svým dvěma zaměstnancům, aby postoupili dopředu. Oba udělali dva dlouhé kroky a opět se zastavili.

Předák měl paže volně spuštěné podél těla a obr si poklepával klíčem o dlaň, mokrým kovem o mokrou pokožku.

Reacher namítl: „Nebude to čestný boj.“

Thurman opáčil. „Na to jste měl myslet dřív.“

Reacher vysvětlil: „Nečestný pro ně. Řezali uran. Jsou nemocní.“

„Odváží se rizika.“

„Stejně jako to udělal Underwood?“

„Underwood byl hlupák. Dávám jim dýchací masky.

Underwood ji odmítal používat. Z lenosti.“

„Používají tihle chlapi svoje?“

„Nepracují tady. Jsou dokonale zdraví.“

Reacher pohlédl na předáka a potom na obra. Zeptal se: „Souhlasí to? Vy tady nepracujete?“

Oba muži zavrtěli hlavami.

Reacher se jich otázal: „Jste zdraví?“ Oba muži přikývli.

Reacher se zeptal: „Chcete zůstat zdraví delší dobu než následující dvě minuty?“

Oba muži se usmáli a udělali krok dopředu.

Vaughanová zasáhla: „Poslechni, Reachere. Obrať naruby kapsy.“

„Pořád na mě dáváš pozor?“

„Je to dva proti jednomu. A jeden je stejně velký jako ty a druhý dokonce větší.“

„Dva proti dvěma,“ opravil ji Reacher. „Jsi tady taky.“

„K ničemu bych ti nebyla. Vykašli se na to a pojďme zmizet.“

Reacher zavrtěl hlavou a prohlásil: „Obsah mých kapes je moje soukromá věc.“

Oba muži udělali další krok. Předáka měl Reacher po pravé straně a obra po levé. Oba byli blízko, ale ne na dosah.

Déšť jim hlasitě bušil o oblečení. Reacherovi stékala voda z vlasů do očí.

Řekl: „Víte, že se do toho nemusíme pouštět. Můžeme odsud odejít jako přátelé.“

Předák opáčil: „To si nemyslím.“

„V tom případě odsud vůbec neodejdete.“

„Velkohubé žvásty.“

Reacher neodpověděl.

Předák se podíval stranou na obra.

Zavelel: „Pusťme se do toho.“

Proveď jako první odvetný úder.

Reacher naznačil útok doleva na obra. Obr uskočil překvapeně dozadu a předák vyrazil dopředu k akci. Hybná síla, nasměrovaná na západ. Dokonalá baletní scénka.

Reacher přenesl váhu na patu, zabořil ji pečlivě do bláta, trhl sebou na druhou stranu, doprava, na východ, a vrazil předákovi loket do žaludku. Srážka o síle dvě stě dvacet pět kilo. Jeden muž pohybující se doleva, jeden pohybující se doprava, rychlý výpad loktem velikosti ananasu. Žaludek je uprostřed břicha. Za ním se nachází solární plexus, největsi centrum autonomního nervstva v břišní dutině. Někdy se mu také říká solar. Pořádná rána dokáže vyřadit celé centrum z provozu. Výsledek, velká bolest a bránicová křeč. Důsledek, pád k zemi a zoufalý boj o dech. Předák se skácel k zemi.

Padl obličejem do třicet čísel široké brázdy plné vody.

Reacher ho nakopl do boku a odkulil stranou. Nechtěl, aby se utopil. Překročil svíjející se postavu a zkontroloval situaci zalitou jasným modrým světlem. Thurman ustoupil o šest metrů. Vaughanová zůstala přikovaná na místě. Obr se krčil dva a půl metru daleko a svíral klíč jako pálkař vítězného mužstva čekající na poslední vysoký rychlý míč.

Reacher se mu zadíval do očí a řekl: „Vaughanová, uhni stranou. Tenhle chlap se začne rozhánět. Mohl by tě omylem zasáhnout.“ Vycítil však, že Vaughanová se nepohnula. Tak odtančil na východ a odvedl boj s sebou. Obr ho následoval, velké nohy ve velkých holínkách, nemotorně čvachtající vodou. Reacher vyrazil na sever, směrem k Thurmanovi.

Thurman zacouval, aby zachoval odstup. Reacher se zastavil. Obr se rozpřáhl k úderu. Velký klíč prosvištěl vodorovně ve výšce ramen. Reacher udělal krok dozadu, klíč ho minul a hybnost otočila obrem o celých tři sta šedesát stupňů.

Reacher udělal další krok dozadu.

Obr ho následoval.

Reacher se zastavil.

Obr se rozmáchl.

Reacher ustoupil dozadu.

Třicet akrů. Reacher nebyl rychlý ani mrštný, ale pořád byl mnohem pohyblivější než kdokoliv, kdo vážil o čtyřicet pět kilo víc než on. A měl přirozenou výdrž, se kterou se narodil. Nestrávil dvacet let v posilovnách a polykáním steroidů. Na rozdíl od svého protivníka. Obr ztěžka oddechoval a každým nepodařeným úderem dostával větší vztek a stoupající hladina adrenalinu ho připravovala o rozum. Reacher pokračoval v uhýbání, zastavování, výpadech a opětném zastavování. Obr se nakonec přiučil.

Pátý úder namířil do místa metr za Reacherovými zády.

Reacher poznal podle výrazu v jeho očích, k čemu se chystá, a ustoupil na opačnou stranu. Dopředu. Klíč proletěl prázdným vzduchem, Reacher oběhl obrova otáčející se záda, pokrčil kolena a vrazil mu loket do ledvin. Pak udělal tři kroky stranou, zastavil se, proklepal si paže a zakroužil rameny. Obr se otočil. Ztuhlý v zádech a s podlamujícími se koleny. Rozmáchl se, švihl klíčem, minul a Reacher skočil dopředu.

Jako při býčích zápasech. Až na to, že obr měl o malinko vyšší IQ než býk. Po tuctu neplodných útoků pochopil, že musí změnit taktiku. Odhodil klíč daleko do bláta a připravil se k boji. Reacher se usmál. Protože tím okamžikem bylo rozhodnuto. Obr lapal po dechu a trochu vrávoral. Vyřídily ho divoké výpady a příliš velká dávka adrenalinu. Byl na cestě k prohře. Nevěděl o tom. Ale Reacher to věděl.

Stejně jako Thurman.

Thurman pospíchal k bráně. Pospíchal, ale pomalu. Starý muž, těžký kabát, nepohodlné boty, bláto na zemi. Reacher zavolal: „Vaughanová, nenech ho odejít. Musí tady zůstat.“

Koutkem oka zahlédl, jak se pohnula. Promáčená postavička vyrazila na sever. Pak zahlédl, jak vyrazil obr. Šílený výpad, ze vzdálenosti pěti metrů. Sto padesát pět kilo ženoucích se jako vlak. Reacher si připadal malý a nehybný. Na fotbalovém hřišti býval obr možná rychlý, ale teď byl pomalý. Holínky mu klouzaly v řídkém blátě. Nedržely.

Neměly se čeho zachytit. Když k němu klikatě doběhl, Reacher ustoupil doprava a podrazil mu nohy. Obr se natáhl do vody, ujel téměř metr po břiše a Reacher se odvrátil a dostal ránu do zad, tak silnou, jako by do něj narazil náklaďák. Upadl, nabral si do úst bláto, instinktivně se přetočil, zvedl se, uskočil a předák továrny ho minul o dvě čísla.

Opět dva proti jednomu.

Neúčinné.

Předák se opět zeširoka rozmáchl, Reacher odrazil ránu a zahlédl, jak se obr pokouší vstát. Ruce a nohy se mu rozjížděly a prokluzovaly v blátě. O patnáct metrů severněji držela Vaughanová za límec Thurmana. Thurman se jí snažil vykroutit. Možná vyhrával. Pak se předák opět rozpřáhl, Reacher se pohnul a předák ho zasáhl pěstí do ramene. Do místa, kde měl Reacher modřinu po rvačce v baru.

Což bolelo.

Dobře, konec se zdvořilostmi.

Reacher zarazil patu zakročené nohy do bláta, předklonil se a rozkmital ruce, v rychlém smrtonosném rytmu, pravačka, levačka, pravačka, levačka, jedna rána do žaludku, druhá do čelisti, třetí do hlavy a čtvrtá drtivý zvedák pod bradu, jako by byl opět rozzuřeným pětiletým chlapcem, tentokrát však pětkrát těžší a osmkrát zkušenější. Když dopadl zvedák, předák se už sunul k zemi. Opět ho narovnal, vyhodil do vzduchu a dodal mu zbytek. Předák klesl, jako by se mu rozevřela země pod nohama. Reacher se otočil, narovnal se a nakopl hrabajícího se obra do hlavy, jako by hrál fotbal, nártem do ucha.

Předák nehybně ležel.

Obr nehybně ležel.

Hra skončila.

Reacher si ohmatal ruce, jestli nemá zlomené kosti, a zjistil, že jsou v pořádku. Zůstal stát, zklidnil dech a pohlédl světlem na sever. Thurman se Vaughanové vytrhl a opět mířil k bráně. Klouzal, brodil se, otáčel se a uhýbal, aby Vaughanovou setřásl. Ztratil klobouk. Vlasy měl mokré a rozcuchané. Reacher se vypravil jeho směrem. Zastavil se, aby sebral klíč, který odhodil obr. Přehodil si ho přes rameno jako sekeru. Pustil se s námahou do pomalého pronásledování. Vaughanovou dohnal deset metrů před branou, předešel ji, položil Thurmanovi ruku na rameno a zatlačil. Starý muž se zlomil a klesl na kolena. Reacher pokračoval k bráně. Našel malou šedivou krabici. Otevřel dvířka. Odhalil klávesnici. Rozmáchl se klíčem a rozbil ji na padrť. Znovu udeřil. A znovu. Klávesnice se vysypala z rámu. Malé kovové šasi viselo na tenkých drátech. Reacher trhl klíčem dolů, přetrhl dráty a šasi dopadlo na zem.

Thurman stále klečel. Rozhořčil se: „Co jste to provedl?

Teď se odtud nedostaneme.“

„Omyl,“ opáčil Reacher. „Vy se odsud nedostanete. My ano.“

„Jak?“

„Počkejte a uvidíte.“

„To se vám nemůže podařit.“

„Prozradil byste mi číselný kód?“

„Nikdy.“

„Tak v čem je rozdíl?“

Vaughanová se zeptala: „Reachere, co máš, krucinál, v těch kapsách?“

„Spoustu věcí,“ odpověděl Reacher. „Věcí, které se nám budou hodit.“

SEDMDESÁTÁ PRVNÍ KAPITOLA

REACHER SE PROBOJOVAL BLÁTEM a obrátil Thurmanovy muže do polohy, které zdravotníci říkají stabilizovaná. Na bok, paže roztažené, krk v přirozeném úhlu, jedna noha narovnaná a druhá pokrčená v koleni. Nehrozilo nebezpečí udušení. Jen malé nebezpečí utonutí, pokud se nepřestanou plnit louže. Stále silně pršelo. Déšť jim bušil do pláštěnek a bubnoval o holínky.

Thurman došel k bráně a začal si hrát s poničenou krabičkou v místě, kde bývala klávesnice. Bezvýsledně.

Brána zůstala zavřená. Thurman to vzdal a probrodil se doprostředka tajné sekce. Světla stále svítila. Reacher s Vaughanovou došli k velkému náklaďáku. Jenom tam stál, zavřený, tichý a nepřehlédnutelný. Vaughanová se zeptala: „Opravdu si myslíš, že je to bomba?“

Reacher opáčil: „Ty si to nemyslíš?“

„Thurman podal velice přesvědčivé vysvětlení. O těch darech pro Afghánistán.“

„Je kněz. Musí být přesvědčivý.“

„Co když se mýlíš?“

„Co když mám pravdu?“

„Jakou škodu by mohla způsobit?“

„Jestli ji postavili správně, nechtěl bych se nacházet v okruhu pěti kilometrů, až vybuchne.“

„Pěti kilometrů?“

„Dvacet tun TNT, dvacet tun střepin. Nebude to nic hezkého.“

„Jak se odsud dostaneme?“

„Kde stojí tvoje dodávka?“

„Tam, kde jsme ji nechali. Nalákali mě do léčky.

Otevřeli vnější vrata a odvezli mě do továrny Thurmanovým SUV. Je zaparkované na druhé straně vnitřní brány. Která se teď díky tobě nikdy neotevře.“

„Žádný velký problém.“

„Přes ten plot nepřelezeš.“

„Ty ale ano,“ řekl Reacher.

Pět minut si povídali o tom, co udělat a jak. Nože, svary, průměrná velikost a tloušťka střechy auta, popruhy, uzle, závěsy, auta s pohonem na čtyři kola, nízké převody.

Thurman se bezcílně procházel sto metrů od nich. Nechali ho a přesunuli se blátem k plotu. Vybrali si místo tři metry nalevo od brány. Reacher vytáhl z kapsy dva vystřelovací nože a podal je Vaughanové. Pak se postavil zády k plotu, přesně pod kraj vyklenutí vodorovného válce nad ním. Voda stékající z něj mu smáčela hlavu a ramena. Sklonil se, složil přes sebe dlaně a udělal schůdek. Vaughanová se k němu postavila čelem a položila pravou nohu na schůdek. Reacher ji nadzvedl, vyrovnal a Vaughanová přidala levou nohu a opřela se mu rukama o ramena. Natáhla se a uhodila ho páskem do čela. „Promiň,“ omluvila se.

„Nic, co bychom už nedělali,“ zamumlal Reacher.

„Jsem připravená,“ oznámila Vaughanová.

Reacher měřil sto devadesát pět čísel a měl dlouhé paže.

V normálních motelových pokojích se dokázal opřít dlaněmi o strop. Vaughanová měřila sto šedesát pět. S nataženýma rukama dosáhla dva metry nahoru. Celkem čtyři a půl metru.

A plot měl jen čtyři.

Reacher zabral. Jako by si procvičoval bicepsy, se třemi závažími o hmotnosti padesát pět kilo. Což by nebyl žádný problém, až na to, že měl ruce otočené v nepřirozeném úhlu, nohy mu klouzaly v blátě a Vaughanová nebyla mrtvé závaží. Pohybovala se a snažila se vyrovnat rovnováhu.

„Už?“ zavolal.

„Moment,“ dostalo se mu odpovědi.

Cítil, jak se mu pohnula v dlaních, zleva doprava, zprava doleva, připravovala se a hledala nejvýhodnější pozici.

„Teď,“ zavolala.

Reacher udělal čtyři věci. Vyhodil ji nahoru, využil okamžiku, kdy nic nedržel, nastavil jí ruce pod podrážky, postoupil o půl kroku dopředu a předpažil.

Vaughanová opsala mírný oblouk a zachytila se předloktími o válec. Dutá kovová konstrukce zaduněla a se zpožděním se ozvala ozvěna.

„V pořádku?“ křikl.

„Jsem nahoře,“ ozvalo se.

Cítil, jak se mu v dlaních postavila na špičky. Vzepjala se a natáhla ruce. Doufal, že dosáhne až k úplnému vrcholu válce. Zaslechl, jak vyskočil nůž. Natočil ruce a podepřel jí prsty na nohou. Aby se jí lépe stálo. Bude to potřebovat.

Ustoupil o pár čísel. V tu chvíli už musela ležet břichem na válci. Seshora ho smáčel déšť. Slyšel, jak bodla do válce.

Plot zazvonil a přidal ozvěnu.

„Nedostanu se skrz,“ zavolala.

„Zkus to znovu,“ křikl Reacher.

Vaughanová opět bodla. Trhla celým tělem a Reacher uskočil a podržel ji v dlaních. Jako akrobat v cirkusu. Plot zaduněl. „Nejde to,“ křikla. „Prudčeji,“ poradil jí Reacher.

Vaughanová znovu bodla. Neozvalo se zadunění. Jen kovové cinknutí a pak ticho. „Zlomila se čepel,“ oznámila.

Reachera začaly bolet ruce.

„Zkus druhý nůž,“ zavolal. „Dej si pozor na úhel. Rovně proti stěně válce, jasné?“

„Je moc tlustá.“

„Není. Nejspíš je to zbytek buicku. Jenom hliníková fólie. A ten nůž je kvalitní japonský. Pořádně bodni. Koho nenávidíš?“

„Člověka, který to udělal Davidovi.“

„Sedí uvnitř válce. Srdce má pod špičkou nože.“

Zaslechl, jak vyskočil druhý nůž. Pak se na vteřinu rozhostilo ticho. Potom mu Vaughanová poskočila v dlaních a plot zaduněl. Odlišným tónem.

„Dostala jsem se skrz,“ oznámila Vaughanová. „Úplně.“

„Drž se střenky,“ zavolal Reacher v odpověď.

Ucítil, jak se Vaughanová přitáhla. Otočila se a sevřela dřevěnou střenku oběma rukama. Povytáhla se. Potom mu opět dopadla do dlaní. „Nůž klouže,“ oznámila. „Prořezává se kovem.“

„S tím jsme počítali,“ křikl Reacher. „Počkej, až se dostane ke svaru.“ Ucítil, jak se Vaughanová napjala: „Kde je?“ křikla.

„Přesně uprostřed.“

„Připravený?“

„Na tři,“ zavolala Vaughanová. „Jedna, dva, tři.“

Vytáhla se nahoru a Reacher jí pomohl, jak nejvíc mohl, rukama za špičky prstů u nohou, a pak ji najednou nedržel.

Hodil sebou na zem a přetočil se, pro případ, že by spadla.

Obával se však zbytečně. Postavil se a ustoupil, aby lépe viděl. Vaughanová ležela podélně na válci, s roztaženýma nohama, a oběma rukama pevně svírala střenku nože.

Vteřinu tak zůstala a pak přenesla váhu a začala klouzat na druhou stranu, nejprve pomalu, potom rychleji. Otáčela se a stále se pevně držela nože. Reacher viděl její sevřené ruce na vršku válce. Potom se nůž pohnul váhou jejího těla, nejprve rychle v místě, kde už byl válec naříznutý, a potom pomaleji neporušeným kovem. Reacher doufal, že se čepel nože zastaví u dalšího svaru, přibližně metr a půl na druhé straně, což odpovídalo typické velikosti střechy rozebraného auta, takže nůž se zastaví ve čtvrtině válce a Vaughanová zůstane viset nohama něco přes metr nad zemí.

Pád, který se dá přežít.

Patrně.

Reacher čekal dobu, která mu přišla jako věčnost, a pak zaslechl na druhé straně dva prudké údery. Každý se ozval dvakrát, jednou okamžitě a podruhé, když zvuk oběhl dutou konstrukci plotu a vrátil se. Reacher zavřel oči a usmál se.

Dohodnuté znamení. Dokázala jsem to, stojím na zemi a nemám nic zlomeného.

„Působivé,“ poznamenal Thurman z deseti metrů.

Reacher se otočil. Thurman byl stále bez klobouku. Déšť mu zničil vyfoukané vlny. Devadesát metrů za ním leželi jeho dva muži, stále nehybní a bezvládní.

Čtyři minuty, pomyslel si Reacher.

Thurman řekl: „Mohl bych udělat to samé co ona.“

„O tom si nechte zdát,“ opáčil Reacher. „Je mladá, vysportovaná a hbitá. Vy jste tlustý stařec. A kdo by vás vyzvedl nahoru? Skutečný život je jiný než ve filmech. Vaši muži se neproberou, nepotřesou hlavou a nebudou jako rybičky. Ještě týden budou zvracet a padat.“

„Jste na to hrdý?“

„Dal jsem jim na vybranou.“

„Vaší přítelkyni se nepodaří otevřít bránu. Nezná kód.“

„Držte se své víry, Thurmane. Za několik minut uvidíte, jak vstoupím na nebesa.“

Reacher se snažil zachytit zvuky z hlavní části továrny, ale déšť byl příliš hlasitý. Syčel v loužích, pleskal v blátě a pronikavě zvonil na kovovém plotě. Tak jen čekal. Postavil se metr osmdesát od plotu a metr od místa, kde se Vaughanová dostala na druhou stranu.

Uplynuly tři minuty. Potom čtyři. Pak se bez varování přehoupl přes plot popruh a volný konec dopadl metr dvacet po Reacherově pravici. Popruh, jakým se připevňují vraky aut na korby náklaďáků. Vaughanová odjela Thurmanovým tahoe ke kanceláři bezpečnostní služby, sebrala popruh z hromady u dveří a zatížila jeden konec kusem trubky.

Reacher si představil, jak odjela zpátky a o šest metrů dál za plotem roztočila popruh jako kovboj laso, vyhodila ho nahoru a zadívala se za ním.

Reacher popadl popruh, odvázal trubku a udělal na jejím místě velkou smyčku. Omotal si ho kolem pravé ruky a vykročil k plotu. Dvakrát do něj kopl, ustoupil o krok, položil nohu do smyčky a čekal. Představil si, jak Vaughanová přivazuje druhý konec na tažné zařízení Thurmanova tahoe, nasedá za volant, přeřazuje na náhon na všechna kola a na nízký převodový stupeň, aby mohla jemně ovládat plyn. Na tom Reacher trval. Nechtěl, aby mu utrhla ruce, kdyby dupla příliš prudce na pedál.

Čekal. Pak se popruh napjal a rozechvěl. Sevřel mu ruku v místě, kde ho měl omotaný. Reacher přišlápl smyčku.

Popruh popojel po obvodu válce. Bez jakéhokoliv tření.

Mokrá látka na kovu natřeném barvou a mokrém deštěm.

Popruh se trochu natáhl. Pak Reacher ucítil tah pod nohou a začal se zvedat. Pomalu, třicet čísel za vteřinu. Jen něco přes kilometr za hodinu. Opravdu lenivé tempo, na velký osmiválec tahoe. Představil si Vaughanovou za volantem, vrcholně soustředěnou, nohu na pedálu jako pírko.

„Na shledanou, Thurmane,“ zavolal. „Jak to vypadá, jste to nakonec vy, kdo nesmí mezi vyvolené.“

Pak pohlédl nahoru, chytil se levou rukou válce, odrazil se a zatáhl pravačkou, aby si neodřel kotníky o kov. Dostal se boky k maximálnímu vydutí, odmotal z ruky popruh, pověsil se na něj a popruh ho vyzvedl do středu. Potom popruh odhodil, nechal se za chodilo ve smyčce vytáhnout nohama do strany, odkopl smyčku a zůstal ležet roztažený na břiše na vrcholku válce. Trhl boky, spustil nohy na druhou stranu, přejel dlaněmi po devadesáti stupních mokrého kovu, odrazil se a začal padat, dva dlouhé zlomky vteřiny. Dopadl na zem, přeletěl na záda a vyrazil si dech.

Překulil se, nabral s námahou trochu vzduchu do plic a vytáhl se na kolena.

Vaughanová zastavila Thurmanovo tahoe šest metrů od něj. Reacher vstal, došel k němu a vyhákl lano z vlečného zařízení. Pak se vyhoupl na sedadlo spolujezdce a zabouchl dvířka.

„Děkuju,“ řekl.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Vaughanová.

„Ano. A co ty?“

„Připadám si stejně, jako když; jsem jako malá spadla z jabloně. Vyděšená, ale dobrým způsobem.“ Pak přeřadila na vyšší stupeň a vyrazila vpřed. O dvě minuty později dojeli k hlavní bráně pro vozidla. Byla doširoka otevřená.

„Měli bychom ji zavřít,“ navrhl Reacher.

„Proč?“

„Abychom zmírnili škodu. Pokud mám pravdu.“

„Jestli ji nemáš?“

„To prokáže maximálně pět zavolání.“

„Jak ji zavřeme? Nevypadá, že by se dala ovládat ručně.“

Zastavili těsně za bránou, vystoupili a přešli k šedivé kovové krabici na zdi. Reacher otevřel víko. Čísla od jedné do devíti plus nula. „Zkus šestšestjednatři,“ poradil.

Vaughanová se zatvářila ohromeně, přistoupila ale ke klávesnici a zvedla ukazováček. Vyťukala šest, šest, jedna, tři, rychle a zručně. Na vteřinu se rozhostilo ticho a pak zavrněly motory a brána se začala zavírat. Třicet čísel za vteřinu, kola rachotící v kolejnicích. Vaughanová se zeptala: Jak jsi na to přišel?“

„Většina kódů se skládá ze čtyř čísel,“ opáčil Reacher.

„Například PIN k bankovní kartě. Lidé jsou zvyklí používat čtyři čísla.“

„Proč ale právě tahle čísla?“

„Šťastná sázka do loterie,“ řekl Reacher. „Zjevení je šedesátá šestá kniha v anglickém překladu bible z roku 1611. V kapitole první, ve verši třetím se praví, že čas blízko jest. Což je Thurmanova oblíbená část.“

„Takže bychom se dostali ven i bez šplhání.“

„V tom případě by se dostali ven také oni. A to jsem nechtěl. Tak jsem musel zničit zámek.“

„Kam teď?“

„Do hotelu v Despair. První telefonát budeš muset vykonat ty.“

SEDMDESÁTÁ DRUHÁ

KAPITOLA

PROJELI KOLEM PLOTU a zastavili Thurmanovo tahoe u čekající dodávky Vaughanové. Přestoupili, přeskákali přes prázdné parkoviště a vyjeli na silnici. Po pěti kilometrech se dostali do centra Despair. Stále pršelo. Ulice a chodníky byly tmavé, mokré a naprosto opuštěné. Uprostřed noci, uprostřed prázdnoty. Propletli se postranními ulicemi a zaparkovali před hotelem. Vypadal stejně opuštěně a strašidelně jako předtím. Hlavní dveře byly zavřené, ale ne zamčené. Uvnitř působil hotel stejně jako zvenku. Prázdná jídelna nalevo, opuštěný bar napravo, opuštěná recepce uprostřed. Na pultě kniha hostů, velká, hranatá a kožená.

Dala se snadno popadnout, otočit, otevřít a přečíst. Reacher položil špičku prstu pod poslední zapsané hosty, manželský pár z Kalifornie, před sedmi měsíci. Naklonil knihu tak, aby na jména a adresy viděla i Vaughanová.

„Zavolej jim,“ požádal. „A jestli pomáhají dezertérům, zachovej se tak, jak ti radí svědomí.“

„Jestli?“

„Mohli by jet i v něčem jiném.“

Vaughanová zavolala ze svého mobilu a pak se posadili do vybledlých křesel a čekali, až se volaný ozve zpátky.

Vaughanová řekla: „Dary jsou naprosto věrohodné vysvětlení. Církve neustále posílají nějakou pomoc do zahraničí. Stejně jako soukromí dárci. Jsou to obvykle dobří lidé.“

„O to se nepřu,“ opáčil Reacher. „Celý život jsem měl ale co do činění s lidmi, kteří nebyli obvyklí. Zabýval jsem se výjimkami.“

„Proč jsi tak přesvědčený?“

„Ty svary.

„Zámky se dají vypáčit.“

„Kontejner je přivařený k přívěsu. Tak se kontejnery na lodích nepřevážejí. Zvednou je a uloží na palubu. Jeřáby. V

tom spočívá smysl kontejnerů. Ty svary napovídají, že tenhle kontejner nemá vůbec opustit zemi.“

Vaughanové zazvonil telefon. Po třech minutách. Z

policejního hlediska světlá stránka pečlivé práce Homeland Security. Spojily se pobočky, počítače a databáze.

Vaughanová se představila a naslouchala, dlouhé čtyři minuty. Pak poděkovala a zavěsila.

„Pomoc při dezercích nemohou potvrdit,“ oznámila.

„Proč?“ zeptal se Reacher.

„Mají je na seznamu aktivistů. A aktivisté mohou být zapojeni do všeho možného.“

„O jaký druh aktivistů se jedná?“

„Jsou to náboženští konzervativci.“

„Co to znamená?“

„Řídí v LA cosi, co se jmenuje kongregace Apokalypsy.“

„Apokalypsa je součástí příběhu o konci světa,“

upozornil Reacher. Vaughanová neodpověděla.

Reacher dodal: „Možná přijeli zrekrutovat Thurmana jako bratra aktivistu. Poznali jeho zvláštní potenciál.“

„Neubytovali by se v tomhle hotelu. Pozval by je k sobě domů.“

„Ne napoprvé. Ještě je neznal. Podruhé možná ano. A potřetí, počtvrté, popáté a pošesté. Záleží na tom, jak moc urputně ho museli přesvědčovat. Mezi jejich návštěvou a objednávkou TNT u Kearny uplynuly čtyři měsíce.“

„Řekl, že došlo k byrokratické chybě.“

„Ty jsi mu věřila?“

Vaughanová neodpověděla.

„Čtyři

telefonáty,“

prohlásil

Reacher.

„Víc

nepotřebujeme.“

Opustili hotel, nastoupili zpátky do dodávky a odjeli směrem na západ na okraj města. Pět kilometrů daleko prosvítala v dešti světla továrny, slabá, modrá a vzdálená, rozmazaná kapkami na předním skle, roztříštěná pohřební záře uprostřed ničeho. Kolem dokola naprostá prázdnota.

Zaparkovali u chodníku směrem z města, na úrovni posledních budov. Reacher se nadzvedl na sedadle a vytáhl vypůjčený mobil. Potom vyndal list papíru, který ukořistil v obchodním oddělení. S čísly nových mobilů. Papír byl promáčený a musel ho velice opatrně rozložit.

„Připravená?“ zeptal se.

„Ničemu nerozumím,“ namítla Vaughanová.

Reacher vytočil třetí číslo odshora. U ucha se mu ozval vyzváněcí tón, dvakrát, čtyřikrát, šestkrát, osmkrát. Pak se někdo ohlásil. Známý mužský hlas. Normálně vysoký a zabarvený, ale trochu omámený a dvakrát tlumený, jednou tím, jak vycházel z obrovské hrudi, a podruhé elektrickými obvody.

Obr z továrny.

Reacher se zeptal: „Jak se vám daří? Už jste dlouho při vědomí?“

Obr zavrčel: „Táhněte k čertu.“

Reacher opáčil: „Možná k němu potáhnu, možná ne. Na pravděpodobnost takových událostí nejsem odborník.

Teologové jste vy, ne já.“ Žádná odpověď.

Reacher se otázal: „Probral se i váš kamarád?“ Žádná odpověď.

Reacher oznámil: „Zavolám mu a zjistím to.“

Ukončil hovor a vytočil druhé číslo na seznamu. Telefon osmkrát zazvonil a ozval se předák. Reacher řekl: „Pardon, spletl jsem si číslo.“ Zavěsil.

Vaughanová se zeptala: „Co přesně děláš?“

„Čím ublížili ti povstalci Davidovi?“

„Výbušninou.“

„Jak ji odpálili?“

„Předpokládám, že na dálku.“

Reacher přikývl. „Patrně rádiem, z nejbližšího horského hřebenu. Takže jestli Thurman vyrobil bombu, jak by ji odpálil?“

„Stejným způsobem.“

„Ale ne z nejbližšího kopce. Určitě by chtěl být mnohem dál. Někde pěkně zašitý. Možná u sebe doma v Coloradu nebo v tom svém podělaném kostele. K čemuž by potřeboval hodně silné rádio. Nejspíš by si ho nejradši udělal sám, aby měl jistotu, že funguje. Což by byla spousta práce. Takže předpokládám, že se rozhodl použít plody cizí práce. Někoho jako Verizon, Tmobil nebo Cingular.“

„Mobilní telefon?“

Reacher opět přikývl. „To je nejlepší způsob. Telefonní společnosti věnují hodně času a peněz na budování spolehlivých sítí. Pořád ukazují v televizi reklamy. Pyšní se tím, že můžeš odkudkoliv kamkoliv zavolat. Některé dokonce nabízejí dálkové hovory zdarma.“

„A to číslo je na seznamu?“

„Dávalo by to smysl,“ odpověděl Reacher. „Před třemi měsíci došlo ke dvěma věcem najednou. Thurman objednal dvacet tun TNT a čtyři nové mobily. To mi přijde jako plán.

Všechno ostatní už měl. Vsadil bych se, že jeden telefon si nechal a druhé dva dal svým nejvěrnějším, aby se mezi sebou mohli domlouvat nezávisle na tom, co zrovna dělají.

A čtvrtý telefon je podle mě ukrytý uprostřed toho kontejneru, s vyzváněcím okruhem napojeným na roznětku.

Vyzváněcí okruh vydává slabé napětí. Možná přidali rezervní baterii nebo připojili vnější anténu. Jedna z těch antén na peterbiltu je možná z Radio Shack, protažená na tahač.“

„Zavoláš na to číslo?“

Reacher sdělil: „Brzy.“

Vytočil první číslo na seznamu. Telefon krátce zazvonil a ozval se Thurman, rychle a netrpělivě, jako by na to zavolání čekal. Reacher se zeptal: „Už jste se dostali přes plot? Nebo pořád dřepíte uvnitř?“

Thurman odpověděl: „Pořád jsme uvnitř. Proč nám voláte?“

„Už vám začíná docházet, k čemu se chystám?“

„Ten další telefon patřil Underwoodovi. Je mrtvý, tak se neozve. Nemá cenu mu volat.“

Reacher odtušil: „Dobře.“

„Jak dlouho nás tady chcete držet?“

„Už jenom minutu,“ oznámil Reacher. Ukončil hovor a položil telefon na přístrojovou desku dodávky. Zadíval se předním sklem.

Vaughanová namítla: „To nemůžeš udělat. Byla by to vražda.“

Reacher řekl: „Kdo meč bere, od meče zahyne. Tenhle citát by měl Thurman znát lépe než kdokoliv jiný. Matouš, kapitola dvacet šest, verš padesát dva. Lehce upravený.

Nebo také kdo seje vítr, sklízí bouři. Ozeáš, kapitola osm, verš sedm. Dělá se mi špatně z lidí, kteří o sobě tvrdí, že žijí podle Písma svatého, ale vybírají si jen místa, která se jim hodí, a kašlou na zbytek.“

„Možná mu křivdíš.“

„V tom případě je všechno v pořádku. Dary nevybuchnou. Nemáme co ztratit.“

„Možná se ale nemýlíš.“

„V tom případě mi neměl lhát. Měl se vyzpovídat.

Nechal bych ho, aby se pokusil ospravedlnit před soudem.“

„Nevěřím ti.“

„Jinak to nezjistíme.“

„Nepřišel mi dostatečně vyděšený.“

„Je zvyklý, že může tvrdit nesmysly a lidé mu budou stejně věřit.“

„Přesto.“

„Řekl mi, že se nebojí smrti. Prý se dostane na lepší místo.“

„Nejsi jednočlenné ministerstvo spravedlnosti.“

„Není o nic lepší než ten, který odpálil Davidovo humvee. Dokonce horší. David byl alespoň voják. A venku na otevřené silnici. Thurman chce s tím náklaďákem odjet někam do města. Kde se všude pohybují děti a staří lidé.

Tisíce dětí a starých lidí. A další tisíce nejsou možná dost blízko. Chystá se dostat tisíce dalších lidí do tvé situace.“

Vaughanová neodpověděla.

„A kvůli čemu?“ dodal Reacher. „Kvůli nějakému pitomému, pokřivenému

přeludu.“

Vaughanová

neodpověděla.

Reacher se podíval na poslední číslo. Vymačkal ho.

Podržel telefon v otevřené dlani a natáhl ji k Vaughanové.

„Tvoje volba,“ řekl. „Zelené tlačítko, aby ses dovolala, a červené, jestli chceš zrušit hovor.“

Vaughanová chvíli jen nehybně seděla. Potom sundala ruku z volantu. Skrčila tři prsty a palec. Nechala natažený ukazováček. Malý, úhledný, elegantní a vlhký, s upraveným nehtem. Podržela ho těsně u displeje mobilu.

Pak jím pohnula.

Stiskla zelené tlačítko.

Nic se nestalo. Alespoň zpočátku. Reachera to nepřekvapilo. Trochu se vyznal v technologii mobilních telefonů. Přečetl si o nich dlouhý článek v odborné publikaci zapomenuté v letadle. Stisknete zelené tlačítko a telefon ve vaší ruce vyšle rádiem žádost k nejbližšímu stožáru, kterému lidé, kteří ho postavili, říkají základnová přijímací a vysílací stanice. Telefon řekne: Hej, chtěl bych si zavolat.

Základnová stanice předá žádost nejbližšímu ovladači základnové stanice, mikrovlnou, pokud v přípravné fázi zvítězili šetřílkové, nebo kabelem z optických vláknem, pokud zvítězili technici. Ovladač základnové stanice posbírá všechny podobné žádosti a předá je nejbližší telefonní centrále, kde začne opravdová akce.

V tu chvíli se ve vašem mobilu patrně ozve tón zvonění.

To ale ještě nic neznamená. Je to jen placebo. Abyste měli pocit, že se něco děje. Od skutečného spojení jste ještě hodně daleko.

Centrála identifikuje cílový telefon. Zjistí, jestli není vypnutý, obsazený nebo nastavený na přesměrování. Počet hovorových kanálů je omezený, a proto jsou drahé.

Nedostanete se na ně, pokud neexistuje reálná šance, že se dočkáte odpovědi.

Když je všechno v pořádku, hovorový kanál naskočí.

Nejprve od lokální centrály vašeho mobilního telefonu ke vzdálenému číslu volaného. Pomocí optických vláken, pomocí mikrovlny nebo pomocí satelitu, pokud je vzdálenost hodně velká. Pak se vzdálená centrála spojí s nejbližším ovladačem základnové stanice a ten se spojí s nejbližší základnovou přijímací a vysílací stanicí, která vyšle rádiovou vlnu na požadovaný telefon, impuls o kmitočtu 850 megahertzů nebo 1,9 gigahertze, klouzající po dokonalé kulové vlnoploše rychlostí blížící se rychlosti světla. O

nanosekundu později se uzavře okruh, tón u vašeho ucha se stane skutečným a začne vyzvánět i cílový telefon.

Celkové časové rozpětí je v průměru sedm vteřin.

Vaughanová odtáhla prst a zadívala se předním sklem.

Motor dodávky stále běžel a stěrače stále šlehaly do stran.

Vytvářely dokonalé oblouky. Okno na sobě pořád mělo trochu ochranného vosku.

Dvě vteřiny.

„Nic,“ řekla Vaughanová.

Reacher jí poradil: „Počkej.“

Čtyři vteřiny.

Pět.

Oba upírali pohled do dálky. Modrá světla arény se chvěla a visela v mokrém vzduchu, bledá a zamžená, rušená dešťovými kapkami.

Šest vteřin.

Sedm.

Potom: tichý horizont vzplál oslňující bílou září, která zaplnila celé přední sklo a stále se zvyšovala a rozšiřovala.

Všude okolo se přehřál vzduch, déšť se změnil v páru a do všech směrů vyrazily bílé proudy, jako by současně vystartovaly tisíce raket. Páru následovala aureola černých sazí, která se z malé čepičky okamžitě vzepjala do běsnící černé polokoule přes kilometr vysoké a více než kilometr široké. Polokoule se převalovala, trhala a smršťovala.

Protínaly ji rozeklané pruhy páry, jak se jí rychlostí víc než dvacet čtyři tisíce kilometrů v hodině hnaly doběla rozpálené střepiny.

Nic se neozvalo. Zatím. Panovalo ticho a zářilo jen oslňující světlo.

V klidném vzduchu by se k nim zvuk dostal ze vzdálenosti pěti kilometrů za čtrnáct vteřin. Vzduch však nebyl klidný. Rozpohybovala ho mocná tlaková vlna. Ta vlna strhla zvuk s sebou. Dorazil k nim tři vteřiny po světle.

Dodávka se zhoupla dozadu proti brzdě a vzduch se rozhučel valící se silou exploze. Nejprve se ozvala jasná ohlušující rána a potom lkavý nářek šrapnelů ve vzduchu a nezemské bubnování, jak miliony ničivých úlomků vyhladily všechno, co jim stálo v cestě, dopadly na zem, rozryly povrch a vařily se a syčely tam, kde ležely. Pak se z druhé strany přihnala dekompresní vlna, protože vzduch měl potřebu zaplnit prostor, kde vzniklo vakuum. Dodávka se znovu zhoupla a černý mrak se rozplynul v prudkém větru.

Pak nebylo vidět nic jiného než nepravidelné jazyky plamenů a slyšet bylo pouze rovnoměrné bušení střepin vracejících se z pětikilometrové výšky na zem. Po dlouhých deseti vteřinách umlkly i ony a ozýval se jen vytrvalý déšť šumící na střeše dodávky.

SEDMDESÁTÁ TŘETÍ KAPITOLA

VAUGHANOVÁ POVOLALA NA POMOC celé policejní oddělení Hope. Během třiceti minut měla na západním okraji Despair vyrovnané všechny čtyři zástupce, svého kolegu policistu, svého velitele a policistu od příjmu. Nikdo nesměl na druhou stranu. Potom se objevila státní policie.

Během hodiny dorazila třemi vozy. Dalších pět se dostavilo během následujících čtyřech hodin. Zvolily delší cestu okolo. Každý věděl, že v továrně byl uran. Státní policie potvrdila, že vojenská policie vytvořila na západě osm kilometrů široký zátaras. Blížilo se svítání a musela už zastavovat přijíždějící náklaďáky.

Rozednilo se, konečně přestalo pršet, obloha dostala pronikavou modrou barvu a vzduch se křišťálově pročistil.

Jako nervy po bolesti, přečetl si Reacher kdysi v jedné básni.

Bylo příliš chladno, aby z promáčené země stoupala pára.

Hory vypadaly tisíc kilometrů daleko, ale dala se na nich rozeznat každá podrobnost. Vyhřezlé skály, borovicové lesy, hranice stromů, sněhové jazyky. Reacher si půjčil od velitele Vaughanové dalekohled a vylezl do druhého patra poslední budovy na západě. S námahou otevřel zpříčené okno, přikrčil se, opřel se lokty o parapet a zaostřil do dálky. Moc toho neviděl.

Bílý kovový plot zmizel. Zůstalo z něj jen pár cárů pokrouceného kovu, rozházeného stovky metrů všude okolo.

Z továrny zbyla černá kouřící díra, s převrácenými a zohýbanými jeřáby a portály. Drtiče popadaly z betonových podstavců. Všechno menší se rozbilo na neviditelné části.

Kancelářské buňky se úplně ztratily. Thurmanova obytná část přestala existovat. Dům se proměnil v hranici třísek. Z

kamenné zdi se stalo vodorovné pole poseté z jihu na západ kameny, jako stůl posypaný solí. Po okrasných keřích nezbyla ani stopa. Tu a tam čněly třicet čísel vysoké pahýly stromů. Hangár byl úplně zničený. Ani vidu po piperu.

Obrovská škoda.

Lepší, než kdyby k ní došlo někde jinde, pomyslel si Reacher.

Sešel po schodech k změněné situaci. Dostavily se federální úřady. Zvěsti se šíří rychle. Radar vojenského letectva v Colorado Springs zachytil ve výšce čtyři a půl tisíce metrů kov. Visel tam dlouhou vteřinu, než padl zpátky k zemi. Byla vyslána letadla bez pilota určená k měření radioaktivity, která začala opisovat široké soustředné kruhy.

Déšť považovali všichni za dobrodiní. Prach ochuzeného uranu je silně hygroskopický. Do vzduchu se nedostalo nic škodlivého. Byli osloveni všichni výrobci v dosahu sto padesáti kilometrů, v Coloradu, Nebrasce i v Kansasu.

Továrna se musela oplotit ostnatým drátem, v okruhu pěti kilometrů. Na ostnatý drát měly přijít každé dva metry varovné cedule. Úřady vlastnily cedule, ale chyběl jim drát.

Obyvatelé

města

dobrovolně

neposkytli žádné

informace. Úřady se jich příliš nevyptávaly. Všem viselo na rtech nehoda. Nehoda v továrně. Druhá přirozenost, součást intenzivní výroby. Nehody na pilách, nehody v dolech. V

souladu s historií. Pokud měly úřady pochybnosti, dávaly si pozor, aby je nedaly najevo. Pentagon začal zametat stopy, ještě než vychladla poslední střepina.

Přijeli státní úředníci s plány pro všechny eventuality.

Bylo zapotřebí přivézt vodu a potraviny. Přistavit autobusy pro lidi hledající práci v jiných městech. Poskytovat prvních šest měsíců zvláštní sociální péči. Potom budou všichni opozdilci nemilosrdně zanecháni svému osudu.

Oficiální činnost vytlačila nejprve Reachera a potom Vaughanovou na východ. Uprostřed odpoledne spolu seděli v dodávce před obchodem se střižním zbožím a neměli co dělat. Podívali se ještě naposledy na západ a pak se rozjeli po silnici do Hope.

Zastavili se doma u Vaughanové, osprchovali se a oblékli. Vaughanová řekla: „To znamená konec Davidovy nemocnice.“

„Převezme ji někdo jiný,“ opáčil Reacher. „Někdo lepší.“

„Neopustím ho.“

„Nikdy jsem netvrdil, že bys měla něco takového udělat.“

„I když o tom nebude vědět.“

„Věděl o tom předtím. A bylo to pro něj důležité.“

„Myslíš?“

„Vím to. Znám vojáky.“

Reacher vytáhl z kapsy vypůjčený mobil a položil ho na postel. Přidal k němu technický průkaz z přihrádky ve starém suburbanu. Požádal Vaughanovou, aby obě věci poslala poštou, v balíčku bez zpáteční adresy. Vaughanová podotkla: „To zní jako začátek řeči na rozloučenou.“

„Správně,“ potvrdil Reacher. „A zároveň je to její prostředek i konec.“

Objali se, trochu formálně, jako dva neznámí lidé, kteří sdílejí spoustu tajemství. Pak Reacher odešel. Vykročil po točitém chodníčku a ušel čtyři bloky k První třídě. Rychle chytil stop. Na východ se valil proud aut, pomocní dělníci, novináři, muži v oblecích v obyčejných sedanech, dodavatelé. Rozrušení jim dodalo na přátelskosti. Stmelilo je dohromady. Reacherovi zastavil kopáč z Kansasu, který podepsal smlouvu na šestnáct tisíc děr na sloupky nového plotu. Sršel optimismem. Těšil se na měsíce pravidelné práce.

Reacher vystoupil v Sharon Springs, odkud vedla dobrá silnice na jih. San Diego leželo patnáct set kilometrů daleko, možná ještě dál, pokud pojede oklikami.

Exkluzivní rozhovor s Jackem

Reacherem

Otázka: Pořád cestujete se skládacím kartáčkem na zuby, ale jak to děláte s holením?

Odpověď: Když se potřebuju oholit, zastavím u obchodu a koupím si balení se třemi žiletkami a malé balení pěny. Jednou je použiju a vyhodím. Zbytečně utratím pár dolarů, ale ušetřím za tašku.

Otázka: Proč s sebou nenosíte mobilní telefon?

Odpověď: Kdo by mi volal? A komu bych volal já?

Otázka: Věříte v lásku na první pohled?

Odpověď: Ano.

Otázka: Slepý Blake je hudebník, kvůli kterému jste památně vystoupil v Margrave z autobusu, v příběhu Jatka.

Kdo to je?

Odpověď: Slepec, který se jmenoval Blake. První kytarový hrdina. Můžete si ho poslechnout na starých vinylech nebo na cédéčkách, jestli dáváte přednost moderní technologii.

Otázka: Kdy jste poprvé zabil?

Odpověď: Na to se radši neptejte. Zkušenosti jsou subjektivní a neexistuje zákon o promlčení vraždy.

Otázka. Nevlastníte auto – ale kdybyste ho vlastnil, jaké by to bylo?

Odpověď: Velký sedan, otlučený zvenku, ale udržovaný zespodu.

Otázka: Boxerky, nebo slipy?

Odpověď: Cokoliv, co mají v obchodě. Nebo nic.

Otázka: Vaše ideální žena?

Odpověď: Sebejistá, takže by se mnou nevydržela. To je předem prohraná hra.

Otázka: Koho byste volil v příštích volbách?

Odpověď: Kohokoliv, kdo se nejméně plazí před velkými samolibými nafoukanci, kteří všechno řídí.

Otázka: Co je vaše nejoblíbenější zbraň?

Odpověď: Lidský mozek.

Advertisements